Novinkou byl odpor proti samotné instituci MOV, jejímu fungování a chování. Lidé jen zírali na znění standardní smlouvy, kterou musí každý pořadatel s MOV podepsat. Tak ponižující podmínky nepodepíše snad ani polosvéprávný senior na nakupovacím zájezdu. I mnichovský starosta Ude, velký bojovník za olympiádu, byl nucen přiznat, že smlouva je „na hraně“, neměl-li se v přímém televizním přenosu politicky ztrapnit. Nechceme si nechat diktovat od vyděračského milionářského spolku, který ani neplatí daně, ozývalo se dál. Za těchto podmínek si to strčte někam, vzkázali občané. A navázali tak na diplomatický komentář šéfa švýcarského sportu i olympismu Schilda: „Image MOV není nejlepší. Sport získal špatný zvuk. Jeho věrohodnost enormně utrpěla.“

Kdyby si ale lidé pozorně přečetli už Olympijskou chartu, ten svatý text světového sportu, nemuseli by se tolik podivovat a rozhořčovat. Tento „morální a etický kompas“ ale čítá jen 1 803 znaků neboli jednu normostranu (viz níže). Zbytek včetně prováděcích ustanovení tvoří 68 normostran místy tvrdého diktátu.


Předseda MOV, Thomas Bach, se musel vyrovnat s tím, že nejbohatší spolková země Německa olympiádu odmítla. Naznačuje to něco o budoucnosti OH?


Hegemon MOV a Olympijská charta

Tento švýcarský neziskový spolek je tvrdým monopolistou. Rituál OH a jejich „sakrální“ symboly jsou jeho „výlučným vlastnictvím“, které si dokonce dokázal pojistit speciálním zákonem v jednotlivých zemích včetně Česka (60/2000 Sb.). OH fungují jako franšíza.
MOV tvrdě vládne svým podřízeným lobbistickým organizacím neboli národním olympijským výborům (NOV), jejichž hlavní agendou je šířit ideologii svého pána. MOV mocí zasahuje do skladby NOV, diktuje podmínky členství v nich. Nařizuje úřadům i NOV, že musí zaručit, že OH proběhnou ke spokojenosti a za podmínek vyžadovaných MOV. Že kandidát poskytne finanční záruky podle požadavku MOV, který navíc určí, kdo všechno v zemi hostitele má záruky poskytnout. Pořadatelství OH může MOV odebrat kdykoliv bez odpovědnosti za škody, a to i za neuposlechnutí instrukcí. MOV přitom nenese žádnou odpovědnost za finanční stránku OH. Je i tvrdým cenzorem: veškeré dokumenty vydané organizátory OH musí být předem předloženy ke schválení. Svrchovanému státu nařizuje, že v olympijských prostorách (které MOV samozřejmě ani nevlastní, ani je nemá pronajaté) nejsou povolené demonstrace, politická či náboženská propaganda. Rozhodnutí MOV mají konečnou platnost, spory řeší exekutiva MOV, případně arbitráž CAS. A příslovečná třešnička v 55/3: „Po celou dobu olympijských her včetně všech ceremoniálů nesmějí zástupci vlád či jiných veřejných úřadů ani jiní politici v prostorách, za které odpovídá organizační výbor, pronášet projevy jakéhokoli druhu.“ Zástupci lidu ve své zemi, prosím!
Teď už si asi dovedete představit, jak a co si MOV ve „smlouvě“ s pořadatelem dokáže vymínit. A vzpomeňte si na to, až se zase vytáhne téma OH v Česku.



Hodně velký byznys

Jenže s tímhle megabyznysem jen tak něco nehne. Světový „průmysl sportu“ obnáší až 600 miliard dolarů ročně (A. T. Kearney 2009). To je hodně. Dokonce víc než hazard (odhad 500 miliard) a drogový byznys (350–400 miliard). Pro srovnání, pojišťovnictví má objem asi 4,3 biliony a ropa + plyn 3,5 biliony dolarů. Samotný byznys velkých sportovních soutěží má hodnotu 70 miliard dolarů (viz níže). A ve stovkách milionů je vyčíslená hodnota značky velkých sportovních akcí. U ZOH lze najít částku 123 milionů, takřka srovnatelnou s fotbalovou Champions League (132), LOH jsou s 230 miliony druhou nejhodnotnější vůbec. K těmto tučným sumám přidejme ještě minule zmíněné spojení s energetickými surovinami a geopolitikou. Dost na to, aby se na sport nabalilo kdejaké svinstvo.


Kolik peněz se točí ve sportovních soutěžích

(stav 2009, v miliardách eur, celkem přes 50)

fotbal     20     43 %
US fotbal     5,8     13 %
US baseball     5,5     12 %
formule 1     3     7 %
US basketbal     2,7     6 %
US+CAN hokej     2     4 %
tenis     1,9     4 %
golf     1,4     3 %
ostatní     3,6     8 %


Příjem MOV 2010–2012: 3,8 miliardy dolarů = téměř 3 miliardy Eur

Uvedené soutěže jsou profesionální, tedy provozované obchodními společnostmi platícími daně. Na rozdíl od nich MOV jako neziskový švýcarský spolek daně neplatí.



Existuji ještě další okolnosti nahrávající poměrům ve světovém sportu. Sport si v rámci odluky od státu spravují vlastní orgány coby nositelé tzv. nejvyšší sportovní autority. Stanovují si svoje interní pravidla a běžné dění rozhodují podle svého sportovního práva. V demokratické společnosti funguje klasická triáda oddělených mocí zákonodárné, výkonné a soudní. Sportovní organizace si toto všechno obhospodařují rukou společnou, byť určité formální dělení existuje. Zhruba stovka členů MOV – fyzických osob – si zákonodárně stanoví své „paragrafy“, určí si mezi sebou své „exekutory“ a zřídí si také svůj interní „soud“, vlastně arbitráž mimo oficiální soudní systém, kterou si z třetiny sama financuje.

Monopolismus, nedostatek konkurence. Mezinárodní soutěžní sport je až na výjimky nejbohatších profisportů monopolizován olympijským výborem. Ten je jediným „vládcem“. Chceme-li závodit, nemáme jinou volbu než členství ve Svazu lyžařů. Ten musí být členem FIS. A MOV pase jedině FIS. Jiné volby není. Kdokoliv z nás si sice může založit „svůj“ lyžařský svaz a pořádat své soutěže, ale nahradit SLČR ve FIS se mu jistě nepodaří. Jednoduché, účinné. Vždyť o tom, jak vypadá společnost s monopolem moci, víme právě my až příliš mnoho.

Pak to zkrátka funguje tak, že v Global Accountability Record 2008 vyšel MOV jako nejméně transparentní subjekt ze 30 zkoumaných, i NATO bylo průhlednější. Lze tedy vůbec realisticky čekat něco lepšího?


Masakr v Tlatelolcu: V roce 1968 se svobodná filozofie – v lecčems podobná hnutí Hippies nebo Přažskému jaru – zformovala i v Mexico City. Studenti se semkli a vytáhli za bojem o svobodu a lepší životní podmínky proti autoritářskému režimu. Nenásilně a organizovaně žádali změnu poměrů a posílení demokracie. 2. října ne jedné z demonstrací, kde jedním z provolávaných hesel bylo „nechceme olympiádu, chceme revoluci!“, policie zasáhla: oficiálně zemřelo 44 lidí, ale očití svědkové hovoří o stovkách mrtvých (až 300), ať už protestujících studentů, nebo jen přihlížejících. Za mříže pak bylo „uklizeno“ 1 345 lidí.


Několik olympijských mýtů

Pierre de Coubertin

Zbožňovaná ikona, otec zakladatel, světec, Mesiáš, Bůh olympismu byl vlastně osobně nešťastným a nepříliš úspěšným mužem, který se nakonec pořádně zprofanoval. Už jeho motivace nebyla kdovíjak ušlechtilá: ubohá Francie, ve válce poražená Pruskem, potřebovala zdatné mladé muže, aby obstála v tehdy započatém dělení kolonií. Sice prosazoval hry pro všechny rasy, ale to, co se dělo v koloniích, tohoto salonního humanistu a módního pacifistu zjevně moc nevzrušovalo. Nikdy skutečně nepracoval a celý život se snažil stát uznávaným pedagogem-teoretikem. Příliš toho nevymyslel, ale byl schopným eklektikem a z trendů své doby si vybíral a více či méně šikovně skládal své teorie. Různých „olympijských“ soutěží bylo od 16. století po Evropě tolik, že byl jen jedním z mnoha snaživců. Přišel ale ve vhodnou dobu a dokázal oslovit správné lidi. Ty „nesprávné“ ale nesnášel. Řekové začali pořádat zčásti velmi úspěšné hry ještě dřív, než se baronek narodil. Také ty slavné „oficiální“ 1896 si udělali i zaplatili převážně sami a Coubertin při nich byl jen jako statista. Byl tvrdě proti trvalému pořádání her v Aténách, na usmířenou slíbil Řekům pravidelné „mezihry“. Další hry 1900 a 1904, pořádané jako přílepek Světových výstav, se těžce nevyvedly, zato ty řecké 1906 (figurovaly i v Olympic Review) byly opět úspěšné. On je ale tvrdě vymetl z oficiální olympijské historie. Asociace olympijských historiků dvakrát, 1948 a 2003, oficiálně žádala o jejich navrácení do chronologie, marně.

Zestárlý baron se po hrách 1924 vzdal funkce předsedy MOV, uzavřel do soukromí a do konce života už žádnou olympiádu nenavštívil. Skončil jako zchudlý a v podstatě zneuznaný grafoman, nakonec vděčný za 10 000 říšských marek od Hitlera. Německá olympiáda 1936 na něj udělala velký dojem, velmi ji chválil a blahopřál Hitlerovi, „jednomu z velkých konstruktivních duchů doby“. Hitlerův režim dokázal starého pána parádně využít. Jeho zámožní sportovní přátelé, natřásající se na čestných tribunách s elitou NSDAP, ani nedokázali pro expředsedu založit nějaký fond, aby důstojněji dožil. O tomhle se ale moc nemluví a nepíše. „Především musí být do dosavadní výchovy vnesena vyváženost mezi duchovní výukou a tělesným posilováním a otužováním. To, co se dnes nazývá ‚gymnázium‘, je výsměchem řeckému vzoru. U naší výchovy se zcela zapomnělo na to, že zdravý duch má sídlit ve zdravém těle.“

Tomuto citátu z raného barona asi nejde nic vytknout, viďte. No, snad jediné: není to totiž Coubertin, nýbrž, jaká hrůza, Adolf Hitler, Mein Kampf...

A kdybyste si chtěli trochu zapřemýšlet, máte na konci článku něco o tom, jak Coubertin svým pseudohelenistickým kýčem vlastně degradoval antické pojetí sportu.

Hitler a olympismus

Báchorka o zneužití her 1936 odporným fýrerem je snad i v učebnicích. Jenže i tady je skutečnost poněkud méně příjemná. Hitler byl pro nechutně velké množství tehdejších elit cool & sexy, módně řečeno. Když si dáte trochu práce, najdete o tom dostatek dokladů. Jako vhodný ochránce před strašákem komunismu, pro mnohé sportsmany jako tvůrce společnosti tak historicky posedlé kultem fyzické zdatnosti a lidského těla, jako představitel státu, který na tělesnou výchovu kladl takový důraz. V tomto se ideologové olympismu a zastánci germánského mýtu nemohli nesejít. Další kapitolou jsou čilé vztahy s americkým kapitálem, také o tom existuje spousta více či méně známých dokladů. Za všechny třeba Henry Ford, The International Jew. Hitler: „Považuju Forda za svou inspiraci.“ A patří do toho i diskriminace Židů. Antisemitismus byl po staletí tak populární, že spoustě lidí tehdy vůbec nebyl proti mysli a nacistům i proto fandili. „No a co, u nás v klubu zase nepřijímáme černochy,“ stavěl se k tomu tehdy hlavní americký olympista Brundage, po válce 20 let předseda MOV.

Olympismus a mír? Už se válčilo, ale MOV připravoval OH 1940. Korespondenčně se dohadovali, jak dál. Od Coubertina na papíře neměli směrnice, a tak OH 1940 schválili. Žádné zásadní stanovisko proti válce, proti Německu. Od totální blamáže je zachránil výsledek války. Být opačný, došlo na Hitlerův plán definitivního ovládnutí olympijského hnutí, trvalého pořádání her v Norimberku na stadiónu s kapacitou 400 000 diváků. Hitler si od Her 1936 pány olympisty začínal vodit na špagátkách. Manželka tehdejšího předsedy MOV, belgického hraběte Bailleta-Latoura, byla ostatně jeho velkou fanynkou.

Tuto smutnou kapitolu olympijské historie se dařilo dlouhé roky zastírat. Mladí historici a otevřené archivy ale nakonec promluvili. Přesto trvalo dlouho, než se na oficiálně vzývané, ve skutečnosti ale potřísněné modly provalila pravda. Trpká a kladoucí otázky: jestliže Hitlerovi šly na ruku americké i evropské elity, jak přísní máme být na olympijské funkcionáře?

A do třetice a naposledy. Váženým členem MOV se roku 1938 stal Walter von Reichenau. Generál, polní maršál, jeden z nejschopnějších velitelů Wehrmachtu, dokonce kandidát na vrchního velitele. A zavilý židobijec, který třeba dal výslovně postřílet 90 dětí. Velel při obsazování Moravy (hezký dárek olympijskému kolegovi Guthu-Jarkovskému), jemu do rukou skládal kapitulaci belgický král (hezký dárek kolegovi předsedovi MOV). Pak povýšil a velení jeho 6. armády převzal bývalý náčelník jeho štábu Paulus. Ano, ten, jenž to s ní projel u Stalingradu. Reichenau proslul především účastí na největším jednorázovém masakru Židů v Babim Jaru. Kdyby si býval odpustil jogging v ruských minus 40 a nedostal infarkt, byl jasným kandidátem na Norimberk a provaz. Dnes se o jeho členství v MOV cudně mlčí.

Mexiko 1968

Joj, to byla doba. Protestní hnutí studentů, srpen v ČSSR, olympiáda ve výšce. Beamon 890 cm, Čáslavská…

Ano, tanky, hrdinná paní Věra a její gymnastické medaile, tohle nemůže chybět snad ani ve školních osnovách. Zhroutil se kvůli okupaci Československa svět? Kdepak, rád pojal tahanice komoušů na divokém východě Evropy jako jejich fackovačku. Měl už dost toho studentského kraválu, problémů ve Vietnamu a s hořící Jižní Amerikou a Kubou v zádech k tomu. A tak, když se dokonce i v Mexico City ozvali studenti „No queremos Olimpiadas queremos revolucion.“ (Nechceme olympiádu, chceme revoluci, pozn. red.), nikdo nestál o drama. V říjnu si svět snad už zasloužil trochu klidu a olympijské iluze chleba a her. Když je policie pokropila naostro, byla to přece jenom vnitřní záležitost, sloužící klidu, míru a olympiádě. Hrdinní bojovníci za občanská práva, kteří dodnes jihnou nad tím, že sympatizanty tvrdě militantního hnutí Černých panterů za jejich gesto s rukavicí na stupních vítězů Američané osolili posláním domů, nehnuli brvou nad tím, že chvíli před zahájením Her tam odváželi desítky mrtvol a umývali krev. Byli to přece špinaví mexikánci, řvoucí pohrobci Che Guevary... Nejenom sportovní svět s MOV v čele si tehdy nad vším umyl ruce. A náš olympijský narativ se raději dojímá nad hrdinným Věřiným gestem, kdy při sovětské hymně, považte paní, odvrátila hlavu. Nad mrtvými, kteří jen taky chtěli něco z toho, čím rezonoval rok 1968 ve světě, neštěkl pes. Ten sovětský, vždy připravený kritizovat Západ, byl se staženým ocasem rád, že ho za okupaci Československa nebili. Ten západní si řešil svoje problémy. Paní Věra se pohádkově vdala, my se dojímali, doma deklarovala svou lásku našim papalášům a život šel dál. Studentští radikálové z Paříže se nakonec stali i předními evropskými politiky, ti mexičtí se do vzpomínek na olympijský rok 1968 nedostali. Také sláva okolo Beamona a Čáslavské pomohla tyto ošklivosti překrýt.



Původním smyslem sportu v antice bylo uctění bohů, kteří udržovali řád světa v harmonii. Dnešní vykořeněný člověk se ale už přestal považovat za součást světa a sport přestal vnímat jako prostředek uctění harmonického řádu, jako akt, v němž dochází k prolnutí člověka a světa. Dnešní pojetí sportu je tak ryze utilitární: bereme jej jako prostředek přinášející užitek:

  • jako prevenci (zdraví, kondice, socializace), jež má zajistit fungování jedince coby kolečka v mašinerii společnosti
  • jako zábavu (odreagování, odvedení pozornosti, manipulace…)
  • jako manifestaci moci (osobní, „spolkové“, národní, státní): sportovec je instrumentalizován, pojímán jako nástroj k uplatnění této manifestace a jako s objektem se s ním i zachází, stejně jako s jeho tělem, které je zdokonalováno, udržováno, vylepšováno, opravováno…)


Toto „pokleslé“ pojetí sportu přináší mnoho negativních důsledků. A nejspíš v reakci na toto naopak vzrůstá popularita aktivit jednak adrenalinových, jednak individualizovaných v přírodě, které přinášejí, i když „zčásti asistovaně“, silný vnitřní prožitek, navozující situaci unikátního setkání jedince s transcendentnem, se silami přesahujícími člověka, dejme tomu Bohem.

(S velkým využitím diplomové práce bývalého lyžařského talentu, dnes mladého filosofa Jakuba Trnky.)


Dnešní rituály uctívají spíše než bohy média a televizní kamery




První zimní olympiády

Možná úplně prvním, kdo se snažil dostat zimní sporty na olympiádu, byl náš lyžařský Ferda Mravenec Josef Rössler-Ořovský už v roce 1899 s nápadem, aby se konaly v Krkonoších jako součást pařížských OH 1900. Dlouho ale nebyla šance, také proto, že zájem neměli Skandinávci, zejména Švédové. Hájili si své Severské hry, jakýsi hybrid sportovní soutěže a národní výstavy, sledující i posílení národního ducha a propagaci země. Před první světovou válkou se sice MOV usnesl, že v roce 1916 „přilepí“ k berlínské olympiádě i týden zimních sportů na Feldbergu ve Schwarzwaldu, to ale padlo kvůli válce. Premiéru tak obstaralo jedině krasobruslení v roce 1908, sport starší než Coubertinův neo-olympismus.



Olympijské hry - byznys jede jako dráha

Vedle všech nadšených ohlasů a diváckých rekordů ale můžeme stále častěji a silněji slyšet kritiku komercionalizace, gigantismu, nákladů, ztráty olympijských ideálů a hodnot. Jak vlastně tyto protichůdné postoje brát? Zažívá olympijské dění své zlaté časy? Jak se to vezme.



Olympijské hry v Ga-Pa 1936

Předehra a generálka monumentálních her berlínských. Organizačně a především rozsahem o řád výš než hry předchozí. Pro ilustraci: na zahájení 80 000 diváků, na skoku 130 tisíc. Celkově 619 009. Na zakončení 140 000 a skvěle zvládnutá přeprava mezi Mnichovem a Ga-Pa: 75 000 vlaky, 15 000 autobusy, 15 000 auty. Ubytovat zvládli 35 000 návštěvníků. Na to, že řadu sportovišť bylo třeba teprve postavit, pozoruhodné. Kvůli těmto ZOH také došlo ke sloučení obou obcí. Poprvé proběhly sjezdové disciplíny, byť pouze kombinace, takže jen jedna soutěž mužů a jedna žen.



Měly zimní hry na kahánku?

Jak jsem zmínil, zimním hrám se zpočátku bránili Skandinávci. Neměly ale většího nepřítele, než jakým byl americký předseda MOV Avery Brundage (1952–1972). Velmi ortodoxně se snažil udržovat původní myšlenku amatérismu a šel po každém, kdo mu do profilu ryzího amatéra nezapadal.



Olympijské hry mají problém jménem zima

Zimní olympiáda byla, je a vždy bude mladší a menší sestřičkou té letní. Přesto s ní nejsou menší starosti a v lecčems bývá dokonce problémovější.
Sportů provozovaných na sněhu a ledu není mnoho – olympijských jen sedm – a žádný z nich není globální. Přírodní a klimatické podmínky přejí jen omezenému množství zemí. Některé z nejvíce lyžařských jsou navíc malé: Rakousko, Švýcarsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Slovinsko, Česko.



Je olympiáda nejvíc?

Říká a píše se to tak. Platí to ale bez výjimky?
Určitě ano u malých sportů. Jakmile se dostanou mezi olympijské, obdrží od MOV podle rozdělovníku „podíl z kořisti“, tedy z peněz vydělaných za prodej televizních práv a inkasovaných od sponzorů. Pro řadu z nich tvoří tyto „olympijské“ peníze 70–80 % rozpočtu.



Od klubu gentlemanů do stínu palem

V předchozích článcích jsme nastínili aktuální dilema olympismu: deklarované vysoké ideály sportu jako „filozofie“, průběžně konfrontované s tvrdým olympijským byznysem. A poukázali na původce tlaků, jimž je MOV, monopolní vlastník olympismu i OH, vystaven: sportovní federace, národní olympijské výbory, sportovci, část médií a veřejnosti.



Olympijské hry za oponou času

Vím, že je nevděčné přinést poslední díl u nás tak nezvyklé kritiky olympismu v době, kdy doznívá nadšení z pravděpodobně vydařených Her. Autor si tím u mnohých nejspíš vyslouží nálepku škarohlída, ba kazišuka, který ani nedokáže sdílet nadšení z Gabči, Evky, Martiny, Ondry a dalších.



Dozvuky Soči a krize zájmů

Zimní olympijské hry 2014 v Soči měly štěstí i smůlu. Proběhly nad očekávání hladce, měly tedy sklízet patřičnou porci chvály. Jenže místo toho nastoupila Ukrajina a Majdan a agendu olympiády jasně převálcovaly. Rusko a Putin si tak přinejmenším v naší části světa uznání za Hry neužili. A tím, jak téma OH překrylo další dění z oněch končin, se nekonala reflexe Her ani věcná, ani obecná.



Soumrak zájmu o olympiádu

Kdysi dávno jsme měli průpovídku: ze základní pětky našeho týmu nastoupili čtyři. Byli to tito tři: brácha a  já.
Takhle podobně probíhal zájem o ZOH 2022. Ještě v půlce listopadu 2013 se MOV chlubil šesti zájemci. Necelý rok poté už má jenom dva. Navíc slabé: outsidery Almaty a Peking. Nezájem takových pojmů zimních sportů jako Švýcarsko, Německo, Švédsko a Norsko znamená pro MOV blamáž a vážný problém. Rozhodně největší od doby, kdy se na konci roku 1998 provalil památný korupční skandál.



Hodní, zlí a oškliví okolo olympismu

Minule jsme si přiblížili okolnosti kandidatury norského Osla na ZOH 2022. „Mohly to být krásné Hry,“ povzdechl si jistě mnohý poté, co Oslo odstoupilo. Jaksi automaticky se předpokládalo, že „Norové to mají jasné“. Jenže opravdu? Existuje až příliš mnoho příkladů, kdy se pořadatelem stal uchazeč nepříliš valný a leckdy velmi problematický.



Dva olympijští výtečníci

Pojďte si poslechnout příběhy dvou olympijských osobností, nositelů Olympijského řádu a různých dalších ocenění.
Jeden z nich hodně zasáhl jak lyžování, taky i naši olympijskou historii. Druhý sice nebyl lyžař, ale naše životy poznamenal mnohem víc, než by koho napadlo.



Trochu na smířlivou notu

Už druhou sezonu zde snáším příklady toho, že ušlechtilý olympismus a jeho lidé a produkty nejsou vždy tak úchvatné, jak se nám běžně předkládá. Pokud se snad někdo ptá, jestli je to nějaká kampaň, kdo za tím je a co tím sleduje, je odpověď jednoduchá. Žádná kampaň a nikdo v pozadí. Je to čistě osobní iniciativa, množstvím vynaložené práce naprosto nerentabilní. Vznikla spontánně, když jsem se k této problematice dostal přes vrcholné lyžařské soutěže.