První díl o tom, co se dělo bezprostředně po úrazu na sjezdovce, čtěte zde!
V nemocnici – léčba, režim, pojišťovny a policejní protokol
Nedlouho po probuzení cca ve 20 hod. mi ošetřující lékař srozumitelně sdělil, co se mnou je – vyjmenoval všechna má zranění, stručně popsal již proběhlý operační zákrok (operace tříštivé stehenní kosti a krčku vlevo) a potřebu dalšího zákroku (operace zlomenin holenní a lýtkové kosti vpravo, zatím fixovaných jen instalací jakéhosi vnějšího „lešení“) a nakonec mi sdělil orientační představu o věcném i časovém průběhu další léčby.
Následně mě vedoucí sestra poučila o tom, že nemohu volit jakoukoli jinou pozici než na zádech (kvůli fraktuře obratle a lešení na noze), vysvětlila dechová cvičení s přístrojem (zlomené žebro), informovala mě o denním režimu, stravování a hygieně. Měl jsem zvýšený dohled.
Ráno po vizitě a následných standardních vyšetřeních a odběrech jsem
dostal další transfúzi (měl jsem proklatě nízký tlak). Ta transfúze
měla podivné následky – v noci se mi poprvé v životě zdál sen ve
slovenštině (a co jsem si zjistil následně sem ani psát nebudu, protože
„to je přece nesmysl“).
Vizita v této nemocnici probíhala poněkud jinak, než jsem zvyklý z Česka
– pan primář doprovázený několika lékaři a sestrami požíval
neobyčejné a u nás snad nevídané úcty – ošetřující lékař a hlavní
operatér podali u lůžka poměrně zevrubnou informaci, zatímco pan primář
se mě ptal nejen na zdravotní pocity, ale i na osobní věcí – rozhovor
trval vždy několik minut, ne jak jsem zvyklý u nás několik vteřin.
Druhý den ráno, po standardních ranních procedurách a po skvělé bohaté snídani, mě navštívila jakási administrativní sestra, která se mnou řešila věci úhrady zdravotních úkonů včetně helikoptéry a následné přepravy do Čech. Zajímala jí v podstatě jen karta evropského pojišťence, jiné pojišťovací doklady nepožadovala. Sama potom již kontaktovala asistenční službu Všeobecné zdravotní pojišťovny, od níž také dostala souhlas s provedením operace pravé nohy v davoské nemocnici – z čehož bylo zřejmé, že si tam pobudu cca dva týdny. Asistenční služba VZP mne poté kontaktovala s tím, že můj převoz do ČR bude hrazen z cestovního pojištění k platební kartě ČSOB.
Strava je kapitola sama pro sebe – skutečnost, že byla výtečná, asi nepřekvapí. V jablonecké nemocnici jsem zvyklý také na skvělou, jen v tom Švýcarsku se projevovaly jiné stravovací zvyklosti a byl jsem tedy nadšený z množství a pestrosti čerstvé zeleniny a ovoce (narozdíl od nás). Co mne a i mé přátele, kteří mě v době oběda přišli navštívit, opravdu překvapilo, byl způsob, jakým byla strava podávána. Číšník oblečený v tmavě fialovém jako ve skutečně dobré restauraci (vestička, bílá košile, motýlek, bílé rukavičky) nebo číšnice také v tmavě fialovém (vestička, bílá halenka, stuha) se nejprve přišli zeptat, co si klient bude přát (výběr z cca 3 jídel) a pak na tácu přinesli polévku, jídlo, dezert a ovoce. Na talířích bylo jídlo naservírované vždy jako malé umělecké dílo (polévka s nějakou snítkou zeleniny nebo viditelného ochucovadla, maso, omáčka, příloha a zelenina byly vždy nazdobené, dezert s polevou, šlehačkou nebo kouskem ovoce). Nejen gurmánský, ale i estetický zážitek!
Vybavení nemocnice a pokoje bylo nepochybně špičkové – jednalo se o poměrně novou stavbu. Byl jsem ve čtyřlůžkovém pokoji u okna s výhledem na sjezdovky na Jakobshornu. První den a poslední dva dny jsem pokoj sdílel s jedním dalším pacientem, většinu času jsem ale byl na pokoji sám. Elektricky polohovatelná postel se skvěle konstruovaným nočním jídelním stolkem je samozřejmost, konzole nad postelí se zabudovanou obrazovkou a ovládáním počítače, televize, radia a zdravotní služby je ale asi i ve Švýcarsku jakýsi nadstandard.
Policejní protokol o průběhu nehody, to je ve Švýcarsku, jak jsem poznal, standardní postup v případě jakékoliv podobné lyžařské události. Hned druhý den se mi ohlásil policejní důstojník, že následující den přijde sepsat protokol o tom, co a jak se stalo, a oznámil mi, že s sebou bude mít úřední tlumočnici. Přišel s Češkou, která v Klosters s manželem provozuje jízdárnu a školu jízdy na koni. Velmi solidně mi vysvětlil, proč přišel, oznámil mi, že nemusíme protokol sepisovat, pokud nechci, aby se případ šetřil. Upozornil mne, že pokud si přeji, aby byl případ šetřen, bude požadovat úhradu 1 000 CHF jako zúčtovatelnou zálohu na šetření a případnou pokutu (což je, jak jsem později zjistil, standardní postup u cizinců). Souhlasil jsem s tím a částku jsem elektronicky uhradil.
Nejprve jsem se přeptal na zdravotní stav druhého účastníka nehody a on mě ubezpečil, že je v pořádku, snad jen nějaká lehká modřina na boku. Následně jsem mu popsal podrobně svoji verzi, jak se nehoda stala, on moji výpověď, po úředním překladu, zapsal a sdělil mi, že se má výpověď neshoduje s výpovědí švýcarského účastníka nehody a jeho svědků, ale to že se stává. Zejména se mě ptal na podrobnosti – jak rychle jsem jel, kde přesně se nehoda stala, v jakém směru jsem najížděl na horizont, kam jsem zatáčel ve chvíli nárazu, co měl Švýcar na sobě atp. Ujistil jsem jej, že jsem onoho lyžaře vůbec neviděl, snad jen přesně v okamžiku nárazu, a tudíž vůbec nemohu vědět, co měl na sobě. Protokol jsme podepsali všichni tři.
Léčebné procedury v době pobytu v davoské nemocnici se příliš neliší od těch v našich nemocnicích, nicméně některé důležité provozní zvyklosti jsou i z pohledu klienta jiné. Především se tam velmi dbá na naprostý klid, a to nejen tou konzolí vybavenou sluchátky na audio video a komunikační zařízení, ale i veškerým provozem, který probíhá v co největším klidu – všechny vozíky jsou například na nehlučných kolečkách, sklenice a lékovky jsou také odděleny do boxů tak, aby o sebe necinkaly, personál i pacienti se na chodbách baví sotva jen polohlasně – v tom je rozdíl asi největší a je to, myslím, hlavně, projev jiné kultury společnosti...
Hodně mne překvapila i skutečnost, že v Davosu jsem posledních několik dnů pobytu mohl (i přes kompresivní frakturu L1) sedět již při jídle u stolku vedle postele a u okna, zatímco v Česku jsem po přijetí do nemocnice musel dodržovat ještě další čtyři týdny režim vleže s opěrou zad maximálně 30 st.
Léčba v českých zdravotnických zařízeních
Návrat do Čech proběhl v prvních květnových dnech vleže v sanitě – bylo to pěkné svezení s asistencí kluků, kteří běžně v Praze jezdí záchranku. Přijali mě na jablonecké chirurgii, a protože se se mnou v mém nařízeném klidovém režimu nedalo nic dělat (nově opět jen a jen vleže), přemístili mě do Tanvaldu na CEDR (Centrum doléčování a rehabilitace), jak se honosně nazývá zařízení, kterému běžně říkáme eldéenka. Bylo to období, na které si v životě jistě rád vzpomenu – vyprávění by zabralo nejméně další dost obsáhlý materiál. Především byl problém v tom, že na pokoji (ono je to tam mj. i jako azylové zařízení pro bezdomovce) „musela“ celý den běžet televize, kterou mí dva spolupacienti sice nesledovali, ale její hlasitý provoz deklarovali jako svoje nezadatelné právo a personál s nimi nedokázal hnout ani o píď. Po dvou dnech jsem byl přemístěn na pokoj, ve kterém televize nefungovala – sláva. Bylo poučné sdílet celé dny ve společnost jednoho nikdy nezaměstnaného a nebydlícího třicátníka a jednoho bydlícího grófa stejné národnosti, který si na nedostatek financí (30 tis. Kč dávek s jednou manželkou) nemohl stěžovat. Bylo to šest týdnů, ve kterých jsem poznal několik velmi náročných bezdomovců – žádné jídlo a ani žádný program, samozřejmě zdarma, jim nebyly dost dobré. Poslední dva týdny, kdy jsem už mohl na vozíku dojíždět cvičit do společenské místnosti, jsem se mezi starými, nemocnými a opuštěnými lidmi poprvé setkal s „chorobou“ stáří – chřadnutí těla, mysli i vůle... Bylo to těžké a poučné období, a při vší té obtížnosti – díky Bohu za něj. Moc pěkné bylo, že za mnou denně jezdila Kanonýra s Čipem (a i on mohl dovnitř) a pak i hromada kamarádů nejen z okolí, ale i z dálek – a to bylo hodně dobré a povzbudivé. Dostal jsem i hodně pěkných e-mailů – za tohle všechno děkuju. Jakmile jsem se mohl „vertikalizovat“ (tedy ne postavit na nohy, ale zavěsit v chodítku ve stojaté poloze – poprvé jen cca 5 vteřin, než jsem skoro omdlel), byl jsem zralý na převoz.
Na rehabilitačním oddělení jablonecké nemocnice (konec června) jsem se
pak náhle cítil jak v pravém ráji – nejen proto, že jsem už mohl sedět,
ale mohl jsem na vozíku po chodbách a ven. V chodítku jsem vydržel viset i
několik minut, do dvou dnů jsem se s chodítkem obstojně pohyboval
(zpočátku jsem se jen tak lehounce odrážel nohama směrem dopředu a do
týdne už jsem se mohl začít stavět na levou stehenní cca 70 %, pravou
bércovou jen na cca 20 %). Po cca 2 týdnech a po dalších rentgenech jsem už
mohl na levou na 100 % a na pravou z 50 %, a to už bylo na dlouhé berle a
schody. Hned při prvních cvičeních se potvrdilo, že mi ve Švýcarsku
„udělali“ levou nohu o 3 cm delší (dvě titanalové tyče skrz kost,
svázáno drátem a nějaké šrouby), ale to jsme moc neřešili. Kamarádi mi
dvěma centimetry gumy podrazili několik mých pravých bot a hned jsem byl
vysoký štíhlý junák (ztratil jsem cca 10 kg váhy 
. V zimě
bychom to řešili asi vyšší podložkou pod vázáním na pravé lyži, nebo,
nejspíš, vůbec neřešili (mj. kvůli ojíždění hran).
Následovala cvičení s rehabilitačními sestrami, cvičení sám, rotoped a různé gumy plus krátké berle – francouzské. Koncem července propuštěn domů s tím, že nejen krátké berle, ale postupně (v září) už i nordic-walking hole a pokusy bez holí. Vycházky denně od 100 do 200 m a posléze i 2 až 3 km s Čipem dávaly naději, že se snad v zimě s prvním sněhem postavím na lyže...
Do Janských Lázní jsem odjel počátkem října s nadějí, že se rehabilitace významně urychlí. Pravidelný režim s několika procedurami denně, dobrým jídlem a docela příjemným společenským životem (mj. i dva koncerty Ondry Nováka ze SNOW s kapelou) byl určitě prospěšný. Ale: několik dní před koncem jsem se z Jánek pustil pěšky za pomoci nordic-walking holí zadem, kolem Vesny, na Hoffmannovy boudy – je to nějakých 4 až 5 km do kopce po asfaltce. Posledních cca 500 m jsem skoro lezl zavěšený na holích – velká bolest – a z Hoffmannek už stopem do léčebny. Další den byla bolest v podstatě stejná, vynechal jsem bazén a cvičení, ale ještě jsem zatnul zuby a jel tu bolest vyjet na rotopedu – nepomohlo to. No a jak jsem tak ležel na zádech, koukám na moje nešťastný nohy a ejhle – obě jsou náhle stejně dlouhé(!) A to evidentně dobrá zpráva nebyla.
Hned jsem se nechal odeslat do Trutnova na rentgen a pan primář, když si ten obrázek prohlédl, konstatoval, že jsem lamželezo a jestli chci reoperaci absolvovat u něj, anebo raději někde jinde, kde takových titanalových operací dělají denně několik. Následně jsem odjel do Jablonce a můj traumatolog a skvělý operatér mě hned objednal na reoperaci – výměnu těch rozlámaných želez – na rehabilitační oddělení jablonecké nemocnice. Vyskytl se další problém – ne všechny používané kovy se „montují“ stejným nářadím, a tak následovala blesková „nářaďová“ komunikace Jablonec – Davos. Koncem října mě znovu rozřezali levé stehno a čtyři hodiny mi vytloukali a vtloukali titanaly do zmordovaného těla.
Celý listopad jsem pak trávil v jablonecké nemocnici – převážně na rehabilitačním oddělení. Zase v podstatě od začátku – vzpamatovat se z traumatu opět docela rozsáhle trápeného těla, cvičit, obnovit rozsahy. Komplikovaly mi to záněty močových cest, ledvin a podobné patálie, které to zeslabené tělo přijímalo daleko snadněji, než tělo zdravé. Přesto to rozcvičení šlo docela hezky – už mám rozsahy levé nohy v koleni i v kyčli skoro v normálu, chybí mi, zatím, síla – svaly atrofovaly a vůle je slabá. Ale těšil jsem se na lyžování – byl konec prosince, napadl sníh a hlavně mrzlo a začalo se zasněžovat.
Následovat bude kapitola Rekonvalescence – návrat do života, kde se budu zabývat rehabilitačními zařízeními a jejich službami a následnou rekonvalescencí s přípravou zaměřenou na sportovní přípravu po rozsáhlejších úrazech.
A nakonec vás čeká kapitola Lyžování – comeback – sny a skutečnost, která bude asi lyžařsky nejzajímavější a nebude v ní chybět ani nabídka pro ty, kdo by se chtěli přidat a vylepšit svoje současné lyžování (ať už jsou po úrazu, nebo naopak naprosto fit) včetně cenově i zážitkově zajímavých možností v zahraničí. Mimo jiné se třeba někdo přidá na lyžování v tom smolnokrásném Davosu...
O autorovi
- první kroky na lyžích v cca 4 letech, první závod v roce 1952 a od té doby až do 2014 každoročně nejméně jeden závod, akademický reprezentant - 2. místo ve slalomu na akademickém přeboru ČR, v zimě r. 2015 poprvé bez lyží...
- několikrát mistr ČR a vítěz poháru Masters, častý účastník Světového poháru a mistrovství světa Masters
- od r. 1972 do 1998 trenér mládeže (několik medailistů mistrovství ČR), licenční trenér AD
- od r. 2003 se věnuje převážně hobby lyžařům (Vylepšovací lyžování - www.vl-ski.cz) a konzultacím vrcholových lyžařů
- autor samizdatových publikací o technice sjezdového lyžování, účastník diskuzí na SNOW.cz pod přezdívkami HOnza a Oblouk
