Encyklopedie: Švýcarsko – jedinečná náruč Alp

Na Švýcarsko v posledních letech silně doléhá vysoký kurz franku, který lyžařskou dovolenou ve Švýcarsku citelně prodražil.

Důraz na cenu se projevuje zejména v okrajových obdobích sezóny tím, že čím dál více středisek nabízí výhody a služby zdarma, navázané obvykle na vícedenní pobyty.

Švýcarsko vkládá do turistického ruchu nejen svou pověstnou kvalitu, ale i osobitost, která se ještě kombinuje s unikátním přírodním dědictvím. Rozmanitost tamní horské krajiny a kvalita infrastruktury dává předpoklad, že si turisté i lyžaři do Švýcarsku cestu najdou vždy i přes ekonomické znevýhodnění. Matterhorn a mnoho dalších jedinečných přírodních atrakcí, ale i kreativita stavitelů lanovek, lyžařských středisek nebo horských železnic skládají výsledek, který vloženou investici vrací formou zážitků, které nedevalvují.

Švýcarsko oslavilo 150 let od počátku zimní turistiky, která se narodila ve Svatém Mořici. I tato dlouhá tradice, roky přemýšlení a tvoření, je do švýcarského lyžování otisknuta. V současné době je vývoj lyžařské a turistické infrastruktury typicky švýcarsky postupný, snad s výjimkou Andermattu, kde rychle roste ambiciózní účelový rekreační resort, který má pumpovat do místa život namísto zrušené vojenské základny. Jen do lyžování tam hodlají investovat 135 miliónů franků, po spojení se Sedrunem bude mít středisko 120 km tratí s 24 lanovkami a vleky.

Švýcarsko je lyžařským srdcem Alp, a to nejen proto, že tu lyžování jako turistický fenomén vyklíčilo, ale setkávají se v něm nejrozmanitější charaktery středisek, jež jsou mnohdy zcela ojedinělá, ale občas je v nich i něco typického pro okolní alpské země.

Lyžařské terény

Švýcarsko má více než 250 lyžařských areálů se 7 000 km sjezdovek, necelá stovka z nich má alespoň 25 km sjezdovek a dohromady je v nich okolo šesti tisíc kilometrů tratí.

Graubünden: slavný Mořic i zapomenutá údolí

Z Česka je nejbližší a zároveň lyžařsky velmi bohatou oblastí kanton Graubünden na východě a jihovýchodě země. Kanton je zároveň největším ve Švýcarsku.

Nejpřirozenější přístupovou cestou je hluboké údolí Rýna zařezané ze severu od Bodamského jezera k Churu, hlavnímu městu kantonu. Odtud pokračuje údolí Rýna na západ vzhůru do průsmyku Oberalppass, na jih vede rychlostní silnice do průsmyku San Bernardino a na jihozápad od Churu stoupají horské silnice do středisek Lenzerheide a Arosa, která se v prosinci 2013 spojla kabinovou lanovkou v jeden z pěti největších areálů na území Švýcarska s celkem více než 200 km sjezdovek zcela propojených lanovkami. Na jih od Lenzerheide se v obležení třítisícovkami schovává komorní Savognin s 80 km sjezdovek.


Arosa Lenzerheide – nová lanovka spojující obě střediska

Nad údolím Rýna na západ od Churu dominuje ambiciózní a moderní lyžařský areál nad ubytovacími středisky Flims, Laax a Falera (220 km), jehož terény atakují třítisícovou hranici s ledovcem. Na opačné, jižní straně údolí se rozkládá málo známá, ale poměrně rozsáhlá aréna Obersaxen (120 km). Hlouběji a výše v údolí pak spočívají komornější střediska Disentis a Sedrun, z nichž Sedrun je pomocí vlaku a skipasu spojen s Andermattem na opačné straně Oberalppassu, v zimě jinak neprůjezdného.
Na většině území Graubündenu se rozkládají členité Rétské Alpy s mnoha dříve nepřístupnými údolími, v nichž se zachovala rétorománská kultura a jazyk. Výrazný třiapůltisícový horský hřeben, jímž procházejí sedla Flüela, Albula a Julier, odděluje severní stranu Rétských Alp od Engadinu. Na jihu pak vyrůstá mohutně zaledněný masiv Bernina s jedinou čtyřtisícovkou ve východní polovině Alp.
Na severní straně Rhétských Alp leží v údolí 1 500 m n. m. nejvýše položené lyžařské (velko)město – Davos. V jeho okolí je pět samostatných areálů s celkem více než 300 km tratí, které pojí společný skipas a dopravní systém (skibus, vlak). Průsmyky mezi severní a jižní stranou pohoří jsou v zimě s výjimkou Julierpassu uzavřeny, a tak z Davosu do Svatého Mořice nebo opačně nelze snadno přejet autem. Jedinou možností je autovlak, kterým lze překonat sedlo Flüelapass (Vereina Tunnel).

Svatý Mořic ve vysoko položeném údolí Engadin na jihovýchodě je nejznámější značkou Graubündenu – v jeho okolí je trojice lyžařských areálů s celkem 350 km sjezdovek, které jsou propojeny skibusem a vlakem. Ploché dno údolí s prominentním letoviskem leží v úctyhodných 1 750 m n. m. a lyžařsky dostupné vrcholy Rétských Alp přesahují třítisícovou hranici, takže terény jsou sněhově mimořádně spolehlivé. Sezóna začíná a končí na Diavolezze a trvá od půli října do konce května, hlavní areály jsou v provozu postupně od konce listopadu až do půli dubna či konce května.

Níže v Engadinu po proudu řeky Inn leží starobylé lázeňské město Scuol s 80 km přívětivých sjezdovek a na rakousko-švýcarském pomezí pak hypermoderní a velmi rozsáhlá Silvretta Arena s 240 km sjezdovek nad bezcelní zónou Samnaun.


Samnaun – první dvoupatrová lanovka na světě

Severovýchod Švýcarska: malá střediska mimo dohled českých lyžařů

Na severovýchodě Švýcarska mezi Bodamským jezerem a Lucernem jsou četná, avšak českými lyžaři zcela opomíjená střediska. Důvodem je jednak omezený rozsah terénů – jen pět z nich má alespoň 30 km sjezdovek, největší Flumserberg 65 km – a jednak nižší nadmořská výška Glarnských Alp a jejich předhůří v okolí St. Gallenu. Nejvýše se lanovky vyšplhají dvou a čtvrt tisíce metrů nad mořem. Největším lákadlem je tak relativně snadná dostupnost od Bodamského jezera, které je se západem Čech spojené německou dálnicí.

Centrální Švýcarsko: vzniká resort budoucnosti

V centrální části Švýcarska neboli ve vysokohorském amfiteátru na dosah Lucernu je nejkompaktnějším a freeridově mimořádně atraktivním střediskem Engelberg (1 000 m n. m.), nad nímž se jako ledová věž tyčí třítisícovka Titlis s 80 km sjezdovek. Velmi pozoruhodným místem, a zároveň resortem budoucnosti je Andermatt – jeho lehce omšelý třítisícový Gemmstock je zatím hlavně hřištěm freeriderů, ale do ospalé horské vesničky s armádní minulostí už začínají téct horké miliony egyptského investora. Andermatt se má proměnit v moderní a luxusní turistické letovisko, jehož lyžařské terény se spojí se sousedním Sedrunem a díky novým tratím během příštích let nabobtnají až na 120 km sjezdovek. Území pokrývají Glarnské a Urnské Alpy, které směrem k jihu nabývají až třiapůltisícových výšek a jsou i zaledněny. Příjezdové cesty vedou od severu přes jezerní oblast kolem Curychu, Schwyzu a Lucernu, na jih do Ticina se pod Andermattem a Gotthardským průsmykem provrtává silniční tunel. Z Andermattu jsou v zimě silnice přes průsmyk Furka směrem na západ do Wallisu a průsmyk Oberalp směrem na východ do Graubündenu uzavřeny, oba je však možná překonat autovlakem (autovlak Oberalppass jezdí omezeně a je vhodná rezervace).

Bernské Alpy a západní Švýcarsko: pohlednicová oblast Jungfrau

Bernské Alpy, jejichž nejvyšší vrcholy přesahují čtyřtisícovou hranici, tvoří výrazný hřeben švýcarských Alp na severozápadě země v kantonu Berner Oberland – pohoří se zdvihá na dohled od hlavního města Bernu, odkud je zároveň nejlépe přístupné. Nejslavnější trojicí vrcholů je Jungfrau, Mönch a Eiger, mezi něž stoupá do tří a půl tisíc metrů nejvýše položená železniční trať Evropy. Na jih odtud stéká nejdelší alpský ledovec – Aletsch – s délkou 23 km a hloubkou až jeden kilometr. Lyžařské terény se soustředí zejména do pavučiny více než 200 km tratí na dvou- až dvouapůltisícových vrcholcích nad Interlakenem na severním úpatí Jungfrau a dále do ne zcela spojité oblasti kolem Adelbodenu se 180 km tratí, která se rozkládá na dvoutisícových oblejších pahorcích na západ od Jungfrau. Ještě západněji se na oblých dvoutisícovkách Freiburských Alp rozlévá 250 km sjezdovek rozmělněných do osmi samostatných areálů v okolí Gstaadu.


Jungfrau – sjezd do Grindelwaldu

Na západě Švýcarska se Alpy pomalu zdvihají z nížiny u Ženevského jezera až do ledovcových výšin – na pomezí Freiburských a Bernských Alp se více než 100 km sjezdovek okolo Les Diablerets vine jak po dvoutisícových pahorcích, tak po mohutném třítisícovém masivu stejného „dábelského“ jména.

Wallis: šťavnatý hrozen lyžařských nej

Jihozápad Švýcarska patří kantonu Wallis, lyžařsky nejrozsáhlejší, nejrozmanitější, nejvyšší a zároveň nejatraktivnější oblasti země. Na západ od Sierre je frankofonní a říká se mu Valais, na východ od tohoto města je kanton německy mluvící. Tomu odpovídá i charakter středisek – ve francouzské části můžete narazit i na uměle vybudovaná turistická letoviska s ubytovacími komplexy (Anzere, Crans Montana, Nendaz, Veysonnaz, Torgon), v německé části jsou to výhradně původní vesničky, které se postupně rozrostly a přirozeně proměnily v turistická centra.


Čtyři údolí – terény nad Verbier

Na severu se táhne hřeben Bernských Alp, dosahující až do čtyř tisíc metrů, na jihu se ještě výše vytahují vrcholy Walliských Alp – a mezi nimi i slavný Matterhorn.

Příjezd do Wallisu je nejpohodlnější ze severozápadu od Ženevského jezera přes Montreux, Martigny a Sion, starobylé hlavní město kantonu. Ze severu od Bernu je možné se nechat přes hřeben Bernských Alp přepravit v tunelu autovlakem, stejně tak jako z východu od Andermattu pod Furkapassem.

Na východě Wallis uzavírá hradba hor a ledovců, z níž k západu vytéká řeka Rhona, tepna Wallisu. Nad nejdelším alpským ledovcem Aletsch, který sem přitéká ze severu jako mohutná řeka, se vypíná Aletsch Arena se stovkou kilometrů tratí na jižních svazích. Z opačné strany se lze na aletschkou ledovcovou řeku dívat z Belalpu, malého, ale o to útulnějšího a původnějšího střediska. Z údolí Rhony směrem na jih od Brigu a Vispu leží Grächen, malé středisko pro rodiny a klidné odpočinkové lyžování, které se chlubí rekordem v počtu slunečných dnů. Na konci postranního údolí Saas se třpytí Saas-Fee s úchvatnou ledovcovou krajinou a 100 km sjezdovek. V sousedním postranním údolí, jen přes hřeben od Saas-Fee, leží Zermatt se svým Matterhornem, jedinečným majákem v moři velehor, a hlavně více než 300 km sjezdovek, které přetékají až do Itálie. Údolí zařezané do čtyřtisícovek Walliských Alp na západ od Zermattu – Val d´Anniviers – je poutavým architektonickým skanzenem s 200 km sjezdovek v pěti částečně propojených a sportovněji laděných areálech, kde se zpomalil čas. Na sever od Rhony se v těchto místech dere do Bernských Alp údolí Lötschental, malé středisko s neobvyklým prašanovým potenciálem a převýšením bezmála 1 700 m. V sousedním údolí tryskají termální prameny Leukerbadu, lázeňského letoviska s poklidným lyžařským areálem. Ještě západněji se na jižních svazích nad Rhonou sluní na vyhlídkových terasách letoviska Crans Montana pro zhýčkanou smetánku a Anzere, malý rodinný resort francouzského střihu.


Zermatt s věrným Matterhornem

Dole v hlavním údolí se tyčí siluety hradů nad Sionem, hlavním městem Wallisu. Na jižní straně údolí, tedy na severně orientovaných svazích, se rozpřahají lanovky a sjezdovky největšího švýcarského lyžařského komplexu – Čtyř údolí, nad nimiž ční slavný vrchol Mont Fort. Na západě Wallisu, na dohled Ženevského jezera, se pak ještě dmou nižší, dvoutisícové vrcholky propojené do obří francouzsko-švýcarské oblasti Portes du Soleil.

Největší lyžařské areály:

650 km – Portes du Soleil
412 km – Čtyři údolí
350 km – Zermatt Cervinia
350 km – Engadin Svatý Mořic
320 km – Davos Klosters
250 km – Gstaad
238 km – Engadin Samnaun
213 km – Jungfrau
225 km – Lenzerheide Arosa
220 km – Flims Laax Falera
210 km – Adelboden Lenk
140 km – Crans Montana
125 km – Les Diablerets Villars Gryon
120 km – Obersaxen
104 km – Aletsch Arena
100 km – Saas-Fee

Klima a sněhové poměry

Na severovýchodě a severozápadě země se projevuje návětří Alp – oblačnost a srážky jsou zde nejčastější. Velká část Švýcarska má pak vnitroalpské klima, které je obecně o něco sušší a sněhově závislé na místní konfiguraci terénu a horských překážkách v okolí. Typické je to ve Wallisu, obklopeném jak ze severu, tak z jihu třiapůltisícovými až čtyřtisícovými hřebeny. Podobné je to i v Graubündenu – přestože třeba Davos a Svatý Mořic leží jen kousek od sebe, Davos čerpá sníh ze sevru, zatímco Mořic z jihu. Nejteplejší klima se středomořskými rysy má nejjižnější kanton Ticino, kde je však jen hrstka lyžařských areálů.

Zasněžování je díky vyšším nadmořským výškám spíše doplňkem, ale každoročně se rozrůstá a v současnosti pokrývá okolo 20 % všech sjezdovek.

Více informací o klimatu najdete v knize Lyžařská nej Švýcarska!

Lanovky a vleky

Úroveň výbavy lanovkami je velmi různorodá: v mnoha malých střediscích si vystačí se zánovními vleky a i v lyžařských houpačkách typu Čtyř údolí vedle sebe fungují nejmodernější 6sedačky i kodrcající vleky.

Konzervativní Švýcaři se neženou do zbytečných investic a přepravní park obnovují velmi racionálně. I dnes proto lze, i když spíš výjimečně, narazit na lanovku, kterou byste čekali spíš někde na východě. Můžete si být ale jisti, že lanovka splňuje všechny bezpečnostní normy a je pravidelně a pedantně revidována. Stejně tak není ve Švýcarsku tak patrný odklon od lyžařských vleků ve prospěch lanovek. Vleky jsou určitě méně pohodlné než sedačky, na druhou stanu dokážou zajistit dobrou ekonomickou rovnováhu střediska, která ve Švýcarsku ovlivňuje rovnováhu regionu, kantonu.
Zvláštností Švýcarska je také počet kyvadlových kabinových lanovek, které obvykle vyvážejí lyžaře z údolního přízemí do nejnižšího lyžovatelného patra střediska. Je to do jisté míry kulturní artefakt, jelikož kyvadlové lanovky jsou běžným dopravním prostředkem, bez kterého by se z tamních hor staly jenom hromady nepotřebného kamení. Lanovky dodnes leckde svážejí a vyvážejí lidi denně do práce, pasáčky do salaší a dokonce i skot na pastvu! Počet takových zařízení je násobně vyšší, než počet podobných lanovek postavených pro lyžaře. Byť je i lyžaři mohou leckde v zimě využívat.

Ve Švýcarsku má ochrana přírody mimořádnou důležitost, i proto jsou rozhodovací procesy při stavbě nových nebo modernizaci stávajících lanovek pomalejší než třeba v Rakousku. Výstavbu ztěžují i vyšší ceny stavebních prací.

Švýcarsko si ovšem potrpí na unikátní lanovky, jako je dvoupatrová v Samnaun, otáčející se v Engelbergu nebo první „cabrio“ lanovka s vyhlídkovou plošinou na Stanserhorn. Ale jedinečné jsou i mnohé visuté lanovky na těžko přístupné vrcholy, zvlášť vzhledem k době jejich výstavby. Jinde nevšedním, ve Švýcarsku běžnýmFanderma dopravním prostředkem na sjezdovky jsou tu vlaky – nejvíce v Jungfrau, ale třeba i ve Svatém Mořici nebo Davosu. V Jungfrau byl už před 100 lety vybudován jedinečný železniční systém, jímž se můžete z nížinného Interlakenu vyvézt až do světa ledovců v sedle Jungfraujoch ve výšce 3 454 m n. m. Náladu oné pionýrské doby ilustruje i první záměr stavitele dráhy, který mířil až na vrchol čtyřtisícové hory Jungfrau – záměr nakonec nedopadl, ale i uskutečněná „polovičatá“ varianta se dodnes vymyká většině železnic na Zemi.

Světovou novinku představila v r. 2012 sedačková lanovka v Laaxu. Vedle futuristického designu Porsche zapůsobí i po technické stránce – sedačka má solární vytápění a lze ji natočit o 45 stupňů, aby si cestující mohli užít panoramatický výhled do okolní krajiny.

Kultura a historie

Švýcarsko je jiné než ostatní a zakládá si na tom. Drží si suverenitu, vládu lidu a ekonomickou převahu nad většinou okolního světa. Je rezistentní proti krátkodobým řešením a sociálním experimentům a z hlediska trvale udržitelného rozvoje je tam, o čem se mnohým ani nezdá. To jsou všeobecné rysy, které se projevují ve všech oblastech. Když je smícháte s faktem, že ve Švýcarsku vyrostly ty nejdramatičtější alpské vrcholy, utvoří se první mlhavá představa, co to znamená lyžovat ve Švýcarsku.

Zmíněný všeobecný aspekt předurčuje vývoj lyžařských a turistických resortů Švýcarska až po jejich současný stav. Téměř nikdy nepřišel nikdo, kdo by vytáhl ze společného rozpočtu mnohacifernou sumu a tu potom proměnil v lyžařské středisko na zelené louce. Naopak. Dnešní tvar se tvořil dlouho, postupně a pomalu, takže lyžařská infrastruktura má leckde mezery a v porovnání třeba s Francií ji směle můžeme označit za nepohodlnou – náročností přejezdů, vzdáleností parkovišť nebo typem lanovek. Typické lyžařské středisko Švýcarska nekonstruoval lyžařský architekt, ale samy dějiny. Daň v podobě omezeného komfortu je tak vynahrazena přítomností ducha místa, který obvykle nebyl vyhnán a žije si skoro v podobném semknutí s přírodou jako kdysi před stovkou let.

Zimní dovolená vznikla v lépe dostupném Graubündenu, konkrétně ve Svatém Mořici. V září 1864 hoteliér Johannes Badrutt uzavřel sázku se čtyřmi britskými letními hosty: vrátí se na dovolenou už v zimě, pokud budou zklamáni, vyhrají náklady na cestu z Londýna a zpět. Pokud se jim dovolená zalíbí, mohou zdarma zůstat, jak dlouho si budou přát. Badrutt věděl, co dělá, protože slunečné zimy ve Svatém Mořici dobře znal. A vyhrál. Zimní dovolená byla na světě!

Ještě ten samý rok byla v Mořici zřízena první turistická kancelář ve Švýcarsku. A město dál sázelo jeden turistický milník za druhým: r. 1878 první elektrické osvětlení ve Švýcarsku (hotel Kulm), r. 1880 první turnaj v curlingu na starém kontinentě, r. 1882 první evropské mistrovství v bruslení, r. 1890 první bobové závody, r. 1896: první elektrické tramvaje v Alpách, r. 1906 zimní koňské dostihy… A první lyžařská škola ve Švýcarsku byla otevřena ve Sv. Mořici v roce 1929.

První lyžařský vlek na světě si připsal Davos v roce 1934, vesměs se ale používaly horské lanovky, které vedly na nejeden i dnes slavný lyžařský kopec.

V Graubündenu, severovýchodní části Švýcarska, se tak začalo vesele lyžovat už před druhou světovou válkou.

Více čtěte v článku Švýcarsko kdysi a dnes.

Ubytování

Typickým švýcarským ubytováním je hotel. V nabídce bývají i apartmány, ale prakticky chybí penziony ve střední cenové hladině. Mezi Čechy jsou nejoblíbenější apartmánové typy ubytování, které se mohou nacházet jak v soukromí, tak v ubytovacím komplexu (zejména v západní, frankofonní části země). I do Švýcarska svého času zavítala móda betonu, ale své stopy zanechala jen výjimečně (Crans Montana, Davos, Siviez, Tognon). Mnohem typičtější jsou naopak původní horské vesnice, které přijaly turisty, aniž by ztratily svou tvář. Ve Švýcarsku najdete prastaré robustní chalupy ze dřeva, moderní alpský styl i strohou, dalo by se říci funkcionalistickou architekturu. Nejkrásnějším a velmi zachovalým architektonickým skanzenem je údolí Val d´Anniviers ve Wallisu. Zajímavý koncept ubytování za přiměřenou cenu nabízejí hostely – s dvou- i vícelůžkovými pokoji a veškerými službami včetně polopenze.


Hostel sítě Jugendherbergen

Doprava a předpisy

Na severovýchod Švýcarska se cestuje po německých dálnicích k Bodamskému jezeru, na jihovýchod do oblasti Engadinu přes rakouský Landeck. Do centrálního Švýcarska dojedete po zdejších dálnicích přes Lucern, do Wallisu už je výhodnější pokračovat severní cestou přes Ženevu (alternativou je autovlak přes průsmyky ve středu země, které jsou v zimě uzavřené). Dálniční známka se prodává pouze roční, a to za 40 CHF.

Díky perfektně navazujícímu a pohodlnému dopravnímu systému se dá bez problémů přiletět letadlem do Curychu nebo Ženevy, odkud je to do většiny středisek do dvou nebo tří hodin cesty. Na veškeré dopravní prostředky lze zakoupit „permanentku“ v podobě Swiss Passu nebo Swiss Transfer Ticketu (v případě cesty pouze do cíle dovolené a zpět na letiště)

Gastronomie

Mezi typické speciality patří rösti (storuhané pečené brambory), sýrové fondue nebo raclette. Velmi vysokou úroveň mají walliská nebo ticinská vína. Cenová hladina v restauracích je poměrně vysoká, naopak nákup v supermarketu překvapí umírněnými cenami.

Raclette