Tento článek vyšel v časopisu SNOW 84 (listopad 2014)
Sportovní svět vzdychá po báječné atmosféře posledních komorních Her v Lillehammeru 1994. Přiblížit se k nim v roce 2022 bylo pro Nory lákavé. Nepotřebují se předvádět: jsou medailově nejúspěšnější zemí zimních sportů a jednou z nejbohatších na světě. Jejich ambicí mohla být uměřenost po chlubivém Soči 2014 a jistě i Pchjongčchang 2018, jakýsi návrat ke kořenům. Také MOV by se takové hodily jako argument, že spirála obludných nákladů není nutná. Jenže představu o skromnosti měly obě strany hodně jinou.
Bohaté i uvážlivé Norsko
Norsko má při sotva 5 milionech obyvatel mimo „zvláštní“ státečky díky ropě a plynu nejvyšší HDP/os. Jeho zdroje (stav 2012) ale nejsou příliš velké. Ropy má 0,4 % světových zásob a při současném podílu na světové těžbě 2,1 % může tímto tempem těžit ještě 10,7 roku (ukazatel R/P). Plynu má 1,1 %, těží 3,4 % při R/P 18,2 roku. (Některé šťastné země mají R/P přes 100 let. Venezuela a Irán u ropy i plynu.) Takže uvážlivě hospodaří, od vrcholu 2001 těžbu ropy snížilo na polovinu. Od roku 1990 krmí Statens pensjonsfond, největší státní investiční fond na světě v hodnotě 893 miliard dolarů.
Chyběla podpora
Na zjištění, co vše MOV požaduje a diktuje, reagovali Norové v březnu sedmibodovým dopisem. Žádali mj. včas jasný počet soutěží, vyšší využití stávajících sportovišť i to, aby si MOV platil ubytování sám. MOV odpověděl až za půl roku, výsledkem tohoto tlaku i materiálu, o němž jsme psali minule, byla lehce vstřícnější verze pořadatelské smlouvy.
Narychlo a zčásti slibně se začalo uvažovat o úspornější verzi Her. Nakonec ale norští politici menšinové vlády (11x konzervativní Høyre a 7x pravicová Fremskrittspartiet) ke shodě o schválení potřebných garancí nedospěli a kandidatura tím 1. října padla. (Možná i proto, že půlku vlády tvoří ženy včetně premiérky Erny Solberg a ministryně financí Siv Jensen. Muži jsou větší sportovní fanatici...)
Odmítnutí tak bohatých států jako Švýcarsko, Bavorsko a Norsko nelze vysvětlovat jen penězi. Pár miliard na olympiádu by norský Statens pensjonsfond skoro nezaznamenal.
Podle některých komentářů zřejmě tentokrát vedle peněz sehrály roli – snad prý dokonce větší – také ideje a emoce. MOV se jimi sice rádo a hlasitě zaštiťuje, ale Norsko nyní řeklo pořádně nahlas, jak nahý král je.
Lillehammer 1994 se opakovat nebude
Podle dobrých norských hodnot
Norům totiž zcela spadla čelist, když se začetli do diktátu 7 000(!) stránek požadavků. Některé vstřícnosti MOV tak naprosto zanikly pod přetrvávajícími velkopanskými požadavky. Deník VG si pod palcovým titulkem IOC krever gratis sprit på stadion og cocktail-fest med Kongen (MOV požaduje zadarmo alkohol na stadionech a koktejl-party u krále) olympijské pampene neboli papaláše parádně vychutnal a nejspíše tak napomohl rozhodnutí. Padesát limuzín s řidiči, každému členu MOV mobil Samsung „med norsk abonnement“, vyhrazené jízdní pruhy, požadavky na hotelové služby upomínající spíš na rozmazlené hollywoodské stars, na permanentní dostupnost lahůdek, nonstop vyhrazenou lékařskou péči, zvláštní odbavení na letišti takřka s červeným kobercem, doporučení občanům, aby po dobu Her odjeli pryč, a další a další. To už bylo příliš (viz níže).
Pane králi, tak jsme tady!
Nesmírně oblíbený předchozí král Olav V., „folkekongen” neboli král lidový, si prý kdysi při omezení dopravy kvůli energetické krizi hodil lyže na rameno a odkráčel s ostatními na vlak. Možná je to spíš trochu urban legend, ale v norském narativu koluje a lid takovou story miluje. Vytasit se v kultuře, kde si král zakládá na své civilnosti, s nabobskými požadavky je takřka sebevražedné. Média věc fikaně prezentovala jako maximální chucpe, když se MOV sám vnucuje na party do paláce. Panovník je sice hlavně ceremoniář, etiketa ale nařizuje, že on je tím, kdo zve. A dorazila to s Regningen betaler du, kong Harald!, Účet zaplatíš ty, králi Haralde! Přitom, paradoxně, je Harald olympijský jachtař, (1964, 68, 72) a dokonce držitel Olympijského řádu. Šéfy MOV by byl jistě rád přijal sám od sebe.
Hodláme pořádat Hry podle „gode norske verdier“, dobrých norských hodnot, zaznělo. A k nim patří i nøkternhet, uměřenost, střízlivost. „S termoskou a vlastním sendvičem,“ charakterizoval to kdosi. Kdežto dnes vládne „eventokracie“, kdy se kdejaká – nejenom sportovní – akce pořádá v podobě co nejbarnumštější show. Což mimochodem vadilo i některým Bavorům.
Já pán, ty pán
Olympijská šlechta už příliš dlouho žije ve své papalášské slonovině. „Skromné“ Hry v oblíbeném Norsku budiž, ale skromnost se nesměla dotknout jejich požitků ani feudálních výsad pro „olympijskou rodinu“ se sponzory v čele. A v tomto u skandinávsky střídmých Norů tvrdě narazili. Nabubřelá sportovní aristokracie si v Norsku L.P. 2014 naběhla na vidle a parádně se napíchla.
MOV neumí číst signály, prohlásil vlivný politik Trond Helleland. Má pravdu: MOV si zvykl vybírat z nadržených kandidátů jako paša v harému. On je pán a jediný vlastník olympiád a všichni k němu chodili s prosíkem.
Jenže předchozí odmítnutí, dokonce ve vlasti předsedy Bacha, měla být dostatečně varovná. Stejně jako nevalná podpora Her v Norsku především na venkově, i požadavky z dopisu. Přitom už při krizi 1999 H &K analyzovali, že média po MOV tak umanutě šla i proto, že je vnímala jako arogantní, uzavřenou elitářskou skupinu. MOV podcenil tradiční norské rovnostářství, založené historicky především na neexistenci nevolnictví, díky němuž platí „já pán, ty pán“ více než jinde. Tohle asi ansámbl se dvěma šejky, čtyřmi princi, třemi princeznami, velkovévodou a dalšími pěti aristokraty čestnými plus se zpychlými hodnostáři plebejskými bude chápat jen těžko. V Norsku neradi poskytujeme „en liten gruppe mange privilegier“, malé skupině velká privilegia, zněl jeden z komentářů.
Norové dali olympijským pampene sežrat i „kauzu sørgebånd“ ze Soči (viz níže).
Kauza Sørgebånd
MOV v souladu s Chartou nepovolil norským běžkyním smuteční
stužku (sørgebånd) na kombinéze jako uctění památky bratra jedné
z nich, zemřelého těsně před Hrami, a za neuposlechnutí je potrestal
důtkou. Případ vyvolal zejména v Norsku značné vášně. Striktní
aplikaci pravidel sice nelze formálně nic vytknout, ale MOV podcenil faktor
emocí.
Úmrtí blízké osoby je samo o sobě jedním z nejsilnějších
stresorů. Přidáme-li předstartovní stavy při tak zásadní soutěži,
vznikne zcela mimořádná situace. MOV na image OH a bouřících emocích
vydělává miliardy. Zde je ale ve vzniklé situaci coby tupý byrokrat vidět
nedokázal. Předpis byl dodržen, ale ona vzývaná humanita, jež mu pomáhá
olympiády tak skvěle prodávat, zaplakala. Nory naštval i jejich člen MOV
Heiberg, neboť loajálně podpořil stanovisko výboru. A pamatovali
si…
Vaše chyby a vina, Norové!
Lahůdkovou četbou (viz olympic.org) je reakce MOV. Lítost nad tím, že setkání mládeže světa v duchu idejí olympismu se nebude konat v zemi těmto ideálům tak zaslíbené? Naivkové. Úlisně lituje „ztracené příležitosti“ i fanoušky a sportovce, že přišli jak o Hry doma, tak o příspěvek 880 milionů od MOV. (Část je ale mastně ohodnocené know-how, získávané i povinně zadarmo od všech pořadatelů. Do Soči šlo 750 milionů.) Uraženě a urážlivě vyčítá Norům, že na schůzku s MOV neposlali dostatečně vysoké funkcionáře, takže politici „zřejmě neměli správné informace a rozhodovali se na základě polopravd a věcných nepřesností“. Což politiky příslušně nakrklo: zabýváme se tím tři roky a posoudit to rozhodně schopni jsme, ohradil se Helleland. Byla tato útočná rétorika MOV nezvládnutým zklamáním, nebo demonstrací síly? „Po tomhle je u nás nejbližší šance na kandidaturu nejdřív za deset let,“ vystihl atmosféru slavný rychlobruslař Olav Koss, před časem člen MOV. A navrch: předseda Bach se hned nechal slyšet, že ZOH jsou stále „premium product“, a to „pravděpodobně víc než dřív“!
Zase jste čekali něco jímavých olympijských idejí? Kdepak, jde přece o produkt a hlavní je okamžitě ujistit TOP-partnery jeho nepoškozenou hodnotou. Výmluvné. Jestli Bach opravdu potřeboval argumenty pro uvažované změny, za tuto norskou facku by měl být upřímně vděčný. Za varování, že nesmí být pasivní jako jeho předchůdce Rogge. Belgický slušňák sliboval zkrotit gigantismus, ale stal se opak.
Kdo vodí loutky?
Může ale ještě vůbec předseda tohoto spolku onen olympijský penězostroj řídit a ovlivňovat? Na velké globální šachovnici je jen snadno nahraditelnou figurkou sportovního cirkusu. Nakonec ani šejci s petrodolary a svým vlivem na sport a MOV nejsou než užitečnými spojenci z milosti těch, kdo skutečně tahají za drátky. Když dostanou své hračky a statusové symboly – drahá auta, tryskáče, fotbalové kluby, sportovní funkce –, nebudou zlobit a budou vděčně spolupracovat.
Lillehammer 1994 se opakovat nebude. Ani nemohl. Tehdy v 80. letech byla úplně jiná situace. Skromnější. Těšili jsme se na profesionály, Norové byli nadšení z rozjeté těžby ropy, Hry houfně podporovali. ZOH 1992 ještě nezískali, 1994, sladce před švédským rivalem, už ano. Panovala všeobecná euforie z pádu Železné opony, nových trhů a světlých zítřků. Olympiáda nebyla sešněrovaná těmi šílenými 7 000 stranami pokynů a povinností. Jenže smysl pro míru postupně vyklidil místo fanatické ochraně značky a symbolů ve prospěch páru tvrdě platících partnerů. Nyní mohou olympijští bossové přemýšlet, zda tento urputný ochranářský byznys-diktát nebyl vlastně kontraproduktivní.
Zatímco východní kultury slaví, západní svět je k MOV stále
kritičtější
A co image?
Olympijská krize? Opravdová nejspíš ještě ne. Bylo už hůř: v době bojkotů 80. let i v roce 1999 po vypuknutí korupční aféry. Ale vzniklá situace dobrá není. „Pořadatelská města jsou životadárnou tekutinou olympijského hnutí,“ píše už před časem bývalý (1983–2004) dlouholetý ředitel marketingu MOV Michael Payne. „Jakmile jejich počet klesne na jedno až dvě, MOV přestane být vůdčí silou“. MOV třicet let sofistikovaně za pomoci renomovaných agentur buduje svůj image pomocí vznešených hodnot (či jejich nálepek: naděje, sny, inspirace, přátelství, fair play, radost, úsilí byly stěžejními buzzwords pro kampaň Celebrate Humanity, 1990). Pověst těch, kdo Hry přidělují „ošklivým“ zemím Rusku, Číně, Kazachstánu, kdo odpudil klasické slušné a chová se přitom jako arogantní nabob, MOV a její značce rozhodně nepřidá. Ještě jednou Payne: „Jakákoliv eroze olympijských ideálů rovněž narušuje hodnotu značky.“
Mezi deseti TOP sponzory jsou sice čtyři z desítky (3., 6., 7., 9.) nejcennějších značek světa podle Interbrand 2014, ale jako symbol plánované modernizace by MOV určitě hodně stál o nové technologické hvězdy (1. Apple, 2. Google, 5. Microsoft). Už jenom proto, aby byl atraktivnější pro mladé ve vyspělých zemích, kteří klasické olympijské globalizátory Coca Colu a McDonald´s zrovna nezbožňují. Takhle si ale MOV přízeň nových gigantů nezíská.
Noční olympiády
Průšvihem jsou časová pásma. Rekapitulujme: 2014 Soči, 2018 Korea, 2020 Japonsko, 2022 Kazachstán nebo Čína. Přibližně polovina příjmů za televizní práva pochází z USA, tam mají také sídlo mnozí TOPáci.
Důsledek? Když má Korea a Japonsko 10 hod. = Čína 09 hod. = Kazachstán 07 hod. = Soči 05 hod. = Kalifornie 17 hod. = New York 20 hodin. Dejte si to do tabulky a zjistíte, že při všech čtyřech budoucích OH se jedině dopolední soutěže v Koreji a ev. Číně dostanou do amerického večerního prime time. Jinak spadne většina dění do americké noci, večerní akce v Almaty podobně jako v Soči do rána a dopoledne. Kdy většina inzertně zajímavých Američanů vstává a pracuje.
A to je sakra problém. Vysílací časy ohromně ovlivňují sledovanost, zásah, cenu inzerce, a tudíž i cenu práv. V roce 1988 zaplatila americká ABC méně za nesrovnatelně významnější letní hry v Soulu (300 m.) než za zimní „domácí“ Calgary (309 m.). A další zimní, 1992 v Albertville, šly o 20 % dolů (243 m.). Práva na domácí Salt Lake City 2002 stála 738 m., za Soči 2014 zaplatila NBC „jen“ 775 milionů dolarů.
Byli byste coby americká TV v takové situaci i nadále ochotni platit za balík několika Her miliardy dolarů?
MOV je navzdory proklamacím globální politickou silou
Vylepšíme, naleštíme?
Vůbec bych se nedivil, kdyby po této norské facce už některá špičková agentura pracovala na vylepšení image MOV. Třeba zrovna osvědčená Hill & Knowlton. V roce 1990 za těžké peníze zachraňovala pověst MOV, zprofanovaného korupčním skandálem. Píáristé tehdy dobře zapracovali a starý šíbr Henry Kissinger, dnes jediný „Honor“ člen MOV, pomohl zmáknout politiky, kteří hrozili přitáhnout sponzorům MOV daňové opratě.
Lee Clow v čele Chiat Day pak v té době „čistě náhodou“ přidal onu kampaň Celebrate Humanity, místy na hranici kýče: „Upadnout je snadné. Znovu vstát, to je těžké“ coby text k Maierově slavnému pádu v Naganu sice asi na amerického nelyžaře fungoval, ale bože, jak laciné! Jejich geniální spot Ridleyho Scotta „1984“ na počítač Apple byl lepší kafe.
MOV 1999 ale byla brnkačka proti nejslavnější akci H & K, tzv. inkubátorové lži (viz níže).
Hill & Knowlton a nebožátka z inkubátorů
V roce 1990 nebyla americká veřejnost příliš nakloněná
válčení proti Sadámu Hussajnovi ani poté, co napadl Kuvajt. Zlomovým bodem
se stalo svědectví mladé Kuvajťanky Nayirah. Před skupinou kongresmanů
v slzách líčila, jak coby dobrovolnice v nemocnici zažila vpád iráckých
vojáků. Krvelačné bestie vyházely kupu nemluvňat z inkubátorů a ta na
studené zemi bídně zahynula. Šok, zděšení, zhnusení. Natočená
výpověď šla ještě ten den do desítek milionů amerických domácností,
operovali s ní politici včetně presidenta, podpořila ji také Amnesty
International. Záhy nato Senát těsným poměrem 52 : 47 souhlasil a šlo se
válčit. Záhy se ale ukázalo, že kuvajtští vládci v exilu si
zprostředkovaně zaplatili velkou kampaň s cílem získat pro americký
zásah podporu. Roku 1992 definivně prasklo, že vylíčené se nestalo,
chudinka Nayirah v nemocnici vůbec nebyla a navrch je dcerou kuvajtského
velvyslance z vládnoucí dynastie. Celou kampaň vymysleli v Hill &
Knowlton, nasadili na ni svých 119 lidí. Měli z toho 10,8 milionu dolarů
a krátkodobou ostudu. Vyšetřovalo se, jsou o tom filmy i knihy, je to
v učebnicích, mohla to být nová a ještě větší Watergate. Takoví
špičkoví vrtiči psem ale přece sami sebe neodstřelí, a tak všechno
víceméně vyhnilo.
Zadejte „incubator lie“ nebo „nayirah“, čeština nemá cenu. Když
si najdete, co všechno a jak dokonale H & K dokázali zmanipulovat,
budete zírat. A to, i když ono Vrtěti psem znáte. Jsou to mistři svého
řemesla. Pro MOV ten správný partner.
Koho to hodně zaujme, nechť se propracuje ke slavné sérii Adama Curtise
The Century of the Self (BBC 2002), ev. k heslu Edward Bernays. Ale pozor: Jen
pro silné nátury! Po tomhle, i při všech zjednodušeních pořadu, už
nebudete v médiích věřit absolutně ničemu…
První zimní olympiády
Možná úplně prvním, kdo se snažil dostat zimní sporty na olympiádu, byl náš lyžařský Ferda Mravenec Josef Rössler-Ořovský už v roce 1899 s nápadem, aby se konaly v Krkonoších jako součást pařížských OH 1900. Dlouho ale nebyla šance, také proto, že zájem neměli Skandinávci, zejména Švédové. Hájili si své Severské hry, jakýsi hybrid sportovní soutěže a národní výstavy, sledující i posílení národního ducha a propagaci země. Před první světovou válkou se sice MOV usnesl, že v roce 1916 „přilepí“ k berlínské olympiádě i týden zimních sportů na Feldbergu ve Schwarzwaldu, to ale padlo kvůli válce. Premiéru tak obstaralo jedině krasobruslení v roce 1908, sport starší než Coubertinův neo-olympismus.
Olympijské hry - byznys jede jako dráha
Vedle všech nadšených ohlasů a diváckých rekordů ale můžeme stále častěji a silněji slyšet kritiku komercionalizace, gigantismu, nákladů, ztráty olympijských ideálů a hodnot. Jak vlastně tyto protichůdné postoje brát? Zažívá olympijské dění své zlaté časy? Jak se to vezme.
Olympijské hry v Ga-Pa 1936
Předehra a generálka monumentálních her berlínských. Organizačně a především rozsahem o řád výš než hry předchozí. Pro ilustraci: na zahájení 80 000 diváků, na skoku 130 tisíc. Celkově 619 009. Na zakončení 140 000 a skvěle zvládnutá přeprava mezi Mnichovem a Ga-Pa: 75 000 vlaky, 15 000 autobusy, 15 000 auty. Ubytovat zvládli 35 000 návštěvníků. Na to, že řadu sportovišť bylo třeba teprve postavit, pozoruhodné. Kvůli těmto ZOH také došlo ke sloučení obou obcí. Poprvé proběhly sjezdové disciplíny, byť pouze kombinace, takže jen jedna soutěž mužů a jedna žen.
Měly zimní hry na kahánku?
Jak jsem zmínil, zimním hrám se zpočátku bránili Skandinávci. Neměly ale většího nepřítele, než jakým byl americký předseda MOV Avery Brundage (1952–1972). Velmi ortodoxně se snažil udržovat původní myšlenku amatérismu a šel po každém, kdo mu do profilu ryzího amatéra nezapadal.
Olympijské hry mají problém jménem zima
Zimní olympiáda byla, je a vždy bude mladší a menší sestřičkou té
letní. Přesto s ní nejsou menší starosti a v lecčems bývá dokonce
problémovější.
Sportů provozovaných na sněhu a ledu není mnoho – olympijských jen sedm
– a žádný z nich není globální. Přírodní a klimatické podmínky
přejí jen omezenému množství zemí. Některé z nejvíce lyžařských jsou
navíc malé: Rakousko, Švýcarsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Slovinsko,
Česko.
Je olympiáda nejvíc?
Říká a píše se to tak. Platí to ale bez výjimky?
Určitě ano u malých sportů. Jakmile se dostanou mezi olympijské, obdrží
od MOV podle rozdělovníku „podíl z kořisti“, tedy z peněz vydělaných
za prodej televizních práv a inkasovaných od sponzorů. Pro řadu z nich
tvoří tyto „olympijské“ peníze 70–80 % rozpočtu.
Od klubu gentlemanů do stínu palem
V předchozích článcích jsme nastínili aktuální dilema olympismu: deklarované vysoké ideály sportu jako „filozofie“, průběžně konfrontované s tvrdým olympijským byznysem. A poukázali na původce tlaků, jimž je MOV, monopolní vlastník olympismu i OH, vystaven: sportovní federace, národní olympijské výbory, sportovci, část médií a veřejnosti.
Monopol Mezinárodního olympijského výboru
Začátkem listopadu 2013 se občané Mnichova, Garmische a dalších dvou lokalit v referendu rozhodli odmítnout kandidaturu na ZOH 2022. Nesouhlas není ani první, ani ojedinělý, přesto je určitým zlomovým momentem. Tentokrát totiž nešlo jen o životní prostředí, nepřiměřené náklady, osobní nepohodlí, ba ani jenom o protest proti megalomanii Her. Bavorsko, nejbohatší spolkový stát, by na hry s oficiálním rozpočtem 3,5 miliardy eur v klidu mělo. Většina zavedených sportovišť stojí, Němci uspěli jako pořadatelé fotbalového MS 2006, Mnichov kandidoval už na rok 2018, šéfem MOV je Němec. Hry prosazovala hlasitá kampaň. A přesto byla většina hlasujících proti. Jak je to možné?
Olympijské hry za oponou času
Vím, že je nevděčné přinést poslední díl u nás tak nezvyklé kritiky olympismu v době, kdy doznívá nadšení z pravděpodobně vydařených Her. Autor si tím u mnohých nejspíš vyslouží nálepku škarohlída, ba kazišuka, který ani nedokáže sdílet nadšení z Gabči, Evky, Martiny, Ondry a dalších.
Dozvuky Soči a krize zájmů
Zimní olympijské hry 2014 v Soči měly štěstí i smůlu. Proběhly nad očekávání hladce, měly tedy sklízet patřičnou porci chvály. Jenže místo toho nastoupila Ukrajina a Majdan a agendu olympiády jasně převálcovaly. Rusko a Putin si tak přinejmenším v naší části světa uznání za Hry neužili. A tím, jak téma OH překrylo další dění z oněch končin, se nekonala reflexe Her ani věcná, ani obecná.
Soumrak zájmu o olympiádu
Kdysi dávno jsme měli průpovídku: ze základní pětky našeho
týmu nastoupili čtyři. Byli to tito tři: brácha a já.
Takhle podobně probíhal zájem o ZOH 2022. Ještě v půlce listopadu 2013 se
MOV chlubil šesti zájemci. Necelý rok poté už má jenom dva. Navíc slabé:
outsidery Almaty a Peking. Nezájem takových pojmů zimních sportů jako
Švýcarsko, Německo, Švédsko a Norsko znamená pro MOV blamáž a vážný
problém. Rozhodně největší od doby, kdy se na konci roku 1998 provalil
památný korupční skandál.
Hodní, zlí a oškliví okolo olympismu
Minule jsme si přiblížili okolnosti kandidatury norského Osla na ZOH 2022. „Mohly to být krásné Hry,“ povzdechl si jistě mnohý poté, co Oslo odstoupilo. Jaksi automaticky se předpokládalo, že „Norové to mají jasné“. Jenže opravdu? Existuje až příliš mnoho příkladů, kdy se pořadatelem stal uchazeč nepříliš valný a leckdy velmi problematický.
Dva olympijští výtečníci
Pojďte si poslechnout příběhy dvou olympijských osobností, nositelů
Olympijského řádu a různých dalších ocenění.
Jeden z nich hodně zasáhl jak lyžování, taky i naši olympijskou historii.
Druhý sice nebyl lyžař, ale naše životy poznamenal mnohem víc, než by
koho napadlo.
Trochu na smířlivou notu
Už druhou sezonu zde snáším příklady toho, že ušlechtilý olympismus a jeho lidé a produkty nejsou vždy tak úchvatné, jak se nám běžně předkládá. Pokud se snad někdo ptá, jestli je to nějaká kampaň, kdo za tím je a co tím sleduje, je odpověď jednoduchá. Žádná kampaň a nikdo v pozadí. Je to čistě osobní iniciativa, množstvím vynaložené práce naprosto nerentabilní. Vznikla spontánně, když jsem se k této problematice dostal přes vrcholné lyžařské soutěže.
