Navíc budou v televizi a snáze přilákají domácí sponzory. Ne nadarmo se říká, že ztráta olympijského statutu by pro některé byla likvidační. I my lyžaři o tom něco víme. Když se do olympijského programu vedle akrobatických skoků a jízdy v boulích nedostal balet, okamžitě začal živořit a do necelých deseti let zanikl.

Mimo olympiádu

Na druhé straně jsou sporty s mimořádným postavením, které mají svoje soutěže. Zvláštním případem je fotbal, ale také profibox nebo sporty motoristické. Ale také olympijské sporty mají své kultovní akce s tradicí. Tenis má grand slamy a Wimbledon, golf má svoje Majors, cyklistika Tour de France a Giro, Amerika/Kanada své čtyři profisoutěže. Nakonec i lyžování Turné 4 můstků, Holmenkollen a Hahnenkamm.

Vedle toho mají sporty svoje dlouhodobé soutěže s vysokou sportovní hodnotou. Vyhrát takovou NHL, sezonu formule 1 nebo lyžařský Světový pohár předpokládá dlouhodobou vysokou výkonnost a schopnost uspět v různých podmínkách. Po sportovní stránce bude vždycky víc získat velký křišťálový globus než uspět v jediném závodě, byť by to byl ten olympijský.

Tři olympijské trumfy

Jenže olympiáda má tři velké trumfy. Je vzácná. Poháry se udělují každý rok, mistrovství světa bývají ob rok nebo každou sezonu, olympiáda je jednou za čtyři roky. V plné výkonnosti lze ve většině sportů zvládnout tři, nanejvýš čtyři. A to ještě spíš teoreticky, bez nemocí, zranění, poklesů formy.

Za druhé, je oslavovaná a medializovaná. MOV 120 let všestranně pracuje na prezentaci velikosti své i Her. Olympijský vítěz se stává národní celebritou a nepřestává jí být ani po kariéře. Zejména v zemi, kde je vítězů málo. Nestává se „bývalým“ olympijským vítězem, je jím doživotně. A stává se „majetkem celého národa“. Vítězem Světového poháru je každý za sebe, olympijským vítězem je pro fanoušky „za nás za všechny“. Hlinka je bůh a Hašek na Hrad!

K tomu patří i zcela mimořádné ocenění v podobě jednorázové peněžité odměny od „eráru“, tedy olympijských výborů. Leckde slušně tučná. I to staví olympijský závod do mimořádné role.

Co je víc?

Takže vidíme, že to není jednoduché. Je to různé podle sportů, ale jiný náhled mohou mít i jednotliví sportovci. Vyměnil by cyklista vítězství na TdF za olympijské zlato na silnici? Tenista grandslam nebo i jen Wimbledon? Jak berou kanadští hokejisté Stanley Cup versus ZOH? Myslíte, že by Tina Maze vyměnila letošní Světový pohár za olympijské zlato, které dosud nemá? Pochybuju. Ale kdyby bývala Annemarie Moser-Pröll na konci kariéry přece jenom nezískala zlato ve sjezdu při ZOH 1980, věřil bych, že by je za jeden ze svých šesti velkých globů možná měnila...

Další věcí je, co si sportovec opravdu myslí a co říká. Když vidí, jak se okolo olympiády hysterčí a jak ten závod prožívá jeho funkcionář a jeho sponzor, bude nakloněn vyzdvihnout pro média olympiádu.

Jak to vidí Šárka?

„Je to jenom jeden závod z mnoha,“ vyjádřila se „neuctivě“ mladá Šárka před ZOH 2006. Vsaďte se, že nyní už bude mluvit jinak. Vlastně už začala. Aby taky ne, když chce kandidovat do komise sportovců MOV. Ale možná to doopravdy vidí jinak. Zatím to moc nevypadalo, že by ještě dokázala překonat výsledky svých nejlepších let. A i kdyby, na víc než malý globus za slalom by aspirovat nemohla. Za určité konstelace by jí ale jeden závod vyjít mohl. Medaile by se na veřejnosti „prodala“ mnohem lépe než cokoliv reálně dosažitelného ve SP.

A pak jsou „extrémisté“ jako enfant terrible české olympijské historie Lukáš Pollert. Ten to vnímá úplně jednoznačně.

Všechny možné výroky o hodnotě úspěchů je tedy třeba brát opatrně. Shodneme-li se na tom, že současný vrcholový sport přejímá stále více prvků a vlastností šoubyznysu (hovoří se o tzv. sportainmentu coby obdobě zpravodajského infotainmentu), není divu, že se více oslavuje triumf v soutěži maximálně medializované. Byť vyhrát sérii 35 těžkých závodů v několika disciplínách v rozmezí skoro půl roku na různých tratích a snězích je sportovně neskonale výš než jeden závod, někdy s trochu redukovaným startovním polem a leckdy na lehčím svahu (tak sledovaný závod by přece měl vypadat hezky), než na jakém jezdí klasici Světového poháru.



První zimní olympiády

Možná úplně prvním, kdo se snažil dostat zimní sporty na olympiádu, byl náš lyžařský Ferda Mravenec Josef Rössler-Ořovský už v roce 1899 s nápadem, aby se konaly v Krkonoších jako součást pařížských OH 1900. Dlouho ale nebyla šance, také proto, že zájem neměli Skandinávci, zejména Švédové. Hájili si své Severské hry, jakýsi hybrid sportovní soutěže a národní výstavy, sledující i posílení národního ducha a propagaci země. Před první světovou válkou se sice MOV usnesl, že v roce 1916 „přilepí“ k berlínské olympiádě i týden zimních sportů na Feldbergu ve Schwarzwaldu, to ale padlo kvůli válce. Premiéru tak obstaralo jedině krasobruslení v roce 1908, sport starší než Coubertinův neo-olympismus.



Olympijské hry - byznys jede jako dráha

Vedle všech nadšených ohlasů a diváckých rekordů ale můžeme stále častěji a silněji slyšet kritiku komercionalizace, gigantismu, nákladů, ztráty olympijských ideálů a hodnot. Jak vlastně tyto protichůdné postoje brát? Zažívá olympijské dění své zlaté časy? Jak se to vezme.



Olympijské hry v Ga-Pa 1936

Předehra a generálka monumentálních her berlínských. Organizačně a především rozsahem o řád výš než hry předchozí. Pro ilustraci: na zahájení 80 000 diváků, na skoku 130 tisíc. Celkově 619 009. Na zakončení 140 000 a skvěle zvládnutá přeprava mezi Mnichovem a Ga-Pa: 75 000 vlaky, 15 000 autobusy, 15 000 auty. Ubytovat zvládli 35 000 návštěvníků. Na to, že řadu sportovišť bylo třeba teprve postavit, pozoruhodné. Kvůli těmto ZOH také došlo ke sloučení obou obcí. Poprvé proběhly sjezdové disciplíny, byť pouze kombinace, takže jen jedna soutěž mužů a jedna žen.



Měly zimní hry na kahánku?

Jak jsem zmínil, zimním hrám se zpočátku bránili Skandinávci. Neměly ale většího nepřítele, než jakým byl americký předseda MOV Avery Brundage (1952–1972). Velmi ortodoxně se snažil udržovat původní myšlenku amatérismu a šel po každém, kdo mu do profilu ryzího amatéra nezapadal.



Olympijské hry mají problém jménem zima

Zimní olympiáda byla, je a vždy bude mladší a menší sestřičkou té letní. Přesto s ní nejsou menší starosti a v lecčems bývá dokonce problémovější.
Sportů provozovaných na sněhu a ledu není mnoho – olympijských jen sedm – a žádný z nich není globální. Přírodní a klimatické podmínky přejí jen omezenému množství zemí. Některé z nejvíce lyžařských jsou navíc malé: Rakousko, Švýcarsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Slovinsko, Česko.



Od klubu gentlemanů do stínu palem

V předchozích článcích jsme nastínili aktuální dilema olympismu: deklarované vysoké ideály sportu jako „filozofie“, průběžně konfrontované s tvrdým olympijským byznysem. A poukázali na původce tlaků, jimž je MOV, monopolní vlastník olympismu i OH, vystaven: sportovní federace, národní olympijské výbory, sportovci, část médií a veřejnosti.



Monopol Mezinárodního olympijského výboru

Začátkem listopadu 2013 se občané Mnichova, Garmische a dalších dvou lokalit v referendu rozhodli odmítnout kandidaturu na ZOH 2022. Nesouhlas není ani první, ani ojedinělý, přesto je určitým zlomovým momentem. Tentokrát totiž nešlo jen o životní prostředí, nepřiměřené náklady, osobní nepohodlí, ba ani jenom o protest proti megalomanii Her. Bavorsko, nejbohatší spolkový stát, by na hry s oficiálním rozpočtem 3,5 miliardy eur v klidu mělo. Většina zavedených sportovišť stojí, Němci uspěli jako pořadatelé fotbalového MS 2006, Mnichov kandidoval už na rok 2018, šéfem MOV je Němec. Hry prosazovala hlasitá kampaň. A přesto byla většina hlasujících proti. Jak je to možné?



Olympijské hry za oponou času

Vím, že je nevděčné přinést poslední díl u nás tak nezvyklé kritiky olympismu v době, kdy doznívá nadšení z pravděpodobně vydařených Her. Autor si tím u mnohých nejspíš vyslouží nálepku škarohlída, ba kazišuka, který ani nedokáže sdílet nadšení z Gabči, Evky, Martiny, Ondry a dalších.



Dozvuky Soči a krize zájmů

Zimní olympijské hry 2014 v Soči měly štěstí i smůlu. Proběhly nad očekávání hladce, měly tedy sklízet patřičnou porci chvály. Jenže místo toho nastoupila Ukrajina a Majdan a agendu olympiády jasně převálcovaly. Rusko a Putin si tak přinejmenším v naší části světa uznání za Hry neužili. A tím, jak téma OH překrylo další dění z oněch končin, se nekonala reflexe Her ani věcná, ani obecná.



Soumrak zájmu o olympiádu

Kdysi dávno jsme měli průpovídku: ze základní pětky našeho týmu nastoupili čtyři. Byli to tito tři: brácha a  já.
Takhle podobně probíhal zájem o ZOH 2022. Ještě v půlce listopadu 2013 se MOV chlubil šesti zájemci. Necelý rok poté už má jenom dva. Navíc slabé: outsidery Almaty a Peking. Nezájem takových pojmů zimních sportů jako Švýcarsko, Německo, Švédsko a Norsko znamená pro MOV blamáž a vážný problém. Rozhodně největší od doby, kdy se na konci roku 1998 provalil památný korupční skandál.



Hodní, zlí a oškliví okolo olympismu

Minule jsme si přiblížili okolnosti kandidatury norského Osla na ZOH 2022. „Mohly to být krásné Hry,“ povzdechl si jistě mnohý poté, co Oslo odstoupilo. Jaksi automaticky se předpokládalo, že „Norové to mají jasné“. Jenže opravdu? Existuje až příliš mnoho příkladů, kdy se pořadatelem stal uchazeč nepříliš valný a leckdy velmi problematický.



Dva olympijští výtečníci

Pojďte si poslechnout příběhy dvou olympijských osobností, nositelů Olympijského řádu a různých dalších ocenění.
Jeden z nich hodně zasáhl jak lyžování, taky i naši olympijskou historii. Druhý sice nebyl lyžař, ale naše životy poznamenal mnohem víc, než by koho napadlo.



Trochu na smířlivou notu

Už druhou sezonu zde snáším příklady toho, že ušlechtilý olympismus a jeho lidé a produkty nejsou vždy tak úchvatné, jak se nám běžně předkládá. Pokud se snad někdo ptá, jestli je to nějaká kampaň, kdo za tím je a co tím sleduje, je odpověď jednoduchá. Žádná kampaň a nikdo v pozadí. Je to čistě osobní iniciativa, množstvím vynaložené práce naprosto nerentabilní. Vznikla spontánně, když jsem se k této problematice dostal přes vrcholné lyžařské soutěže.