Někteří rodiče chtějí učit své děti sami, jiným nic jiného nezbývá, neboť v lyžařském středisku není lyžařská škola nebo na ni nemají dostatek finančních prostředků. Také vhodný výcvikový prostor (i zajištěný lyžařskou školou) nemusí být pouze v docházkové vzdálenosti po rovině, ale bude k němu potřeba se přemístit po lyžařském areálu. V tomto případě můžeme přistoupit k některé z následujících možností, jak rychlost našeho potomka zmírnit. Využít můžeme rozličné pomůcky, jako je lano, kšíry, obruč, ale i lyžařskou hůlku nebo jen vlastní ruce. Aby bylo jasno, nemluvíme zde o výukové metodě, nýbrž o metodě, jak bezpečně zdolat sjezd s dítětem, jehož lyžařské dovednosti nejsou vyspělé.
Držení vlastníma rukama
Držení dítěte vlastníma rukama je pravděpodobně nejčastější způsob pro překonání krátké vzdálenosti. Dítě obvykle jede mezi našima nohama, přičemž je držíme oběma rukama za pas. Nevýhodou je, že si dítě velmi často „sedá“ a nezatěžuje tedy svoje lyže. Kromě našich bolavých zad a rizika pádu (u méně lyžařsky zdatného rodiče) tak zde hrozí zejména nesprávný lyžařský postoj dítěte. Dítě lze držet i za jednu ruku, přičemž jede vedle nás. Tato varianta může být použita u dětí, které již na lyžích samostatně stojí (udrží lyžařskou stopu). Není však příliš vhodná jak z hlediska postoje lyžaře (opora na straně o ruku dospělého nebo naopak tah za ruku), tak bezpečnosti – držení malé ručičky v rukavicích není z nejpevnějších.
Držení za pomoci lyžařské hole
Lyžařské hole lze využít několika způsoby. Prvním je vedení dítěte mezi našima nohama, kdy oba držíme lyžařskou hůlku nadhmatem před tělem. Je potřeba, aby dítě stálo na svých nohách a na hůl se „nevěšelo“. S dítětem máme velmi těsný kontakt, zároveň se však neopírá o nás a hůlka (pokud je rodičem držena správně, tj. mírně před tělem dítěte) ho nutí alespoň trochu posunout těžiště vpřed. Tento způsob lze použít i na prudší sklon svahu a dítě se cítí bezpečně. Lze ho využít i u začátečníků.
Držení za hůlku s dítětem na straně (obr. níže) je dalším způsobem využití hole. Ten však můžeme aplikovat u dětí, které již udrží lyžařský postoj. Děti zatěžují obě lyže, při adekvátním držení hole jsou vedeny k správnému lyžařskému postoji (pozn.: na obr. níže držení není zcela optimální, hůlka je příliš vysoko a blízko u těla dítěte). Toto držení lze využít na všechny sklony svahu, přičemž postupně můžeme zmírňovat tlak/tah za hůlku a držet ji třeba jen za poutko. Dítě má pocit kontaktu a bezpečí, ale jede v podstatě samo. Později lze tento způsob pozměnit na držení hůlky jen jednou rukou (na jednom konci dospělý, na druhém dítě). Dochází tak ale k většímu rotačnímu impulsu na jednu stranu dítěte.
Třetí způsob držení s využitím holí je „za sebou“. Dítě si přidržuje hůlky rukama před tělem (procházejí pod pažemi), rodič zezadu koriguje rychlost a směr jízdy. Jedná se o celkem efektivní a bezpečný způsob u začátečníků. Jeho výhodou je, že rodič nezatěžuje tolik záda předklonem a také riziko kolize při křížení a přejíždění dětských lyží s lyžemi doprovodu je nižší.
Držení za pomoci kšírů
Kšíry lze koupit např. jako set v Intersportu (kšíry + nacvakávací lano, doplněno o řemínky na držení lyží v pluhu). Kšíry drží dítě za hrudník, což je pro lyžařský postoj dítěte vhodnější než uvázání za pas. Přestože kšíry samy o sobě nenutí dítě jet „vzadu“, je vhodné přidat ještě slovní instrukci pro správný lyžařský postoj s těžištěm těla více vpředu (např. „ruce na kolena“). Výhodou pro doprovod je regulace rychlosti jízdy dítěte na delší vzdálenost – dítě jede skutečně samo, my nemusíme jet v předklonu a také se nemusíme bát vzájemné kolize našich lyží. Nevýhodou je pořizovací cena (kolem 500 Kč) a jednostranné využití.
Držení za pomoci lana
Podobně jako kšíry lze využít i lano. Často ho rodiče vážou za pas, to však vede k záklonu a vytváří tudíž nesprávné pohybové návyky hned od začátku. Úvaz za hrudník se nám jeví jako vhodnější. Střed lana vedeme za krkem (pod kapucou), lano křížíme vpředu na hrudníku a konce vytahujeme pod pažemi dozadu. Pro lanový úvaz platí podobné výhody jako pro kšíry, avšak lano má univerzální použití. Oba způsoby (kšíry a lano) využijeme až u dětí, které samy udrží lyžařský postoj. I zde bychom měli dítě vést k tomu, aby se snažilo brzdit samo a lano/kšíry mít pouze jako pojistku, kdyby nestačilo dobrzdit.
Držení s využitím lyžařských výukových pomůcek
Dítě můžeme přibrzďovat (a přidržovat) i s využitím pomůcek, které jsou například k dispozici na horské boudě. Slalomovou tyč můžeme použít v podstatě stejně jako lyžařskou hůlku (před tělem ve středu a na straně, nebo s dvěma tyčemi za sebou). Tyč je však delší, těžší a tudíž je s ní obtížnější manipulace než s lyžařskou holí. Podobně jako tyče či hůlky by bylo možné použít třeba i „žížaly“ (vodní nudle). Jsou měkké, ohebné, tudíž spojení s dítětem není tak pevné. Také jsou poměrně široké, takže pro dítě hůře uchopitelné. Dále je možné dítě držet i za pomoci obruče. Pro začátečníky můžeme zvolit způsob, kdy má dítě obruč navlečenou kolem trupu a my jej zezadu přidržujeme. Tento způsob ale má podobné nevýhody jako lano uvázané za pas – způsobuje záklon a navíc jsme velmi blízko za dítětem, takže hrozí najíždění na jeho lyže. S dětmi, které již udrží lyžařský postoj, můžeme jet vedle sebe, přičemž obruč drží jednou rukou na jedné straně rodič a na druhé straně dítě. Tento způsob má stejné nevýhody jako držení za hůlku za jednu ruku, tedy jednostranný rotační impuls.
Zlepšováků pro brzdění malých dětí na sjezdové trati je relativně hodně. Nám se nejlépe osvědčila obyčejná lyžařská hůlka. V prvopočátcích, kdy si dítě ještě není jisté, jedeme jako dospělí v pluhovém postavení, dítě jede mezi našima nohama a oba držíme jednu hůl před tělem. Dítě se cítí bezpečně a můžeme s ním „manipulovat“ dle momentální situace na sjezdové trati. Jede na svých lyžích a držením holí před tělem jej stavíme do optimálního lyžařského postoje. Když dítě získá na lyžích jistotu, přesuneme se na jeden konec hůlky a dítě na druhý, oba držíme hůlku oběma rukama nadhmatem před tělem. Dítě cítí naši blízkost, ale již je částečně samostatné. Postupně zmenšujeme naše úsilí vkládané do vedení hole, až ji můžeme držet jen za poutko a dítě v podstatě jede samo. Má však psychologickou oporu v tom, že se cítí s námi přes hůl spojené, ač ji v podstatě vůbec nedržíme. Výhodou lyžařské hůlky je také to, že ji obvykle máme k dispozici.
Ale pozor: Neměli bychom mít jakýkoliv způsob regulace rychlosti jízdy našeho potomka pomocí různých zlepšováků jako první plán pro pohyb v lyžařském areálu, protože my jako rodiče si chceme zalyžovat. Brzdí to přirozené pokroky našeho potomka a hlavně navozuje nesprávné návyky, které se pak velmi špatně odstraňují!
