Příběh značky Leki, jejímž byl Jiří Strejček dlouholetým dovozcem do ČR, najdete ve SNOW 89, které vychází na počátku října 2015.

Předplatné objednávejte zde!




Patříš mezi ty úspěšné absolventy pražské tělovýchovné fakulty (FTVS UK), které ke studiu nepřivedly špičkové sportovní výkony. Jaké byly tvé sportovní začátky a aktivity, jež předcházely a motivovaly tě ke studiu tělesné výchovy?

Jsem rodilý Pražák a v dětství jsem si ve volném čase užíval v partě kamarádů sporty, pro jaké se v padesátých létech nabízelo prostředí tehdy okrajové čtvrti Prosek. Otec kopal před válkou a ještě 3 roky po válce I. ligu za Viktorii Žižkov, takže jsem i já jako žák hrál fotbal a na Proseku velice populární českou házenou. S organizovaným sportem jsem přišel do kontaktu až díky staršímu bratrovi, který mě přivedl mezi lyžaře do oddílu Avie Čakovice. Na víkendové zájezdy do podnikové chaty nad Herlíkovicemi a na mé první starty v běžeckých závodech v okolí Žalýho vzpomínám rád dodnes. Nepatřil jsem tehdy, ani později na přeboru republiky v Rožnově p. R., mezi nejlepší a samozřejmě jsem netušil, že s mými nedostižnými vzory, permanentně se střídajícími na stupních vítězů – Honzou Weisshäutelem a Kurtem Matzem, mě budou poutat přátelské i obchodní vztahy o mnoho desítek let později. Postupně jsem přišel na chuť i sjezdovkám, naopak v létě jsem se nevyhýbal plavání a díky této všestranné přípravě jsem bez problému zvládl přijímačky na FTVS UK.



J. Strejček holduje freeridingu.


Na základě tvé předchozí odpovědi si netroufnu typovat, pro jakou specializaci ses rozhodl?

Pravda je, že moje cesta univerzitním studiem nebyla rozhodně přímočará. Nejprve jsem se na katedře lehké atletiky věnoval náročné disciplíně – běhu na 110 m překážek. Po dvou semestrech jsem přešel na katedru veslování, ale ani tam jsem nezakotvil nadlouho. Jeden semestr jsem se pokoušel navázat na své lyžařské začátky na katedře lyžování, ale nakonec mě asistent Hlaváček přesvědčil, že moje místo je na katedře zaměřené na aktivity provozované ve volné přírodě a zde jsem také studium ukončil státnicí v roce 1968.

Netáhlo tě to po ukončení studií v tak „neklidné“ době někam „ven“?

Táhlo, ale ještě ne natrvalo. Po krátké stáži na Ústřední škole tělesné výchovy a sportu jsem po dobu jednoho školního roku využil nabídku na místo učitele tělesné výchovy na gymnáziu ve Frankfurtu n. M. Po návratu jsem musel splnit jednoroční brannou povinnost, která se proměnila v příjemnou životní kapitolku, díky součinnosti lehkoatletického oddílu TJ Spartak Vlašim a místního vojenského útvaru. Bojoval jsem ve druhé lize za Spartak nad překážkami, v běhu na 400 m i v dalších disciplínách častěji, než se zbraní v ruce. Ovšem po návratu do civilu přišly první vážnější starosti, spojené se založením rodiny. Po téměř ročním pobytu v cizině a na začátku „normalizace“ jsem byl příliš „načichlý Západem“, a tak jsem se na čtyři roky, namísto nějaké školní tělocvičny a hřiště, pohyboval v drsném prostředí pražských taxikářů. Mezi „normální lidi“ a k lyžování jsem se rád vrátil v roce 1975 jako profesionální cvičitel v historicky první Veřejné lyžařské škole zřízené ve Špindlu. Po jedné sezóně vše nasvědčovalo tomu, že se konečně usadím, když nastoupím na solidní místo v tehdy renomované firmě Sportpropag.



Součástí pentatlonu byl i skok.


Nedovedu si tě představit jako člověka spokojeně zahřívajícího úřednickou židli.

Musím tě uklidnit. Jednak jsem se tam ocitl v dobré společnosti chytrých lidí (K. Tejkal, K. Rejžek, M. Chýle,…), které jejich přátelé „uklidili“ do Sportpropagu po konfliktech s tuhou „normalizací“, a navíc práce tam byla zajímavá. Mimo jiné jsem se jako člen organizačního výboru podílel na zdárném průběhu mezinárodního závodu Juniorkriterium, pořádaného tradičně ve Špindlerově Mlýně. Problémy nastaly, když jsem byl po třech letech jmenován vedoucím oddělení a v té souvislosti počal tlak na můj vstup do KSČ. Nechci, aby to vyznělo nějak pateticky, ale vnímal jsem předpokládané následky mého kategorického odmítnutí, jako existenční ohrožení, zvlášť když jsem byl před tím již trestán za porušení § 193, písmeno b. Za takových okolností jsme k rozhodnutí opustit republiku dospěli s manželkou poměrně rychle, ale několikrát zamítnutá žádost o devizový příslib do Jugoslávie se jevila jako vážná překážka. „Zabralo“ až zdůvodnění postavené na doporučení léčit ekzém naší dvouleté dcery v prostředí Jadranu. Po dramatických peripetiích jsme se na konci léta roku 1979 ocitli v NSR, kde bylo poměrně rychle vyhověno naší žádosti o azyl. Trochu rozpačití jsme byli jen z toho, že jsme se ocitli ve Weidenu, městečku ležícím sice v Bavorsku, ale jen pár kilometrů od Rozvadova.

Protože je dnes opět aktuální problematika uprchlíků směřujících do západoevropských zemí, nemohu se nezeptat na vaše tehdejší začátky.

Samozřejmě jsme nechtěli žít jen z podpory. Já začal brzy pracovat doslova od píky – nejprve jako lesní dělník, následně jsem se v místní sklárně vypracoval z baliče na řidiče vysokozdvižného vozíku. První nadějí na uplatnění v mé profesi, byl inzerát americké okupační posádky, která hledala civilního tělocvikáře. V náročných testech jsem ve weidenských kasárnách uspěl, ale vzhledem k příliš krátké době pobytu v NSR mě s omluvou nepřijali. Fakt, že to tenkrát nevyšlo, mě mrzel o to víc, že bych byl asi první absolvent FTVS na výplatní listině US army. Ale neodradilo mě to a brzy jsem se uplatnil v místním volejbalovém klubu na místě hrajícího trenéra. Svoji lyžařskou praxi jsem poprvé využil po přestěhování do Wangenu, města ležícího rovněž nedaleko hranic, ale s tehdy pro nás mnohem bezpečnějším Švýcarskem a Rakouskem. Potom, co mně nevyšla atraktivní nabídka práce kondičního trenéra v reprezentačním teamu australských sjezdařů, jsem se v místním Skiklubu Scheidegg věnoval na částečný úvazek tréninku družstva žáků. Důležité bylo, že v místě našla práci i moje žena.



J. Strejček nad překážkou v "Tyršáku"


Ocitli jste se nedaleko jižního cípu Bodamského jezera. Kdykoliv jsem tudy projížděl, říkal jsem si - tady bych se rád usadil, kdyby…

Ano, bylo to příjemné místo na malebné řece Argen, do alpských lyžařských středisek jsme to měli pár kilometrů, ale nabídka dobré práce fyzioterapeuta na klinice pro mne a místo zdravotní sestry pro manželku, nás brzy odvedly do poněkud severněji položeného Aulendorfu. Až zde jsme se pomalu zbavovali komplexu emigrantů. Byli jsme existenčně zajištěni a navíc - já jsem se v zaměstnání, po zapojení na půl úvazku do projektu „Sport s narkomany ve výkonu trestu“, rozhodně nenudil. Uspokojení mně přinášela i volnočasová práce trenéra v místním lyžařském klubu. Protože přibývaly úspěchy mých svěřenců, dostal jsem na starost žákovský výběr Bádenska Württemberska. Stojí za zaznamenání, že součástí přípravy mladých sjezdařů už byly i tréninky na ledovci a dílem náhody zde došlo z mé strany k milému setkání s Bohoušem Zemanem, tehdy trenérem reprezentačního družstva Lichtensteinu.

Přestože jsme se zřejmě míjeli na pražské fakultě, poznal jsem tě až o mnoho let později jako úspěšného obchodníka. Co bylo na počátku této tvé kariéry?

Na počátku byl jakýsi butik se sportovní výstrojí, který jsem zřídil v jedné volné místnosti brzy po nástupu na aulendorfskou kliniku. Byli jsme v Německu již 4 roky a já jsem počal vnímat konkurenční prostředí, princip soutěživosti v kapitalistickém obchodování, jako svoji novou příležitost. Protože mé obchodní podnikání od samého počátku nebylo ztrátové a práce mě bavila, rozhodl jsem se velice brzy přejít na velkoobchodní formu podnikání a k tomu účelu jsem založil firmu Sport Koncept. V následujících deseti létech jsem kromě práce na klinice dokázal rozvíjet i svoji firmu, ale stíhal jsem při tom i oblíbené volnočasové aktivity. V létě hlavně tenis a horskou turistiku, v zimě jsme pilně s rodinou lyžovali a často jsme patřili k divákům při závodech Světového poháru pořádaných v Rakousku nebo ve Švýcarsku. Musím se zmínit i o svém startu na Mistrovství Evropy akademiků v zimním pentatlonu v Grindelwaldu v r. 1987, kde jsme s přáteli – exulanty Jirsou a Böhmem tvořili úspěšné družstvo nazvané recesisticky, ale i s trochou nostalgie „Prager Knödel“. Na aulendorfskou životní etapu vzpomínám často a rád.

J. Strječek na trati pentatlonu v r. 1987

J. Strječek na trati pentatlonu v r. 1987

Pokud dobře počítám, došel jsi ve vzpomínkách daleko za rok 1989. Zjevně jste s návratem do Čech, na rozdíl od mnohých jiných, nespěchali.

Máš naprosto pravdu, ale na druhou stranu mě za totality nenasycený domácí trh samozřejmě zajímal. Nejprve jsem v r. 1991 založil rodinnou společnost Sport Koncept s. r. o. se sídlem v Praze a hned rok na to jsem udělal doslova krok do neznáma. Z popudu kamaráda jsem založil a stal jsem se předsedou představenstva firmy Solsan a. s., jejíž komoditou byla Alpská stolní sůl těžená v bavorském Bad Reichenhallu. Kvalitní kamennou sůl jsme pak dodávali na český a slovenský trh až do roku 1999. Od roku 1993 jsem s rodinou žil v Ravensburgu, kde nám nic nechybělo ke spokojenosti, ale počaly narůstat problémy s řízením pražského Sport Konceptu z místa vzdáleného 600 km. V roce 2002 to byl hlavní a jediný důvod k našemu definitivnímu návratu do Prahy, kde firma o devíti zaměstnancích postupně zvyšovala roční obrat na trojnásobek a dnes, už ne pod mým vedením, úspěšně pokračuje v činnosti.

Odhaduji, že v současnosti 90 % závodníků bez ohledu na výkonnost, od žáků až po seniory, v domácích soutěžích v alpských disciplínách používá hole německé firmy Leki. V čem vidíš, jako jejich dlouholetý dovozce, příčinu takové, dnes naprosto neobvyklé, dominance?

Začnu tím, v čem příčina není. Oblíbenost holí Leki mezi českými závodníky nesouvisí s tím, že se již 15 let vyrábí v Tachově. Navíc, pozorní pozorovatelé potvrdí, že s těmito holemi a speciálními rukavicemi dnes startuje také naprostá většina závodníků v nejvyšších světových soutěžích. Sport Koncept úspěšně obchoduje s produkty Leki již od roku 1992 a firma byla od počátku jedním z našich nejvýznamnějších partnerů. A příčiny úspěšnosti oněch holí v závodní branži? Kvalita! Inovace! Marketing!

J. Strejček se svým učitelem a přítelem M. Příbramským

J. Strejček se svým učitelem a přítelem M. Příbramským

Čím se zaměstnáváš a čím se bavíš „na stará kolena“?

Udržuji v chodu Sport Koncept Ravensburg, kde máme stále druhé bydliště, a pomáhám dceři žijící v Berlíně při její práci na různých marketingových projektech. Bavím se na prvním místě golfem, v létě plaváním a v zimě se snažím být co nejčastěji na lyžích, jak na sjezdovkách, tak na běžkách.

Co ti emigrace dala a co vzala?

Nejsem vlastenec v tom slova smyslu, že bych bez Hradčan nemohl žít. Deset let vynucené emigrace dnes nepovažuji za nějakou ztrátu, ba naopak: Poznal jsem mnoho zajímavých lidí a získal ohromné množství kamarádů. Až v emigraci jsem se naučil respektovat jiné lidi a názory, diskutovat tak, aby měla diskuze smysl. Navíc jsem zjistil, jak zdeformovaný byl obraz Němců, jenž nám za mého mládí, předkládali komunisti. Když měl Václav Havel projev k usmíření s Německem, neubránil jsem se slzám štěstí.

Děkuji za rozhovor
K. Hampl