To je pochopitelně pravda. Jenže také platí, že panující situaci si leckdy zhoršujeme sami.
Kolik lyžařů vyjede?
Běžný obrázek: na nástupu stojí větší či menší fronta, ale plno sedaček či kotev odjíždí poloprázdných, kotvy dokonce úplně neobsazené. Když je zájemců méně než poskytovaných míst, tedy dole nikdo nečeká, proč ne. Taky jedu radši sám nebo na čtyřsedačce pohodlně ve dvou. Jenže od určitého množství dole čekajících je nevyužití volných míst bezohledností.
Nemálo lyžařů se také nesmyslně zadrhává těsně před turnikety nebo v prostoru mezi nimi a nástupem. Zastaví se, shánějí po kamarádech či rodince a ani je nenapadne aspoň uhnout na kraj. Chápu, že někdy postup davu rozdělí těch pár, co spolu chtějí vyjet, ale oni se leckdy dávají dohromady až v zóně, kde už je třeba postupovat, řadit se a neváhat. Moderní lanovky a vleky mají dost krátké rozestupy sedaček nebo kotev, někde není nástup vyřešený úplně ideálně, a tak je třeba na nástup se soustředit. Dost zmatků vzniká z neznalosti a neumění, tak proč k nim přidávat další?
Přece nehoří, řeknete možná. Co ti uteče? Proč se honit? Jsme přece na dovolené. Vy jste na dovolené, ale spolu s vámi lyžují i takoví, kdo nejsou. Ti, kdo si šli zajezdit na ranní dvě hodinky. Pracují od později, mají půl dne volno, odpolední směnu, ranní trénink a pak školu. Učitelé lyžování, kteří mají do začátku výuky v deset právě tuhle chvíli. Nebo během dne krátkou pauzu. Všechno lidé, jimž i na té chvilce záleží. Kdo se nehodlá honit, nechť si svoje nehonění odbývá tam, kde jiné nezdržuje. Ať si postojí někde po straně nahoře u výstupu nebo naopak dole mimo dojezd. Při tolika neobsazených sedačkách a kotvách se nelze divit, že teoretická kapacita vleků je dost jiná než faktická.
A kolik se jich vejde?
Třeba namítnete, že neplně osazená lanovka znamená i menší přísun lyžařů na sjezdovky a tím jim vlastně ulevuje. To je sice pravda, jenže je takový „ideový louda“ tím, kdo má regulovat provoz na tratích? Samozřejmě není.
I když přesycenost tratí dobře známe, zase si jejich kapacitu zbytečně snižujeme sami. Při určité hustotě provozu už pohyb po takové sjezdovce musí být „kooperativní“. Takový respektuje situaci a ostatní. Lyžař už si nemůže dělat, co a kde ho právě napadne. Je to sice zcela banální konstatování a zásada, ale jak to vypadá v praxi?
Lyžař vjede ze strany do sjezdovky a ani se nepodívá, jestli odshora někdo nejede. Vytváří tak situace, kdy vzniká riziko a mizí plynulost.
Zastaví (ti chytřejší alespoň na kraji) a zase se rozjede bez ohledu na provoz nad ním.
Bez zjištění okolního dění se rozhodne, že si střihne pořádnou zatáčku. Na svých krátkých lyžích s rádiusem 14 metrů zničeho nic zatočí jako na pětníku. Káárvink náádhera, uááá…
A další a další. Šusér tam, kde každý normální jede oblouky, nejlépe prostředkem sjezdovky.
Jistě, ideální plynulosti dosáhnout nelze. Po tratích se pohybují jezdci různých dovedností i způsobů jízdy. Na různých lyžích a navíc dohromady se snowboardisty. Z takové „směsky“ nikdy množina koordinovaně sjíždějících nevznikne. Tu znám snad z ledovců, kde se pohybují skoro jen závodníci. Ale přesto či právě proto bychom se měli snažit plynulosti napomáhat, ne ji hloupým a zbytečným chováním snižovat. Elementární zásady pohybu jsou už několik desítek let obsažené v pravidlech FIS. Je vlastně smutné, že se musely vtělit do oficiální normy. Neboť jsou to zásady naprosto logické, na něž by průměrně inteligentní jedinec měl přijít vlastním rozumem.
On nakonec ten rozum spolu s pudem sebezáchovy přece jenom jakžtakž funguje. Když uvážíme, jak se to na svazích ve špičkových částech sezony hemží, je až s podivem, jak se nakonec všichni nějak poskládají a sjezdovací hemžení vesměs ve zdraví přežijí.
Jenže je to právě jen „jakžtakž“. Mohlo by být lépe. A stačilo by trochu víc přemýšlet, dívat se, spolupracovat s ostatními. To snad nejsou kdovíjak přemrštěné požadavky.
Tento článek vyšel ve SNOW 64.
