Sportů provozovaných na sněhu a ledu není mnoho – olympijských jen sedm – a žádný z nich není globální. Přírodní a klimatické podmínky přejí jen omezenému množství zemí. Některé z nejvíce lyžařských jsou navíc malé: Rakousko, Švýcarsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Slovinsko, Česko.

Dále, pouhá sedmička olympijských sportů zahrnuje saně, boby, skeleton, tedy činnosti provozované jen pár organizovanými závodníky, pro publikum čistě divácké. Totéž platí pro skoky na lyžích i akrobatické. Ani short track, rychlobruslení, severská kombinace nebo skicross nejsou žádnou masovkou. Nakonec ani lední hokej není celoplanetární hrou. Pro velký kus světa je sportování na sněhu, který vůbec nezná, spíše kuriozitou než sportem k prožívání a fandění. (Což ale u televizních přenosů, pokud u nich divák vydrží dost dlouho na zásah reklamami, tolik vadit nemusí.)

Malé sporty, velké stavby

Tyto omezeně atraktivní sporty ale vyžadují vysoce specializovaná zařízení: skokanské můstky, homologované sjezdové tratě, kryté haly s umělým ledem, chlazené venkovní dráhy. Část disciplín se musí odehrát opravdu v horách, tedy v místech, kam není snadné dopravit ohromná množství přímých diváků, účastníků s doprovodem, zástupců médií. A část z nich ubytovat. Stavební běsnění se spíše snese ve městech, zejména když je současně pojmeme jako modernizaci a rekultivaci jako například pro OH v Londýně 2012. V horách jsou ale všechny infrastrukturní jizvy mnohem víc vidět a vyvolávají stále silnější protitlaky. Povinná „zelená“ rétorika, od poloviny 90. let součást olympijského diskurzu, se sice usilovně snaží prodávat i divoké bagrovací, buldozérové a betonářské orgie jako triumf udržitelnosti a ohleduplnosti k životnímu prostředí, ale má s tím stále větší problémy. (Nejde ale o trend poslední doby. Zřejmě první úspěšná „eko“-obstrukce olympijské stavby v horách se odehrála v Lake Placid už roku 1930 a bobová dráha se musela stavět o kus vedle.)

Past zimních her

Pořadatelé zimních her jsou svým způsobem v pasti. Hry podle klasického požadavku na jednotu místa, času a děje, tedy kompaktní s malými vzdálenostmi, už vlastně takřka nejsou možné. V dnešním rozsahu už je utáhne jen větší město, to ale zase málokdy leží blízko dostatečně vysokých hor. Nezapomeňme na podmínku nejtěžší: sjezdovku s převýšením 800 metrů.

Čím menší pořadatelské město, tím méně je schopné zvládat nároky na nutnou infrastrukturu. Nákladnou investici ve velkém městě lze odůvodnit a legitimizovat každodenním užitkem pro velký počet vlastních lidí. Kdežto v horách zasáhne omezený počet domorodců a pak jen pár rekreantů, navíc mnohdy cizince. Čím je město menší, tím méně zajímavé bývá pro silné sponzory a tím větší musí být podíl veřejných peněz, jež na celou slávu padnou. Peněz od daňového poplatníka, jež chybí jinde, nebo na něco jiného, dost možná důležitějšího, rentabilnějšího.

Takže: zimní olympiáda je oproti letní záležitostí zhruba asi poloviční až třetinovou, podle toho, jaká kritéria uvažujeme (zájem, příjmy, sledovanost, návštěvnost, vlastní sportovní dění, počty sportovců). Až na výjimky ale každý pořadatel musí počítat s náklady ne o mnoho menšími než u lukrativnějších her letních. A když se náhodou rozhodnete uspořádat hry na zelené louce, čti v Soči, blednou všechna dosavadní čísla. Uvádí se, že oslnivý velikášský Peking 2008 stál 30 miliard dolarů. Okolo Soči už nějakou dobu poletuje číslovka 50. Miliard dolarů. Vůbec nejdražší hry historie.

Bílí sloni

Předimenzované sportovní stavby, spočítané na jednorázovou vysokou návštěvu bez šance uživit se v letech po olympiádách, jsou větším problémem na horách než ve velkoměstech. Musely se postavit, musely být pro svých patnáct minut slávy opulentní, ale pak už většinou hlavně požírají peníze na ostrahu, údržbu a opravy. Navézt písek, postavit rozkládací tribuny a odehrát turnaj v plážovém volejbalu je brnkačka. Postavit můstky nebo bobovku (v Turíně za 70 milionů eur) už je horší. Demontované letní sportoviště lze přestěhovat či prodat, ale kdo si koupí dráhu na skeleton nebo lyžařský můstek K120?

A jsme u tak často skloňovaného gigantismu. Až do roku 1972 přijížděla na ZOH jen tisícovka závodníků a snesitelný počet doprovodu a lidí z médií. Ještě roku 1988 bylo účastníků jen 1 423. Ty byly první „open“, tím do olympismu přišly velké peníze a s nimi rostlo vše další. Hry chtěly propagaci, potřebovaly tedy média a novináře. Od limitu 400 akreditovaných v roce 1964 přes 7 393 v Sarajevu 1984 jsme u desítek tisíc (Peking přes 50 000).

Ticketing, tedy příjem ze vstupenek, je sice až třetím zdrojem příjmů, ale třeba 250 milionů ve Vancouveru 2010 rozhodně není zanedbatelných. Sportoviště se i proto koncipují tak, aby pojala hodně diváků. Pro ně jsou třeba i kapacity ubytovací, stravovací a další.

Gigantismus na věčné časy

Celá otázka gigantismu je složitější. Zdá se, že z něj už není úniku, i kdyby se třeba Norové v roce 2022 (bude se přidělovat v roce 2015, vždy sedm let předem) v Oslu pokusili navázat na Lillehammer 1994. Spirála je v Soči na zatímním vrcholu. Korea 2018 už výš nepůjde, ale nikdo soudný nečeká, že by se ambiciózní Samsung-land obrátil ke skromnosti a šetřil.

Vždyť rozsahu her se funkcionáři poprvé lekli už při monumentálních berlínských Hrách 1936. Příliš velké hry se přetřásaly na úplně prvním zasedání MOV hned po válce a od té doby mnohokrát. Předchozí předseda Rogge vyhlásil potlačení gigantismu za jednu ze svých priorit. Příslušná komise roku 2003 formulovala 117 doporučení – a Hry jsou stále dražší s výsledkem, že náklady OH se vyšplhaly na oněch 30, možná až 40 miliard dolarů v Pekingu a připravuje se ještě dražší Soči.



První zimní olympiády

Možná úplně prvním, kdo se snažil dostat zimní sporty na olympiádu, byl náš lyžařský Ferda Mravenec Josef Rössler-Ořovský už v roce 1899 s nápadem, aby se konaly v Krkonoších jako součást pařížských OH 1900. Dlouho ale nebyla šance, také proto, že zájem neměli Skandinávci, zejména Švédové. Hájili si své Severské hry, jakýsi hybrid sportovní soutěže a národní výstavy, sledující i posílení národního ducha a propagaci země. Před první světovou válkou se sice MOV usnesl, že v roce 1916 „přilepí“ k berlínské olympiádě i týden zimních sportů na Feldbergu ve Schwarzwaldu, to ale padlo kvůli válce. Premiéru tak obstaralo jedině krasobruslení v roce 1908, sport starší než Coubertinův neo-olympismus.



Olympijské hry - byznys jede jako dráha

Vedle všech nadšených ohlasů a diváckých rekordů ale můžeme stále častěji a silněji slyšet kritiku komercionalizace, gigantismu, nákladů, ztráty olympijských ideálů a hodnot. Jak vlastně tyto protichůdné postoje brát? Zažívá olympijské dění své zlaté časy? Jak se to vezme.



Olympijské hry v Ga-Pa 1936

Předehra a generálka monumentálních her berlínských. Organizačně a především rozsahem o řád výš než hry předchozí. Pro ilustraci: na zahájení 80 000 diváků, na skoku 130 tisíc. Celkově 619 009. Na zakončení 140 000 a skvěle zvládnutá přeprava mezi Mnichovem a Ga-Pa: 75 000 vlaky, 15 000 autobusy, 15 000 auty. Ubytovat zvládli 35 000 návštěvníků. Na to, že řadu sportovišť bylo třeba teprve postavit, pozoruhodné. Kvůli těmto ZOH také došlo ke sloučení obou obcí. Poprvé proběhly sjezdové disciplíny, byť pouze kombinace, takže jen jedna soutěž mužů a jedna žen.



Měly zimní hry na kahánku?

Jak jsem zmínil, zimním hrám se zpočátku bránili Skandinávci. Neměly ale většího nepřítele, než jakým byl americký předseda MOV Avery Brundage (1952–1972). Velmi ortodoxně se snažil udržovat původní myšlenku amatérismu a šel po každém, kdo mu do profilu ryzího amatéra nezapadal.



Je olympiáda nejvíc?

Říká a píše se to tak. Platí to ale bez výjimky?
Určitě ano u malých sportů. Jakmile se dostanou mezi olympijské, obdrží od MOV podle rozdělovníku „podíl z kořisti“, tedy z peněz vydělaných za prodej televizních práv a inkasovaných od sponzorů. Pro řadu z nich tvoří tyto „olympijské“ peníze 70–80 % rozpočtu.



Od klubu gentlemanů do stínu palem

V předchozích článcích jsme nastínili aktuální dilema olympismu: deklarované vysoké ideály sportu jako „filozofie“, průběžně konfrontované s tvrdým olympijským byznysem. A poukázali na původce tlaků, jimž je MOV, monopolní vlastník olympismu i OH, vystaven: sportovní federace, národní olympijské výbory, sportovci, část médií a veřejnosti.



Monopol Mezinárodního olympijského výboru

Začátkem listopadu 2013 se občané Mnichova, Garmische a dalších dvou lokalit v referendu rozhodli odmítnout kandidaturu na ZOH 2022. Nesouhlas není ani první, ani ojedinělý, přesto je určitým zlomovým momentem. Tentokrát totiž nešlo jen o životní prostředí, nepřiměřené náklady, osobní nepohodlí, ba ani jenom o protest proti megalomanii Her. Bavorsko, nejbohatší spolkový stát, by na hry s oficiálním rozpočtem 3,5 miliardy eur v klidu mělo. Většina zavedených sportovišť stojí, Němci uspěli jako pořadatelé fotbalového MS 2006, Mnichov kandidoval už na rok 2018, šéfem MOV je Němec. Hry prosazovala hlasitá kampaň. A přesto byla většina hlasujících proti. Jak je to možné?



Olympijské hry za oponou času

Vím, že je nevděčné přinést poslední díl u nás tak nezvyklé kritiky olympismu v době, kdy doznívá nadšení z pravděpodobně vydařených Her. Autor si tím u mnohých nejspíš vyslouží nálepku škarohlída, ba kazišuka, který ani nedokáže sdílet nadšení z Gabči, Evky, Martiny, Ondry a dalších.



Dozvuky Soči a krize zájmů

Zimní olympijské hry 2014 v Soči měly štěstí i smůlu. Proběhly nad očekávání hladce, měly tedy sklízet patřičnou porci chvály. Jenže místo toho nastoupila Ukrajina a Majdan a agendu olympiády jasně převálcovaly. Rusko a Putin si tak přinejmenším v naší části světa uznání za Hry neužili. A tím, jak téma OH překrylo další dění z oněch končin, se nekonala reflexe Her ani věcná, ani obecná.



Soumrak zájmu o olympiádu

Kdysi dávno jsme měli průpovídku: ze základní pětky našeho týmu nastoupili čtyři. Byli to tito tři: brácha a  já.
Takhle podobně probíhal zájem o ZOH 2022. Ještě v půlce listopadu 2013 se MOV chlubil šesti zájemci. Necelý rok poté už má jenom dva. Navíc slabé: outsidery Almaty a Peking. Nezájem takových pojmů zimních sportů jako Švýcarsko, Německo, Švédsko a Norsko znamená pro MOV blamáž a vážný problém. Rozhodně největší od doby, kdy se na konci roku 1998 provalil památný korupční skandál.



Hodní, zlí a oškliví okolo olympismu

Minule jsme si přiblížili okolnosti kandidatury norského Osla na ZOH 2022. „Mohly to být krásné Hry,“ povzdechl si jistě mnohý poté, co Oslo odstoupilo. Jaksi automaticky se předpokládalo, že „Norové to mají jasné“. Jenže opravdu? Existuje až příliš mnoho příkladů, kdy se pořadatelem stal uchazeč nepříliš valný a leckdy velmi problematický.



Dva olympijští výtečníci

Pojďte si poslechnout příběhy dvou olympijských osobností, nositelů Olympijského řádu a různých dalších ocenění.
Jeden z nich hodně zasáhl jak lyžování, taky i naši olympijskou historii. Druhý sice nebyl lyžař, ale naše životy poznamenal mnohem víc, než by koho napadlo.



Trochu na smířlivou notu

Už druhou sezonu zde snáším příklady toho, že ušlechtilý olympismus a jeho lidé a produkty nejsou vždy tak úchvatné, jak se nám běžně předkládá. Pokud se snad někdo ptá, jestli je to nějaká kampaň, kdo za tím je a co tím sleduje, je odpověď jednoduchá. Žádná kampaň a nikdo v pozadí. Je to čistě osobní iniciativa, množstvím vynaložené práce naprosto nerentabilní. Vznikla spontánně, když jsem se k této problematice dostal přes vrcholné lyžařské soutěže.