Článek vyšel v časopise SNOW 40 (říjen 2008), nicméně na své informační hodnotě neztratil prakticky nic.
Jak víme, je to od počátku nové doby carvingové jedno z nejdiskutovanějších témat. Pochybovači o nových lyžích je už v začátcích vinili ze všeho možného včetně smrti Ulriky Maier (na superobřačkách, jež tehdy s nějakým carvingem neměly nic společného). Do análů vešlo i amatérsky skandalizační vysílání Monitor v německé televizi. A o „nebezpečných“ lyžích slýcháme od některých sportovních komentátorů dodnes. Však si po minulé sezoně SP postěžoval i šéf ženské série Atle Skaardal, že média šíří o materiálu mnohdy nepravdivé informace.
Rakušané porovnali údaje ze sezony 97/98, kdy ještě vykrojené lyže začínaly a sotva tvořily víc než nějakých 10 %, se statistikou o pět let mladší, kdy naopak již naprostá většina lyžařů přezbrojila. K překvapení všech, kdo tak rádi hovoří o zabijáckých lyžích a potrhaných vazech, zjistili pokles počtu úrazů o 9 procent.
Z dostupného abstraktu nelze vyčíst o moc víc. Snad ještě to, že sledováním podílu žen a mužů se potvrdila značně vyšší zranitelnost kolen těch prvých (cca 53 % oproti 30 %). Zároveň – nikterak překvapivě – platí, že aktuálně seřízená vázání toto riziko zase snižují.
Nad závěrem lze ovšem uvažovat o různých momentech. Jistě o tom, že kratší lyže s kratší pákou jsou příznivé. Značnou roli ale mohla sehrát i vázání. Při zásadní obměně výzbroje, jíž v inkriminované době lyžování prošlo, se s novými lyžemi a deskami stále častěji kupovala i nová vázání. A to by pak mohlo stát za nějakým tím procentem zlepšení. A přispět mohl už sám faktor lyží nových, tedy v lepším stavu a lépe držících. Svoje zásoby obměnili nejenom soukromníci, nýbrž i půjčovny. Neboli za zlepšením mohla stát také či dokonce spíše modernizace výzbroje než čistě přechod na lyže carvingové. Uvažovat by se mohlo i o demografické změně, neboť koncem minulé dekády ještě silně rostly počty snowboardistů, tedy jezdců mladých a víc riskujících.
Ačkoliv se v té době rozšířilo zasněžování a vzrostl podíl lyžování na technickém sněhu, tento faktor zjevně k žádnému nárůstu nevedl. Bylo by ale třeba znát podmínky těch dvou sledovaných zim v Rakousku i přímo ve sledovaných střediscích. Jelikož se tým univerzitních zpracovatelů skládá z renomovaných osobností včetně známého lyžařského profesora Wernera Nachbauera, lze, byť snad s trochou opatrné nedůvěry všude tam, kde u výzkumů neznáme financování, publikované výsledky brát jako slušně použitelnou argumentaci.
Téma doplňme ještě údaji ze dvou dalších zdrojů. Ani rakouský lanovkářský svaz na základě statistik nárůst počtu úrazů nepotvrzuje. Oponuje tak občasným tvrzením některých médií, jež se vyžívají v hororovém líčení „jatek na pistách“. Dlouholetý šéf a renomovaný odborník Dr. Ingo Karl také upozorňuje, že za laickým dojmem může být i častější používání záchranných vrtulníků, jež někdy nahrazuje klasický zdlouhavý transport s akijí a sanitkou. Leckdy se také bere absolutní číslo úrazů bez ohledu na délku sezony. (Dodal bych, že své může přidat i postupující bulvarizace médií, kdy se zpravodajství o nehodách a katastrofách věnuje stále více prostoru včetně podrobností.)
Také Kuratorium pro bezpečnost v dopravě potvrzuje, že vzestup počtu úrazů neregistruje. A pro zajímavost: 84 % úrazů při sjíždění jsou bez podílu jiné osoby, 9 % srážky s jinou osobou, 2 % kolize s pevnými překážkami.
