„A vy tady taky máte nějaké závodníky?“ slýchám přitom celkem zhusta hlavně zpočátku mistrovství světa otázku v ulicích Vailu i Beaver Creeku nebo v kyvadlovém autobuse mezi oběma pořadatelskými středisky. „Představte si to – kromě Haiti a Jamajky tu má reprezentaci i Česko,“ polykám ironické odpovědi domácím fanouškům a dobrovolníkům s nevinně dobrosrdečným výrazem ve tváři a radši jenom souhlasně přikyvuju.



Probudit v Američanovi vášeň k lyžování zdá se být nadlidským úkolem, zvlášť když slavnostnímu zahájení šampionátu těsně předchází finále místní ligy amerického fotbalu, při kterém i celá sněhu milovná komunita odhazuje lyže do kouta a zavírá se do vailských barů, kde se toho odpoledne za hromadné sledování SuperBowlu platí vstupné třeba i 25 dolarů.

Americký sen v lyžařském hávu pak navíc ne a ne fungovat – místo očekávaných vítězství dlouho zůstává událostí šampionátu rozříznutá noha Bodeho Millera, až v závěru všechno zachraňují Ted Ligety s Mikaelou Shiffrinovou a činí z Američanů druhou medailově nejbohatší výpravu domácího mistrovství. Zdání ale klamalo, lidé berou šampionát za svůj hned od začátku, až se pravidelní účastníci zdejších závodů Světového poháru nestačí divit.

Stadion Red Tail v Beaver Creeku i náměstí ve Vailu, kde se předávají medaile, přetékají návštěvníky a z burácení zadarmo rozdávaných zvonců na oslavu druhého amerického zlata po vítězství Mikaely Shiffrinové ve slalomu drnčí v uších ještě s týdenním odstupem. Velkolepému slavnostnímu zahájení nechybí variace na zapalování olympijského ohně, na rozdíl od posledních šampionátů v Evropě každému z účastníků závodů a ceremoniálů ostraha prohledává batoh či brašnu, v tomhle směru chybí k olympijské důslednosti jenom rentgenové rámy.



Vstupné zdarma, bohatý doprovodný program volně přístupných koncertů, pravidelné ohňostroje, ulice lemované hudebníky či všemožnými žongléry a kejklíři, k tomu nápadití fanoušci převlečení za horskou veverku nebo do věrného kostýmu velblouda, z jehož útrob se ozývá, že ho arabské pouštní země vyslaly místo lyžařů – to všechno tvoří v kulisách jinak až snobsky honosných a drahých horských městeček Vailu a Beaver Creeku pestře karnevalovou atmosféru, která intenzitou připomíná minulý šampionát v zemi alpskému lyžování zasvěcené, ale je jaksi méně agresivní než ve Schladmingu 2013.

Nohu z plynu, lyžaři!

Ochota, dobrosrdečnost, komunikativnost a někdy až křečovité úsměvy všudypřítomných pořadatelů a dobrovolníků kontrastují s jejich chorobnou úzkostlivostí a striktní odmítavostí. Zvedají improvizovanou lanovou závoru a padesátihlavý dav hrnoucí se z autobusu na tribunu stadionu musí zastavit, protože se na horizontu vynořuje lyžař, který tudy za minutu krokem projede. „Tudy nesmíte, klouže to tu!“ velí zas jindy k třistametrové oklice, na které je ale riziko uklouznutí ještě vyšší.



Na svazích měří rychlost lyžařů policisté a rozdávají pokuty. Pro ochranu turistických lyžařů zřejmě užitečné, pro závodníky, kterým tu nevyhradili speciální kopec pro neformální trénink, docela problém. „Hlídají nás, pořád na nás mávají, ať jezdíme pomalu. Ale někde se do té rychlosti musíme dostat, tak se snažím nějak proplouvat – už vím, kde obvykle stojí, takže se před tím místem zvednu, dělám, jako že nic, a pak to zase zabalím do závodního postoje,“ směje se ještě před šampionátem Ondřej Bank americké hře na četníky a lyžaře.



Jinak si závodníci zdejší podmínky vesměs pochvalují, někteří si doslova rochní. „Takhle báječně jako tady jsem si snad ještě nezalyžoval. Jsem za ty víc než dva týdny utahaný jako kotě, ale nedalo mi to a přidával jsem si jen tak další a další jízdy – nádhera!“ vyznává se na konci mistrovství z dovádění na americkém sněhu, který poznává poprvé ve své bohaté kariéře, Martin Vráblík. Nedbá na únavu z tréninků, závodů, jichž včetně kvalifikací stihl na MS sedm, a z lyžárny, kde si po večerech sám chystá výzbroj, protože vlastního servismana nemá.

Tak jako lyže, hůlky a helma patří v tomhle kraji k závodníkům i kyslíková bomba. Jejich těla tu podávají špičkové výkony v extrémních podmínkách až tří tisíc pěti set metrů nad mořem a žádný z nich ani během spánku nesestoupí níže než dva a půl kilometru nad mořskou hladinu.

Nedostatkový kyslík si tu běžně z kupovaných sprejů doplňují i turisté, takže neudiví, že se tu rutinou profesionálních lyžařů stalo dodávat tělu životadárný plyn uměle – hlavně při regeneračním vyšlapávání se na rotopedu po tréninku či závodě. „Ale důležitý je v téhle nadmořské výšce i pitný režim. Je to zrádné, protože necítíte žízeň, ale když tu dostatečně nepijete, únava se rychle násobí,“ mluví o své zkušenosti reprezentant Kryštof Krýzl.



Pitný režim má ale pramalou zásluhu na nejčernějším okamžiku mistrovství, který asi málokdo nezaznamenal. Ondřej Bank míří za tím, aby po historickém sedmém místě českého lyžaře ve sjezdu MS získal pro Česko první mužskou medaili světových šampionátů. Místo toho děsivý pád v závěru kombinačního sjezdu, výkřiky hrůzy na stadionu a pak mrazivé ticho. Minuty se pak vlečou jako věčnost, než se situace vyjasní a český reprezentant se z nehody zázračně rychle oklepe:

  • 10:42 – Ondřej Bank doklouže do cílového prostoru a nehýbe se, po úvodním váhání začíná ošetřování přímo na sněhu, přesun na saních do sanitky
  • 11:00 – 12:00 – bratr a trenér Tomáš Bank se bojí nejhoršího, oznamuje bezvědomí; lékař Jiří Beznoska upřesňuje, že zraněný reprezentant hýbal končetinami; cestou do nemocnice ve Vailu posílá uklidňující novinu, že se Ondřej Bank postupně probral k vědomí
  • 12:00 – 13:00 – první zprávy z nemocnice hovoří o těžkém otřesu mozku, ale vylučují jiná vážná vnitřní zranění nebo zlomeniny
  • 13:00 – 15:00 – upřesňující informace hlásí, že ani otřes mozku není tolik závažný, lyžař si pamatuje, jaký je den, a čte i malá písmena; dostává možnost přenocovat mimo kliniku
  • 15:00 – 16:00 – až dodatečné RTG vyšetření na popud zraněného závodníka zjišťuje, že jednu zlomeninu přece jen má – záprstní kůstky na noze
  • 16:00 – Tomáš Bank hlásí, že veze bratra Ondřeje z nemocnice do jeho apartmánu v Beaver Creeku
  • 17:00 a dále – Ondřej Bank v dobré náladě přijíždí „domů“; žertuje, že mu asi něco je, protože ho škrábe v krku; posilňuje se omeletou a má chuť na pivo; přijímá návštěvy – mj. rodinu Kostelićových; zahajuje rekonvalescenci

V souladu s jeho nezlomností Ondřeje Banka v jednu chvíli dokonce napadá, že by snad do mistrovství ještě mohl zasáhnout, ovšem zas tak zázračně jeho tělo regenerovat nedokáže. Úkol pokusit se o českou medaili tak zůstává na Šárce Strachové.

Křupavým chlebem za medailí

Sází výhradně na slalom, poprvé po šesti letech přijíždí na mistrovství světa ve formě a pohodě, které ji znovu řadí do absolutní slalomářské špičky. A s dobře patrným odhodláním to po Světovém poháru prokázat i na jednorázové velké akci. Ostatně kdykoli předtím na to reálně výkonnostně měla, dokázala na mistrovství světa ukořistit medaili. A tahle schopnost zvládat významné závody ji evidentně neopouští. Za tou z Beaver Creeku jde nejen důslednou aklimatizací s příjezdem už dvanáct dní před závodem a pečlivou přípravou na kopci či v posilovně, ale třeba i s vařečkou v ruce. Nejenom láska, ale i úspěch prochází žaludkem, jako by si říkala mistryně světa z roku 2007 a pouští se do boje s americkou gastronomií.



„Přivezla jsem si s sebou i rýži. Američani rýži víceméně moc neznají, přitom je to základní energetická surovina. Vařím si přílohy i ovesnou kaši k snídani. Strava v USA není úplně ideální a není určená pro sportovce, kteří potřebují rychle doplnit energii po tréninku,“ vysvětluje Šárka Strachová, proč se nespoléhá jenom na stravu z týmové jídelny, i když během MS je prý strava pro závodníky lepší než při závodech Světového poháru.



Kávu se ale podle všeho Američané vařit nenaučili. Nejmenovaný člen české výpravy nazývá tu, kterou servírují závodníkům a jejich realizačním týmům, vývarem z ponožek. Další kapitolou pro sebe sama je pečivo, které se u snídaní omezuje na toastový chléb. A tak nejen lyžařsky, ale i co se kuchyňského vybavení týče, bývá tým Šárky Strachové na závody v Coloradu připravený. Tentokrát má s sebou vlastní mobilní pekárnu.

„Co tady v Coloradu teda neumějí udělat, je dobrý chleba a kafe. Já piju spíš čaj, ale když sem letíte na dva týdny, tak dobrý chleba a kafe jsou důležité, takže si vozíme pekárnu a někdy i kávovar,“ naznačuje Strachová netradiční obsah zavazadel. A tak zatímco přes den jsou trenér Klaus Mayrhofer, servisman Gerald Stocker a fyzioterapeutka Eva Felbermayrová pomocníky Šárky Strachové na svahu, u videa, v lyžárně nebo u masérského stolu, tak po večerech se tahle rakouská trojice mění v příležitostné pekaře s úkolem vyrábět voňavý a křupavý chléb.



„Jsou zaúkolovaní, já akorát přivezla pekárnu. Fyzioterapeutka Eva přivezla směsi, napeče a ráno už servíruje. Je tu jiný proud a na pekárnu je potřeba trafo, které máme dole u kluků, kde se nabíjejí vrtačky a vysílačky, a peče chleba,“ směje se slalomářka svéráznému obsazení zásuvek v hotelovém pokoji svého týmu. A jak se ukazuje, i dobře propečený krajíc umí být detailem, který pomůže k úspěchu na mistrovství světa.



„Těžko se tomu dá uvěřit…“ souká ze sebe Šárka Strachová, štěstím bez sebe, že udržela 3. místo i po druhém kole slalomu a poprvé od olympijských her 2010 si vyzkoušela pódium na velké akci. „I když je bronzová, má pro mě cenu zlata. Každá medaile má svůj příběh a na téhle jsem tvrdě pracovala. Je to úžasný pocit, uvolnění, všechny emoce jdou ven,“ komentuje happyend svého dlouhého soužení provázeného propadem sportovní formy, vážným zraněním hlavy i trudným rozvratem rodiny.



Happyend, po kterém má Česko znovu medaili z mistrovství světa v alpském lyžování – jako jediná země s nejvyšší horou pod dva tisíce metrů nad mořem. A na rozdíl třeba od Itálie s celými Dolomity.