Trocha čísel a historie
O stavbě této vysokohorské silnice se začalo uvažovat ve 20. letech minulého století, ale zásadním impulzem pro zahájení její stavby byla až velká hospodářská krize - stavba totiž umožnila zaměstnat tisíce lidí, kteří v té době byli bez práce. V letech 1930 až 1935 byla celá silnice přes hlavní alpský hřeben postavena, což znamená, že letos slaví 80. výročí od svého otevření.
V průběhu letních sezon na ní pracovalo 3 200 dělníků a inženýrů, kteří odpracovali 1,8 mil. směn. O tom, že se v kontextu tehdejší mechanizace rozhodně nejednalo o jednoduchou stavbu, svědčí i to, že jeden rok panovaly v nejvyšších částech stavby v jinak a jinde parných letních měsících třeskuté mrazy. Projekt silnice počítal s roční návštěvností 120 000 lidí, ale toto číslo bylo už tři roky po otevření silnice překonáno dvojnásobně. Tehdejší hodnota stavby, přepočtená přes hodnotu zlata na současné peníze, by obnášela zhruba 57 milionů EUR.
Délka silnice, která prochází ze Salcburska od mýtnice Ferleiten národním parkem Vysoké Taury do korutanského Heilegenblutu, se dvěma slepými odbočkami (na Vyhlídku císaře Františka Josefa a na Edelweiss Spitze) činí 48 km. Na nich překonává převýšení přes 1 500 m. Bráno pro nás, návštěvníky z Česka, logičtější přístupovou cestou ze severu, tak cesta začíná mýtnicí Ferleiten ve 1 145 m n. m., aby přes své nejvyšší body na hřebeni, kde na několika místech překonáte 2 500 m n. m., na jižní straně hřebene vyklesala přes mýtnici Rossbach (1 690 m n. m.) do Heilegenblutu (1 301 m n. m.). Sklon silnice je maximálně 12 procent, pouze na odbočce na Edelweiss Spitze činí až 14 procent.

Kudy a za kolik
Pro návštěvníky z Česka je jednoznačně vhodnější příjezd ze severu přes Bruck, který leží nedaleko lyžařům známých středisek Zell am See a Kaprunu, kde lze v létě nalézt naprosto bez problémů cenově dostupné ubytování stejně jako přímo v Brucku, který již leží pod „Strasse“, bokem od hlavní údolní komunikace.
Běžně je silnice otevřena od května do října, přičemž denní mýtné za osobní automobil je 34,50 EUR. Pokud byste v jedné sezoně navštívili Hochalpenstrasse 2x, tak při předložení prvního lístku budete mít druhou návštěvu už pouze za 11 EUR. A pokud byste náhodou zvažovali dokonce více návštěv během jedné sezony, tak pak se jednoznačně vyplatí měsíční lístek (53 EUR) nebo sezonka (94 EUR).
Provozní doba silnice je v hlavní letní sezoně (16. 6.-15.9.) mezi 5.00-21.30, na jaře a na podzim se otvírá až v 6.00 a zavírá už ve 20.00 (na jaře), resp. v 19.30 (na podzim).

Vyrážíme…
Od mýtnice Ferleiten se cesta vine nahoru po levé straně údolí, v některých méně zatáčkovitých pasážích má dokonce dva pruhy. Někde na úrovni 1 800 m n. m. je už ale cesta klasickou horskou silnicí, kde jedna ostrá zatáčka střídá druhou a vám se tak střídavě otevírají pohledy do zeleného údolí i na hřebeny pokryté sněhem a ledem, ze kterých se dolů řítí desítky malých i větších vodopádů.
Nejkrásnější série serpentin je pod prvním vyhlídkovým vrcholem cesty, Fischer Törl (2 428 m n. m.), který je první velkou vyhlídkovou zastávkou pro většinu návštěvníků a který nabízí nejlepší výhledy z Hochalpenstrasse směrem na sever. Z tohoto bodu pak cesta o několik set metrů klesá níže, již po jižním úbočí alpského masívu, k vysokohorskému jezeru, kde lze mj. vidět stroje, používané v minulosti k odklízení sněhu na silnici.

Další úsek je na dalších kilometrech „rovinatější“ a přehledný a dovede vás k nejvyššímu bodu hlavní cesty, průsmyku Hochtor ve výšce 2 504 m n. m., kde je cesta přes hřeben vedena několik set metrů dlouhým tunelem. Zde i přes jižní orientaci a počátek srpna bylo na svazích nad cestou ještě několik metrů sněhu …
Za tunelem Hochtor pak cesta opět v mnoha serpentinách postupně klesá, přičemž tato část cesty je ta, která přímo prochází nejvyšší částí lyžařského areálu Heiligenblut, kde při sjezdu dolů minete kotvu na Viehbühel, stejně jako kabinku Panoramabahn na Schareck (2 602 m n. m.), která je podobně jako kabinka přímo z Heiligenblutu v provozu i v létě. Na této části cesty je v opačném směru, do kopce, také několik kratších úseků se dvěma pruhy.
Klesání pro většinu návštěvníků skončí na křižovatce, kde se cesty dělí směrem dolů do Heiligenblutu nebo na Vyhlídku císaře Františka Josefa. Zde téměř všichni odbočí doprava, aby se opět vydali dlouhým stoupáním k největší místní a (bohužel) komerční turistické atrakci, kterým je právě císařova „vyhlídka“. Cestou doporučuji krátkou zastávku u vodopádu, který je pouze několik metrů od cesty. Zde se již návštěvníkům otvírají pohledy na monumentální Grossglockner.

Franz Josef Höhe: vyhlídka i megalomanské lyžařské plány
Tato rušná vyhlídka ve výšce 2 369 m n. m. je cílovým bodem většiny návštěvníků. Nalézá se přímo pod vrcholem Grossglockneru a nad ledovcem Pasterze, který je svou délkou přes 10 km nejdelším ledovcem ve východních Alpách.
Vyhlídku mj. tvoří několikapatrové kapacitní (a bezplatné) parkoviště. Součástí komplexu je i velká restaurace, sociální zařízení a hlavně rozsáhlé výstavní prostory. V nich je menší část věnována alpské tématice, floře, fauně, ledovcům i Alpám obecně, přičemž případné zájemce o návštěvu těchto expozic určitě potěší minimální zalidněnost a zájem návštěvníků.

Ve větších výstavních prostorách se nalézají expozice historických motocyklů a automobilů, každá s několika desítkami exponátů, sic často raritních, ale co do celku příliš nesouvisejících, takže na jedné straně zde naleznete pásový motocykl (používaný i při stavbě této silnice) a na druhé extrémní KTM X-Bow. Poslední výstavní částí komplexu je několik uměleckých projekcí s tématem Alpy, pro většinu z nás asi těžko stravitelných. Na vrcholu komplexu se nachází rozhledna Wilhelma Swarovskeho, ze které lze dalekohledy pozorovat jak Grossglockner, ledovec Pasterze, tak i vysokohorskou přírodu a zvěř. V témže komplexu je taktéž počátek jedinečné vysokohorské túry (opět s naprostým minimem lidí), která se z velké části vine v tunelech vystřílených v místních masivech.
Z vyhlídky lze sestoupit nebo krátkou historickou pozemní lanovkou z roku 1963 (jízdenka za 5 EUR/os.) sjet o 144 metrů níže do ledovcového údolí, do míst, kde se ledovec nacházel na počátku 60. let. Dnes je již podstatně dále a výše. Pro lyžaře je rozhodně zajímavá informační tabule o tom, jaké bylo lyžařské využití ledovce v minulosti a jaké často megalomanské plány na stavbu vleků a lanovek na něm byly před mnoha desítkami let zvažovány.

Edelweiss Spitze - perfektní vyhlídka i řidičská rallye
Za zmínku rozhodně stojí vrchol, který se sice nalézá mimo hlavní trasu silnice, ale který podobně jako nedaleký Fischer Törl nabízí perfektní výhledy. Navíc jde o velmi zajímavý řidičský zážitek, který ovšem nedoporučuji slabším povahám se strachem z výšek, protože od prudkého srázu vás na mnoha místech nedělí ani žádná svodidla. Vcelku úzká a prudká cesta na tento vrchol a nejvyšší místní bod (2 571 m n. m.) je zřejmě ještě v původním stavu z doby stavby a ve skutečně velmi ostrých serpentinách, zcela nevhodných pro větší vozidla, vede na vrcholové parkoviště (s omezenou kapacitou).
Zatímco zbytek Strasse je dnes již zcela standardní pohodlná široká asfaltka, zde se jedná o velmi prudkou dlážděnou cestu s tak utaženými zatáčkami na plný rejd auta, že odvážlivci třeba s většími obytnými vozy je musí najíždět nadvakrát a cestou jsme potkali i dva motorkáře, kteří se v zatáčkách cestou dolů „vysypali“. Jednoznačně jde o úsek cesty, který nejvíce prověří vaše řidičské umění a schopnosti vašeho auta, protože na vrchol vyjedete prakticky pouze na dva nejnižší rychlostní stupně a vaši spojku nesčetněkrát potrápíte rozjezdy do prudkého kopce.

Ráno alpským, přes den kochacím stylem
Podél celé cesty se nachází spousta odpočívadel a parkovišť, tyto jsou doslova co pár set metrů, a umožňují tak zastavit všude tam, kde se vám líbí a kde si chcete udělat pár záběrů. Po cestě se také nachází množství informačních tabulí, stejně jako dostatek restaurací nebo krátkých turistických stezek vždy s nějakou tématikou související s Alpami nebo místní silnicí.
Svou náročností a členitostí je cesta pochopitelně oblíbená také majiteli různých nadupaných sporťáků, ale pokud ji chcete využít v podobném „sportovním“ smyslu, tak je zřejmě vhodné zde vyrazit hned brzy ráno, protože přes den je zde provoz sice plynulý, ale vcelku pomalý a naprosto pohodový, jelikož běžná rodinná vozítka už ze své podstaty v této nadmořské výšce a navíc při kochací jízdě tvoří zásadní překážku pro ostré sportovnější svezení.
My jsme zde během naší jednodenní návštěvy viděli na jedné straně extrémy v podobě nejmodernějších Ferrari, Porsche nebo X-Bow, jedinečné veterány z 50. a 60. let, ale i nadšence, kteří se rozhodli tuto cestu vyjet, resp. často spíše vyšlapat na Babetách. A musím jednoznačně ocenit, že pokud se na této cestě pohybujete v/na čemkoliv, tak ostatní účastníci provozu jsou nadmíru ohleduplní.

Při cestě dolů také doporučuji věnovat pozornost brzdám a jejich dostatečnému dochlazování (na což také s klesající nadmořskou výškou ve zvýšené frekvenci upozorňují informační tabule), protože právě brzdy i přes velmi výrazné přibržďování motorem a množství průběžných krátkých zastávek na focení za údolní mýtnicí smrděly tak, jak jsem za 15 let na žádném z mých aut ještě nezažil.
I když se jedná o zdánlivě krátkou cestu, která vás na 48 km zavede z údolí na hlavní alpský hřeben a zpět, je nutné počítat s tím, že jen atraktivita samotného vysokohorského terénu vám umožní pojmou cestu Hochalpenstrasse jako naprosto plnohodnotný celodenní výlet, kde si každý může vybrat dle svého zaměření. Nemluvě o tom, kolik času můžete strávit na „vyhlídce“ nebo krátkými tématickými procházkami kolem silnice.
