Tento článek vyšel v časopise SNOW 77 (listopad 1013)
Finančně, sledovaností a zásahem publika nesporně ano. Prvních pár desítek let bylo koníčkem šlechticů a byznysmanů, kteří měli chuť a zájem olympismu sloužit a na toto hobby i peníze. Roku 1955 se uvádějí výdaje 45 000 Sfr, příjmy jen 31 000 Sfr. Pak ale přišla televize a celé olympijské dění zásadně změnila – přestože předseda MOV Brundage tehdy prohlásil „byli jsme 60 let bez televize a budeme dalších šedesát“. Po OH 1956 si MOV prosadil, že hry nejsou událost, kterou by televize zaznamenávaly jako zpravodajství, nýbrž z principu zábavný pořad a za práva jej přenášet a vysílat je třeba platit. ZOH 1960 byly ještě směšně levné, americká CBS zaplatila pouhých 50 000 dolarů, ale hry letní byly podstatně dražší a ceny se neustále zvyšují (jistě, hodnota dolaru také smutně klesá). Ještě roku 1980 bylo na účtech MOV pouhých 1,5 milionu. Roku 2009 už 405 a nyní aby hlavní bankéř MOV Carrion fasoval příslovečné vidle na přehazování 900 milionů poté, co za minulý cyklus 2008–2012 obnášely příjmy MOV 5 miliard dolarů. Za balík vysílacích práv ke čtyřem hrám 2014 až 2020 zaplatí americká NBC Universal 4,38 miliardy. Pozor, žádnou daň ze zisku MOV neplatí, jsou mezinárodní švýcarská neziskovka, která to takto má ošetřené v každé smlouvě s pořadatelem. Olympijské kruhy jsou v současnosti druhou nejhodnotnější značkou na světě. Však za možnost ji využívat vybraní sponzoři v tzv. top programu těžce platí. Od nich má MOV zhruba 30 % příjmů.
Nejvyšší světová politika a masivní finanční toky, to jsou
olympijské hry dneška. Jeden z nejvlivnějších mužů světa stojí za
nejdražšími hrami historie.
Olympijské hry získávají stále více televizních diváků a představují nejsledovanější událost současnosti. Boltovu stovku v Londýně viděly dvě miliardy diváků. Pro participující sponzory to znamená i jedinečný zásah. Nemluvě o zapojení dalších médií. (Aby počty nerostly, když přibyly stamiliony diváků v Číně, Indii, Indonésii, Brazílii, Africe. Zahájení pekingských her vidělo v televizi 842 milionů Číňanů!) Kandidátská města se předhánějí v nápaditosti drahých kampaní a ona i příslušné státy jsou pro zisk vytoužených Her ochotné dokonce i znásilnit část své legislativy. MOV si může diktovat podmínky, jaké by za jiných okolností soudný politik nikdy nepřijal a nepodepsal, že jeho země bude doslova sloužit soukromému švýcarskému spolku. Proti článku 55/3 Olympijské charty, diktátorsky zakazujícímu domácím(!) politikům jakékoliv projevy, je Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava docela příjemným čtením. Ale i k těmto věcem se ve SNOW ještě dostaneme, jsou docela pikantní. Toto všechno se děje krize nekrize.
Jestli se něčemu takovému neřekne úspěch, čemu tedy?
Potopí se Titanic?
A přesto začátkem září Gianni Merlo, předseda Mezinárodní asociace sportovních novinářů AIPS, před volbou nového předsedy napsal: „Budoucnost MOV nevypadá jednoduše. Hudba na Titanicu hraje, ale smrtící ledovec není moc daleko... Jestliže MOV vyjde z voleb rozdělený, Titanic se potopí, a to velmi brzy.“
Jak to tedy je? Proč by se měl potopit, když se mu daří jako nikdy dřív?
Pokusem o odpověď se nutně dostaneme nejenom do širších souvislostí olympismu a mezinárodního sportu, ale dokonce až ke geopolitice vrcholné úrovně. Není to snadná skládačka: informační zdroje jsou jak skoupé, tak lobbisticky pokroucené. Nejsou to kratochvilné zkazky o zasloužilých medailistech a sportovních emocích. A není tam moc místa ani pro všechnu ušlechtilou krasomluvu oficiálního olympismu.
Aby ale nevznikla mýlka. Rozčílit se nad olympijským gigantismem a „jenom byznysem“ by bylo příliš jednoduché. Oficiální olympologové oponují ušlechtilým posláním a idejemi olympismu, jak jsou formulované v Olympijské chartě a řadě dalších materiálů. Abyste byli v obraze, najděte si autentický zdroj na stránkách olympic.org (MOV, anglicky) nebo olympic.cz (ČOV, česky – v něm se hledá přehledněji). Krása. Lze jen zatleskat.
Jenže. Kontrast té vycizelované ideologie, rozvíjené skoro padesát let památným Coubertinem a poté dalšími včetně PR specialistů, s dnešním nelítostně tvrdým byznysem, jakým ona „setkání mládeže světa v duchu přátelství, vzájemného respektu a fair-play“ nezakrytě jsou, už začal být příliš velký. A stále silněji se vnucuje otázka, jak to vlastně je, jaký smysl a jaké poslání to má a jak se k tomu stavět. A čím elegantněji ta ušlechtilá „filozofie“ zní a čím lépe se tvrdě pragmatickému byznysu daří, tím méně věrohodné a inspirativní takové spojení je.
Jaques Rogge, předposlední předseda MOV a Lindsey Vonn. Kontakty
znamenají peníze.
Krize hodnot?
Nazvěme to třeba krizí hodnot. Olympiády už nejsou místem, kde by platilo dávno mrtvé „zúčastnit se“. Pár výkonnostních amatérů, kteří se ještě tu a tam objeví a jsou eliminováni kvalifikacemi, na tom nic nemění. Podle Olympijské charty jsou hry „pro závodníky přiměřeně připravené na mezinárodní soutěže vrcholné úrovně“. Ty už jsou součástí šoubyznysu a mají blíž k Madonnině koncertu než ke sportování v dobách Coubertinových. V takovém sportu je příliš mnoho peněz na to, aby mohl odolat „olympijsky čistý“.
Nelze nevidět, že se MOV snaží tyto dva světy – idejí a peněz – stále držet pod jednou střechou. O svůj dobrý image usiluje opravdu hodně. Neváhá platit špičkové profesionály-píáristy a spindoktory. Například roku 1999 najali firmu Hill & Knowlton, aby vylepšila image MOV, těžce pošramocený korupční aférou. Podařilo se mu proniknout do školství, svou agendu vnést i do akademického světa. Je globálním tělesem, má své lobbistické orgány ve 205 zemích a velmi silný vliv na média. Jenže nejenom sport se změnil. Mladík Coubertin si vymyslel svůj spolek pro obnovení olympijských her jako uzavřenou společnost pánského klubu. MOV jím i 120 let poté pořád ještě tak trochu je. A to se samozřejmě mnohým nelíbí: některým sportovním svazům, olympijským výborům, ale ani sportovcům. Utvrzují je v tom rovněž instituce a principy demokratických států a mezinárodních organizací. Oligokratické pojetí MOV se dostává pod stále silnější tlak.
Pod tlakem
Z několika stran. Federace zastupující jednotlivé sporty už půl století posilují svoje postavení. 205 národních olympijských výborů je další silou. Čistě formálně jsou sice lobbisty MOV a agenty olympismu v jednotlivých zemích (to není ošklivá pomluva, vyplývá to z Charty a jejích stanov), ale v praxi logicky neméně prosazují svou národní agendu.
O slovo se hlásí i sportovci. Ti nejlepší se stávají skutečnými celebritami. Spousta funkcionářů je jistě považuje za obměnitelný kanónenfutr, jehož posláním je na olympijském Rhodosu předvádět svá salta, ale přinejmenším navenek s takovými vyloženě zametat nelze. Vždyť řada špičkových profesionálů je bohatších než „obyčejnější“ bafuňáři. Výsledek, jakkoli značně skromný, se jmenuje Komise sportovců.
A nakonec je tu tlak veřejnosti a části stále ještě jakž takž slušných médií. Veřejnost, tedy daňový poplatník, není jenom vděčným divákem, ale obvykle i největším sponzorem olympiád. Chtě nechtě. To druhé v nesnadné době stále častěji, ať už kvůli penězům, nebo kvůli životnímu prostředí. V demokratických zemích má i nástroje, jak svou nevůli dát najevo. Takže si v Graubündenu letos odhlasovali v referendu, že budoucí ZOH nechtějí. Dokonce i ve sportumilovném a díky ropě bohatém Norsku hlasovalo „pro“ jen 53,5 %. A na nedávné ohlasy veřejnosti na sondáž „Prahy olympijské“ si jistě dobře pamatujete.
Ve slušných zemích také zesílil tlak na transparentnost. Jakkoli se špinavosti dějí všude, v nich přece jenom existují určitá formální pravidla a jejich přiměřená vymahatelnost. Když úplatkářský skandál před ZOH 2002 vypukl v USA a věci se chopily těžké váhy Senátu McCain a Stevens, scvrkl se malý velký prezident,„Jeho Excelence“ Samaranch, na rozměry sádrového trpaslíka. Nebo si vzpomeňme na aféru naší MUS ve Švýcarsku nebo dva vrcholné německé politiky, kteří museli odstoupit po nijak velkých prohřešcích.
To je ve sportovním byznysu důležité. Ve sportu lze protočit a proprat ohromné peníze a při přípravách olympiád ještě mnohem víc.
Jak rostly příjmy MOV z prodeje vysílacích práv (v USD)
| Squaw Valley | 1960 | 50 000 | ||||
| Innsbruck | 1964 | 937 000 | ||||
| Grenoble | 1968 | 2,6 milionů | ||||
| Sapporo | 1972 | 8,5 milionů | ||||
| Innsbruck | 1976 | 11,6 milionů | ||||
| Lake Placid | 1980 | 20,7 milionů | ||||
| Sarajevo | 1984 | 102,7 milionů | ||||
| Calgary | 1988 | 324,9 milionů | ||||
| Albertville | 1992 | 291,9 milionů | ||||
| Lillehammer | 1994 | 352,9 milionů | ||||
| Nagano | 1998 | 513,5 milionů | ||||
| Salt Lake City | 2002 | 738 milionů | ||||
| Turín | 2006 | 831 milionů | ||||
| Vancouver | 2010 | 1,279 miliardy |
První zimní olympiády
Možná úplně prvním, kdo se snažil dostat zimní sporty na olympiádu, byl náš lyžařský Ferda Mravenec Josef Rössler-Ořovský už v roce 1899 s nápadem, aby se konaly v Krkonoších jako součást pařížských OH 1900. Dlouho ale nebyla šance, také proto, že zájem neměli Skandinávci, zejména Švédové. Hájili si své Severské hry, jakýsi hybrid sportovní soutěže a národní výstavy, sledující i posílení národního ducha a propagaci země. Před první světovou válkou se sice MOV usnesl, že v roce 1916 „přilepí“ k berlínské olympiádě i týden zimních sportů na Feldbergu ve Schwarzwaldu, to ale padlo kvůli válce. Premiéru tak obstaralo jedině krasobruslení v roce 1908, sport starší než Coubertinův neo-olympismus.
Olympijské hry v Ga-Pa 1936
Předehra a generálka monumentálních her berlínských. Organizačně a především rozsahem o řád výš než hry předchozí. Pro ilustraci: na zahájení 80 000 diváků, na skoku 130 tisíc. Celkově 619 009. Na zakončení 140 000 a skvěle zvládnutá přeprava mezi Mnichovem a Ga-Pa: 75 000 vlaky, 15 000 autobusy, 15 000 auty. Ubytovat zvládli 35 000 návštěvníků. Na to, že řadu sportovišť bylo třeba teprve postavit, pozoruhodné. Kvůli těmto ZOH také došlo ke sloučení obou obcí. Poprvé proběhly sjezdové disciplíny, byť pouze kombinace, takže jen jedna soutěž mužů a jedna žen.
Měly zimní hry na kahánku?
Jak jsem zmínil, zimním hrám se zpočátku bránili Skandinávci. Neměly ale většího nepřítele, než jakým byl americký předseda MOV Avery Brundage (1952–1972). Velmi ortodoxně se snažil udržovat původní myšlenku amatérismu a šel po každém, kdo mu do profilu ryzího amatéra nezapadal.
Olympijské hry mají problém jménem zima
Zimní olympiáda byla, je a vždy bude mladší a menší sestřičkou té
letní. Přesto s ní nejsou menší starosti a v lecčems bývá dokonce
problémovější.
Sportů provozovaných na sněhu a ledu není mnoho – olympijských jen sedm
– a žádný z nich není globální. Přírodní a klimatické podmínky
přejí jen omezenému množství zemí. Některé z nejvíce lyžařských jsou
navíc malé: Rakousko, Švýcarsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Slovinsko,
Česko.
Je olympiáda nejvíc?
Říká a píše se to tak. Platí to ale bez výjimky?
Určitě ano u malých sportů. Jakmile se dostanou mezi olympijské, obdrží
od MOV podle rozdělovníku „podíl z kořisti“, tedy z peněz vydělaných
za prodej televizních práv a inkasovaných od sponzorů. Pro řadu z nich
tvoří tyto „olympijské“ peníze 70–80 % rozpočtu.
Od klubu gentlemanů do stínu palem
V předchozích článcích jsme nastínili aktuální dilema olympismu: deklarované vysoké ideály sportu jako „filozofie“, průběžně konfrontované s tvrdým olympijským byznysem. A poukázali na původce tlaků, jimž je MOV, monopolní vlastník olympismu i OH, vystaven: sportovní federace, národní olympijské výbory, sportovci, část médií a veřejnosti.
Monopol Mezinárodního olympijského výboru
Začátkem listopadu 2013 se občané Mnichova, Garmische a dalších dvou lokalit v referendu rozhodli odmítnout kandidaturu na ZOH 2022. Nesouhlas není ani první, ani ojedinělý, přesto je určitým zlomovým momentem. Tentokrát totiž nešlo jen o životní prostředí, nepřiměřené náklady, osobní nepohodlí, ba ani jenom o protest proti megalomanii Her. Bavorsko, nejbohatší spolkový stát, by na hry s oficiálním rozpočtem 3,5 miliardy eur v klidu mělo. Většina zavedených sportovišť stojí, Němci uspěli jako pořadatelé fotbalového MS 2006, Mnichov kandidoval už na rok 2018, šéfem MOV je Němec. Hry prosazovala hlasitá kampaň. A přesto byla většina hlasujících proti. Jak je to možné?
Olympijské hry za oponou času
Vím, že je nevděčné přinést poslední díl u nás tak nezvyklé kritiky olympismu v době, kdy doznívá nadšení z pravděpodobně vydařených Her. Autor si tím u mnohých nejspíš vyslouží nálepku škarohlída, ba kazišuka, který ani nedokáže sdílet nadšení z Gabči, Evky, Martiny, Ondry a dalších.
Dozvuky Soči a krize zájmů
Zimní olympijské hry 2014 v Soči měly štěstí i smůlu. Proběhly nad očekávání hladce, měly tedy sklízet patřičnou porci chvály. Jenže místo toho nastoupila Ukrajina a Majdan a agendu olympiády jasně převálcovaly. Rusko a Putin si tak přinejmenším v naší části světa uznání za Hry neužili. A tím, jak téma OH překrylo další dění z oněch končin, se nekonala reflexe Her ani věcná, ani obecná.
Soumrak zájmu o olympiádu
Kdysi dávno jsme měli průpovídku: ze základní pětky našeho
týmu nastoupili čtyři. Byli to tito tři: brácha a já.
Takhle podobně probíhal zájem o ZOH 2022. Ještě v půlce listopadu 2013 se
MOV chlubil šesti zájemci. Necelý rok poté už má jenom dva. Navíc slabé:
outsidery Almaty a Peking. Nezájem takových pojmů zimních sportů jako
Švýcarsko, Německo, Švédsko a Norsko znamená pro MOV blamáž a vážný
problém. Rozhodně největší od doby, kdy se na konci roku 1998 provalil
památný korupční skandál.
Hodní, zlí a oškliví okolo olympismu
Minule jsme si přiblížili okolnosti kandidatury norského Osla na ZOH 2022. „Mohly to být krásné Hry,“ povzdechl si jistě mnohý poté, co Oslo odstoupilo. Jaksi automaticky se předpokládalo, že „Norové to mají jasné“. Jenže opravdu? Existuje až příliš mnoho příkladů, kdy se pořadatelem stal uchazeč nepříliš valný a leckdy velmi problematický.
Dva olympijští výtečníci
Pojďte si poslechnout příběhy dvou olympijských osobností, nositelů
Olympijského řádu a různých dalších ocenění.
Jeden z nich hodně zasáhl jak lyžování, taky i naši olympijskou historii.
Druhý sice nebyl lyžař, ale naše životy poznamenal mnohem víc, než by
koho napadlo.
Trochu na smířlivou notu
Už druhou sezonu zde snáším příklady toho, že ušlechtilý olympismus a jeho lidé a produkty nejsou vždy tak úchvatné, jak se nám běžně předkládá. Pokud se snad někdo ptá, jestli je to nějaká kampaň, kdo za tím je a co tím sleduje, je odpověď jednoduchá. Žádná kampaň a nikdo v pozadí. Je to čistě osobní iniciativa, množstvím vynaložené práce naprosto nerentabilní. Vznikla spontánně, když jsem se k této problematice dostal přes vrcholné lyžařské soutěže.
