Tento článek vyšel v časopisu SNOW 77 (listopad 2013)
Navodil situaci, kdy pro různé účely jsou vhodné různé lyže. A naučil výrobce dělat lyže stále širší. Tím zpřístupnil neupravený terén i lyžařům, kteří se tam dříve na úzkých sjezdovkových lyžích nevydávali.
Lyže nejsou kosmická loď!
Zkonstruovat lyže použitelné v měkku je – všichni freerideři prominou – snadnější než se vyrovnat s nároky ledovaté pisty. Nadšenci, leckdy ti, kdo předtím zkoušeli dělat svoje snowboardy, se i proto odvážili vyrobit i lyže. A zjistili, že opravdu nejsou raketa a že s omílaným „hi-tech“ to není tak žhavé. Lyžařské továrny mezitím tvrdě redukovaly stav zaměstnanců, a tak se aspoň do začátku dal sehnat i člověk, který už někdy u výroby lyží byl. A když se značka trochu rozjela, nabízely se i volné kapacity velkých výrobců. Ti se už neofrňovali, vždyť si tak někdy i mohli rozšířit obzory.
Tradiční elita specialistů tak přišla o výsadní postavení ve výrobě lyží, přinejmenším freeskis. A to je realita těch 317 značek, uváděných na exoticskis. Byť nejsou „plnospektrální“, nýbrž zaměřené na freeskiing. Špičkovou lyži na tvrdou pistu by mnoho z nich nezvládlo a ani se o to nesnaží. A zdá se, že freeskiingová subkultura je natolik alternativní, že se tolik těchto malých značek dokáže uživit. Mnohé jistě jen dočasně, ale proč ne.
Půjčování a informační revoluce
Zmíněná diferenciace, kdy už jeden lyžař obvykle nemůže pro každé specializované použití vlastnit optimální pár lyží, podpořila další výrazný trend dneška: půjčování. Také proto, že v dobách rychlého vývoje a neustálých změn (postupně radikalizace vykrojení, nárůst šířek, vývoj rockeru) je právě půjčování jedinou šancí, jak zůstávat v obraze. Tím spíš, že se objevila dobře vybavená testcentra s kvalitně udržovanými aktuálními modely. Tím současně vzrostla míra vlastní přímé zkušenosti a zmenšilo se spoléhání na informaci zprostředkovanou, především tu „oficiální“.
Půjčování má ovšem tvrdý dopad v podobě poklesu prodeje. Ten se pohybuje těsně nad třemi miliony párů sjezdových lyží. Tedy přibližně na třetině stavu let zaslíbených. Neznamená to, že by ubylo tolik lyžařů, ale výroba i obchod se s touto skutečností musí utkávat. Stejně jako s dalším novým jevem – internetovým prodejem.
Dnešní lyže se nabízejí v mnohem vyrovnanější kvalitě než kdysi. Starší si vzpomenou na rady, jak kontrolovat odchylky od ideálního tvaru, tzv. šavli či kolébku. Tuhost v ohybu prý leckdy kolísala až o 30 % a tento stav odrážely i tolerance bývalé ČSN 94 1810, platné 20 let až do srpna 1997. A se zákonnou možností zboží vrátit už vlastně skoro nic nebrání kupovat lyže bez osahání v obchodě, kdysi nutnosti. Jednou z reakcí obchodníků je důraz na oblečení, neboť je mnohem větším byznysem než zimní hardware a navíc má násobně lepší marže.
Dalším významným fenoménem posledních 15 a především 10 let je dopad internetu a moderní komunikace. Až do začátku carvingu naprosto převládaly „učesané“ informace – výrobcem, obchodníkem, médii. Na podzimní uveřejnění testů lyží se čekalo jako na slovo boží. Dnes můžeme celosvětově najít a sdílet informace, jež se v minulosti předávaly jen neformálně šeptandou.
Zákazník se tak stává znalejším, vyspělejším, ale také kritičtějším a sebevědomějším.
Sety a systémy
U výčtu trendů nulté dekády tohoto století nelze pominout ani další zásadní změnu. Lyže se přestaly nabízet jako samostatný „nehotový“ produkt, tedy bez vázání. Cesta k tomu šla přes velký fenomén konce 90. let, desky a podložky. Dokud se lyže a vázání pořizovaly samostatně, nebylo dost dobře možné předvrtat do lyží otvory pro určitou značku a diskriminovat ostatní. S postupným splýváním vlastníků, až na Markera završeným v roce 1994 (vázání Rossignol), už to dostávalo logiku. Desky posloužily jako ideální přechodné řešení. Zjednodušily instalaci vázání, ale jejich montáž zůstala. Největší tlak na blbuvzdorné spojení lyží s vázáním prý přicházel od obchodníků, aby se jim zásadně zjednodušila a zrychlila kompletace. Vázání přímo na lyži rovněž znamená, že už samostatně nezabírá cenné místo v regálech obchodů. A tak jsme se místo sofistikovaných desek s celou argumentací okolo (průhyb, tlumení, výška a hranění) nakonec dočkali jednoduchých lišt pro prosté nasunutí vázání. „Systém“ ovšem zní vznešeně. Výhodou naopak je délková stavitelnost vázání v plném rozsahu běžných velikostí bot. Průzkum toho, kolik lyžařů na svých vlastních lyžích tuto možnost využívá, jsem ale nikde neviděl. Velmi pravděpodobně jich mnoho není. Naopak takřka každý si s novými/dalšími lyžemi musí koupit i vázání.
Příjemným důsledkem je nižší cena. Sportovní vázání DIN 14 stávalo koncem 90. let 5–7 tisíc, topmodely lyží bez něj i přes dvacet. Dnes je za tu dvacítku celý komplet, pravda, s vázáním nižších hodnot, jež ale vesměs stačí.
Kde jsme nyní
Na závěr ještě obecně shrňme, jak se současný stav jeví. Lyže se
vyvíjejí bouřlivě, rocker je heslem doby. Hegemon papírově není,
největší podíl je asi 15 %, ale silné skupiny (především Amer, dále
Rossignol a Jarden) budou výš. Výroba bot je kvůli své náročnosti
v podstatě oligopolem (ovládnutí trhu omezeným počtem subjektů)
zavedených firem. Po neúspěšných revolucích zadního nástupu a tzv.
softů se drží při zemi a nejnověji se zaměřuje na individualizační
tvarování skeletu. U vázání, oligopolu jak z učebnice, je situace
nejpřehlednější a nejvíce neměnná. Pět velkých hráčů má zjevně
podíly na trhu podělené tak, že si nemusejí jít po krku. Technologicky
náročný segment, sešněrovaný normami souvisejícími s bezpečností,
úrazy a odškodněním, vstup snaživých amatérů prakticky neumožňuje.
Rossignol
Stále ještě největší pojem v branži. V předchozích dílech mnohokrát vzpomínaný, líčit historii komplexně by bylo opakováním. Proto jen selektivně připomenu starší události a především dovedu dění až do současnosti.
1955: 8 500 párů lyží a velké dluhy, prodej mladému finančníkovi Laurentu Boix-Vivesovi, majiteli až do 2005. Důraz na závodní lyžování jako nejúčinnější propagaci, 1964 první závodní oddělení v branži. Od 1972 výrobou a prodejem nadlouho Nr. 1. ZOH 1972: 4x zlato ze 6. 1976/77 poprvé 1 milion párů.
Akvizice: 1967 za 1 frank Dynastar, 1970 Authier, 1978/1989 Lange (nejprve v majetku Boix-Vivesovy firmy Ski Expansion, odprodáno Rossignolu až 1989 za 20 m.). Lyže Lange 1971 made in USA (Dynamic), později do 1989 made by Authier. Dovoz tří modelů do ČSSR.
Výroba od 1970 též Španělsko, 1973–1982 také Vermont, USA, krátce Švýcarsko (Haldemann). Dlouhodobě silná orientace na americký trh, závislost na dolaru. 1971 dřevěné běžky ve Švédsku, 1974 laminátové ve Francii, 1976 XC division. 1977 tenis.
Doba velikášská i problémová
80. léta: tehdy běžná nadvýroba (1988: 1,8 mil. párů), nekritický rozvoj a diverzifikace (1984 oblečení, 1987 snowboardy, 1990 golf – Cleveland, do 2007). Urputné soupeření se silně expandujícím Salomonem. Lange zaostává v rekreačních botách, Marxer vyvíjí botu se středním nástupem, „Stenmarkova“ značka Caber už nefunkční, 1990 konečně boty vlastní.
90. léta: opět pod tlakem Salomonu (od 1990 má vlastní lyže, boty i vázání) od 1991 snaha o vázání. Marker příliš drahý, vlastní vývoj lopotný, nakonec nákup značek Look a Geze a 1994 vázání Rossignol. Look pokračuje i samostatně, Geze končí 94/95. (Z dnešního pohledu s ohledem na tehdejší situaci by bývalo bylo vhodnější, neboť levnější, jednoduše vzít produkty Lange a Look a opatřit je logem Rossignol – bránila tomu pyšnost na značku Rossignol, snaha být originální jako Salomon, jehož boty i lyže byly inovativní?)
Triumfální tažení capových lyží (Salomon – Monocoque), 1993 nová továrna Rossignolu ve Španělsku na model 4SV. Z ní ale průšvih, protože 1995 nástup carvingu a výroba předchozích lyží brzy končí. Rossignol se až na poslední chvíli chytá nového trendu (v katalogu první carvingové modely dodatečně na vloženém listu). Šuškanda: firma je na prodej. Nepřidala jí ani sázka na „měkké“ boty, kdy si značku „soft“ v naději na novou revoluci nechali zaregistrovat.
K současnosti
Ještě deset let ale trvalo (můžeme se domýšlet, jak se chovaly a tlačily banky, jak zájemci čekali, až ztráty budou větší a cena klesne), než se našel kupující mimo branži. Australsko-americký Quiksilver, v té době s obratem skoro $2,5 miliardy a ziskem přes 100 milionů, roku 2005 zaplatil okolo 500 mil. Ale ani on, podobně jako třeba Adidas se Salomonem, mnoho štěstí s Rossignolem neudělal. Akvizice přispěla k tomu, že od roku 2007 dodnes je Quiksilver ve ztrátě. Už tehdy se zbavil golfu a koncem roku 2008 i Rossignolu za pouhých 50 mil. – přesně za tolik, kolik činila ten rok jeho ztráta. Tomu se Boix-Vives a spol. mohli jen usmívat. Roku 1955 kupovali za 50 000 dolarů (ale dluhy byly dvojnásobné), 1995 jim prodej vynesl 55 milionů. Dál už to s Rossignolem jde klasickou cestou investičního kapitálu, osekání nákladů, stabilizace a dalšího prodeje. V letech 2009 až letos to po Quiksilveru byla australská skupina Macquarie, resp. jí ovládaná Chartreuse & Mont Blanc s 82–77% podílem, když 17 % držel americký Jarden, vlastník K2, Völklu a Markeru, a 2 % Bruno Cercley, oficiálně president SKIS ROSSIGNOL S.A.S. V rámci úspor se část výroby stěhovala na Tchajwan, do Číny a do Ruska (přesně do toho zapadá i tehdejší hledání výrobce účtujícího do 12 eur/pár lyží) a zčásti zase zpátky do Francie, měnily se názory na to, jaký důraz položit na oblečení, omezil se přebujelý rozpočet závodního oddělení a firma se dokonce dostala do zisku $3 m. při obratu 208 m. (Tvrdá realita dneška, kdeže staré sněhy a zisky 60. a 70. let jsou...)
Naprosto aktuálním děním je pak v létě 2013 ohlášený prodej švédsko-norské skupině investičního kapitálu Altor, resp. každým dnem očekávané převzetí 80% podílu (cca 10 % Weber Inv., 9 % Cercley, 0,5 % rodina Boix-Vives) za uváděných $196 m. Hovoří se o opětovném posílení oblečení a návratu části výroby do Evropy. Skandinávci byli v 19. století průkopníky lyžování. S výjimkou klasických ještě dřevěných běžek tam nikdy nevznikla opravdová velkovýroba lyží. Leč přišla globalizace a hleďme, co všechno dnes ovládají:
Amer: Atomic, Salomon, Dynamic, Volant
Altor: Rossignol, Dynastar, Lange, Look
Přidáme-li původem Švéda Johanna Eliasche: Head
