Babička Annamirl
Přes důchodcovskou šedesátku se přehoupla nejúspěšnější alpská lyžařka všech dob, Annemarie Moser-Pröll. Všechny její úspěchy nemá cenu vypočítávat, heslo a přehledy vmžiku vyplivne každý vyhledávač. Připomeňme jen šest velkých globů a 62 závodů ve SP, z toho 36 sjezdů. Tato čísla se sice před minulou sezonou zdála ohrožená, ale po zranění Lindsey Vonn (4 globy, 59 závodů), jejím nejistém návratu a při famozní výkonnosti Tiny Maze se zdá, že přinejmenším globy odolají.
Světový pohár v osmnácti
Těžko uvěřitelné je, že pět z nich stihla
získat do roku 1975, do svých dvaadvaceti. A že už takto mladá byla
nejlepší ne ve slalomu, jak občas juniorky bývají, nýbrž ve sjezdu,
k němuž je vesměs třeba se projezdit a dozrát. Rozplýváte se nad tím,
že Mikaela Shiffrin je v osmnácti nejlepší ve slalomu? To Annemarie už
vyhrála celý Světový pohár a malé globy za sjezd i obří slalom, jen ve
slalomu byla „až“ třetí. Tahle drzá holka z chudých poměrů a ze
šesti vesnických dětí ale vzala dozrávání podobně rychle, jak rychle
jezdila na lyžích i v autě. V době, kdy leckteré rakouské dítě bylo
poslušným majetkem rodičů, se z ní nestala poslušná panenka sedící
v koutě, nýbrž asertivní ba agresivní dračice s enormní ctižádostí
a touhou vyhrávat, zdánlivě beze strachu. Na první reprezentační
soustředění jela v necelých patnácti ještě způsobně v dirndlu, svůj
první závod Světového poháru odtrpěla v doma pletených rukavicích, ale
velmi záhy se stala tvrdým neformálním šéfem, s nímž to neměly lehké
ani vrstevnice v týmu, natož novicky. Kouřila, autem jezdila jak Fittipaldi,
každému, snad s výjimkou pana faráře a rakouského prezidenta při
audienci, po tyrolsku tykala. Člověk by řekl, že v pihaté holce bylo něco
z kluka. Ale na podezření na nějakou chromozomovou anomálii zapomeňte.
Jednak se od konce 60. let prováděly – později zastavené – sextesty,
jednak mělo Rakousko velmi živý precedens v podobě Eriky/Erika Schinegger.
V Annemarie se prostě poskládaly výjimečné vlohy zejména pro sjezdy.
A tak nepřekvapí, že se nebála vzít i třeba 225cm mužské sjezdovky.
Ano, 225 cm, pánové, kteří se děsíte všeho přes 175 cm…
Děkujeme! Atomic, Rakousko, ženy
Historku o tom, jak u zavedené značky Fischer paní matce odmítli věnovat slibné žákyňce lyže a jak je nakonec sehnala u dosud nepříliš známého pana Rohrmosera v blízkém Wagrainu, jste už nejspíš četli nebo slyšeli. Faktem je, že pro majitele Atomicu byla Annemarie životní investicí. Během krátké doby díky ní všichni věděli, že umí udělat rychlé lyže – byť „jen“ dámské – a to se v Rakousku počítá především. Atomic tak navíc nejlépe hájil čest rakouských lyží v době, kdy dominovali Francouzi na svém materiálu a poté Thoeni na italských Spaldingách. Dnes si Atomic, ony památné Beta Race, spojujeme asi nejvíc s Hermannem Maierem a jeho kolegy, ale základ slávy jim položila právě Annemarie.
A ještě něco: Rakousko sice mělo císařovnu Marii Terezii a vždycky výborné lyžařky, žen nakonec v 50. a 60. letech vrcholově nezávodilo mnoho. Skutečnými idoly tam ale vždycky byli muži. Jenže když v 60. letech alpské lyžování drtivě ovládli Francouzi, jimž vážně konkuroval jediný Schranz, a pak Italové, stala se Annemarie jakousi zachránkyní rakouské lyžařské pověsti a národního sebevědomí. Žádný osmahlý chlapák, nýbrž pihaté děvče. Mladá žena. Lyžařský idol. Pojem „feminismus“ určitě neznala a rozhodně by se k němu nehlásila, ale možná svou kariérou pro rakouské ženy udělala víc než řada institucionálních bojovnic?
Deset globů?
Je zajímavé zkusit si alternativně zaspekulovat, co by se bývalo dělo, kdyby v roce 1975 neukončila kariéru a na rok nevypadla z tréninku. Sice se poté vrátila a jezdila ještě do roku 1980, ale to už jí vyrostly vážné konkurentky. Velké globy za sezony 1976 a 1977 by bývala nejspíše získala, takže osm celkem? Možná i víc, vždyť v roce 1978 byla ještě těsně druhá.
I tak ji tehdejší hodnotící systém, který dovoloval započítávat body jen do určité hranice a ty nad ni nemilosrdně škrtal, počítáno podle současné praxe o jeden globus připravil.
Musíme ale přiznat, že tehdejší konkurence nebyla tak široká jako dnes. I tak si ale troufám spekulovat, že při dostatečném tréninku a životosprávě na úrovni dneška by se svými schopnostmi i dnes mohla být ve sjezdech a možná i v super-G nejlepší. Vesměs se považuje za sjezdařku, ale ona získala i tři malé globy za obří slalom a dokázala být druhá a třetí v hodnocení slalomu.
Byla v každém případě geniální intuitivní lyžařkou. Myslím, že legendární „profesor“ Hoppichler, tehdy trenér rakouských žen, hned rozpoznal, že tomuhle šikovnému děvčeti nebude třeba nic moc dlouze vysvětlovat. Ona ani nebyla typ na složité analýzy. Nekomplikovaná vesničanka se držela svého světa ve sportu i životě. (Mimochodem, má i trochu „šumavské“ krve. Její otec pocházel z Afieslu, první vesnice na rakouské straně, když jedete od Lipna a Výtoně přes hranici. A její strýc byl opatem kláštera ve Schläglu. Toho, jemuž napůl s předsedou rakouského lyžařského svazu Schröcksnadelem patří u nás tak oblíbené středisko Hochficht. Jako superslavná lyžařka neměla po kariéře jinou ambici než spokojeně fungovat ve vlastní kavárně v rodné vsi Kleinarl. Škoda, že po smrti manžela Herberta Mosera (právě jeho si vzala v oné roční závodní pauze) kavárnu prodala a odstěhovala se. K zahlédnutí je občas při nějaké akci, kde pro čest a slávu rakouského lyžování nesmí chybět.
Nejenom v jeho análech bude vždycky na čestném místě. Schválně, jestli ještě dlouho nejvýše?
