Místo olympiády Tibet a dalajláma

A už tehdy vyhrocený konflikt mezi MOV a FIS kvůli pojetí amatérismu. Členové MOV jej v počátcích neo-olympismu hájili tak ortodoxně, že odmítali připustit sportovce, kteří se živili fyzickou prací, protože tak byli neférově namakaní a zvýhodnění. Zde MOV odmítal učitele lyžování a tím většinu borců rakouských a švýcarských. Obě země se tudíž rozhodly závody bojkotovat. Tím přišel o start i student-neprofesionál, akademický mistr Rakouska Heinrich Harrer. Ano, ten, co napsal Sedm let v Tibetu, učitel a přítel současného dalajlámy. Také ale člen SA a NSDAP, příslušník SS. Pro stříbro si naopak mohl dojet Guzzi Lantschner, původně Rakušan, mistr světa ve sjezdu 1932 a první lyžař se změřenou rychlostí přes 100 km/hod. (1930). Na olympiádě už nadšený Němec a nacista, záhy spolupracovník a kameraman slavné Leni Riefenstahl, s níž už předtím hrál ve Fanckově legendárním filmu Bílé opojení.

FIS také odmítla „znehodnocené“ sjezdové závody považovat za MS a uspořádala šampionát pár dnů po OH samostatně v Innsbrucku. Něco takového se už nikdy neopakovalo.

Další lyžařskou kuriozitou – z dnešního pohledu, on byl tehdy i výborným sjezdařem – bylo vítězství skokana Birgera Ruuda ve sjezdu. Závěrečná více než půlkilometrová placka s mokrým sněhem zoufale nejela, a tak navzdory úctyhodným parametrům tratě 3 800/959 m dosáhl průměru jen 42 km/hod. Slalom ale neměl natrénovaný, a tak skončil v kombinaci těsně čtvrtý. V odvěkém škádlení a soupeření klasiků se sjezdaři zaznamenal největší a neopakovatelný triumf jednoho tábora.

Hry už byly plně v režii nacistického OV. Aby příliš neprovokovali a nepoštvali si proti sobě i tak dost hlasité kritiky, pořadatelé pod vedením Karla Rittera von Halt před hrami odstranili cedule „Židé nejsou vítáni“. O těchto věcech včetně sympatií řady předních funkcionářů MOV k Hitlerovi a nacismu ale pojednáme jindy.

Kamarádi nacisté se omlouvají za nacismus

Nyní jen malou ukázku, jak složitě se Němci s touto svou minulostí vyrovnávají. Zmíněný von Halt, Gruppenführer SA a člen NSDAP, také ale předseda představenstva Deutsche Bank a na konci války Reichssportführer, tedy „ministr sportu“, strávil roky 1945 až 1950 v sovětském zajetí. Stále ale zůstával členem MOV, staří Sportkameraden ho neopustili. Naopak, když chtěl SSSR do olympijského hnutí, předseda MOV Edström a jeho pozdější nástupce Brundage za to, s trochou zjednodušení, von Halta vyhandlovali z lágru. A vřele ho přivítali zpátky.

Když se v té době mělo do „olympijské rodiny“ Německo vrátit, chtěl MOV přece jenom vyslovení formální omluvy za válečné události. Němce nenapadlo nic lepšího, než k tomu delegovat tři bývalé nacisty včetně von Halta. To už ale bylo na Američany příliš, přestože v té době už v rámci budování silného spojence návraty mnoha hříšníků do různých funkcí tolerovali. Cestu jim nepovolili a jet museli jiní. I taková byla tehdy reflexe. Mnohdy minimální, někdy žádná.

Starý pán si ještě krásně zafunkcionařil a v roce 1958, ještě za jeho života, po něm dokonce pojmenovali v Ga-Pa sportovní stadion. Až v roce 2006 ho na nátlak kritiků co nejnenápadněji přejmenovali.

Proč vlastně nemáme stadion Antonína Himla?



První zimní olympiády

Možná úplně prvním, kdo se snažil dostat zimní sporty na olympiádu, byl náš lyžařský Ferda Mravenec Josef Rössler-Ořovský už v roce 1899 s nápadem, aby se konaly v Krkonoších jako součást pařížských OH 1900. Dlouho ale nebyla šance, také proto, že zájem neměli Skandinávci, zejména Švédové. Hájili si své Severské hry, jakýsi hybrid sportovní soutěže a národní výstavy, sledující i posílení národního ducha a propagaci země. Před první světovou válkou se sice MOV usnesl, že v roce 1916 „přilepí“ k berlínské olympiádě i týden zimních sportů na Feldbergu ve Schwarzwaldu, to ale padlo kvůli válce. Premiéru tak obstaralo jedině krasobruslení v roce 1908, sport starší než Coubertinův neo-olympismus.



Olympijské hry - byznys jede jako dráha

Vedle všech nadšených ohlasů a diváckých rekordů ale můžeme stále častěji a silněji slyšet kritiku komercionalizace, gigantismu, nákladů, ztráty olympijských ideálů a hodnot. Jak vlastně tyto protichůdné postoje brát? Zažívá olympijské dění své zlaté časy? Jak se to vezme.



Měly zimní hry na kahánku?

Jak jsem zmínil, zimním hrám se zpočátku bránili Skandinávci. Neměly ale většího nepřítele, než jakým byl americký předseda MOV Avery Brundage (1952–1972). Velmi ortodoxně se snažil udržovat původní myšlenku amatérismu a šel po každém, kdo mu do profilu ryzího amatéra nezapadal.



Olympijské hry mají problém jménem zima

Zimní olympiáda byla, je a vždy bude mladší a menší sestřičkou té letní. Přesto s ní nejsou menší starosti a v lecčems bývá dokonce problémovější.
Sportů provozovaných na sněhu a ledu není mnoho – olympijských jen sedm – a žádný z nich není globální. Přírodní a klimatické podmínky přejí jen omezenému množství zemí. Některé z nejvíce lyžařských jsou navíc malé: Rakousko, Švýcarsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Slovinsko, Česko.



Je olympiáda nejvíc?

Říká a píše se to tak. Platí to ale bez výjimky?
Určitě ano u malých sportů. Jakmile se dostanou mezi olympijské, obdrží od MOV podle rozdělovníku „podíl z kořisti“, tedy z peněz vydělaných za prodej televizních práv a inkasovaných od sponzorů. Pro řadu z nich tvoří tyto „olympijské“ peníze 70–80 % rozpočtu.



Od klubu gentlemanů do stínu palem

V předchozích článcích jsme nastínili aktuální dilema olympismu: deklarované vysoké ideály sportu jako „filozofie“, průběžně konfrontované s tvrdým olympijským byznysem. A poukázali na původce tlaků, jimž je MOV, monopolní vlastník olympismu i OH, vystaven: sportovní federace, národní olympijské výbory, sportovci, část médií a veřejnosti.



Monopol Mezinárodního olympijského výboru

Začátkem listopadu 2013 se občané Mnichova, Garmische a dalších dvou lokalit v referendu rozhodli odmítnout kandidaturu na ZOH 2022. Nesouhlas není ani první, ani ojedinělý, přesto je určitým zlomovým momentem. Tentokrát totiž nešlo jen o životní prostředí, nepřiměřené náklady, osobní nepohodlí, ba ani jenom o protest proti megalomanii Her. Bavorsko, nejbohatší spolkový stát, by na hry s oficiálním rozpočtem 3,5 miliardy eur v klidu mělo. Většina zavedených sportovišť stojí, Němci uspěli jako pořadatelé fotbalového MS 2006, Mnichov kandidoval už na rok 2018, šéfem MOV je Němec. Hry prosazovala hlasitá kampaň. A přesto byla většina hlasujících proti. Jak je to možné?



Olympijské hry za oponou času

Vím, že je nevděčné přinést poslední díl u nás tak nezvyklé kritiky olympismu v době, kdy doznívá nadšení z pravděpodobně vydařených Her. Autor si tím u mnohých nejspíš vyslouží nálepku škarohlída, ba kazišuka, který ani nedokáže sdílet nadšení z Gabči, Evky, Martiny, Ondry a dalších.



Dozvuky Soči a krize zájmů

Zimní olympijské hry 2014 v Soči měly štěstí i smůlu. Proběhly nad očekávání hladce, měly tedy sklízet patřičnou porci chvály. Jenže místo toho nastoupila Ukrajina a Majdan a agendu olympiády jasně převálcovaly. Rusko a Putin si tak přinejmenším v naší části světa uznání za Hry neužili. A tím, jak téma OH překrylo další dění z oněch končin, se nekonala reflexe Her ani věcná, ani obecná.



Soumrak zájmu o olympiádu

Kdysi dávno jsme měli průpovídku: ze základní pětky našeho týmu nastoupili čtyři. Byli to tito tři: brácha a  já.
Takhle podobně probíhal zájem o ZOH 2022. Ještě v půlce listopadu 2013 se MOV chlubil šesti zájemci. Necelý rok poté už má jenom dva. Navíc slabé: outsidery Almaty a Peking. Nezájem takových pojmů zimních sportů jako Švýcarsko, Německo, Švédsko a Norsko znamená pro MOV blamáž a vážný problém. Rozhodně největší od doby, kdy se na konci roku 1998 provalil památný korupční skandál.



Hodní, zlí a oškliví okolo olympismu

Minule jsme si přiblížili okolnosti kandidatury norského Osla na ZOH 2022. „Mohly to být krásné Hry,“ povzdechl si jistě mnohý poté, co Oslo odstoupilo. Jaksi automaticky se předpokládalo, že „Norové to mají jasné“. Jenže opravdu? Existuje až příliš mnoho příkladů, kdy se pořadatelem stal uchazeč nepříliš valný a leckdy velmi problematický.



Dva olympijští výtečníci

Pojďte si poslechnout příběhy dvou olympijských osobností, nositelů Olympijského řádu a různých dalších ocenění.
Jeden z nich hodně zasáhl jak lyžování, taky i naši olympijskou historii. Druhý sice nebyl lyžař, ale naše životy poznamenal mnohem víc, než by koho napadlo.



Trochu na smířlivou notu

Už druhou sezonu zde snáším příklady toho, že ušlechtilý olympismus a jeho lidé a produkty nejsou vždy tak úchvatné, jak se nám běžně předkládá. Pokud se snad někdo ptá, jestli je to nějaká kampaň, kdo za tím je a co tím sleduje, je odpověď jednoduchá. Žádná kampaň a nikdo v pozadí. Je to čistě osobní iniciativa, množstvím vynaložené práce naprosto nerentabilní. Vznikla spontánně, když jsem se k této problematice dostal přes vrcholné lyžařské soutěže.