Dvojí krize
Výsledkem je cenná zpráva o úspěšném závěru cesty, po které se Šárka vydala vedena snahou o návrat na pozice, na jaké se probojovala před tím, než prošla dvojí krizí. Nejprve se rozešla s otcem nejen coby osobností pracující téměř celá dvě desetiletí s mimořádným, v domácích podmínkách bezpříkladným, úsilím na její sportovní kariéře. O tři roky později ji zaskočily vážné zdravotní komplikace, jež vyústily v náročnou operaci. Zde stojí za připomenutí, že osamostatnění úspěšné sportovkyně, ocitající se na samém vrcholu, a následné hledání vhodné trenérské osobnosti, která by nahradila otce - kouče, bylo sportovní veřejností i v odborných kruzích přijímáno s rozpaky a s nedůvěrou. Naopak na jaře roku 2012 se jistě nenašel nikdo, kdo by nestál na Šárčině straně, když započala boj s onemocněním vedoucím k metabolickému rozvratu organizmu, a kdo by nesledoval s úlevou zprávy o úspěšném odstranění nezhoubného nádoru na životně důležitém orgánu.
Vzájemná důvěra
Ale zpět k filmu nazvanému „2 minuty mého života“. Jestliže tento dokument vyzněl jako oslava důvěry ve vlastní síly a schopnosti hlavní protagonistky, pak samotná realizace zahájená v létě roku 2013, musela vycházet z přesvědčení tvůrců, že se Šárka Strachová dokáže nakonec vrátit na stupně vítězů i v nejprestižnějších soutěžích. Z celého snímku je pak jasně patrné, že rovněž atmosféra vzájemné důvěry panující v jejím nepočetném teamu přispěla významnou měrou k tomu, že dokument mohl skončit o dva roky později happy endem – úspěchy v závodech Světového poháru a ziskem bronzové medaile ve slalomu na Mistrovství světa v USA v roce 2015.
Desetiletá retrospektiva
Samotnému dokumentárnímu filmu předcházela neméně zajímavá retrospektiva, sestavená z úryvků reportáží dochovaných v televizním archivu a připomínajících především „medailové“ úspěchy za poslední desetiletí, poměrně obsáhle okomentované samotnou závodnicí a Petrem Vichnarem. Vzhledem k tomu, že zůstávaly v uvedeném období vnější okolnosti stabilní (stejně jako výzbroj se nezměnila kvalita, respektive tvrdost povrchu, ani sklony tratí a sestavy branek slalomu), naskytla se dobrá příležitost k porovnání techniky, jakou předváděla Šárka Strachová a její nejvážnější soupeřky před deseti léty, a jakou demonstrovaly na nedávném mistrovství světa. Nakonec k takovému srovnání sama komentátorka nepřímo vyzvala, když konstatovala, že kdyby zůstala technicky na úrovni roku 2010, ocitala by se dnes mezi druhořadými závodnicemi.
Naštěstí nebylo pozdě
Protože se o technických nedostatcích mladé, úspěšné slalomářky, v době kdy získala mj. titul juniorské a následně i seniorské mistryně světa, nehovořilo kriticky jinde, než v kuloárech, nebude dnes od věci jejich stručné, ale konkrétní připomenutí, vycházející ze zmíněných historických televizních záběrů. Asi nejmarkantnější byla strnulost zad patrná tehdy u Šárky Záhrobské po celou dobu jízdy v závodní trati. Pro pozorovatele odkázaného na televizní obrazovku bylo a je těžké posoudit, zda se jednalo o nežádoucí, podvědomé napětí zádových svalů, nebo o vrozené, případně získané vadné držení těla, tzv. hyperlordózu. Je však pravděpodobné, že tato indispozice vyvolávala i dva zbývající problémy, jakými bylo nedostatečné vklonění pánve do oblouku v jeho nejexponovanější fázi a trvalé setrvání tělesné hmoty nad patami lyží. Dále je pravděpodobné, že oba trenéři, kteří se v posledních pěti letech zabývali hledáním rezerv, se při odstraňování technických nedostatků v jízdě české reprezentantky zaměřovali i na další, méně markantní technické nuance, nebo stanovili jiné priority. Podstatné zůstává, že jejich svěřenkyně se v závodech uplynulé sezóny znovu zařadila mezi nejlepší slalomářky také proto, že se oprostila od tří výše uvedených prohřešků coby „hříchů mládí“.
Závěrečná poznámka
Zmíněná retrospektiva nabídla úryvky z reportáží nejen v obraze, ale i se zvukem. I v tomto směru je tak umožněno srovnání, které však nevyzní pro oba stálé televizní komentátory soutěží v alpských disciplínách na ČT Sport nikterak příznivě. Za deset let nelze hovořit o kvalitativním posunu. Odbornou fundovanost a vyjadřovací dispozice těch, kteří na téže stanici doprovází slovem vrcholné tenisové turnaje, nebo lehkoatletické mítinky, mohou příznivci sjezdového lyžování bohužel jen závidět.
