Dosud jsme se převážně bavili o velkém byznysu a velkých firmách. Pochopitelně, vždyť až na hodně staré doby a naopak ty nejnovější se naše lyžování odehrávalo s materiálem omezeného počtu značek. To naše československé bylo ještě zvláštní tím, že jsme byli odkázáni na omezený dovoz a v mnohem menší míře na to, co si kdo dokázal různými kanály obstarat. Takže třeba celé Československo jezdilo s vázáními Marker, mnohem méně s Tyroliemi a ještě méně s Gertschi. A hlavní značkou lyží byl domácí Artis.

Historie všech dávno zaniklých značek – lyží i bot – je dnes už asi nezmapovatelná. Jedná se o stovky jmen. Velice obtížně se dostáváme i k některým kdysi ne úplně malým. Vždyť ani o kdysi významných Fritzmeieru, Spaldingu, Trappeuru, Kastingeru toho vyhledavače mnoho nenabízejí. FIS by asi měla zařídit grant pro pár mladých historiků-lyžařů, kteří by se vydali přímo za zdroji a pamětníky, dokud ještě žijí a nevyházely se jejich pozůstalosti.

Dnešním tématem tedy bude „menší byznys“. Začít můžeme v zemi lyžařsky sice významné, kterou ale s výrobou lyží příliš nespojujeme – Itálií.

Lyžím se v Itálii nikdy moc nedařilo. Zmiňovali jsme to už v začátcích seriálu. Za dlouhá desetiletí, kdy v Rakousku, Německu, Francii, Švýcarsku a dokonce i Jugoslávii/Slo­vinsku vznikli významní výrobci, tam srovnatelné velikosti nakrátko dosáhl jen jediný, a to ještě v cizím vlastnictví.

Slavná značka Gustava Thoeniho

SpaldingSidera­lAdvertDec1970Ski­Mag: Spalding inzeruje své přednosti v odborném tisku z roku 1970.

Società Anonima Raimondo Persenico, založená 1908 poblíž Chiavenny, uspěla se svými lyžemi už ve 30. letech díky předním světovým závodníkům Sertorelliovým. Po válce nijak nevynikala a roku 1969 ji koupila americká Questor Corporation, vlastněná rodinou Goerlichových z Ohia. S novým kapitálem i šéfy (vnuk zakladatele, ale také bývalý kanadský partner Arta Molnara Fred Langendorff, autor lyží Sailer) ožila a přestěhovala se. V rámci propagace dávala lyže k vyzkoušení do lyžařských škol. Na Passo Stelvio se dostaly do rukou maestra di sci Thoeniho a od něj tak i pod nohy jeho syna Gustava, zanedlouho největší hvězdy první poloviny 70. let, čtyřnásobného vítěze Světového poháru. Jako Spalding Persenico, neboť byla v konglomerátu firem této známé americké značky, kontrolované Questorem, zářila modely Formidable a Numero Uno, na nichž jezdilo až 40 % italské reprezentace, ale i borci zahraniční, zejména z blízkého Švýcarska. Například památný „malý velký Mr. GS“ Heini Hemmi, olympijský vítěz 1976, jen 163 cm vysoký boreček na 215cm lyžích (pro všechny, kdo se dneska děsí už 180 cm, to vždycky rád zopakuju). Přes problémy s kvalitou masové výroby, do nichž původní manufakturu americký vlastník pochopitelně nutil, ztrojnásobila v letech 1974 až 78 obrat až na 12 miliard lir, zaměstnávala 500 lidí a byla světovou pětkou. Jenže Thoeni poměrně brzy nestačil především na Stenmarka a Grose, skončili další členové legendární valangy azzury a bez podpory velkými výsledky zvuk firmy upadá.
Questor se roku 1979 dostal v Americe do velkého problému se svou další lyžařskou firmou, výrobcem bot Caber. Vyrobili totiž model Bio, jehož fintou byla skeletová vložka (zeppa), která se za jízdy mírně nakláněla do stran. Nemohlo to rozumně fungovat, nefungovalo, utrpěly finance i pověst. Kauza jistě přispěla k tomu, že Questor roku 1981 italské lyže prodává kanadskému Warringtonu. A to byl začátek konce. Po odkupu zpět místními podnikateli se poté nějakou dobu poměrně daří díky výrobě snowboardů RDP, ne však dlouho. Poté stará továrna dokonce vyhořela. Pamětník starých zlatých časů Elio Pedrotti ji ale obnovil v původním místě, a tak vznikla fabrička a značka s poetickým názvem Blossom a začala malosériově vyrábět sendvičové lyže jak pod svým jménem, tak pod několika dalšími názvy. Z její produkce pocházejí i lyže Vist, prapůvodně, jak dokazovaly názvy první generace, vyráběné v jiné maličké manufaktuře, Black Thunder. Kvalitou a jistě i magií pověsti starých Thoeniho lyží si Blossomy drží skvělý zvuk. Aktuálně dokonce nabízejí i obřačky a superobřačky FIS-parametrů.

Kupodivu byly ve 2. polovině 70. let Spaldingy, tehdy už model Alfa, k vidění i u nás. Pro své dospělé závodníky a některé vlekaře si je obstaral Spartak Rokytnice. Možná se vám zdá, že dnes už neexistující značce věnuju příliš pozornosti. Ale kouzlo neznámých vítězných a pro nás nedosažitelných Thoeniho zbraní bylo tehdy opravdu silné a chtěl jsem, aby zůstalo zachyceno.

První Lochski a lyže vodní

Další značkou kdysi úspěšnou v závodním lyžování byl Maxel. Typický produkt lyžařského nadšení 60. let, který roku 1967 přivedla na svět skupina manažerů společnosti Mazzucchelli. Jejich zvláštností bylo olaminované jádro z ABS. Do nově založeného italského poolu roku 1974 šly vedle Spalding-Persenico a Freyrie jako třetí domácí značka. Nejpamátnějším závodníkem se stal legendární lyžařský vynálezce a zlepšovatel Erwin Stricker, mj. autor „obuřtovaných“ šponovek a svetrů, zahnutých holí, zobákových slalomových špiček, aerodynamické helmy. Ve špičkách sjezdovek si vlastnoručně vyřízl otvor a předběhl tak Fischerovy legendární Lochski. Maxely později uspěly i v rychlostním lyžování, ale 80. léta nepřežily, v poolu skončily 1986. V nové době firmu oživila Lexam s.r.l. v Coniglianu, není ale jasné, zda stále nabízí aktuální modely.

Freyrie byla především velmi významným výrobcem lyží vodních. Na sněhu byly její lyže už na MS 1954, modely Trimetal a Mirage nasbíraly řadu úspěchů koncem 60. let, začínal na nich i pozdější vítěz Světového poháru 1974 Piero Gros. Měl je bratranec Gustava Thoeniho Roland a excelentní sjezdař Herbert Plank s nimi vytvořil světový rekord sériových lyží 194 km/hod. Po prodeji belgickému investorovi roku 1979 s výrobou zimních lyží končí.

Jediným trochu významným výrobcem lyží v Jižních Tyrolích byl v letech 1973 až 79 Sarner Christopha von Zallingera v Sarntheinu. Na ISPO 1974 zaujal nápaditými designy, ale nedostatek kapitálu, vysoké úroky, nízká rentabilita i technické problémy ho záhy položily na lopatky.

Poměrně dlouho se naopak dařilo malým výrobcům lyží skialpinistických jako Tua či Morotto.

Největší jméno – Nordica

Mladší lyžař si bude Itálii a lyže spojovat nejspíše s Nordicou. A to i přesto, že italská epizoda těchto lyží trvala jen necelých deset let, od roku 1998, kdy se definitivně převezlo veškeré zařízení z továrny Kästle v Hohenemsu do Trevignana, do roku 2007. Tehdy se Nordicy začaly vyrábět v továrně Blizzardu v Mittersillu, kterou získala Tecnica poté, co napřed roku 2003 koupila Nordicu. Do té doby byla Nordica nevelkou značkou a známost jí obstarávalo velké jméno botařské. Poslední roky sledujeme, jak postupuje i v alpském lyžování. A v půlce ledna 2014 poletuje kuloáry názor, že má ve SP možná nejlepší slalomku současnosti.

Vist má lyže spíš doplňkově k vázáním, deskám a oblečení. Jak uvádím výše, jde o malosériovou produkci Blossomu (nevylučuju možná částečně i jiný původ) optimalizovanou pro předpokládané cílové skupiny.

Určitou známost má u nás díky českému zastoupení značka Duel známého carvingového závodníka Gianlucy Grigoletta.

Kratičkou italskou kariéru zažily také Kästle, poprvé oživované italskými investory z New Sport Company v roce 2006. Pravděpodobně ale žádný z modelů nebyl Made in Italia, například slalomka a obřačka byly Sporteny AHV. Značku ale definitivně vrátila k životu až rakouská Kästle GmbH z Wellsu.

Samostatnou kapitolou musí zůstat lyžařské boty, neboť v těch, jak víme, se naopak Itálie stala světovou velmocí. Ve své době až tři čtvrtiny světové produkce vznikaly v montebellunském clusteru.

Hole a vázání

Silnou pozici měla Itálie i jako výrobce holí: Gipron, Cober, Gabel. Zapomenout nesmíme na vázání. Cober, Fabbrica Articoli Sportivi Lorenza Coviniho, vyráběl pěkná vázání, na nichž se ještě v 70. letech závodilo i ve SP (C-90). A v jeho US patentu 3,095,209 z roku 1961/63 jsem nevěřícně objevil své pradávné a prapodivné bezpečnostní vázání, u nás nejspíše okopírované, (naštěstí) nikdy nerozšířené. Italům také vděčíme za přidání poslední značky: původní Nordicu poté odkoupil Vist a rozvinul dalšími modely.

Převážně v minulé dekádě se také v Itálii vyrojila řada malých značek lyží. Exoticskis.com jich aktuálně uvádí 26. Některé už mezitím neexistují, například i u nás poměrně známá Blade, ale určitě dvacet jich podle webových stránek funguje. Většinou typické „butikovky“, ale protože jsme v zemi, kde i příslovečný „traktorista má 20 bodů v obřáku“ (to je u nás na reprezentaci), některé nabízejí i lyže závodní. Převážně ale ještě podle staré normy. Z nich jakžtakž známá by mohla být Carpani z Vidisciatica, vyráběná bývalým autorem lyží Blade.

Další jména: Leaf, Foil, CoHen, Groove, Gafski, Spoilt, Kastelaar, Nava a další. (www.exoticskis.com a vyfiltrovat Itálii)