Byl ovlivněn americkým systémem, kdy amatérsky, a tedy olympijsky sportovali především studenti vysokých škol, využívající známý systém stipendií. On sám byl takovým, který se z chudého chlapce vypracoval ve stavebním byznysu v milionáře. A když se v takových podmínkách dokázal stát olympionikem on, proč ne jiní? Jenže čím později, tím více se jeho představy dostávaly do rozporu s realitou. Měl-li být olympismus univerzalistický, tedy pro všechny, nemohl zůstat jen pro úzkou vrstvu těch, kdo měli na sportování a závodění dost peněz a současně i času. Obliba a rozšířenost sportu se dostaly do rozporu s elitářstvím staré gardy, produktů 19. století.

Jedovatá rakovina a cvičení tuleni

Je ale třeba uznat, že Brundage velmi prozíravě viděl, kam se sport může dostat, proniknou-li do něj peníze. „Profesionální sport ano, nechť žije, ale ne na olympiádě. Patří do showbyznysu,“ říkal. Měl pravdu, dneska už tam je.

Zimní sporty mu k srdci nepřirostly. Krátce poté, co se stal prezidentem MOV, postěžoval si: „Nikdy jsme neměli vytvořit ZOH. Jak je ale teď zastavit?“ Roku 1953 píše presidentu FIS Hodlerovi: „budou třeba drastická opatření“ a zmínil diskvalifikaci nějakého známého závodníka. Alpské disciplíny jsou „jedovatá rakovina“, sípal v roce 1968 a dusil Killyho, jak mohl. „Závodníci jsou cvičení tuleni v lyžařském cirkusu.“

Na víc se ale nezmohl. ZOH 1952 v Oslo se povedly, účast byla rekordní. A po Cortině 1956, která okouzlila prvním televizním přenosem, horami, Tonim Sailerem a navodila budoucí drama „Rusové versus svět“ (Sověti se zúčastnili poprvé a hned se stali nejúspěšnější zemí, vyhráli i hokejový turnaj), už zjevně nebyla šance. Sice se ještě roku 1957 konstatovalo, že „program je příliš rozsáhlý, je nutné ho redukovat“ (Cortina: 32 zemí, 821 sportovců, 24 soutěží – oproti roku 1948 nárůst jen nevelký), ale nic se nedostalo přes stádium úvah a Brundageho hrozeb, že zlikviduje buďto celé hry, nebo jen sjezdaře.

Tři redukční scénáře

Úvahy šly třemi směry:

1. zlikvidovat celé zimní hry

2. vyřadit soutěže žen. Brundage byl starý Coubertinovec a baron, jak známo, si do konce života ženy na OH nepřál. Je také pravda, že v tehdejší době byly některé výkony na pomezí sportu a komedie, zejména když neexistovaly kvalifikace. Stavělo se na nesmyslně náročných tratích. Ženy jely v Cortině OSL blízký parametrům dnešního mužského ve SP: 1 366/408 m, slalom na krpálu 456/175 m. Uvědomme si, s jakou výzbrojí.

3. zrušit soutěže týmů. U hokejistů byl potenciální problém s profesionalismem jak ze strany Ameriky, tak SSSR a ČSSR. Už roku 1950 píše v dopise prezident Edström, že mnozí Rusové jsou státními profíky. Jasně tak na olympiádu nepatřili, ale nikdo si účinně netroufl proti nim zasáhnout. Naopak, MOV se skláněl před Stalinem – nacvičil si to už s Hitlerem – a akceptoval nejenom jeho sportovce, nýbrž i aparátčíky v MOV. (Aktuálně je nejdéle sloužícím členem MOV Vitalij Smirnov, nasazený roku 1971, ještě za čilého Brežněva a nebožtíka Brundage.) Mírová obdoba studené války byla divácky příliš atraktivní a olympismus teď konečně začal být celosvětový. Proti týmovým soutěžím hovořilo i podněcování národnostních vášní, ale i to se nakonec hodilo.

Z celého vyhrožování nakonec zbyl Brundageův poslední kop – známé vyloučení Karla Schranze v Sapporu 1972.

Přesto jsem z tohoto neoblíbeného starce měl spíš posmutnělý než naštvaný pocit. Ve své fanatické úpornosti byl chvílemi skoro až dojemnou donkichotskou postavou hájící starý „čistý“ svět – který ale už objektivně existovat nemohl.

Ale čert se v něm vyznej. Napřed dost fandil Hitlerovi, ke stáru zase po ZOH 1960 prohlásil, že „sovětská tělovýchova je postavena na základech přesně odpovídajících olympijské myšlence“.

Paradoxně sám Coubertin, když ke stáru utratil rodinné jmění a dostal se do finančních problémů, se už k prvotnímu amatérismu nehlásil a distancoval se od něj. Brundage netušil, že době, kdy si na sjezdaře tak brousil zuby, se narodil alespoň jeden přesně podle jeho gusta. Závodit se učil jako student, nikdy si na to nemusel vydělávat a vše si podobně jako Brundage platil sám.

Hubertus von Hohenlohe. Viva México!




Vyloučení Karla Schranze v Sapporu 1972

Mezinárodní olympijský výbor tehdy rozhodl, že neudělí Karlu Schranzovi olympijskou akreditaci. Stalo se tak v předvečer her, už přímo v Sapporu, poměrem hlasů 28:14. Brundage byl hlavním iniciátorem činu a ostatní členy k souhlasu vehementně podněcoval.

Schranz, který patřil k největším favoritům, se o svém vyloučení dověděl od novinářů při tréninku a výrok pokládal za absurdní. Se situací ovšem nic nesvedl a na ZOH neabsolvoval ani jeden závod. V rodném Rakousku, kde rozhodnutí MOV vyvolalo celonárodní rozhořčení, byl poté přivítán jako hrdina.





První zimní olympiády

Možná úplně prvním, kdo se snažil dostat zimní sporty na olympiádu, byl náš lyžařský Ferda Mravenec Josef Rössler-Ořovský už v roce 1899 s nápadem, aby se konaly v Krkonoších jako součást pařížských OH 1900. Dlouho ale nebyla šance, také proto, že zájem neměli Skandinávci, zejména Švédové. Hájili si své Severské hry, jakýsi hybrid sportovní soutěže a národní výstavy, sledující i posílení národního ducha a propagaci země. Před první světovou válkou se sice MOV usnesl, že v roce 1916 „přilepí“ k berlínské olympiádě i týden zimních sportů na Feldbergu ve Schwarzwaldu, to ale padlo kvůli válce. Premiéru tak obstaralo jedině krasobruslení v roce 1908, sport starší než Coubertinův neo-olympismus.




Olympijské hry - byznys jede jako dráha

Vedle všech nadšených ohlasů a diváckých rekordů ale můžeme stále častěji a silněji slyšet kritiku komercionalizace, gigantismu, nákladů, ztráty olympijských ideálů a hodnot. Jak vlastně tyto protichůdné postoje brát? Zažívá olympijské dění své zlaté časy? Jak se to vezme.




Olympijské hry v Ga-Pa 1936

Předehra a generálka monumentálních her berlínských. Organizačně a především rozsahem o řád výš než hry předchozí. Pro ilustraci: na zahájení 80 000 diváků, na skoku 130 tisíc. Celkově 619 009. Na zakončení 140 000 a skvěle zvládnutá přeprava mezi Mnichovem a Ga-Pa: 75 000 vlaky, 15 000 autobusy, 15 000 auty. Ubytovat zvládli 35 000 návštěvníků. Na to, že řadu sportovišť bylo třeba teprve postavit, pozoruhodné. Kvůli těmto ZOH také došlo ke sloučení obou obcí. Poprvé proběhly sjezdové disciplíny, byť pouze kombinace, takže jen jedna soutěž mužů a jedna žen.




Olympijské hry mají problém jménem zima

Zimní olympiáda byla, je a vždy bude mladší a menší sestřičkou té letní. Přesto s ní nejsou menší starosti a v lecčems bývá dokonce problémovější.
Sportů provozovaných na sněhu a ledu není mnoho – olympijských jen sedm – a žádný z nich není globální. Přírodní a klimatické podmínky přejí jen omezenému množství zemí. Některé z nejvíce lyžařských jsou navíc malé: Rakousko, Švýcarsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Slovinsko, Česko.




Je olympiáda nejvíc?

Říká a píše se to tak. Platí to ale bez výjimky?
Určitě ano u malých sportů. Jakmile se dostanou mezi olympijské, obdrží od MOV podle rozdělovníku „podíl z kořisti“, tedy z peněz vydělaných za prodej televizních práv a inkasovaných od sponzorů. Pro řadu z nich tvoří tyto „olympijské“ peníze 70–80 % rozpočtu.




Od klubu gentlemanů do stínu palem

V předchozích článcích jsme nastínili aktuální dilema olympismu: deklarované vysoké ideály sportu jako „filozofie“, průběžně konfrontované s tvrdým olympijským byznysem. A poukázali na původce tlaků, jimž je MOV, monopolní vlastník olympismu i OH, vystaven: sportovní federace, národní olympijské výbory, sportovci, část médií a veřejnosti.




Monopol Mezinárodního olympijského výboru

Začátkem listopadu 2013 se občané Mnichova, Garmische a dalších dvou lokalit v referendu rozhodli odmítnout kandidaturu na ZOH 2022. Nesouhlas není ani první, ani ojedinělý, přesto je určitým zlomovým momentem. Tentokrát totiž nešlo jen o životní prostředí, nepřiměřené náklady, osobní nepohodlí, ba ani jenom o protest proti megalomanii Her. Bavorsko, nejbohatší spolkový stát, by na hry s oficiálním rozpočtem 3,5 miliardy eur v klidu mělo. Většina zavedených sportovišť stojí, Němci uspěli jako pořadatelé fotbalového MS 2006, Mnichov kandidoval už na rok 2018, šéfem MOV je Němec. Hry prosazovala hlasitá kampaň. A přesto byla většina hlasujících proti. Jak je to možné?




Olympijské hry za oponou času

Vím, že je nevděčné přinést poslední díl u nás tak nezvyklé kritiky olympismu v době, kdy doznívá nadšení z pravděpodobně vydařených Her. Autor si tím u mnohých nejspíš vyslouží nálepku škarohlída, ba kazišuka, který ani nedokáže sdílet nadšení z Gabči, Evky, Martiny, Ondry a dalších.




Dozvuky Soči a krize zájmů

Zimní olympijské hry 2014 v Soči měly štěstí i smůlu. Proběhly nad očekávání hladce, měly tedy sklízet patřičnou porci chvály. Jenže místo toho nastoupila Ukrajina a Majdan a agendu olympiády jasně převálcovaly. Rusko a Putin si tak přinejmenším v naší části světa uznání za Hry neužili. A tím, jak téma OH překrylo další dění z oněch končin, se nekonala reflexe Her ani věcná, ani obecná.




Soumrak zájmu o olympiádu

Kdysi dávno jsme měli průpovídku: ze základní pětky našeho týmu nastoupili čtyři. Byli to tito tři: brácha a  já.
Takhle podobně probíhal zájem o ZOH 2022. Ještě v půlce listopadu 2013 se MOV chlubil šesti zájemci. Necelý rok poté už má jenom dva. Navíc slabé: outsidery Almaty a Peking. Nezájem takových pojmů zimních sportů jako Švýcarsko, Německo, Švédsko a Norsko znamená pro MOV blamáž a vážný problém. Rozhodně největší od doby, kdy se na konci roku 1998 provalil památný korupční skandál.




Hodní, zlí a oškliví okolo olympismu

Minule jsme si přiblížili okolnosti kandidatury norského Osla na ZOH 2022. „Mohly to být krásné Hry,“ povzdechl si jistě mnohý poté, co Oslo odstoupilo. Jaksi automaticky se předpokládalo, že „Norové to mají jasné“. Jenže opravdu? Existuje až příliš mnoho příkladů, kdy se pořadatelem stal uchazeč nepříliš valný a leckdy velmi problematický.




Dva olympijští výtečníci

Pojďte si poslechnout příběhy dvou olympijských osobností, nositelů Olympijského řádu a různých dalších ocenění.
Jeden z nich hodně zasáhl jak lyžování, taky i naši olympijskou historii. Druhý sice nebyl lyžař, ale naše životy poznamenal mnohem víc, než by koho napadlo.




Trochu na smířlivou notu

Už druhou sezonu zde snáším příklady toho, že ušlechtilý olympismus a jeho lidé a produkty nejsou vždy tak úchvatné, jak se nám běžně předkládá. Pokud se snad někdo ptá, jestli je to nějaká kampaň, kdo za tím je a co tím sleduje, je odpověď jednoduchá. Žádná kampaň a nikdo v pozadí. Je to čistě osobní iniciativa, množstvím vynaložené práce naprosto nerentabilní. Vznikla spontánně, když jsem se k této problematice dostal přes vrcholné lyžařské soutěže.