Takže se úvodem úlisně pokusím o taktickou pochvalu. Ano, Hry samy o sobě jsou krásnou přehlídkou kvalitních sportovních výkonů, dramat, tryskajících nefalšovaných emocí. Jsou to momenty, které berou za srdce, i když bychom si stokrát říkali, že tam ti sportovci jsou vlastně v práci a dělají to, zač jsou placeni. Měli jsme krásnou možnost potěšit se medailemi našich i spoustou skvělých výkonů. Hry tak splnily svůj úkol. Jimi medializované sporty obsáhly, jak praví teoretici (Sage), „ideální kombinaci zábavy, napětí, včetně kontrolované dávky násilí a audiovizuální síly.“ A my coby diváci jsme při jejich sledování uspokojili, podle Lutze Hutha, potřeby vlastního rozptýlení, ztotožnění s aktéry a afektu neboli emocí, a současně i sdílení s jinými, družení s nimi (hospody, náměstí). Navíc nám Hry poskytly společenskou užitečnost. To když dění následně probereme na internetu, sociálních sítích, ale i s živými spolufanoušky. (A my pisálci jsme dostali vděčné téma, které se dá vydatně vytěžit.) Na dva roky jsme si užili tohoto monumentálního rituálu s kvazireligiozním charakterem, kde oslnivý stadión nahrazuje starou křesťanskou katedrálu, kde se původní dvourozměrný pochod po ploše posunuje, stejně jako věže svatostánků, do výše – až málem jako deus ex machina se z nebe snese samotná „britská královna“. A kde relikvie v podobě olympijských pochodní prodělávají stále bombastičtější putování – na Mt. Everest, do vesmíru.

Panem et circenses, chléb a hry, spolehlivě fungují. Myslíte, že se MwSt neboli DPH v Německu zvyšovala v průběhu fotbalového MS 2006 čirou náhodou?

Falešná apolitičnost

Hry ukázaly, jak falešná je hra na jejich apolitičnost. Politické byly přece od začátku. Vždyť „mír“ je v kontextu mezinárodní koexistence států s jejich často protichůdnými zájmy – kdysi stejně jako dnes i zítra – pojmem silně politickým. Prosazování ideologie a filozofie euroatlantické civilizace je přece také politikum. „Sport jako kulturní forma založená na soupeření je jedinečným způsobem otevřený politické a ideologické manipulaci.“ (P. Bínková)

Nikdy bych nevěřil, že ocituju kovaného komunistického aparátčíka 70. a 80. let, tehdy předsedu ÚV ČSTV Himla, z Rudého práva 1980: „Sport vždycky byl, a je, věcí politiky. Olympijské hnutí je politické, je to odraz třídně rozděleného světa.“ Když vynecháme přeškrtnuté, lze něco věcně namítnout?

Celý tento text bych mohl vyplnit výčtem olympijských politických aktů. Politikou bylo i přijetí Sovětského svazu, kdy sice tehdejší předseda Edström napřed psal „nemám chuť pustit mezi nás komouše“, ale potom se pánové z MOV sklonili před Stalinem podobně jako před Hitlerem, vyhandlovali přijetí SSSR za propuštění německého kolegy a nechali si vnutit aparátčika Andrianova, přestože nesplňoval zásadní požadavek komunikace francouzsky nebo anglicky. (Nestorem MOV je jeho „mladší“ kolega Smirnov, který v MOV sedí od roku 1971.) Kdy sice od emigrantů věděli, že sovětští sportovci jsou státní profesionálové, ale když chtěli, dokázali argumentačně ohnout jinak tak svatou zásadu amatérismu, kterou dokázali použít jako klacek ještě proti Schranzovi 1972. A co teprve bojkoty, některých zemí na více hrách až po celých Her 1980 a 1984.

Nebylo až groteskní, jak se vynořila „homosexuální“ agenda a jaké divadlo se okolo ní rozpoutalo? Jak se řešilo, který čelný politik do Soči pojede, či nepojede – až se místy zdálo, že se má odehrát summit hlav států, ne formálně apolitický svátek sportu. Či jak poté, co se první sportovci pochvalně vyjádřili o podmínkách, skoro jako na povel utichla kritická mediální kanonáda?

(Mimochodem, k pochopení ruské zahraniční politiky je nezbytné seznámit se s názory otce ruské neo-geopolitiky Alexandra Dugina, např. „Osnovy geopolitiki“, leccos lze dohledat na internetu v češtině. Užitečná hesla také „thalassokracie“ a „tellurokracie“.)


Pěkné Hry, nejasná budoucnost

Pokud se do konce Her nestalo nic zlého, přiřadí se Soči k těm úspěšným. Bylo by ostatně smutné, aby za ty rekordní peníze takové nebyly. Bude zajímavé sledovat osud zdejších sportovišť. Lyžaře mohou přilákat velkorysé sjezdovky (pokud zvládnou zasněžení a úpravu), snowparky (dtto), ještě více ale jistě heliskiing v úchvatných velkých horách. Zajímavá může být levná vodka a ženská přízeň. Odrazovat naopak může vzdálenost, buzerace letecké přepravy, obavy o bezpečnost, komunikační bariéra. Bude záležet na tom, zda Rusové dokážou zvládnout „alpský“ standard služeb. A samozřejmě na marketingu. Nové středisko bude nutné tlačit do hlav potenciální klientely.

Budoucí efekt olympiády na celou oblast Soči a příslušných hor není vůbec snadné odhadnout. Jak popisuje například švýcarsky pečlivá studie Hospodářské důsledky velkých sportovních událostí (Institut für Tourismuswirtschaft ITW, Hochschule für Wirtschaft Luzern), bývá zejména dlouhodobý efekt takových akcí obecně přeceňován. To, že se město či oblast stane díky OH známým, ještě k nalákání hostů nestačí. Větší vliv může mít třeba vývoj ekonomiky zemí cílové klientely nebo změny kurzů měn. A také počasí.

Větší efekt vytěží místo dosud neznámé. To byl také jeden z hlavních důvodů odporu Němců proti pořádání ZOH 2022. Mnichov i Garmisch jsou známé dostatečně a také další dvě menší lokality pořádají pravidelně vrcholné závody.

Švýcaři také zdůrazňují potřebu silného velkoměsta poblíž. S tím zase bojuje třeba Lillehammer: poslední „skromné“ hry byly zasazené do města příliš malého, které nedokáže olympijskou infrastrukturu dostatečně vytížit. (Však také současnou kandidaturu podává Oslo.)

Ze studie Jona Teiglanda (1999) vyplývá mj.: odhady následné návštěvnosti byly nadsazené o 85 %, tři roky po ZOH bylo průměrné vytížení ubytovacích kapacit jen 40 %, takže 40 % hotelů zkrachovalo. Díky Hrám sice vzniklo 300 trvalých pracovních míst, ale každé přišlo na tři miliony dolarů. Dlouhodobý efekt je „marginální“ a vůči nákladům „nepřiměřeně malý“. (Existuje ještě jedna studie, o něco pozitivnější.)

Také Kasamati (2003) provedl analýzu studií důsledků olympiád. Existují až od roku 1984 (to byly první opravdu komerční hry) se závěrem, že představy naslibované v kandidaturách se nesplňují. Však prý také dlouholetý viceprezident MOV Kanaďan Pound jednou prohlásil, že nikde se tolik nelže jako v kandidátských materiálech. U nafouknutých prognóz, Cromptonem zachycených v 11 bodech, se dokonce používá termín „prostituce expertů“.

„Neexistují olympijské hry, které by byly výdělečné,“ tvrdí Robert Barney, ředitel International Centre of Olympic Studies, University of Western Ontario. Podobný závěr předkládá i Andrew Rose z University of California, autor studie The Olympic Effect.

Poučný je také starší americký průzkum, nakolik jsou OH propagací pořadatelského města. Z dotázaných Američanů si jen 28 % pamatovalo, kde se Hry pořádaly (Montreal), zato 40 % vědělo, která televizní stanice je přenášela…



Praha olympijská o.p.s.

Vznikla 27. 3. 2007 jako společný podnik magistrátu a ČOV, neboť olympisté dlouhodobě, dokonce už roku 2001, protlačovali myšlenku OH v Praze. Velká studie existovala už před založením společnosti. Celá legrace přišla na 70 502 512 Kč, po zrušení prý zbylo 208 324 korun, když vklad magistrátu byl prý 15 milionů. Proč by také mělo zbýt víc, když jen logo stálo 330 000. Na kampaň si Pražáci jistě ještě pamatují, i na neuvěřitelný rozpor mezi jasně negativními reakcemi veřejnosti a údajnými průzkumy v podobě fifty-fifty. Veselé byly také propočty nákladů, lišící se několikanásobně. Nápad je momentálně u ledu, ale, řečeno s Fučíkem, lidé, bděte.



Olympgate Salt Lake City

Mnozí si jistě vzpomenete. Tehdy to byl skandál, jemuž se nedalo uniknout. Už jsem psal o tom, jak na daně pozorná a na formální čistotu peněžních toků dbalá Amerika skřípla MOV i jeho malého velkého šéfa. Ti tehdy své opojení autonomní sportovní mocí, obalovanou stále většími penězi, šikovným statutem švýcarské neziskovky, která se odpovídá jen sama sobě, opravdu přehnali. A přitom na začátku byla naštvaná podváděná manželka čelného funkcionáře organizačního výboru ZOH 2002. Všechno vytáhla na svět 24. listopadu 1998 lokální televize a teprve týden nato se sešla komise MOV a začala „vyšetřovat“. A za dalších 10 dnů vystoupil seniorní funkcionář MOV a dlouholetý prezident FIS Marc Hodler s „objevným odhalením“ jasné korupce, kupčení s hlasy, špinavých kampaní. Ať už se ve starém pánovi hnulo svědomí, nebo spíš vrátil prezidentu Samaranchovi porážku ve volbách 1980, které znechucený končící šéf Killanin označil za zmanipulované, či zda už to bylo jen dohodnuté představení, bouchlo to hodně nahlas. A bratrstvo olympijské pracky jednalo jak divé a začalo dokonce vylučovat. Pikantní byl významný podíl korupčníků afrických, takže se tahanice dokonce rozmázly i jako rasistické tažení proti mladé Africe. Ukázalo se, že sice už na kongresu 1994 dopadly na MOV některé sportovně-etické otázky, uvnitř uzavřené „olympijské rodiny“ ale neexistoval zájem nastavit a kontrolovat etiku hospodaření, kandidatur, lobbování, hlasování. Také k problematice dopingu se stavěl vlažně: „Samaranch v tom prošustroval 10 let,“ kritizoval vážený předseda lékařské komise Alexander de Merode. Na programu byly totiž důležitější věci. Například roku 1991 najal Samaranch agenturu Grey Advertising, aby MOV vylobbovala udělení Nobelovy ceny míru. Prasklo to díky norským novinářům. Začala se rodit „zelená agenda“ a spolupráce s důležitými partnery včetně OSN, za jejíž obdobu se jak MOV, tak mocná fotbalová FIFA považovaly – aniž by ale MOV stál na jednoduchém principu jeden člen = jeden hlas. (Takže aktuálně je pět členů MOV ze Švýcarska, ale žádný z Česka a z řady dalších zemí.)


A my coby diváci jsme při jejich sledování uspokojili, podle Lutze Hutha, potřeby vlastního rozptýlení, ztotožnění s aktéry a afektu neboli emocí, a současně i sdílení s jinými, družení s nimi


Lidský vysavač a Kissinger v akci

Během roku 1999 se podařilo skandál mezinárodního rozsahu „vyřešit“ a „uzavřít“ ve stylu „vyšetřování skončilo, zapomeňte“ tak, aby do symbolického roku 2000 šel MOV opět „čistý“. Šest hříšníků vyhodili, čtyři přinutili rezignovat. Byli mezi nimi i výtečníci, kteří se za své jiné čachry skutečně dostali do vězení. Magnát Mohamed Hasan z Indonésie dostal ve své zemi 6 let natvrdo, Korejec Kim Un-Yong 2,5 roku, jeho krajan Yong Sung Park 3 roky podmíněně. Známý atlet Guy Drut byl ve Francii omilostněn, v USA dostal 15 měsíců podmíněně. Z „korupčníků“ MOV nejvíce proslul Jean-Claude Ganga z Republiky Kongo. Otec 10 dětí, přezdívaný „lidský vysavač“, vyluxoval z kont kandidátů Her 216 010 dolarů. To už je, uznejte, hodně příjemná sesle v MOV.

Smutné je, že neúspěšné Toronto podalo už pár let předtím 26stránkovou zprávu o uplácení v roce 1991 – ale MOV na ni vůbec neodpověděl.

Zůstává ale také otázkou, jak hodnotit „korupci“, když neexistují jasné zásady. Spoléhat na to, že Afričané, jejichž prarodiče možná ještě někde žili na kraji pralesa, sdílejí naše hodnotová kritéria? Když takový funkcionář třeba viděl, jak domácí vládnoucí satrapové hamouní miliony, ba stamiliony? Bez znalosti tehdejší praxe těžko soudit. Nelze se ale přece jenom ubránit otázce, zda je větší viník ten možná naivní, co bral, nebo ten vědoucí, který divoké poměry zavedl, trpěl, či dokonce využíval také.

Pod tlakem se MOV trochu víc otevřel a maličko zprůhlednil. Vždyť třeba na kongresu 1981 vůbec nebyla diskuze! Poprvé sestavil zprávu o finanční situaci, poprvé nebylo zasedání uzavřené, poprvé si taky navolil několik sportovců coby opravdových členů. V té první várce byl tehdy i náš Jan Železný. A jak jsem už dříve zmínil, Samaranch angažoval agenturu Hill & Knowlton, aby profesionálně „minimalizovali negativní hospodářské a právní důsledky“. Neboli vyleštili image MOV. Než to odhalili novináři z WSJ, vyúčtovali si spindoktoři 1,75 milionu dolarů z prý až pěti připravených. Například iniciativa Celebrate Humanity se zdá být jedním z plodů. Nebo IOTF, „Nadace olympijského míru“. A ne náhodou tehdy konečně vznikla WADA, antidopingová agentura.

A jak už taky víme, jako těžká váha mezinárodního kalibru zapracoval samotný mág americké zahraniční politiky Henry Kissinger, dnes jediný žijící „Honor Member“ MOV.

Olympijské řády

Středověký panovník uděloval léna a šlechtické tituly a řády, moderní doba je zčásti nahradila, zčásti doplnila dalšími vyznamenáními, čestnými doktoráty a lukrativními funkcemi. Původně šlechtický MOV si na svých „metálech“ dával záležet odpradávna. Z honosně znějícího olympijského řádu učinil dokonalou frašku samožerný předseda Samaranch. „Jemuž patří titul Excelence,“ četl jsem v jedné bakalářce! Takhle dokázal malý frankistický úředník „fašistické vlády“ (RB OSN 1946), který ještě v polovině 70. let používal celosvětově zprofanovaný pozdrav (saluto romano?), shodný s hitlerovským hajlováním, doslova zblbnout i naši akademickou sféru. Patří k tomu i pochlebující text na stránkách ČOV, který ještě tři roky po exprezidentově smrti nekriticky opěvoval jeho zásluhy jako živého.

Samaranch se s chameleonskou lstivostí dokázal vloudit do přízně kohokoliv, koho potřeboval. Olympijský řád tak od něj dostali i výtečníci jako hlavní komunističtí papaláši Honecker (1985), Ceausescu (1984). A co třeba Boris Jelcin, Nelson Mandela, při vší úctě papež Jan Pavel II., Indira Gándhí nebo prezident Samsungu Lee Kun-hee, v Koreji odsouzený v korupčním skandálu a poté coby superprominent omilostněný? Německý funkcionář Willi Daume, člen NSDAP č. 6,098,980? Nebo Lassane Palenfo, jehož se Samaranch pokoušel vyreklamovat z vězení, kde seděl za přípravu vraždy, aby mohl jet na hlasování MOV? Yoshiaki Tsutsumi, jeden čas nejbohatší muž světa, potom 30 měsíců podmínečně na 4 roky...

Nemusí to být hned Řád, či dokonce Coubertinova medaile. „Za vynikající přínos olympijskému hnutí“ dostal milý pán Lukašenko alespoň Řád EOC, evropského svazu OV.

Výtečníků by byla celá řada. Zmíním ještě šéfa uzbeckého sportu a viceprezidenta boxerské AIBA Gafoura Rachimova. Toho nepustili do Sydney 2000, FBI ho vede jako šéfa drogového kartelu.

Našemu Himlovi zase Samaranch mazal med kolem huby ohledně režimních sportovních bakchanálií neboli spartakiády 1985. Himl, instalatér a poté absolvent moskevské VŠ stranické ÚV KSSS, podle olympijského nekrologu honosně „social science graduate“, sice nebyl členem MOV (tím byl Slovák Černušák s velkou kariérou od roku 1969), ale Samaranch si ho předcházel, upíchl ho do nové komise masového sportu a dokonce se prý připravoval Himlův řád.

Přesto byla sočinská olympiáda krásná, našim sportovcům se dařilo, jako lyžaři jsme nevěřícně sledovali druhá místa Ondry Banka. Abychom si dostatečně uvědomili váhu a hodnotu těchto výkonů: v žebříčku FIS figuruje 1 133 skokanů, 689 kombiňáků, 2 270 freestylistů a 921 freestylistek všech disciplín, 1 022 všech snowboardistek. IBU registruje 1 742 biatlonistů a 1 215 biatlonistek. Rychlobruslení má 431 jmen obojího pohlaví. Alpské lyžování mužů 7 890. Tolik ke konkurenci.



První zimní olympiády

Možná úplně prvním, kdo se snažil dostat zimní sporty na olympiádu, byl náš lyžařský Ferda Mravenec Josef Rössler-Ořovský už v roce 1899 s nápadem, aby se konaly v Krkonoších jako součást pařížských OH 1900. Dlouho ale nebyla šance, také proto, že zájem neměli Skandinávci, zejména Švédové. Hájili si své Severské hry, jakýsi hybrid sportovní soutěže a národní výstavy, sledující i posílení národního ducha a propagaci země. Před první světovou válkou se sice MOV usnesl, že v roce 1916 „přilepí“ k berlínské olympiádě i týden zimních sportů na Feldbergu ve Schwarzwaldu, to ale padlo kvůli válce. Premiéru tak obstaralo jedině krasobruslení v roce 1908, sport starší než Coubertinův neo-olympismus.



Olympijské hry - byznys jede jako dráha

Vedle všech nadšených ohlasů a diváckých rekordů ale můžeme stále častěji a silněji slyšet kritiku komercionalizace, gigantismu, nákladů, ztráty olympijských ideálů a hodnot. Jak vlastně tyto protichůdné postoje brát? Zažívá olympijské dění své zlaté časy? Jak se to vezme.



Olympijské hry v Ga-Pa 1936

Předehra a generálka monumentálních her berlínských. Organizačně a především rozsahem o řád výš než hry předchozí. Pro ilustraci: na zahájení 80 000 diváků, na skoku 130 tisíc. Celkově 619 009. Na zakončení 140 000 a skvěle zvládnutá přeprava mezi Mnichovem a Ga-Pa: 75 000 vlaky, 15 000 autobusy, 15 000 auty. Ubytovat zvládli 35 000 návštěvníků. Na to, že řadu sportovišť bylo třeba teprve postavit, pozoruhodné. Kvůli těmto ZOH také došlo ke sloučení obou obcí. Poprvé proběhly sjezdové disciplíny, byť pouze kombinace, takže jen jedna soutěž mužů a jedna žen.



Měly zimní hry na kahánku?

Jak jsem zmínil, zimním hrám se zpočátku bránili Skandinávci. Neměly ale většího nepřítele, než jakým byl americký předseda MOV Avery Brundage (1952–1972). Velmi ortodoxně se snažil udržovat původní myšlenku amatérismu a šel po každém, kdo mu do profilu ryzího amatéra nezapadal.



Olympijské hry mají problém jménem zima

Zimní olympiáda byla, je a vždy bude mladší a menší sestřičkou té letní. Přesto s ní nejsou menší starosti a v lecčems bývá dokonce problémovější.
Sportů provozovaných na sněhu a ledu není mnoho – olympijských jen sedm – a žádný z nich není globální. Přírodní a klimatické podmínky přejí jen omezenému množství zemí. Některé z nejvíce lyžařských jsou navíc malé: Rakousko, Švýcarsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Slovinsko, Česko.



Je olympiáda nejvíc?

Říká a píše se to tak. Platí to ale bez výjimky?
Určitě ano u malých sportů. Jakmile se dostanou mezi olympijské, obdrží od MOV podle rozdělovníku „podíl z kořisti“, tedy z peněz vydělaných za prodej televizních práv a inkasovaných od sponzorů. Pro řadu z nich tvoří tyto „olympijské“ peníze 70–80 % rozpočtu.



Od klubu gentlemanů do stínu palem

V předchozích článcích jsme nastínili aktuální dilema olympismu: deklarované vysoké ideály sportu jako „filozofie“, průběžně konfrontované s tvrdým olympijským byznysem. A poukázali na původce tlaků, jimž je MOV, monopolní vlastník olympismu i OH, vystaven: sportovní federace, národní olympijské výbory, sportovci, část médií a veřejnosti.



Monopol Mezinárodního olympijského výboru

Začátkem listopadu 2013 se občané Mnichova, Garmische a dalších dvou lokalit v referendu rozhodli odmítnout kandidaturu na ZOH 2022. Nesouhlas není ani první, ani ojedinělý, přesto je určitým zlomovým momentem. Tentokrát totiž nešlo jen o životní prostředí, nepřiměřené náklady, osobní nepohodlí, ba ani jenom o protest proti megalomanii Her. Bavorsko, nejbohatší spolkový stát, by na hry s oficiálním rozpočtem 3,5 miliardy eur v klidu mělo. Většina zavedených sportovišť stojí, Němci uspěli jako pořadatelé fotbalového MS 2006, Mnichov kandidoval už na rok 2018, šéfem MOV je Němec. Hry prosazovala hlasitá kampaň. A přesto byla většina hlasujících proti. Jak je to možné?



Dozvuky Soči a krize zájmů

Zimní olympijské hry 2014 v Soči měly štěstí i smůlu. Proběhly nad očekávání hladce, měly tedy sklízet patřičnou porci chvály. Jenže místo toho nastoupila Ukrajina a Majdan a agendu olympiády jasně převálcovaly. Rusko a Putin si tak přinejmenším v naší části světa uznání za Hry neužili. A tím, jak téma OH překrylo další dění z oněch končin, se nekonala reflexe Her ani věcná, ani obecná.



Soumrak zájmu o olympiádu

Kdysi dávno jsme měli průpovídku: ze základní pětky našeho týmu nastoupili čtyři. Byli to tito tři: brácha a  já.
Takhle podobně probíhal zájem o ZOH 2022. Ještě v půlce listopadu 2013 se MOV chlubil šesti zájemci. Necelý rok poté už má jenom dva. Navíc slabé: outsidery Almaty a Peking. Nezájem takových pojmů zimních sportů jako Švýcarsko, Německo, Švédsko a Norsko znamená pro MOV blamáž a vážný problém. Rozhodně největší od doby, kdy se na konci roku 1998 provalil památný korupční skandál.



Hodní, zlí a oškliví okolo olympismu

Minule jsme si přiblížili okolnosti kandidatury norského Osla na ZOH 2022. „Mohly to být krásné Hry,“ povzdechl si jistě mnohý poté, co Oslo odstoupilo. Jaksi automaticky se předpokládalo, že „Norové to mají jasné“. Jenže opravdu? Existuje až příliš mnoho příkladů, kdy se pořadatelem stal uchazeč nepříliš valný a leckdy velmi problematický.



Dva olympijští výtečníci

Pojďte si poslechnout příběhy dvou olympijských osobností, nositelů Olympijského řádu a různých dalších ocenění.
Jeden z nich hodně zasáhl jak lyžování, taky i naši olympijskou historii. Druhý sice nebyl lyžař, ale naše životy poznamenal mnohem víc, než by koho napadlo.



Trochu na smířlivou notu

Už druhou sezonu zde snáším příklady toho, že ušlechtilý olympismus a jeho lidé a produkty nejsou vždy tak úchvatné, jak se nám běžně předkládá. Pokud se snad někdo ptá, jestli je to nějaká kampaň, kdo za tím je a co tím sleduje, je odpověď jednoduchá. Žádná kampaň a nikdo v pozadí. Je to čistě osobní iniciativa, množstvím vynaložené práce naprosto nerentabilní. Vznikla spontánně, když jsem se k této problematice dostal přes vrcholné lyžařské soutěže.