Popradské pleso, 20. ledna 1974
Střední průmyslová škola strojnická z Komárna zorganizovala pro své studenty lyžařský výcvik na Popradském plese. Přibližně 50členná skupina se ubytovala na Chatě kpt. Morávky u Popradského plesa. Čtvrtý den výcviku, v neděli 20. ledna 1974, se počasí na horách výrazně zhoršilo. Přes noc foukal silný vítr, který byl provázen intenzivním sněžením. Ráno se sněžení kvůli oteplení změnilo na déšť se sněhem. Na akutní lavinové nebezpečí byli chatařem upozorněni i vedoucí lyžařského kurzu. Navzdory tomu se rozhodli v kurzu i ten den pokračovat. Rozdělili se na dvě skupiny. Skupina slabších lyžařů odešla lyžovat na svah pod Ostrvou (také nebezpečná lokalita vzhledem k akutnímu lavinovému nebezpečí). Výcvik ostatních probíhal na relativně bezpečném, západně orientovaném svahu pod přístupovou cestou na Popradské pleso směrem k Hincovu potoku, který teče dole v údolí. V dnešní době je tento svah už zarostlý. Kvůli přetrvávajícímu špatnému počasí (mlha, slabá viditelnost, silný vítr, sněžení s deštěm) se už po půl hodině od začátku výcviku, přibližně kolem 10:00, vedoucí instruktor rozhodl výcvik přerušit. Skupina 10 studentů společně s jedním učitelem se už shromáždila na cestě. Tam čekali na ostatní, aby se společně přesunuli zpět na chatu.
Přibližně v 10:40 se z protilehlého svahu, pod sedlem nad Skokem, uvolnila velká desková lavina. Masa vlhkého sněhu nabrala velkou rychlost a energii, a tak po dosažení Hincova potoka postupovala dál do protisvahu – na kterém se v té době nacházel zbytek vracející se skupiny. Čelo laviny se zastavilo až na přístupové cestě na Popradské pleso. V lavinovém nánosu se tedy ocitlo 11 studentů, jejich učitel a jeho třináctiletý syn. Studenti, kteří v době pádu laviny čekali na svoje spolužáky na cestě, byli lavinou zasaženi jen částečně a z nánosu sněhu se svépomocně, případně s pomocí kamarádů vysvobodili. Hned začali svoje spolužáky hledat. Jeden z nich okamžitě utíkal na chatu, aby přivolal pomoc a na Horské službě ve Starém Smokovci ohlásil pád laviny.
Záchranné práce
Hned po ohlášení lavinové nehody na Chatě kpt. Morávky byla v 11:00 informována Horská služba ve Starém Smokovci. Silná vichřice však strhla několik stromů, které přerušily vzdušné telefonní vedení právě v průběhu tohoto důležitého telefonního hovoru. Dispečer ve Starém Smokovci ale naštěstí stihl zachytit všechny důležité informace o lavinové nehodě a rozběhla se velká záchranná akce. Ještě před příchodem záchranářů z Horské služby se do hledání zapojili studenti, jejich učitelé, zaměstnanci chaty, i ubytovaní horolezci a návštěvníci. Po příjezdu horských záchranářů se začalo se systematickým prohledáváním lavinového nánosu a do hledání se zapojil i lavinový pes Udo. Lavinový nános byl značně rozsáhlý a bylo jasné, že i výška sněhu v nánosu bude velká, protože celé dno údolí včetně Hincova potoka bylo zasypané. Aby se vytipovala nadějnější místa hledání, byli vyslechnuti svědkové pádu laviny a celý příběh byl, společně s vyznačením přibližné polohy studentů před zasypáním, zakreslený.
První pozitivní zásah lavinovou sondou byl zaznamenán v 13:45, tedy
přibližně 3 hodiny po pádu laviny. V hloubce 2 m bylo nalezeno tělo
třídního učitele. Zanedlouho byla ve velké hloubce nalezena těla dalších
dvou studentů. Velké množství udusaného sněhu jim nenechalo žádnou
šanci na přežití. V 15:30, tedy přibližně 5 hodin po pádu laviny,
označil lavinový pes Udo polohu dalšího studenta. Byl zasypaný v sedící
poloze, 
pravým bokem obrácený ke svahu, s hlavou přibližně 60
cm pod povrchem sněhového nánosu. Byl v bezvědomí, ale žil. Po rychlém
převozu na chatu se lékařům a záchranářům podařilo ho přivést
k vědomí. Poté ho ošetřili a převezli do nemocnice v Spišské Sobotě,
kde se z fyzických zranění uzdravil. Sondováním byla toho dne nalezena
ještě těla dvou studentů, přibližně v hloubce 1,5 m pod povrchem
nánosu. Záchranářské práce byly kvůli neustále se zhoršujícímu
počasí a tmě přerušeny ve 23:00 hodin.
Následující den byly do záchranné akce povolány posily horských záchranářů z ostatních oblastí. K záchranářům se přidali zaměstnanci z podniků na území Vysokých Tater, obyvatelé podtatranských obcí i vojáci. Toho dne byla nalezena těla pěti obětí. Syn třídního učitele byl nalezen asi 400 m od místa, kde byl nalezen jeho otec. V době pádu laviny byli přitom těsně vedle sebe. Poslední dvě oběti hledala ještě dva týdny početná skupina vojáků, společně se skupinou záchranářů Horské služby. Potom se práce přerušily a na místo tragédie pravidelně chodili už jen hlídky záchranářů. 3. května 1974, tedy přibližně 3,5 měsíce po pádu laviny, bylo těsně pod Hincovým potokem nalezeno tělo předposlední oběti. Tělo posledního studenta se podařilo najít až 18. května.
Od roku 1956 bylo zaznamenáno 5 větších tragédií, které zasáhly školní lyžařské kurzy. Po této lavinové nehodě vydalo Ministerstvo školství SSR zákaz organizovat školní lyžařské výcvikové kurzy ve vysokohorském prostředí.
Parametry laviny
Spontánní lavina se uvolnila na svahu mezi vrcholy Patrie (2 203 m n. m.) a Malé Bašty (2 288 m n. m.) těsně pod sedlem nad Skokem směrem do Mengusovské doliny. Jedná se o lavinový svah s ojedinělým výskytem podobných lavin (lavina se zde uvolní jednou za víc než 30 let). Svah je východně orientovaný a jeho průměrný sklon je 31°. Maximální sklon však v některých místech dosahuje i víc než 40°. Odtrh laviny se nacházel v nadmořské výšce 2 200 m a jeho délka byla přibližně 350 m. Výška odtrhu dosahovala místy až 4 m. Žlabová lavina překonala dráhu o délce přibližně 1 500 m a převýšení 760 m. Vyběhla až do protisvahu nad Hincovým potokem a částečně zasypala cestu mezi zastávkou TEŽ Popradské pleso a chatou u Popradského plesa. Nános dosahoval maximální výšky přibližně 8 m a měl šířku téměř 530 m. Objem sněhu v nánosu byl odhadnut na 150 000 m3.
Lavinová situace a příčiny uvolnění lavin 20. ledna 1974
Vítr je architektem lavin! Toto klasické pořekadlo lavinářů už z třicátých let minulého století platí stále. Vítr má vliv jak na padající sníh, tak na sníh volně ležící na sněhové pokrývce. Působením větru je nesoudržný volný sníh přemisťován, a tím dochází k nárůstu lavinového nebezpečí. Čím je přemísťovaný sníh chladnější, tím citlivěji reaguje na zatížení. Volný nesoudržný sníh nemůže na rozdíl od spojeného soudržného sněhu přenášet žádné napětí. Už slabě spojený sníh tvoří měkké sněhové desky. Nový sníh může napadnout při nízkých teplotách a je přemisťován až poté. Nebo začne sněžit bez vlivu větru a ten během sněžení zesílí. Taková byla i situace v době sněžení od 15. do 21. ledna 1974 (viz meteorologická situace na obrázcích) – silný vítr a velké množství nového sněhu. K uvolnění laviny, v kombinaci s topografickými faktory lavinového nebezpečí, potom stačí už jen velmi málo – další nový sníh, pád převěje, případně jiné dodatečné zatížení. Všechny zmíněné faktory byly důvodem uvolnění lavin v tomto období.
Od 17. ledna na horách nepřetržitě sněžilo a právě den před nehodou se sněžení značně zintenzívnilo. Údaje ze Štrbského plesa a Lomnického štítu uvádějí pro toto období 39 cm nového sněhu, na Skalnatém plese bylo zaznamenáno dokonce 47 cm nového sněhu! Toto sněžení bylo navíc doprovázeno silným západním a severozápadním větrem, který převál velké množství nového sněhu převážně na východní a jihovýchodní svahy. V odtrhové zóně lavin v Mengusovské dolině, na jihovýchodním svahu pod sedlem nad Skokem mezi Patrií a Malou Baštou, se tak zformovala velká deska větrem navátého sněhu, která se nestačila s podkladovou vrstvou dostatečně spojit. Den před nehodou se navíc začalo značně oteplovat. Na horách stoupla během dne teplota přibližně o 5 až 6 °C. Sněžení se i ve středních polohách začalo měnit na déšť se sněhem. Sněhová pokrývka zvlhla a výrazně ztěžkla. S narůstající hmotností sněhové desky rostlo i napětí ve sněhové pokrývce, které nakonec 20. ledna 1974 v 10:40 překonalo její soudržnost a do údolí se uvolnila obrovská masa sněhu (odhadem 75 000 m3).
Středisko lavinové prevence, které v té době existovalo o něco déle než rok, vyhlásilo vzhledem k aktuálním meteorologickým a sněhovým podmínkám pro Vysoké Tatry od 14. ledna 1974 velké lavinové nebezpečí, od 19. ledna dokonce akutní lavinové nebezpečí. Předpokládalo se uvolnění velkého množství středně velkých až velkých spontánních lavin. Informace o lavinovém nebezpečí byla hlášena v rádiu a informovány byly také všechny vysokohorské chaty a lyžařská střediska.
V té době se používala v našich horách čtyřstupňová lavinová stupnice, přičemž lavinové nebezpečí pro pohoří se vyhlašovalo přibližně od 3. stupně (zvýšené lavinové nebezpečí) z dnešní pětistupňové mezinárodní stupnice. Velké lavinové nebezpečí v té době tedy představovalo 4. stupeň (v dnešní době velké lavinové nebezpečí) a akutní nejvyšší 5. stupeň lavinového nebezpečí (v dnešní době velmi velké lavinové nebezpečí).
Vývoj počasí a sněhové pokrývky
Norbert Polčák, meteorolog ze Slovenského hydrometeorologického ústavu, zpracoval následující analýzu synoptické situace, která v konečném důsledku vedla k vzniku akutního lavinového nebezpečí ve Vysokých Tatrách v druhé polovině ledna 1974:
V polovině listopadu se vytvořila nad Skandinávií rozsáhlá oblast nízkého tlaku vzduchu. Po její zadní straně proudil do tatranské oblasti od severozápadu chladný a vlhký vzduch, v Tatrách napadlo cca 50 cm sněhu, čímž se vytvořil základ vysoké a držící sněhové pokrývky. Většinou cyklonální charakter počasí pokračoval až do poloviny prosince. Většina vzduchových hmot pronikala do střední Evropy po zadní straně rozsáhlé oblasti nízkého tlaku vzduchu nad Skandinávií. Podle polohy tlakových útvarů se střídaly vlhké vzduchové hmoty mírných šířek Atlantického oceánu, pronikající od Norského a Severního moře, s arktickými mořskými vzduchovými hmotami, které se částečně transformovaly nad teplými vodami Severoatlantického proudu v severní části Atlantického oceánu. Karpatský oblouk a jeho nejvyšší část – Tatry – se spolu s Alpami staly nejvyšší a nejkompaktnější horskou překážkou proudění vlhkého vzduchu od severozápadu až západu. Výsledkem toho byl neustálý nárůst výšky sněhové pokrývky, která v polovině prosince na Štrbském plese přesáhla 100 cm.
Od 19. prosince 1973 se povětrnostní situace změnila. Nad západem kontinentu se vytvořila rozsáhlá brázda nízkého tlaku vzduchu sahající od severní Skandinávie až po Biskajský záliv. Od východu zasahovala do střední Evropy oblast vysokého tlaku vzduchu. Mezi uvedenými tlakovými útvary proudil do tatranské oblasti od jihozápadu teplejší a sušší vzduch, srážkové úhrny byly malé. 27. prosince se od jihozápadu rozšířil do střední Evropy výběžek vyššího tlaku vzduchu. V následujících dnech se nad střední a jižní Evropou vytvořila rozsáhlá oblast vysokého tlaku vzduchu, která se postupně přesunula na severovýchod, ale stále svým okrajem zasahovala do tatranské oblasti.
Anticyklonální charakter počasí přerušila 11. a 12. ledna 1974 od severozápadu mělká brázda nízkého tlaku vzduchu, která se ve vyšším tlaku nad střední Evropou rozpadla, ale i přesto přinesla do tatranské oblasti sněhové srážky. V Tatrách připadlo 10 až 20 cm (místy i víc) nového sněhu. 15. ledna 1974 tlaková výše zasahující od severovýchodu zeslábla a do střední Evropy přišla od jihozápadu teplá fronta a celá tatranská oblast se dostala do teplého a vlhkého jihozápadního až západního proudění. 16. ledna se v silném jihozápadním výškovém proudění rychle přesunula samostatná tlaková níže z Atlantického oceánu na severozápad. 17. ledna byl její střed už nad Severním mořem a 18. nad Pobaltím. Po její zadní straně začal do tatranské oblasti 17. ledna v denních hodinách proudit chladnější vzduch a začal foukat západní vítr. Začalo sněžit, připadlo kolem 10 cm a více nového sněhu. Proudění chladnějšího vzduchu pokračovalo i 18. ledna, sněžení ale dopoledne ustalo. Následující den, 19. ledna 1974, postoupila od Atlantického oceánu do Karpatské oblasti teplá fronta s vydatnými srážkami, které pokračovaly i následující kritický den. Oteplilo se v celém výškovém profilu. Srážky byly i ve středních polohách smíšené. 21. ledna se po přední straně tlakové výše nad západní Evropou dostal do tatranské oblasti o něco chladnější vzduch a srážky se vyskytovaly jen formou slabého sněžení.
Další lavinové nehody z 20. ledna 1974
Ve stínu lavinového neštěstí u Popradského plesa se v ten samý den odehrály ještě další dvě lavinové nehody – pod Skalnatým plesem a v Malé Studené dolině, při kterých zahynuli další dva lidé.
V odpoledních hodinách sestupovali dolů Malou studenou dolinou dva horolezci, které zasáhla spontánně uvolněná lavina z Lomnického hřebene. Lavina spadla na jižním svahu s velmi častým výskytem lavin. Svah má průměrný sklon až 40° a na mnoha místech přesahuje 40°. Jednoho z horolezců zasypala lavina jen částečně, druhý ale zůstal v lavinovém nánosu zasypaný úplně. Částečně zasypaný horolezec se dokázal z nánosu sám vyprostit a přivolat pomoc. Přivolaní záchranáři později tělo druhého horolezce našli, bohužel už bez známek života.
Špatné povětrnostní podmínky toho dne přerušily i provoz kabinkové lanovky z Tatranské Lomnice na Skalnaté pleso. Po skončení práce se tři zaměstnanci rozhodli, že do Tatranské Lomnice sejdou pěšky. Přidali se k nim i dva mladí turisté. Společně scházeli žlabem pod hotelem Encián. Asi po 200 metrech sestupu je strhla povrchová lavina. Čtyři z nich byli sice zranění, ale podařilo se jim se z lavinového nánosu vysvobodit. Tělo pátého, úplně zasypaného turisty, našla až přivolaná záchranná skupina Horské služby následující den. Uvolnění laviny způsobilo pravděpodobně velké dodatečné zatížení sněhové pokrývky způsobené samotnými sestupujícími. Lavina spadla na lavinovém, jihovýchodně orientovaném svahu s ojedinělým výskytem lavin. Průměrný sklon svahu je 24°, avšak maximální sklon dosahuje místy víc než 40°. Vzhledem k meteorologickým podmínkám a k v té době probíhajícím záchranným pracím u Popradského plesa, se víc údajů o těchto dvou lavinových neštěstích nezachovalo.
20. ledna 1974 je z pohledu důsledků lavinové aktivity nejtragičtějším dnem v dějinách lavinové prevence na Slovensku. Středisko lavinové prevence začalo svou činnost 6. prosince 1972.
Zdroje informací a použitá literatura:
Archív SLP
Ladislav Milan – Nebezpečenstvo lavín
Stanislav Samuhel – Horská služba Tatranského národného parku
Meteoúdaje – archív SHMÚ
Rudi Mair, Patrick Nairz – lawine
