Ms. Worldcup
Krásná Maria Walliser zůstává ve vzpomínkách mnoha mužů, kteří ji v osmdesátých letech registrovali, „Ms. Worldcup“ všech dob. Po sportovní stránce je jednou z nejlepších sjezdařek historie s dvěma velkými globy, 25 vítězstvími ve čtyřech disciplínách, třikrát mistryně světa. Také ona se v sezonách 1985–89 prala se svou věčnou rivalkou, Michelou Figini, rovněž majitelkou dvou velkých globů a 26násobnou vítězkou ve SP.
Na kolenou před kráskou
Tím by ale obzvlášť výjimečná nebyla. Musíme totiž přidat pohled sexistův. Jak ve své době napsal Sports Illustrated, vyzařoval z ní „high-voltage sexual charm“. Byla to zkrátka krásná baba, která se na rozdíl od některých závodnic dnešních do role krásky nemusela nijak stylizovat. V zákulisí prý dokázala být i dost náladová, to ale běžný fanoušek a konzument médií nepostřehl. U nejfotografovanější sjezdařky své doby vnímal její okouzlující bezprostřednost.
„Je trochu smutný, že vysloužilá celebrita je mnohem hezčí než mladá oslavenkyně,“ dodal jsem si odvahy při finále Světového poháru 1998 v Crans Montaně, kde předala globus vítězce Katje Seizinger. Lehce se pousmála, důvěrně mě chytla za loket a spiklenecky podotkla: „To ale prosím tě nikde neříkej.“ Chápete? Cizí chlápek, kterého nikdy neviděla, a já měl skoro pocit, jako kdybych se po letech setkal s oblíbenou spolužačkou. Jestli jsem do té doby nevěděl, co znamená, že dáma je podmanivě okouzlující, od toho okamžiku už mám měřítko.
Normální je cítit se dobře!
Hrdá kráska měla štěstí, že koncem 80. let do sportu dorazil plný profesionalismus, takže si stačila vydělat slušné peníze. Dovedeme si představit, že na tehdy nepřekonatelné Švýcarky a na krásnou Marii zejména se sponzoři jen lepili. Ona si ale našla partnera mimo lyžování a nikdy neměla zapotřebí spoléhat v posportovním životě na lyžařský svaz. Obě letité konkurentky a žádné kamarádky, Figini i Walliser, v roce 1990 po neshodách s funkcionáři odešly. Michela v pouhých 24 letech. Pár let ještě Švýcarsko držela Vreni Schneider, ale od roku 1995 už žádná Švýcarka Světový pohár nevyhrála. Po Marii a její době mohli jen vzdychat. Ne úplně nekriticky: jako tvář reklamy na jogurty (známe také, ta paní, co přesvědčuje svou přítelkyni, že normální je cítit se dobře, ne být nafouklá) si ji sarkastický internet taky podal. Přece jenom flatulence k božské Marii nějak nepasuje.
Kdysi se sebevědomě vyjádřila, že se zranění nebojí, že se jí vyhnou. Příslovečné neštěstí na horách ji obešlo, ale rodinu si našlo stejně. Prvorozená dcera Siri Anesini („jsem Anesini, ne jenom dcerka slavné mámy“), letos 22letá, se narodila s poškozeným nervovým spojením a nechodící. Jinak ale zdravá, takže se po maturitě osamostatnila a nyní snad studuje práva.
Je to samozřejmě otázka vkusu, ale kam se hrabou všechny Lange-girls, říkám za sebe.
Paní senátorka
The Honourable Nancy Greene Raine, jak zní její oficiální titul v kanadském Senátu, se v květnu přehloupla přes sedmdesátku. Na niž, přinejmenším na dostupných fotografiích, nevypadá. U celoživotní sportovkyně, která bydlí hned u sjezdovek a skoro každý den se po nich i mimo tratě prohání, to ale nepřekvapí.
Na rozdíl od těch, které se po kariéře od sportu odstřihly, se hvězda konce 60. let stala v Kanadě absolutní sportovní celebritou. Mimo jiné kanadskou sportovkyní 20. století a nositelkou nejvyššího civilního vyznamenání, abychom si ušetřili mnoho menších poct. Na horách podniká, bydlí, zaštiťuje různé projekty pro sport a mládež. Takhle nějak si představuju využití sportovce, jenž své domácí federaci vrací něco z toho, co získal jako závodník.
První hvězda Světového poháru
Nancy vyhrála první dva ročníky Světového poháru, 1967 a 1968, a stala se nejúspěšnější sjezdařkou ZOH 1968. Tehdy přitom na sebe narazily dvě výjimečné osobnosti: ona a Marielle Goitschel. Starší Francouzka byla už zavedenou hvězdou, hrdinkou olympiády 1964, platila za takřka neporazitelnou, Nancy jako by si čekala až na novinku – Světový pohár. Dobře na ní lze ilustrovat skromnou úroveň tehdejší ženské sjezdařiny. Závodit začala až ve třinácti na škole, vážněji o rok později. A už v 16 jela na olympiádu ve Squaw Valley a v 18 byla na MS pátá. Jinak ale žádné medaile.
Pak zčásti dozrála, zčásti se sešla s výzbrojí. Už záhy se dostala k novince – plastovým botám Lange, jež Kanaďané pro vynálezce Boba testovali. A pak si sedla s Rossignoly Strato, snad nejlepší obřačkou té doby. Vyhrála jak první závod nového Světového poháru, tak nakonec celou klasifikaci. Také proto, že dokázala vítězit ve všech disciplínách. Mohla tehdy nenadchnout nová soutěž, při níž svými suverénními vítězstvími a charismatem okouzlil Jean-Claude Killy a v níž se o vítězství v seriálu bojovalo doslova do posledních branek posledního slalomu? Kde Nancy nakonec vyhrála o sedm setin a tím dosud vedoucí Marielle těsně předstihla? Tohle všechno v USA, Kanadě nadohled?
Po obhajobě Poháru roku 1968 a zlatu a stříbru v Grenoble mohla v tehdy obvyklém věku skončit a zůstat dodnes kanadskou lyžařkou number one.
Zajímavost pro zasvěcence: sama uvádí, že sjezdy jezdila na 215 cm, slalomy obří na 207 cm a speciální na 200 cm. Vesměs Rossignol Strato, ale na OH v Grenoble jela, podobně jako tam vše Killy, slalom na Dynamikách. Obě velké soupeřky měly také trochu štěstí, že francouzské lyže byly tehdy, a ještě i roky poté, skutečně nejlepší. Byť obě byly tak výborné, že by asi vyhrávaly na lecčems.
