Tento článek vyšel v časopise SNOW 79 (prosinec 1013).

Původní klub coubertinovských gentlemanů, převážně šlechticů z Evropy a byznysmanů ze Severní Ameriky (1908 bylo 68 % členů MOV šlechtici, 1924 ještě 41 %), si své vlastní olympijské skotačení převážně hradil ze svého. Velké peníze přišly až se zmasověním sportu od 50. let a s nástupem televize. A přilákaly důležitého muže, jímž se ale olympismus nechlubí: Horsta Dasslera, syna zakladatele Adidasu Adolfa. Viděl potenciál olympijského byznysu, pronikl do svazů a federací, zásadním způsobem pomohl roku 1980 instalovat na prezidentské křeslo ambiciózního Španěla Samaranche a postupně definitivně zlikvidoval tehdy už dávno překonanou koncepci amatérismu. Založil marketingovou agenturu ISL, vymyslel systém top sponzorů a přesně podle svých představ spojil svět sportu a byznysu. Dodneška patolízalsky oslavovaný a přeceňovaný Samaranch by bez Dasslera sotva dokázal olympismus tak úspěšně a rychle zkomercializovat.

A ještě něco: u Dasslera se zaučil jistý mladý právník. Dobře pochopil, s kým stoupat vzhůru, a toto září dospěl na vrchol. Čerstvý prezident MOV Thomas Bach. Bachův guru Samaranch vsadil především na románský blok od Itálie a Francie přes Iberský poloostrov po Jižní Ameriku a dokonce včetně Rumunska. Geniální zákulisní šíbr soustředil velkou moc, uměl se vlichotit každému, koho potřeboval, rozděloval funkce, ba i olympijské řády i těm nejhorším satrapům. Nechal vykvést nebývalou korupci, ale přežil všechno. Dokonce i (dosud nepotvrzené) nařčení, že jako španělský velvyslanec v Sovětském svazu tam koncem 70. let podepsal spolupráci s KGB. Kdepak, olympismus se spoluhrobaři svých ideálů dodnes klaní. Nemálo se zasloužil i o přidělení ZOH 2014 Soči.


Stávající prezident MOV, Němec Thomas Bach. Za jeho prezidentování Němci v referendu odmítli konání ZOH v Bavorsku

Olympijský šejch Al-Sabah

Evropa, Amerika, románský blok – vše je minulost. Nenechme se mýlit OH 2012 v Londýně ani Němcem Bachem v čele MOV.

Centrum olympijské moci, formálně sice stále uhnízděné ve Švýcarsku, kde se pod tamějšími hodně liberálními zákony MOV i spoustě federací včetně FIS skvěle žije, nezadržitelně putuje za penězi do eurasijského pásu.

Připomeňme: ZOH 2014 a fotbalové MS 2018 v Rusku, další 2022 v Kataru. K tomu světové šampionáty, formule 1 opět v Rusku a v Arábii, další ohlašované kandidatury jako ZOH v Almaty. (Vedle toho i fotbal 2014 a OH 2016 v Brazílii, nedávný Peking 2008, fotbal 2010 v Jižní Africe, ZOH 2018 v Koreji – lidnaté země BRICS setrvale rostou – už 25 % světového HDP – a Rusko, Čína i Brazílie jsou sportovní velmoci.) Jenže Arábie? Není žádným vyhlášeným regionem nejlepších sportovců. Přesto má v MOV překvapivě vysoké zastoupení: Kuvajt, Sýrie, Saudská Arábie, Katar, Emiráty, Omán, Libanon, Jordánsko. Také Egypt a Maroko. A nejenom přímo v MOV. Také v mezinárodních federacích a jejich sdruženích.

Poté už se nemohlo nepsat o roli kuvajtského šejcha a dlouholetého (1992) člena MOV Ahmeda Al-Fahad Al Ahmed Al-Sabaha. Ročník 1963, bývalý prezident zemí OPEC, několikanásobný ministr, předseda ANOC, tedy asociace všech 205 národních olympijských výborů a šéf tzv. Olympic Solidarity, komise, která rozděluje skoro půl miliardy dolarů. Hezká sbírka funkcí. Začal být označován za skutečného vládce MOV, jenž si už dávno vyhlédl svého koně Bacha a suverénně ho dovedl do cíle. Média možná šejcha trochu příliš démonizují, ale on na půdě MOV opravdu působí jako vysmátý vládce. Řeč těla prozrazuje mnohé.

Jednomu nepohodlnému novináři sdělil hlavní šejchův pobočník a také významný funkcionář Husain Al-Mussalam: „Seru na to, o čem píšou německý média. Seru na vás.“ Ano, „ich scheisse auf sie,“ doslova prý „I give a shit on you“.

Pane barone, páni olympologové, co říkáte na to, jak úspěšně sport vychovává a kultivuje?


Juan Antonio Samaranch, dlouholetý prezident MOV, realizoval cíle Horsta Dasslera a postupně likvidoval koncepci amatérismu


Sport Accord a Vizer

Olympijských sportů je jen 35, z toho zimních sedm. Sport Accord je sdružením trojnásobku, 107 sportovních federací (SF), tedy i sportů. To už je zajímavá síla. MOV sice vlastní olympiádu a její symboly, tím pádem i lukrativní smlouvy s televizemi a sponzory, federace ale zase disponují sportovci, bez nichž by MOV byl namydlený. Ty nejbohatší sporty se obejdou bez OH, například formule 1, moto GP, golf, kopaná, profibox, americký fotbal, baseball, basketbal i lední hokej v NHL. A všimli jste si konkurence v podobě neolympijských X-Games, projektu televize ESPN (80 % Walt Disney Company)?

V létě 2013 se prezidentem Sport Accordu stal rumunský emigrant a rakouský občan Marius Vizer – další kůň šejcha Al-Sabaha. (Ale spleť sportovního načálstva je složitější. Vizer je prezidentem federace juda IJF a kamarád Největšího Judisty Současnosti Vladimíra Putina.)

A teď pozor. Vizer avizoval počínaje rokem 2017 projekt monstrakce United World Championships neboli každé čtyři roky sdružená MS ve všech sportech! A také založení Mezinárodní sportovní pojišťovny, loterie a dokonce banky. S ruským, asijským a arabským kapitálem rozhodně věci do pranice.

Je to nátlak na MOV, aby si nemyslel, že mu světový sport patří? Nebo už doklad zmíněného přesouvání moci? Chystá se Al-Sabah na roli pána světového sportu? A co spekulace, že Putin do budoucna jde po křeslu buďto generálního tajemníka OSN, nebo prezidenta MOV?

Co si myslet o mottu katarského Dauhá „the new global sports capital“? Proč ne, když máte 200 milionů dolarů jen na kandidaturu a přes 200 miliard na uspořádání fotbalového MS 2022?


Takto karikaturoval vztahy v MOV a byznysu portál jensweinreich.de


Příliš slušné země?

Peníze, peníze. Myslíte, že ne? Náš nový předseda ČOV Kejval v televizi 10. září prohlásil: „Peníze není klíčová věc, která hýbe olympismem.“ Hezká agitace, v rámci jeho role snad pochopitelná. Jenže chceme-li rozumět dění ve světě, kam už dávno olympijský byznys patří, zapomeňme na ideologii, slovní vatu, trojskou válku kvůli Heleně. Geniální zásada velí: sledujme toky velkých peněz. Či také slovy Edwarda Gibbona: „Nevěřte v ušlechtilý motiv činu, pokud se dá najít nízký.“

Slušňácké Švýcarsko vždy spočívalo na velké důvěře ve své občany. Viz tamější domobrana a referenda. Nevypuknout korupční skandál v Salt Lake City, nýbrž někde ve Švýcarsku, nejspíš by se mezi „olympijskou rodinou“ nenašel žalobce a podle švýcarského UWG, příslušného zákona o nekalé soutěži, by tak nebyl ani soudce a „korupce“ by se vůbec neřešila.

V posledních letech se ale i ono muselo přizpůsobit původně anglosaskému trendu tlačit na plátce daní. IRS, obávaný americký berní úřad, už od 70. let přitvrzuje a s tím se nutně vezou i další země. Od 90. let i původně velmi liberální Švýcarsko i se svým legendárním bankovním tajemstvím přistoupilo ve třech vlnách ke zpřísňování a k harmonizaci s EU.

Důsledky přitvrzení (nebo spíše snahy Švýcarů předvést se světu jako pilně ostražití?) ostatně velmi nedávno pocítili i naši odsouzenci v kauze MUS. Není tedy pomalu čas pomýšlet na přesun do tolerantnějších končin?

Státy přitvrzují ve výběru daní, ale MOV je neplatí. Aktuální hlas politika z Bavorska, které drtivě odmítlo kandidovat na ZOH 2022: nechceme jednat s někým, kdo neplatí daně! A to je argument, který by se mohl líbit…

„Skóre finančního tajemství“ FSI sice vychází ve Švýcarsku 78, v Bahrajnu 72, Dubaji 79 a v Saúdské Arábii 75 (čím vyšší, tím více chráněné, Švédsko jen 32), ale sotva lze pochybovat třeba o vztahu saúdských bank a všemocných Saúdů…

Hračka za ropu, plyn a petrodolar?

Rozložení sil ve světě, mocenské a ekonomické zájmy hlavních hráčů jsou tématem mnoha tlustých knih. Prostor zde nám neumožní víc než drastickou zkratku zvíci odstavce. Není pochyby o tom, že oblast vymezená Středním východem (Arabský poloostrov) a kavkazsko-středoasijským regionem je výbušným prostorem, kde se už dlouho střetávají životní zájmy americké, ruské, hodně i čínské a indické. Jde jak o ropu a plyn – jak o práva na těžbu, tak o dopravní cesty (plynovody, ropovody, námořní cesty), tak o eurasijské spojenectví Rusko + Irán (+ Čína), o přístup Číny do Afriky a o strategické plány mocností s dopadem na celý svět. Samozřejmě nelze opominout střet křesťanství, islámu a případně dalších, otázku Izraele. V centru tohoto dění jsou muslimští Arabové, formálně pánové nad tamějšími surovinami. Pro USA naprosto zásadní partneři. Všichni papouškují, jak geniální Reagan „uzbrojil SSSR“, ale mnohem méně se ví, jakou ránu mu tehdy zasadil drastický pokles cen ropy, strategicky vyjednaný Američany právě s Araby.

A dnes? „Je čas začít uvažovat o vytvoření deamerikanizovaného světa. Měl by být zaveden nový světový řád (zjevně přímá narážka na známý Bushův výrok po pádu Železné opony). Je čas zavést novou mezinárodní rezervní měnu a nahradit dominantní dolar.“ To napsala v půlce října oficiální čínská tisková agentura Xinhua. A jsme doma u toho, „vo co go“. Monopol dolaru jako petroměny už eroduje. Země BRICS už používají koš národních měn. Zanedlouho má vzniknout petrojüan. Konec této role dolaru je pro USA naprosto nepřijatelný. Bránit svou měnu mohou Američané účinně jen ve spolupráci s petrodolarovými Araby, svými věrnými spojenci. A jsou připraveni jim za to leccos poskytnout. A tak si lze docela dobře představit, že sport, resp. olympismus, by mohl být jakousi odměnou strýčka Sama pro rozmařilé místní vládce. Prestižní světové funkce jsou jednou z mála věcí, které si superboháči jejich kalibru nemohou koupit a ještě nemají. Tedy jaksi zatím…


Stane se Vladimír Putin novým šéfem MOV?


O tempora o mores

Takto vzniká spojení olympismu s hodně problematickými lidmi, režimy a státy. Jak se olympijský duch a všechny krásné zásady míru, rovnoprávnosti, lidské důstojnosti, férovosti mají k islámským režimům Předního východu s právem šaría, k děravé demokracii v Rusku a některých postsovětských republikách? Nakolik ještě lze věřit všem těm krásným myšlenkám, když to všechno začínají ovládat lidé s problémovou minulostí a primitivové ze čtvrté cenové?

Ani mnozí bafuňáři ze západních zemí nejsou žádní andílci, ale tohle už je o dvě cenové níž.

A to jsme ještě nezmínili tradiční téma dopingu. Stejně jako nejnověji eskalovaný problém sázek a zfixlovaných výsledků. Nemluvě o korupci okolo ZOH v Salt Lake City, kdy nasazení jednoho z nejmocnějších politických mafiánů 20. století Henryho Kissingera (však také z vděčnosti jediného držitele speciálního členství v MOV „Honor Member“, což je něco jiného než běžní čestní členové) a špičkových spindoktorů z Hill & Knowlton zachránilo MOV od horších následků.

Navíc se otevírají různé archivy a mladí akademici, nucení bádat a publikovat, šťourají. Jak to bývá, tu a tam vypadne i z olympijské skříně nějaký ten kostlivec. Moc se o takových ošklivých věcech nepíše ani nemluví, ale ani při důsledné aplikaci olympijského mrtvého brouka všechno už dneska zatlouct nejde.

Suma sumárum a velmi kulantně řečeno, rozpor mezi slovy a idejemi na straně jedné a skutky a realitou na druhé už začíná být tak velký, že ohrožuje věrohodnost celého olympismu.

Kolik lidí už dnes považuje ony krásné ideje za kouřovou clonu, zakrývající pravou podstatu současného olympijského byznysu? To všechno v naší postmoderní postheroické době, ve společnosti, která už nevyznává hrdinský patos velkých univerzálních příběhů a nechce vést zápasy ve jménu ideologií, které už tolikrát zklamaly. Která už možná přestává věřit i „filozofii“ monumentálního olympismu. Není to odmítání sportu jako takového. Ani přínosů, které obecně má. To se nakonec odráží i v nejběžnější konzumaci olympismu: divácké a fanouškovské nadšení z vlastních soutěží Her u mnohých doprovází osobní kritika „byznysu“, „komerce“, gigantismu, pokrytectví.

Média mnoho nepomáhají

Média nám ve vytváření objektivního obrázku moc nepomáhají. I když je sport ze zákona veřejně prospěšnou činností a významným společenským i hospodářským fenoménem, zabývají se jím systematicky jen sportovní rubriky a novináři. Tedy vesměs „sporťáci“, jejichž záběr většinou postihuje vlastní sportovní dění a soutěže. Znají se s kupou fotbalistů, ale to je k podstatně složitějšímu vhledu do zákulisí sportovního byznysu a k poznání širších souvislostí nekvalifikuje.

Navíc se vůbec nemusí pídit po informacích a hrabat se ve zdrojích. Mají totiž perfektní servis píárových textů od České olympijské a.s., marketingové agentury ČOV. Do médií se tak dostává právě to, co tam chce ČOV mít. Naposledy se to ukázalo v září při volbě Bacha a Tokia. Tupé fráze mi silně připomínaly rudoprávní referování o „soudružské návštěvě jednající o otázkách zajímajících obě strany“. Souběžně se oslovují osvědčení experti. To je jistě v pořádku, až na „maličkost“, že nejčastěji slyšíte historika Františka Koláře, místopředsedu ČOV a člena rady České olympijské akademie. A redaktora ČT Drbohlava, dojednavače TV přenosů olympiád a člena pléna ČOV.

Ani to není ještě vše. Čtyři významná média včetně dvou veřejné služby, ČRo a ČT, jsou mediálními partnery ČOV, ČT dokonce „generálním“. Však nás také už přes 2,5 roku za naše koncesionářské peníze krmí každotýdenní olympijskou indoktrinací půlhodinovým Olympijským magazínem. Kolik jiných „filozofií“ nebo církví tohle má? Čekat od nich nějakou větší kritiku olympijského hnutí tedy určitě nebudeme.

Olympismus má tak u nás mediální scénu dokonale ošetřenou. Když jde o něj, média svou roli hlídacího psa neplní. Jsou spíše fandou a partnerem. Takže se nostalgicky točíme kolem stálic českého olympijského narativu – Gutha-Jarkovského, Rašky, Čáslavské, Železného, Sáblíkové, Nagana, živíme řadu olympijských mýtů, jihneme ve vzpomínkách a nad promyšleně dávkovanou olympijskou krmí natěšeně sliníme jak Pavlovův pes.

Je to „jenom sport“? ČOV, vlastně vlivová agentura zahraničního spolku MOV („vyvíjí činnost podle Olympijské charty“, „posláním ČOV je rozvíjet a šířit olympijské ideály“), je od r. 2013 po odstavení a přejmenování ČSTV „pánem“ všeho českého sportu coby jeho vrcholný orgán. A to už je role, k níž kritická reflexe rozhodně patří.



První zimní olympiády

Možná úplně prvním, kdo se snažil dostat zimní sporty na olympiádu, byl náš lyžařský Ferda Mravenec Josef Rössler-Ořovský už v roce 1899 s nápadem, aby se konaly v Krkonoších jako součást pařížských OH 1900. Dlouho ale nebyla šance, také proto, že zájem neměli Skandinávci, zejména Švédové. Hájili si své Severské hry, jakýsi hybrid sportovní soutěže a národní výstavy, sledující i posílení národního ducha a propagaci země. Před první světovou válkou se sice MOV usnesl, že v roce 1916 „přilepí“ k berlínské olympiádě i týden zimních sportů na Feldbergu ve Schwarzwaldu, to ale padlo kvůli válce. Premiéru tak obstaralo jedině krasobruslení v roce 1908, sport starší než Coubertinův neo-olympismus.



Olympijské hry - byznys jede jako dráha

Vedle všech nadšených ohlasů a diváckých rekordů ale můžeme stále častěji a silněji slyšet kritiku komercionalizace, gigantismu, nákladů, ztráty olympijských ideálů a hodnot. Jak vlastně tyto protichůdné postoje brát? Zažívá olympijské dění své zlaté časy? Jak se to vezme.



Olympijské hry v Ga-Pa 1936

Předehra a generálka monumentálních her berlínských. Organizačně a především rozsahem o řád výš než hry předchozí. Pro ilustraci: na zahájení 80 000 diváků, na skoku 130 tisíc. Celkově 619 009. Na zakončení 140 000 a skvěle zvládnutá přeprava mezi Mnichovem a Ga-Pa: 75 000 vlaky, 15 000 autobusy, 15 000 auty. Ubytovat zvládli 35 000 návštěvníků. Na to, že řadu sportovišť bylo třeba teprve postavit, pozoruhodné. Kvůli těmto ZOH také došlo ke sloučení obou obcí. Poprvé proběhly sjezdové disciplíny, byť pouze kombinace, takže jen jedna soutěž mužů a jedna žen.



Měly zimní hry na kahánku?

Jak jsem zmínil, zimním hrám se zpočátku bránili Skandinávci. Neměly ale většího nepřítele, než jakým byl americký předseda MOV Avery Brundage (1952–1972). Velmi ortodoxně se snažil udržovat původní myšlenku amatérismu a šel po každém, kdo mu do profilu ryzího amatéra nezapadal.



Olympijské hry mají problém jménem zima

Zimní olympiáda byla, je a vždy bude mladší a menší sestřičkou té letní. Přesto s ní nejsou menší starosti a v lecčems bývá dokonce problémovější.
Sportů provozovaných na sněhu a ledu není mnoho – olympijských jen sedm – a žádný z nich není globální. Přírodní a klimatické podmínky přejí jen omezenému množství zemí. Některé z nejvíce lyžařských jsou navíc malé: Rakousko, Švýcarsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Slovinsko, Česko.



Je olympiáda nejvíc?

Říká a píše se to tak. Platí to ale bez výjimky?
Určitě ano u malých sportů. Jakmile se dostanou mezi olympijské, obdrží od MOV podle rozdělovníku „podíl z kořisti“, tedy z peněz vydělaných za prodej televizních práv a inkasovaných od sponzorů. Pro řadu z nich tvoří tyto „olympijské“ peníze 70–80 % rozpočtu.



Monopol Mezinárodního olympijského výboru

Začátkem listopadu 2013 se občané Mnichova, Garmische a dalších dvou lokalit v referendu rozhodli odmítnout kandidaturu na ZOH 2022. Nesouhlas není ani první, ani ojedinělý, přesto je určitým zlomovým momentem. Tentokrát totiž nešlo jen o životní prostředí, nepřiměřené náklady, osobní nepohodlí, ba ani jenom o protest proti megalomanii Her. Bavorsko, nejbohatší spolkový stát, by na hry s oficiálním rozpočtem 3,5 miliardy eur v klidu mělo. Většina zavedených sportovišť stojí, Němci uspěli jako pořadatelé fotbalového MS 2006, Mnichov kandidoval už na rok 2018, šéfem MOV je Němec. Hry prosazovala hlasitá kampaň. A přesto byla většina hlasujících proti. Jak je to možné?



Olympijské hry za oponou času

Vím, že je nevděčné přinést poslední díl u nás tak nezvyklé kritiky olympismu v době, kdy doznívá nadšení z pravděpodobně vydařených Her. Autor si tím u mnohých nejspíš vyslouží nálepku škarohlída, ba kazišuka, který ani nedokáže sdílet nadšení z Gabči, Evky, Martiny, Ondry a dalších.



Dozvuky Soči a krize zájmů

Zimní olympijské hry 2014 v Soči měly štěstí i smůlu. Proběhly nad očekávání hladce, měly tedy sklízet patřičnou porci chvály. Jenže místo toho nastoupila Ukrajina a Majdan a agendu olympiády jasně převálcovaly. Rusko a Putin si tak přinejmenším v naší části světa uznání za Hry neužili. A tím, jak téma OH překrylo další dění z oněch končin, se nekonala reflexe Her ani věcná, ani obecná.



Soumrak zájmu o olympiádu

Kdysi dávno jsme měli průpovídku: ze základní pětky našeho týmu nastoupili čtyři. Byli to tito tři: brácha a  já.
Takhle podobně probíhal zájem o ZOH 2022. Ještě v půlce listopadu 2013 se MOV chlubil šesti zájemci. Necelý rok poté už má jenom dva. Navíc slabé: outsidery Almaty a Peking. Nezájem takových pojmů zimních sportů jako Švýcarsko, Německo, Švédsko a Norsko znamená pro MOV blamáž a vážný problém. Rozhodně největší od doby, kdy se na konci roku 1998 provalil památný korupční skandál.



Hodní, zlí a oškliví okolo olympismu

Minule jsme si přiblížili okolnosti kandidatury norského Osla na ZOH 2022. „Mohly to být krásné Hry,“ povzdechl si jistě mnohý poté, co Oslo odstoupilo. Jaksi automaticky se předpokládalo, že „Norové to mají jasné“. Jenže opravdu? Existuje až příliš mnoho příkladů, kdy se pořadatelem stal uchazeč nepříliš valný a leckdy velmi problematický.



Dva olympijští výtečníci

Pojďte si poslechnout příběhy dvou olympijských osobností, nositelů Olympijského řádu a různých dalších ocenění.
Jeden z nich hodně zasáhl jak lyžování, taky i naši olympijskou historii. Druhý sice nebyl lyžař, ale naše životy poznamenal mnohem víc, než by koho napadlo.



Trochu na smířlivou notu

Už druhou sezonu zde snáším příklady toho, že ušlechtilý olympismus a jeho lidé a produkty nejsou vždy tak úchvatné, jak se nám běžně předkládá. Pokud se snad někdo ptá, jestli je to nějaká kampaň, kdo za tím je a co tím sleduje, je odpověď jednoduchá. Žádná kampaň a nikdo v pozadí. Je to čistě osobní iniciativa, množstvím vynaložené práce naprosto nerentabilní. Vznikla spontánně, když jsem se k této problematice dostal přes vrcholné lyžařské soutěže.