Mnohdy vlastně zástupným, označuje se tak jak majitel či provozovatel vleku či lanovky, tak jeho zaměstnanec v první linii. Ten druhý dostává pořádné kapky i za to, co nijak nemůže ovlivnit: fronty, úzké přeplněné tratě, poměr cena/výkon, nepříjemné a případně i placené parkování, ceny v restauracích. Je prostě na ráně. Namítnete, že jste někde v Alpách zažili vlekaře usměvavé, ráno zdravící. Ochotně podávají kotvy, pomáhají dětem a začátečníkům při nástupu, zpomalí lanovku při výstupu. Ano, já taky. A máte pravdu, že takové spíš vidím tam než tady.
Nedovolil bych si ale paušalizovat. Zrovna tak jsem zažil tyrolské s odpuštěním burany, kteří tupě přihlíželi, jak ověšení lyžaři, mezi nimi i nemladí, s hrůzou z pádu seskakují z lanovky na beton výstupiště. A ochotné znám i od nás a ráno zdravící jsem potkal taky.
Jací jsou? Zhruba takoví, jací jsme my všichni. Na lanovce samozřejmě nenajdete slezinu vysokoškoláků, ale moderní dopravní zařízení už vyžadují kvalifikaci, školení a určitou úroveň. Práce na horách v zimě moc není, a tak je džob na vleku nebo lanovce docela atraktivním místem, na něž se přinejmenším ve velkých střediscích nedostane každý. Jsou tam i rozumní chlapi, kteří od jara do podzimu úspěšně podnikají na živnostenský list a mimo svou sezónu dělají na vleku nebo lanovce. Společně s postupnou věkovou obměnou to znamená, že „vlekaři“ už dneska rozhodně nejsou žádným podprůměrným vzorkem populace.
Mohli by být vstřícnější a v dobrém úslužnější? Nesporně ano. Ale neplatí totéž o nás všech? Není snad pražské metro plné nasupených obličejů a nevrlých pasažérů? Nesedí podobně napružení řidiči včetně vzdělané „elity“ v tisících aut posunujících se městem či křižujících zemi českou? Změní se ten kyselý obličej a naštvaný řidič v příjemně uvolněného pohodáře tím, že dorazí na hory? Kolik návštěvníků si svou „blbou náladu“ a svoje problémy bere i na hory a na svah? Bez ohledu na to, zda si myslíme, že se máme nejlépe v historii, či nikoliv, nacházíme všude možně dost důvodů k nenáladě (zde by mohl následovat odstavec politicko-ekonomicko-sociologický…).
Co myslíte, nemá ten švýcarský, ale nakonec i rakouský a italský vlekař více objektivních důvodů ke spokojenosti? Porovnejme si mzdy a ceny, fungování státu, úhlednost, čistotu, celou tu atmosféru, v níž se tamější společnost už desítky (a ve Švýcarsku spíš stovky) let nachází. V jižnějších Alpách i pro psychiku tak důležité slunné počasí.
Je to začarovaný kruh. Naše notoricky zaplněné hory s leckdy nijak milým počasím, dosažitelné po nekvalitních silnicích, lyžaře nedokážou naladit alpsky radostným očekáváním. A na horách na nás čekají zaměstnanci, kteří taky mají své problémy. Nižší mzdy, vyšší nezaměstnanost, v zimě složitější „venkovský“ život. Spoustu času tráví na mrazu, jejich práce není jenom zmáčknout knoflík START a STOP.
Ti, kdo jsou v přímém styku s návštěvníky, jsou navíc pod tlakem k uzoufání stále stejných situací: špatné řazení, zmatené nasedání s pády při něm, naštvání z front a z pošlapávaných lyží. Komunikace s lidmi vyčerpává sama o sobě, zde se navíc vše odehrává v několika jazycích.
Abyste nemysleli, že jen tak akademicky plkám. Trávil jsem uplynulé dvě a půl sezony v neustálém kontaktu s lyžaři v prominentním testcentru špičkového krkonošského střediska. Informace o lyžích, jejich půjčování, ruční servis, doplňkový drobný prodej holí a brýlí. Nikdy jsem se nepovažoval za člověka nekomunikativního a většina mých bývalých zaměstnání od učitelského přes plavčíka a referenta lyžařského areálu po nočního hlídače na komunikaci s lidmi spočívala, nebo ji obsahovala (akorát jako horský kotelník umouněný koksem jsem míval klídek). Možná je teď už ze mě stařecký mrzout, nevím, ale vím naprosto přesně, že jsem situaci neustálých asi deseti nejčastějších dotazů včetně na to, co bylo obrovskými písmeny (např. cena) několikrát napsáno, nakonec neunesl. Přestože jsem si samozřejmě plně uvědomoval, že zákazník nás živí, nedokázal jsem se pak už chovat dostatečně vstřícně a raději prchl dříve, než by „ten starej hulvát“ začal testcentru škodit. Bylo to malinko složitější, roli hrálo i pár dalších věcí, především práce rukama na mrazu a neuspokojivé lyžování, jež se při tom dalo stihnout. A i když „komunikační vyhoření“ bylo až druhým či třetím důvodem, moc dobře si pamatuju, jaký nápor to byl a jak jsem v této zátěži neobstál. A od té doby jsem také opatrný v odsuzování těch „nevrlých vlekařů“. Ne že bych je chtěl za každou cenu bránit a omlouvat. Ale poznal jsem na vlastní kůži, jak nesnadné je být neustále milý.
Kéž se budeme potkávat co nejvíce s těmi, kdo prokážou víc psychické odolnosti než já. Když jim pomůžeme vstřícností vlastní, třeba jen příjemným pozdravem dobrého rána při pouštění vleku, ocitneme se na společné cestě k atmosféře, jakou bychom si na horách představovali.
Tento článek vyšel v časopise SNOW 59.
