Z celé velké nabídky jsme si nakonec vybrali tohle a tam si užili
nejvíc a nejlíp. Zná to snad každý lyžař, který má z vlastní jízdy
nějaký pocit.
Jenže přiznání, že toto málo mi stačilo k okamžitému štěstí, se
dnes nenosí. „Správně“ musíte vyznávat kilometry. Čím víc, tím
líp. Posedlost nabídkou co největší nám do hlavy tlučou nejenom média,
ale i samotná střediska, plující na této vlně. Sto, pět set kilometrů
sjezdovek, sto lanovek, sto tisíc přepravených za hodinu.
Megalománie? Jenže k ní je nutíme i my, kdo je živíme. Stahujeme se
nejvíc právě tam.
Víc, víc, víc. Růst všeho možného. Není to nic nového. Už před
šedesáti lety jsme takto doháněli a předháněli kapitalisty. Koho
předháníme nyní?
Zkusme občas zapřemýšlet. Opravdu potřebujeme všeho víc než dříve?
Opravdu chceme jet do supermegaareálů, na něž nám každou sezonu články
pějí ódy? Opravdu jsme své lyžařské potěšení nechali degradovat na
kalkulaci, kolik tratí si za euro koupíme?
Kolik z nás je šťastných ve své chatičce či chaloupce „daleko od
hlučícího davu“?
Ano, své argumenty do nás tlačí malí i velcí. Buďme velkými
rozumnými i my a chovejme se podle upřímné osobní rozvahy. Nebuďme
stádní a berme to, co se nám za naše peníze líbí, i kdyby to byla díra
na kraji lyžařského světa. Kdekoliv, klidně i v nějakém Česku.
