Do voleb vždycky vstupovaly faktory mimosportovní. Zpočátku bývala pořadateli zimních her zavedená střediska přímo v horách: Chamonix 1924, Svatý Mořic 1928 a 1948, Ga-Pa 1936, Cortina 1956, pak ještě Innsbruck 1964. Proti nim těžko něco namítat. Ale už Lake Placid 1932 byl vlastně podnikatelským infrastrukturním záměrem. Grenoble 1968 de facto také, ale státním a mnohokrát větším. Podobně Sapporo 1972, tehdy si ale Asie ZOH dávno zasluhovala, vždyť v Sapporu měly být v už roce 1940, Japonci se jich ale kvůli válce s Čínou 1938 zřekli. Po komercionalizaci už přicházejí velká města a velké peníze. Typickým příkladem jsou průšvihové Nagano 1998, úplatkářské Salt Lake City 2002, zčásti i Turín 2006, o něco méně Vancouver 2010, krystalicky Soči 2014. A to nemluvě o letním Pekingu 2008.

Byli to pokaždé nejlepší kandidáti? Ale kdepak. Podle vyhodnocení technických parametrů bylo v roce 2007 nakonec vítězné Soči nejslabší, nejlépe hodnocený byl Salcburk. A aktuálně: poslední bylo při volbě rovněž Rio de Janeiro, přesto pořadatel OH 2016.

Oslo nejlepší, ale...

Také Oslo by parametrově zcela jistě bylo nejlepší. V květnu 2014 předložila 11členná pracovní skupina MOV pod vedením prezidenta FIS Kaspera zprávu, v níž posuzovala kandidáty podle 14 kritérií. Oslo vyšlo 9x nejvýše, Peking 3x, dvakrát se obě města o první místo podělila. Člověk by čekal, že Oslo bude Čínu, dosud outsidera zimních sportů, ve „známkování“ na štědré škále 1–10 suverénně válcovat. Vždyť Norsko má tradici, infrastrukturu, zkušenosti, Holmenkollen, Lillehammer, Kvitfjell, tedy sportoviště nejvyšších parametrů. Jenže, světe, div se, žádné drtivé rozdíly. A to přesto, že lyžařské středisko pro alpské disciplíny Yanquing, 94 km od Pekingu, vůbec neexistuje a postaví se jen v případě přidělení Her! Přesto, že je tam poměrně teplo a průměrně jen 5 cm sněhu. To Almaty má alespoň blízký (25 km) areál Šimbulak s pár lanovkami a zatím alespoň 3 620 m homologovaných tratí v báječné výšce 2 260 až 3 180 m n. m.. Ale Korejci, pořadatelé ZOH 2018, vedle zavedeného areálu Yongpyong tratě na sjezd (3 300/880 m) a super-G v Jungbongu také teprve budují.

Tak to totiž chodí. Spisek Olympic Agenda uvádí, že k termínu přidělení Her existuje v průměru jen 54 % sportovišť. Věří snad naivně někdo, že všechno z těch chybějících 46 % je mimo dva týdny Her tak strašně nutných, že taková olympiáda může být „udržitelná“, jak zní moderní zaklínadlo?


Olympic Agenda v jednání

18. listopadu 2014 byla zveřejněna 100stránková Olympic Agenda 2020 coby „strategický materiál“ s návrhy na změny, které by MOV rád uskutečnil do uvedeného roku. Obsahuje body, o nichž jsme zde již hovořili, i některé další. Naprostá většina zní rozumně a byla by žádoucí, něco je spíše proklamativní, další problematické, například cílené 50% kvóty pro ženy nebo nová protidiskriminační formulace, při níž by MOV už jen těžko mohl nadále zakazovat, aby si účastníci OH zcela svobodně říkali a psali cokoliv. Tomu se ani nechce věřit... Bude tedy třeba počkat, co se skutečně prohlasuje, a zejména na budoucí skutky. Vzletné fráze s působivým umístěním správných buzzwords umí za pár zlatek poskládat kdejaká agentura a olympijské materiály jsou jich už dávno plné.
„Za poslední rok se mě mnoho lidí ptalo, proč toužím po změnách. Vždyť olympijské hry, MOV a olympijské hnutí obecně zaznamenává spoustu úspěchů a má dobrou pozici,“ holedbá se předseda Bach. Jenže až příliš mnozí uvnitř i vně tuto oficiální polohu nesdílejí. Vždyť i o tom je náš seriál.
Bez negativismu i bez přehnaných očekávání ale platí, že Agenda obsahuje návrhy největších změn za poslední dobu.


Kazašský černý kůň?

Někteří považovali i proti Oslu za favorita Almaty. Ambiciozní kazašské velkoměsto pod velkými horami se zkušenostmi z Asijských her 2011 (ty ale proběhly převážně jinde, v hlavním městě Astana, kdysi Celinogradu) a brzy také univerziády 2017. Také proto, že předsedou komise hodnotící kandidáty se letos v dubnu stal Rus Alexandr Žukov. Navzdory tomu, že tento předseda ruského NOV, místopředseda vlády 2004–2011 a poslanec Dumy byl do MOV přijat teprve v září 2013. Turbokariéra, skoro jako když Coubertin před 120 lety sestavoval první MOV ze svých známých...

Proč Kazachstán? Pilně jsem sbíral argumenty: devátá největší země světa a zásadní spojenec Ruska, nerostné bohatství, mnohamiliardové zahraniční investice, důležitá poloha ve „strategické elipse“ a v rámci Eurasie, současná i potenciální spojenectví, stávající i plánované trasy energovodů, projekt Euroasijské unie, účast v Organizaci šanghajské spolupráce, americká New Silk Road Strategy. Autoritativní „věčný“ prezident Nazarbajev, bývalý šéf tamějších komunistů za SSSR, zajistí oficiální celonárodní podporu, státní fond Samruk-Kazyna dostatek financí. Vazby na Švýcarsko, druhého největšího obchodního partnera, s jeho pěti členy MOV. A další a další. Jenže práce skoro zbytečná. Zásadní geostrategický význam této oblasti totiž stejně nejlépe vystihuje klasik Zbygniew Brzezinski (viz níže). A Čína? Když jí už před 13 lety „politická olympijská vůle“ zařídila hry letní, proč by v roce 20155 nemohl existovat zájem přidělit jí i ty zimní?

V této potenciálně vysoké hře by ani sportovně „jasné“ Norsko nakonec uspět nemuselo. Hrálo i toto vědomí roli ve stanovisku tamějších politiků?


Zbygniew Brzezinski, The Grand Chessboard

„Eurasia is the world's axial supercontinent. A power that dominated Eurasia would exercise decisive influence over two of the world's three most economically productive regions, Western Europe and East Asia ... a country dominant in Eurasia would almost automatically control the Middle East and Africa ... What happens with the distribution of power on the Eurasian landmass will be of decisive importance to America's global primacy and historical legacy.”
„Ukraine, Azerbaijan, South Korea, Turkey and Iran play the role of critically important geopolitical pivots.”
A jako bonus: „...the three grand imperatives of imperial geostrategy are to prevent collusion and maintain security dependence among the vassals, to keep tributaries pliant and protected, and to keep the barbarians from coming together.”

(Kvůli nezkreslení záměrně ponechávám laskavému čtenáři v originálu. Redakční překlad je níže.)

„Eurasie je klíčový superkontinent světa. Její moc může mít rozhodující vliv na dva ze tří ekonomicky nejvýkonnějších regionů světa, západní Evropu a východní Asii … země dominující Eurasii by téměř automaticky ovládala Střední východ a Afriku … To, co se stane s rozdělením moci na eurasijské pevnině, bude mít rozhodující význam pro americké globální prvenství i historický odkaz.“
„Roli kriticky důležitých geopolitických středobodů hrají Ukrajina, Ázerbajdžán, Jižní Korea, Turecko a Írán.“
A jako bonus: „… tři velké imperativy imperiální geostrategie zní zamezit tajné dohodě a udržet bezpečnostní závislost vazalských států, udržet podřízené státy tvárné a pod chranou, a zabránit spolčení barbarů.“


Malá korejská vizitka

Autoritativní režimy technicky zdařilé hry uspořádat umějí. Jako jsme my uměli Spartakiády, nad nimiž se tak rozplýval i Samaranch. Dokážou také s úlisnou pompou uspokojit požadavky zhýčkané „olympijské rodiny“, jak jste si o nich přečetli minule.

Třeba takový Soul 1988. Pořádání OH si vymyslel tvrdý diktátor, generál Park Chun-hee (u moci 1961, zavražděn 1979) z pohnutek úplně stejných, jaké mají tzv. autoritativní vládci dnešní. MOV je ochotně hlasováním 52:27 přiklepl v září 1981 za jeho nástupce, generála Chun Doo-hwana (u moci 1979–1987) v době, kdy s korejskou diktaturou měla diplomatické styky jen menšina zemí. V době, kdy MOV vytrvale dusil Jihoafrickou republiku kvůli apartheidu. Jenže, jak známo, „náš“ darebák zase takovým darebákem nebývá. Jihokorejec byl „náš“, Jihoafričan sice taky, ale proti němu stála většina mladých afrických zemí. A jejich přízeň, suroviny, smlouvy a byznys s nimi. V olympismu množina jejich členských hlasů platila víc než jediná země na jihu Afriky. Zejména když licence na těžbu diamantů byly v suchu. (A kdo chce, může si dodat následnou mandelománii. Nejenom církev potřebuje své svaté...)

OH 1988 pro Soul získal především Un Yong Kim. Člen MOV 1986–2005, prezident federace taekwondo, poslanec parlamentu, šéf ochranky diktátora Chun Doo-hwana, vystudovaný v USA a s politickými kontakty ve Washingtonu. Jeho CV je plné funkcí na půl stránky. Z úplatkářského skandálu SLC horkotěžko vyvázl s „nejpřísnějším varováním“, ale dva roky poté už byl jedním z favoritů na předsedu MOV po Samaranchovi. „Největším favoritem na zvolení je Kim Un-yong,“ píše tehdy například i ČTK/iDNES. Jednoho ze tří ručitelů mu dělal současný předseda Bach. Kim skončil druhý, v létě 2003 se stal viceprezidentem MOV. Pak byl ale korejským Nejvyšším soudem v lednu 2005 pravomocně odsouzen za úplatky a zpronevěru na dva roky (sníženo mj. za zásluhy o taekwondo a OH 1988) a k vysoké pokutě. Z MOV rezignoval předtím, než ho na jasné doporučení etické komise stačili vyhodit. Ale téhož roku 2005 byl chlápek, který se jen pár let předtím při volbě prezidenta MOV kasal svou fyzičkou a chlubil, že jako taekwondista by zvládl čtyři konkurenty najednou, propuštěn ze zdravotních důvodů. Prima charakter, že?


Prezident MOV Thomas Bach (třetí zleva) při vyhlašování kandidátských měst pro ZOH 2022. To byly ve hře ještě tři: Oslo, Almaty a Peking


A ještě dva gentlemani

Jeden korejský exces? Kdepak. Podívejme se také na pána jménem Kun-Hee Lee. Třetí syn zakladatele Samsungu Lee Byung-chula, rovněž vystudovaný v USA a 1987–2008 prezident mocné Samsung Group, dostal už roku 1991 olympijský řád. Členem MOV je od roku 1996. V roce 2008 byl obžalován za daňové úniky a zpronevěru, členství v MOV složil, dostal 3 roky s podmínkou, ale den před Silvestrem 2009 byl omilostněn. Pár týdnů nato se v únoru 2010 do MOV vrátil a mohl se tak vesele zasloužit o přidělení ZOH 2018. O této jeho pauze ve členství MOV decentně mlčí. Samsung, podle Interbrandu světová sedmička, patří do top sponzorů olympismu, a jestli se OH v Atlantě 1996 říkalo „cocacolové“, příští zimní budou „samsungové“.

A když už jsme u nich, nemůžeme vynechat ani třetího tamějšího gentlemana, Yong Sung Parka. Bývalého předsedu světové federace juda a člena MOV od roku 2001. V roce 2006 vyfasoval tento výtečník za daňové podvody podmínečně tři roky (prokuratura žádala šest natvrdo) a zaplatit ekvivalent 8,5 milionu dolarů. Členství v MOV mu bylo pozastaveno. Jenže po necelém roce i jeho korejský prezident omilostnil. Etická komise MOV ho sice formálně vyplísnila, ale současně doporučila přijmout zpět, takže ještě stihl hlasování o ZOH 2014. A jako předseda korejského olympijského výboru slavně získal Hry pro rok 2018.

Lahůdkou bylo také nám tak posvátné Nagano 1998. Dalšího z plejády asijských olympijských výtečníků-kriminálníků, ještě větší kalibr než pánové propraní dnes, si necháme na příště. Také proto, že se významně zapsal i do lyžování. Byl to on, kdo do Japonska dostal jak nejnepodařenější alpské MS 1993 v Morioce, tak i celou olympiádu.

Nakolik může být spolek, v němž stále rozhodují i takoví výtečníci jako výše přiblížený korupčník Park Yong-Sung, vůbec důvěryhodný?

Hodní, zlí a oškliví

Přidělovat OH městům v zemích s „nehodným“ režimem, který nectí lidská práva? Ale vždyť se to děje odedávna. Ctnostní pořadatelé z Francie, Velké Británie, Holandska, Belgie, Itálie se s nimi ve svých koloniích nijak nepárali. Německo je za Berlín a Garmisch 1936 na tapetě stále, ale byly snad čisté USA, bývalý SSSR či zmíněná Jižní Korea?

Olympijský mír? ZOH 1940 se nakonec měly odehrát zase v Ga-Pa a v roce 1939 byly navzdory Hitlerovi a mezinárodní situaci přihlášeny mj. jak Británie, tak Francie. Německo je odřeklo až v listopadu 1939. V témže roce byla dokonce vybrána Cortina pro ZOH 1944, ty byly odvolány až roku 1941.

Ošklivé exfašistické Itálii stačilo na olympijské pokání do Cortiny 1956 jen deset let. Ošklivější Japonci museli do Tokia 1964 vydržet dvacet, nejošklivější Němci do Mnichova 1972 skoro třicet.


Poslouží Hry k legitimizaci „ošklivých“ režimů, nebo naopak pomohou k jejich „westernizaci“? Dokážou, či nedokážou být importem „naší“ ideologie?


A lidská práva k tomu

Přidělit OH Číně, Rusku, Kazachstánu? Nebo je kvůli oněm tak skloňovaným lidským právům ostrakizovat? Poslouží Hry k legitimizaci těch režimů, nebo naopak pomohou k jejich „westernizaci“? Dokážou, či nedokážou být importem „naší“ ideologie? Složité téma na knihu a nad záběr lyžařského časopisu. Bojuje s tím také olympismus. Kdysi kvůli apartheidu „ušlechtile“ dusil Jihoafrickou republiku, ale OH 1988 bez skrupulí přihrál korejské diktatuře. Přitom proti Koreji 1981 bylo Rusko 2007 přinejmenším formami pohodovou demokracií. V dnešní „hyperinflaci lidských práv, která mnohdy vede současně k jejich banalizaci i cynismu“, kdy „mohou být současně vším i ničím, a proto nemají schopnost poskytovat globální společnosti nějaký jasný a vyčerpávající morální fundament“, MOV do této rozplizlé agendy vnucuje jako lidské právo i provozování sportu (čl. 4 Základních principů Charty). Přesně v duchu „slévání historicky odlišných kategorií základních, politických a sociálních práv, takže dnes i zdánlivě sociální práva, jako například právo na základní zdravotní péči nebo minimální kvalitu životního prostředí, nabývají mnohdy charakter základního práva na život“. (Citace profesor Jiří Přibáň, University of Wales.)

Zejména v poslední době se MOV usilovně snaží profilovat co nejvíc apoliticky. Těžko také bušit do islámských států, když nyní drží v olympismu tak významné pozice. MOV tak vztahy s arabskými zeměmi i přidělováním OH vlastně provádí ne nepodobnou politiku, o jakou se pokusila Česká republika – viz prezident v Číně nebo citace náměstka MZV Druláka: „nové pojetí lidských práv se svým důrazem na dialog a hledání nových styčných ploch“, „širší pojetí lidských práv tlumí konflikty také tím, že nás oprošťuje od černobílých schémat, která reprodukují naše neoprávněné pocity nadřazenosti.“ Jenže, známe to. Když dva dělají totéž..., co smí Bůh a co vůl... MOV ale dobře ví, co se nyní nosí. V návrhu Agendy se opakuje zákaz jakékoliv diskriminace, nově ale i kvůli „sexual orientation“. Takto explicitně – neboť nadbytečně, když platí „jakékoliv“ – neformulují ani Všeobecná deklarace, ani Evropská konvence lidských práv, kvůli nimž se prý změna dělá.

Obcovat s ošklivými vyvolení smí. Zejména když to přikryje správně zelená, humanistická a patřičně komunikovaná agenda.

A vidíte, už zase politika. I to je nejenom dnešní olympismus.



První zimní olympiády

Možná úplně prvním, kdo se snažil dostat zimní sporty na olympiádu, byl náš lyžařský Ferda Mravenec Josef Rössler-Ořovský už v roce 1899 s nápadem, aby se konaly v Krkonoších jako součást pařížských OH 1900. Dlouho ale nebyla šance, také proto, že zájem neměli Skandinávci, zejména Švédové. Hájili si své Severské hry, jakýsi hybrid sportovní soutěže a národní výstavy, sledující i posílení národního ducha a propagaci země. Před první světovou válkou se sice MOV usnesl, že v roce 1916 „přilepí“ k berlínské olympiádě i týden zimních sportů na Feldbergu ve Schwarzwaldu, to ale padlo kvůli válce. Premiéru tak obstaralo jedině krasobruslení v roce 1908, sport starší než Coubertinův neo-olympismus.



Olympijské hry - byznys jede jako dráha

Vedle všech nadšených ohlasů a diváckých rekordů ale můžeme stále častěji a silněji slyšet kritiku komercionalizace, gigantismu, nákladů, ztráty olympijských ideálů a hodnot. Jak vlastně tyto protichůdné postoje brát? Zažívá olympijské dění své zlaté časy? Jak se to vezme.



Olympijské hry v Ga-Pa 1936

Předehra a generálka monumentálních her berlínských. Organizačně a především rozsahem o řád výš než hry předchozí. Pro ilustraci: na zahájení 80 000 diváků, na skoku 130 tisíc. Celkově 619 009. Na zakončení 140 000 a skvěle zvládnutá přeprava mezi Mnichovem a Ga-Pa: 75 000 vlaky, 15 000 autobusy, 15 000 auty. Ubytovat zvládli 35 000 návštěvníků. Na to, že řadu sportovišť bylo třeba teprve postavit, pozoruhodné. Kvůli těmto ZOH také došlo ke sloučení obou obcí. Poprvé proběhly sjezdové disciplíny, byť pouze kombinace, takže jen jedna soutěž mužů a jedna žen.



Měly zimní hry na kahánku?

Jak jsem zmínil, zimním hrám se zpočátku bránili Skandinávci. Neměly ale většího nepřítele, než jakým byl americký předseda MOV Avery Brundage (1952–1972). Velmi ortodoxně se snažil udržovat původní myšlenku amatérismu a šel po každém, kdo mu do profilu ryzího amatéra nezapadal.



Olympijské hry mají problém jménem zima

Zimní olympiáda byla, je a vždy bude mladší a menší sestřičkou té letní. Přesto s ní nejsou menší starosti a v lecčems bývá dokonce problémovější.
Sportů provozovaných na sněhu a ledu není mnoho – olympijských jen sedm – a žádný z nich není globální. Přírodní a klimatické podmínky přejí jen omezenému množství zemí. Některé z nejvíce lyžařských jsou navíc malé: Rakousko, Švýcarsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Slovinsko, Česko.



Je olympiáda nejvíc?

Říká a píše se to tak. Platí to ale bez výjimky?
Určitě ano u malých sportů. Jakmile se dostanou mezi olympijské, obdrží od MOV podle rozdělovníku „podíl z kořisti“, tedy z peněz vydělaných za prodej televizních práv a inkasovaných od sponzorů. Pro řadu z nich tvoří tyto „olympijské“ peníze 70–80 % rozpočtu.



Od klubu gentlemanů do stínu palem

V předchozích článcích jsme nastínili aktuální dilema olympismu: deklarované vysoké ideály sportu jako „filozofie“, průběžně konfrontované s tvrdým olympijským byznysem. A poukázali na původce tlaků, jimž je MOV, monopolní vlastník olympismu i OH, vystaven: sportovní federace, národní olympijské výbory, sportovci, část médií a veřejnosti.



Monopol Mezinárodního olympijského výboru

Začátkem listopadu 2013 se občané Mnichova, Garmische a dalších dvou lokalit v referendu rozhodli odmítnout kandidaturu na ZOH 2022. Nesouhlas není ani první, ani ojedinělý, přesto je určitým zlomovým momentem. Tentokrát totiž nešlo jen o životní prostředí, nepřiměřené náklady, osobní nepohodlí, ba ani jenom o protest proti megalomanii Her. Bavorsko, nejbohatší spolkový stát, by na hry s oficiálním rozpočtem 3,5 miliardy eur v klidu mělo. Většina zavedených sportovišť stojí, Němci uspěli jako pořadatelé fotbalového MS 2006, Mnichov kandidoval už na rok 2018, šéfem MOV je Němec. Hry prosazovala hlasitá kampaň. A přesto byla většina hlasujících proti. Jak je to možné?



Olympijské hry za oponou času

Vím, že je nevděčné přinést poslední díl u nás tak nezvyklé kritiky olympismu v době, kdy doznívá nadšení z pravděpodobně vydařených Her. Autor si tím u mnohých nejspíš vyslouží nálepku škarohlída, ba kazišuka, který ani nedokáže sdílet nadšení z Gabči, Evky, Martiny, Ondry a dalších.



Dozvuky Soči a krize zájmů

Zimní olympijské hry 2014 v Soči měly štěstí i smůlu. Proběhly nad očekávání hladce, měly tedy sklízet patřičnou porci chvály. Jenže místo toho nastoupila Ukrajina a Majdan a agendu olympiády jasně převálcovaly. Rusko a Putin si tak přinejmenším v naší části světa uznání za Hry neužili. A tím, jak téma OH překrylo další dění z oněch končin, se nekonala reflexe Her ani věcná, ani obecná.



Soumrak zájmu o olympiádu

Kdysi dávno jsme měli průpovídku: ze základní pětky našeho týmu nastoupili čtyři. Byli to tito tři: brácha a  já.
Takhle podobně probíhal zájem o ZOH 2022. Ještě v půlce listopadu 2013 se MOV chlubil šesti zájemci. Necelý rok poté už má jenom dva. Navíc slabé: outsidery Almaty a Peking. Nezájem takových pojmů zimních sportů jako Švýcarsko, Německo, Švédsko a Norsko znamená pro MOV blamáž a vážný problém. Rozhodně největší od doby, kdy se na konci roku 1998 provalil památný korupční skandál.



Dva olympijští výtečníci

Pojďte si poslechnout příběhy dvou olympijských osobností, nositelů Olympijského řádu a různých dalších ocenění.
Jeden z nich hodně zasáhl jak lyžování, taky i naši olympijskou historii. Druhý sice nebyl lyžař, ale naše životy poznamenal mnohem víc, než by koho napadlo.



Trochu na smířlivou notu

Už druhou sezonu zde snáším příklady toho, že ušlechtilý olympismus a jeho lidé a produkty nejsou vždy tak úchvatné, jak se nám běžně předkládá. Pokud se snad někdo ptá, jestli je to nějaká kampaň, kdo za tím je a co tím sleduje, je odpověď jednoduchá. Žádná kampaň a nikdo v pozadí. Je to čistě osobní iniciativa, množstvím vynaložené práce naprosto nerentabilní. Vznikla spontánně, když jsem se k této problematice dostal přes vrcholné lyžařské soutěže.