Osud mě dostihl na na nádherné sjezdovce č. 17, kde se jezdí jeden z
nejstarších závodů amatérů ve sjezdu – Parsenn Derby. Zatímco Švýcar odešel po svých, snad s
nějakými lehkými modřinami (díky Bohu), já jsem se proletěl helikoptérou
do blízkého zdravotního zařízení. Z toho letu nemám žádný zážitek
– celý jsem ho, stejně jako následujících několik hodin, prospal.
Poté, co jsem se po první operaci probral, mi doktoři sdělili základní fakta:
- hodně podrcená stehenní kost a krček – odoperováno hned po úrazu (několik decimetrů titanových šroubů, dráty, ...)
- zafixovaný bérec přijde na řadu ještě v Davosu za týden (dva plechy a dvanáct šroubků)
- na žebro bude stačit správné „prodejchávání“
- obratel bude potřebovat šest týdnů klidu na zádech
Moje první myšlenky patřily samozřejmě prověření a zachování základních životních funkcí – alespoň trošku mi fungoval mozek, dejchání šlo dobře, ležení poněkud unavovalo, ale nějak jsem se s tím musel vyrovnat, začalo mi chutnat... – fajn, je to, řekl jsem si.
Současně jsem s personálem davoské nemocnice musel řešit záležitosti úhrad již provedených a ještě i připravených zdravotních zásahů – čekala mě například operace bérce a řešilo se, zda ještě v Davosu nebo v Česku.
Všechny další úvahy, posouzení, rozhodování o mých životních a lyžařských perspektivách jsem pak už musel postupně řešit sám. Bylo mi jasné, že mě čeká několik měsíců klidu a „pohody“ v nemocnicích a různých léčebnách. Hlavou mi procházely otázky – jak to bude s chůzí? S během? S kolem? A neustále se mi vracela i hlavní otázka – jak to bude s lyžováním? Hlavou mi zvonilo: Never give up! Nikdy se nevzdávej!
Protože je to pro každého lyžaře (potencionálního klienta
zdravotnických zařízení 
důležité, budu se i otázkami léčby a
rekonvalescence zabývat podrobněji a předpokládám, že se leccos bude
řešit v následné diskuzi. Předem upozorňuji, že tahle kapitola jen tak
hned neskončí, ta bude nejspíš na pokračování...
A ještě jedna věc: V těch prvních dnech mi byla oporou ochota několika
lyžařských přátel pomoci radou anebo dobrým tipem na řešení některých
situací, které se jevily jako potencionálně svízelné. V rámci této
informace považuju za dobré zmínit předsedu sjezdového úseku SLČR Aleše
Krýzla a šéfredaktora SNOW Petra Sochu, kteří mi doporučili jména
právníků, kteří se touto problematikou ve Švýcarsku zabývají a v
případě potřeby by mohli účinně zasáhnout. Sice jsem je dosud
nepotřeboval, ale člověk nikdy neví, a tak oběma touto cestou děkuju.
Nebezpečí na sjezdovkách, zdravotní pomoc, policie, pojišťovny a soudy
Součástí mého, jak doufám užitečného, vyprávění o návratu na lyže po komplikovaném úrazu, je pojednání o zkušenosti s asi nejobávanější lyžařskou nehodou – srážkou s jiným lyžařem. Někdy se to obejde bez zranění, častěji však s úrazem jednoho nebo i obou lyžařů, výjimkou nejsou ani těžká poranění. Následuje, jako u všech úrazů, ošetření ve zdravotnickém zařízení doprovázené jednáním s pojišťovnami, což může být, zejména v zahraničí, někdy problém. Další komplikací, a to mnohdy velmi závažnou, specificky u srážek lyžařů, je řešení míry zavinění a následné možné žaloby a přinejhorším i soudu. Že se na tato šetření velmi často zaměřují příslušné pojišťovny, je zřejmé.
Domnívám se tedy, že na svém konkrétním (jistě ne plně zobecnitelném) případu se mohu pokusit poukázat na celou řadu problémů, se kterými se účastník takové nehody může setkat a snad i přispět k uspokojivému řešení následků.
Nebezpečí na sjezdových tratích neboli zásady rozumu
Sjezdové lyžování není nijak extrémně nebezpečný sport. Nevím, co
říkají statistiky, ale moc úrazů na to obrovské množství lidí na
kopcích, nevídám. Už léta nemám strach, že si něco při sjíždění
udělám – snad deset let jsem při volném lyžování neupadl a v brankách
asi tak třikrát. Jenže – někdy se po zastavení na okraji sjezdovky bojím
vjet do toho hemžení lidí, z nichž mnozí zcela jistě vůbec nevnímají
nebezpečí, která jim hrozí. Nejméně posledních deset let mám už ale
opravdový strach ze srážky s lyžařem!
Jak známo, odpíraného chleba největší krajíc. Před dvěma roky jsem se v Rokytnici na dokonale upravené sjezdovce srazil s lyžařem, či lépe řečeno byl jsem sražen „zezadu“. Naprosto jsem se spolehl na to, že v 8.30 na úplně prázdné sjezdovce (jel jsem na SG cca 80 km/h) se nenajde nikdo, kdo by mě mohl nějak ohrozit, takže jsem se při nájezdu nepodíval za sebe – a tu máš čerte kropáč – mladý ambiciózní závodník si přece nenechá odjet nějakýho dědulu, a tak se mu po cca 300 metrech podařilo mě dostihnout. Při mém oblouku doleva se on zezadu „sotva dotkl“ mé pravé paty vázání, já nic netuše jsem přišel o pravou lyži a v pádu na ní jsem si přetnul kvadriceps. Chlapec se velmi omlouval, ale já jsem měl pár týdnů problém – díky Borisovi jsem ale už pátý týden stál opatrně na modrých...
Ta davoská srážka se odehrála na poloprázdné, cca 50 m široké nádherné sjezdovce s ideálními dlouhými vlnami na tvrdém a vodivém povrchu. Výjimečně jsem to odpoledne jezdil s partičkou jako demonstrátor na slalomkách, tedy maximálně asi 40 km/h. Probírali jsme „volant“ a včasné zalomení. Hned na prvním horizontu jsem při svém oblouku vlevo pocítil nečekaný náraz zprava z boku či zezadu – nevím, lyžaře jsem vlastně ani nezahlédl. Jak probíhal let vzduchem, nevím, jak jsem padl také ne.
Obě srážky mají jedno společné – za první a ani za druhou jsem, podle mne, vůbec nemohl. Rozdíl bych viděl pouze v tom, že na sjezdovce v Davosu byl přece jenom nějaký provoz – v dosahu cca 50 m kolem dokola bylo cca 5 lyžařů a pak, že sjezdovka nebyla, na rozdíl od té rokytnické, dokonale přehledná, ale že na ní byly po cca 100 m za sebou značně vysoké terénní vlny.
Loni v létě jsem měl další zranění – při ranním pobíhání jsem si zlámal na kluzkém jílu kotník. Se šroubem a na berlích jsem trávil několik měsíců, v lednu jsem se dostal na modré a v únoru jsem už sjel několik předháněk Masters. Po relativně úspěšné sezóně (opět jsem vyhrál ve své kategorii Českomoravský pohár Masters) jsem se odměnil dvěma tréninkovými zájezdy s přáteli, VL-workshopy, v Davosu.
Co se děje v případě srážky s lyžařem na místě
Stalo se to uprostřed senzačního lyžování. Pamatuji si jen, že když jsem doklouzával hlavou dolů a ještě než jsem se zastavil, tak jsem okamžitě začal hýbat prsty v botách – věděl jsem, že je zle a kontroloval jsem si tím eventuelní možnost zranění páteře...
O co jsem kamarády, kteří byli hned u mě, požádal:
1. nechal jsem zajistit prostor nad tím horizontem, aby do nás nikdo
nevlítnul...
2. požádal jsem o velmi opatrnou manipulaci se mnou (jen stočení těla
nohama dolů)
3. nechal jsem zavolat horskou službu
4. požádal jsem o zajištění tepla pode mě a na mě
5. nechal jsem zjistit, co je s účastníkem nehody a jeho totožnost (Švýcar
a byl zcela zdráv)
Přibližně za 10 min přijel horský služebník, který hned poté, co se mě zeptal na souhlas, volal helikoptéru. Po jejím příletu a za dalších cca 5 min. mě uspali a probral jsem se až po první operaci.
V dalším díle se dočtete, jak to probíhalo ve švýcarské a po návratu v české nemocnici.
Následovat bude kapitola Rekonvalescence – návrat do života, kde se budu zabývat rehabilitačními zařízeními a jejich službami a následnou rekonvalescencí s přípravou zaměřenou na sportovní přípravu po rozsáhlejších úrazech.
A nakonec vás čeká kapitola Lyžování – comeback – sny a skutečnost, která bude asi lyžařsky nejzajímavější a nebude v ní chybět ani nabídka pro ty, kdo by se chtěli přidat a vylepšit svoje současné lyžování (ať už jsou po úrazu, nebo naopak naprosto fit) včetně cenově i zážitkově zajímavých možností v zahraničí. Mimo jiné se třeba někdo přidá na lyžování v tom smolnokrásném Davosu...
O autorovi
- první kroky na lyžích v cca 4 letech, první závod v roce 1952 a od té doby až do 2014 každoročně nejméně jeden závod, akademický reprezentant - 2. místo ve slalomu na akademickém přeboru ČR, v zimě r. 2015 poprvé bez lyží...
- několikrát mistr ČR a vítěz poháru Masters, častý účastník Světového poháru a mistrovství světa Masters
- od r. 1972 do 1998 trenér mládeže (několik medailistů mistrovství ČR), licenční trenér AD
- od r. 2003 se věnuje převážně hobby lyžařům (Vylepšovací lyžování - www.vl-ski.cz) a konzultacím vrcholových lyžařů
- autor samizdatových publikací o technice sjezdového lyžování, účastník diskuzí na SNOW.cz pod přezdívkami HOnza a Oblouk
Na fotkách je zveřejněna ta legračnější montáž (říkám jí "můj golden gate"). Ta opravdu devastující a dlouhodobě obtížná, nezveřejněná, už tak veselá není.
