Jméno Josef Neckermann (1912–1992) už mladým dnes asi mnoho neřekne, ale před rokem 1989 byl katalog jeho zásilkového obchodu jedním ze symbolů životní úrovně Západu, nad nímž jsme snili a vzdychali. Neckermann nahlodal duše budovatelů socialismu víc než všichni disidenti. Možná za to měl dostat u nás vyznamenání – spíš než mnohé z těch, jimiž se postupně ozdobil.

To se to podnikalo

Základ svého úspěchu položil sotva ochmýřený mladý podnikatel díky tzv. arizaci židovského majetku v Německu roku 1935. Židé museli své firmy pod tlakem prodávat pod cenou a šíbři jako Neckermann, mladý člen SA (1933) a poté i NSDAP (1937), po nich skočili. Začal textilními obchody Siegmunda Ruschkewitze a korunoval předním zásilkovým obchodem a továrnou Karla Amsona Joela. Ten později emigroval, Neckermann se usalašil v jeho vile, ale ani peníze za vynucenou mizernou cenu mu neposlal. Joel se jich – bez úroků za ty roky – po řadě soudů s odvoláními domohl až v roce 1957. (Známý americký pianista, zpěvák a skladatel Billy Joel je jeho vnuk.)
Neckermann se přes nacistické papaláše protlačil do role dodavatele oblečení pro vězně i zimních uniforem pro Wehrmacht. (Nebyl sám, podobně i Hugo Boss, dodavatel pro SA, SS, Hitlerjugend. Rovněž Gustav Schickedanz, zakladatel Quelle, skupoval po arizaci.). Válečný záslužný kříž 1. třídy obdržel osobně od samotného Hitlera.

Zásilkové impérium

Po válce se jeho činnost odbyla bagatelním potrestáním, takže už roku 1948 mohl své podnikání opět rozjet a od roku 1950 zaplavovat Německo svými katalogy. Tak dobře, že on a jeho slavný slogan (1961) Neckermann macht´s möglich, Neckermann vám to umožní, se stal jedním ze symbolů tzv. německého hospodářského zázraku: už tehdy 3,5 milionu kusů, 400 stránek, až 5 500 položek, ceny velmi příznivé. Roku 1962 si přidal cestovní kancelář a začal Němce dopravovat letecky „za hranice všedních dnů“ s takovým úspěchem, že v roce 1978 byl jedničkou na trhu. Přesně v době, kdy se tam s čerstvým diplomem ocitl mladý český emigrant Václav Fischer. Ten, který „naučil Čechy létat k moři“. Kdopak ho asi inspiroval?

Obrat firem 3 miliardy marek, ale nízké ceny Neckermanna přesto zničily a firmy kupuje Karstadt. Na rozdíl od Joela ale Josef zůstává vysmátý.

Koně, funkce, řády

Natolik, že mohl vesele sportovat. Vybral si drezurní sport, a tak dokázal reprezentovat až do seniorského věku. Získal plno titulů, šest olympijských medailí včetně dvou zlatých z družstev, domácím mistrem byl ještě ve dvaašedesáti. Všechna čest. Pracovitý, tvrdý, na sebe i okolí náročný, s touhou dobýt svět („chci oblékat celé Německo, celou Evropu“). Ještě že zůstalo u kšeftu a koní, chtělo by se dodat.

Ještě za kariéry přešel k funkcionaření a od založení dlouho (1967–1988) šéfoval nadaci Deutsche Sporthilfe, podporující sportovce, kteří tehdy horkotěžko čelili státním profesionálům východního bloku. Tam se na stará kolena sešel s jiným milým soudruhem z NSDAP, uctívaným sportovním funkcionářem Willym Daumem, jehož jsme už také zmínili.

Neckermann si vedle válečného kříže od Hitlera mohl připnout také Záslužný kříž BRD nejvyšší běžné třídy (1987) a řád olympijský ve zlatu (1988). Šťastný to muž, nicht wahr?





Koňáci jsou v MOV zajímavá lobby. Tradiční sport šlechty v něm má slušné zastoupení včetně dvou princezen (vážně nejsme v pohádce), britské Anny a jordánské Hayi za Emiráty (foto vpravo). První, olympionička 1976, je mimochodem jedinou ženou, která v té době unikla povinným sextestům. Her Royal Highness holt není sportovní plebejec.


Make Geschäft, not war

Uctívaný byznysman i sportovec. Že o stinných stránkách jeho úspěchu vyšly knížky, natočily se filmy? Kein Problem. Zadal si za války stejně jako miliony jeho krajanů. Jeden z nás. Mohutné brumendo Horst Wessel Lied (viz infobox), znějící v hledišti po finále MS ve fotbalu 1954, bylo výmluvné. Koncem války a Norimberkem se z vlků nestali beránci. Paradoxně je ale taky lidé jako Neckermann nasměrovali ke kouzlu konzumu a silné marky. Make Geschäft, not war, neválči, nýbrž obchoduj. Zvítězit se dá i markou, nejenom kvérem. Nebylo by to náhodou na metál mírový?

Až se zase někdy bude sebemrskačsky přetřásat, jak jsme se my, české smějící bestie, nedokázaly vyrovnat s komunismem, vzpomeňte si na Němce a jejich Neckermanna. Váženého a vyznamenaného občana, sportovce, nositele těch nejvyšších hodnot, které olympismus tak vášnivě prosazuje.



Horst Wessel Lied

Původně píseň SA, poté stranická hymna NSDAP a za nacismu používaná jako druhá část státní hymny po první sloce oficiální Deutschland, Deutschland über alles. Po roce 1945 a podle § 86a StGB, německého trestního zákoníku, dodnes zakázána, i jen instrumentálně.
Ano, „demokracie“ zakazuje i písně. Tedy jak které. Krvelačný gilotinový refrén „Qu'un sang impur//Abreuve nos sillons!“, česky „Bídáků krev nám k vláze půdy služ!“, oficiální hymnou – s pauzami už přes 200 let – být může. Co na to všichni Charlieové?


Pán Japonska

Neckermann je sice v našem koutku světa pojmem, ale proti druhému pánovi je vlastně břídil. Japonský realitní magnát Yoshiaki Tsutsumi, nar. 1934, zdědil veliký majetek po svém otci, jenž ho získal především spekulacemi těsně po světové válce, kdy McArthurova ústava rozbíjela tradiční struktury japonské společnosti. Dařilo se mu tak, že ho v letech 1987 až 1990 Forbes vyhlašoval nejbohatším mužem světa, přezdívalo se mu také „japonský Rothschild“. „Když já mluvím, sto politiků skáče,“ prohlásil prý – zřejmě zcela realisticky – tehdy. Uvádí se, že jeden čas ovládal šestinu rozlohy země! Se svou Seibu Corporation mohutně investoval do lyžařské infrastruktury a má velkou zásluhu na tom, že se v Japonsku pravidelně jezdily závody Světového poháru v alpských disciplínách. Zájem o Japonsko byl ale samozřejmě dán hlavně tím, že disponovalo 700 lyžařskými středisky – v jedné zemi jich nikde nebylo víc, ani v ohromných USA. Podle některých zdrojů Tsutsumi ovládal až 70 % z nich! Prodávalo se tam přes milion párů lyží ročně, některé se pro tamější trh speciálně vzorovaly. Existovaly upravené (užší, nižší) řady bot, vyráběné na japonskou nožku. Tehdejší 400stránkové lyžařské časopisy už nikdy nic nepřekoná. Zaslíbená lyžařská země s králem Tsutsumim, předsedou národního olympijského výboru, prezidentem domácí federace lyžařské i hokejové. A váženým členem MOV. Okouzlena byla i FIS: „Doufáme, že tu dokážeme postavit a permanentně využívat prvotřídní sjezdovou trať,“ těšil se roku 1989 prezident Hodler.

Morioka a Nagano

Máte v povědomí nejhorší lyžařské MS v historii? Ano, Morioka 1993 s příšerným počasím, tam ale typickým. Proč právě tam? Protože Tsutsumi, jak prosté.

Nagano 1998? Pro nás díky hokeji pojem takřka posvátný, ale sjezdařsky to byla hromada průšvihů. Už jenom závody odehrávající se nelogicky ve dvou místech, v Shiga Kogen a Hakubě s tahanicemi o sjezdovku. Proč? Jistě, opět mister Tsutsumi. Hry stály 15 miliard dolarů, ale vlastní sportoviště spolkla jen 1,3 miliardy. Kdežto nová trať rychlovlaku Shinkansen do Tsutsumiho střediska Shiga Kogen přišla na šest a půl – z veřejných peněz. Tsutsumi byl navíc i podílníkem společnosti vlak provozující. (Nagano prý tu olympiádu bude splácet do roku 2023...)
Problémy okolo sjezdovky vyústily v nedostatečný trénink, tahanice okolo (ne)posunuté branky ve sjezdu a málem ve ztrátu jednoho z nejlepších sjezdařů historie – Hermanna Maiera. Legendární skoro stometrový let vzduchem přežil takřka ve zdraví jen souhrou šťastných okolností.

Sjezdy v Sapporu 1972, Morioce 1993 a v Naganu 1998 zůstaly jednorázovými spektákly. Japonsko má dnes jedinou homologovanou trať špičkových parametrů – Olympic Course I v Hakubě s převýšením 840 m. Ale kde jsou ty sjezdy? Ani v tamějším kontinentálním poháru se nejezdí.

Za sjezdaře to vyjádřil německý šéftrenér Wolfgang Maier: „Doufám, že do Japonska už nikdy nebudu muset.“ Logisticky náročného a nepopulárního odskoku na závody se kamarila SP poté, co japonský trh přestal být jedničkou, ráda zbavila. A nejspíš se už hrozí brzkých závodů v Koreji.

Jenže sportovci neoblíbené Nagano navždy zůstane naším národním monumentem. Ať se tam dělo cokoliv, už jsme si ho zařadili k nemnoha vítězným bitvám našich dějin...

A proč právě Nagano? O využití 20 milionů na kampaň se dost šuškalo, i když praktiky kandidátské korupce praskly až okolo Salt Lake City o deset let později. Podobně o královském zacházení s olympijskými šéfy při Hrách.

Doklady ale neexistují. Osmdesát tlustých složek bylo záhy po akci „nedopatřením“ zlikvidováno spálením…


Japonsko má dnes jedinou homologovanou trať špičkových parametrů – Olympic Course I v Hakubě s převýšením 840 m


Olympijské muzeum a vězení

Nagano uspělo i proto, že Tsutsumi věnoval Samaranchovi 10 milionů na Španělův srdeční projekt – olympijské muzeum v Lausanne. Další Japonci přihodili také deset. A hlavnímu sponzorovi šlo těžko nevyhovět. Malý velký náčelník Juan Antonio to přes svůj věrný blok dokázal zařídit. V květnu 1991 obdržel Tsutsumi Olympijský řád ve zlatě, v červnu získal olympiádu. Peníze na muzeum se ukázaly jako skvělá investice.

Boží mlýny ale melou i Japonsku. Krize, z níž se Japonsko pořádně nedostalo dodnes, už před Naganem postihla i tamější lyžařský byznys. Vedle propadu trhu s vybavením postihla i návštěvnost a následně i střediska. Část jich zanikla, ceny nemovitostí se zhroutily. I lyžování v Japonsku bylo totiž postaveno podle amerického vzoru (viz články Toma Řepíka), kdy základem byli velcí developeři – s Tsutsumim a jeho Seibu v čele. Známá Naeba, kdysi i dějiště závodů SP, vykázala roku 1992 3,18 milionu návštěv, v roce 2008 už jen 1,27. Pozemky, hotely, apartmány představovaly vždy lukrativní investici. Ale to, co se v jiném známém místě, Yozawě, v 80. letech prodávalo i za 30 milionů jenů, šlo v roce 2010 i třeba jen za stovky tisíc.

Tohle všechno by byl Tsutsumi unesl, kvůli pěti miliardám ztrát by si stále ještě 41. bohatec žebříčku přece nerval vlasy. Jenže pak se přišlo na machinace v jeho firmách. Podstatou byl jeho zatajený vyšší akcionářský podíl a vyplývající zneužití (insider trading). Roku 2005 šel do vazby, na kauci ven, nakonec byl odsouzen na 30 měsíců s podmínkou na čtyři roky. A to byl i konec Tsutsumiho olympijské slávy. Etická komise MOV (CASE N° 2/05) už při vyšetřování doporučila kvůli „poškozování pověsti MOV“ dočasně zbavit svého čestného člena všech práv a výsad, načež Tsutsumi rezignoval.

Minulá dekáda byla dobou stále intenzivnější aktivity berních úřadů. Došlo tak i na mocného magnáta, dost možná byla ve hře konkurence a udání, jimž oslabený stárnoucí podnikatel neodolal. Možná ale také, kdyby se byl nenechal tak oslnit svou mocí a trochu méně mlaskal, mohl být stále na koni a spolu s Henry Kissingerem zvláštním čestným členem MOV, tzv. Honour Member.

My, plebs, ale aspoň víme, jací výtečníci také hýbou mezinárodním sportem.



První zimní olympiády

Možná úplně prvním, kdo se snažil dostat zimní sporty na olympiádu, byl náš lyžařský Ferda Mravenec Josef Rössler-Ořovský už v roce 1899 s nápadem, aby se konaly v Krkonoších jako součást pařížských OH 1900. Dlouho ale nebyla šance, také proto, že zájem neměli Skandinávci, zejména Švédové. Hájili si své Severské hry, jakýsi hybrid sportovní soutěže a národní výstavy, sledující i posílení národního ducha a propagaci země. Před první světovou válkou se sice MOV usnesl, že v roce 1916 „přilepí“ k berlínské olympiádě i týden zimních sportů na Feldbergu ve Schwarzwaldu, to ale padlo kvůli válce. Premiéru tak obstaralo jedině krasobruslení v roce 1908, sport starší než Coubertinův neo-olympismus.



Olympijské hry - byznys jede jako dráha

Vedle všech nadšených ohlasů a diváckých rekordů ale můžeme stále častěji a silněji slyšet kritiku komercionalizace, gigantismu, nákladů, ztráty olympijských ideálů a hodnot. Jak vlastně tyto protichůdné postoje brát? Zažívá olympijské dění své zlaté časy? Jak se to vezme.



Olympijské hry v Ga-Pa 1936

Předehra a generálka monumentálních her berlínských. Organizačně a především rozsahem o řád výš než hry předchozí. Pro ilustraci: na zahájení 80 000 diváků, na skoku 130 tisíc. Celkově 619 009. Na zakončení 140 000 a skvěle zvládnutá přeprava mezi Mnichovem a Ga-Pa: 75 000 vlaky, 15 000 autobusy, 15 000 auty. Ubytovat zvládli 35 000 návštěvníků. Na to, že řadu sportovišť bylo třeba teprve postavit, pozoruhodné. Kvůli těmto ZOH také došlo ke sloučení obou obcí. Poprvé proběhly sjezdové disciplíny, byť pouze kombinace, takže jen jedna soutěž mužů a jedna žen.



Měly zimní hry na kahánku?

Jak jsem zmínil, zimním hrám se zpočátku bránili Skandinávci. Neměly ale většího nepřítele, než jakým byl americký předseda MOV Avery Brundage (1952–1972). Velmi ortodoxně se snažil udržovat původní myšlenku amatérismu a šel po každém, kdo mu do profilu ryzího amatéra nezapadal.



Olympijské hry mají problém jménem zima

Zimní olympiáda byla, je a vždy bude mladší a menší sestřičkou té letní. Přesto s ní nejsou menší starosti a v lecčems bývá dokonce problémovější.
Sportů provozovaných na sněhu a ledu není mnoho – olympijských jen sedm – a žádný z nich není globální. Přírodní a klimatické podmínky přejí jen omezenému množství zemí. Některé z nejvíce lyžařských jsou navíc malé: Rakousko, Švýcarsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Slovinsko, Česko.



Je olympiáda nejvíc?

Říká a píše se to tak. Platí to ale bez výjimky?
Určitě ano u malých sportů. Jakmile se dostanou mezi olympijské, obdrží od MOV podle rozdělovníku „podíl z kořisti“, tedy z peněz vydělaných za prodej televizních práv a inkasovaných od sponzorů. Pro řadu z nich tvoří tyto „olympijské“ peníze 70–80 % rozpočtu.



Od klubu gentlemanů do stínu palem

V předchozích článcích jsme nastínili aktuální dilema olympismu: deklarované vysoké ideály sportu jako „filozofie“, průběžně konfrontované s tvrdým olympijským byznysem. A poukázali na původce tlaků, jimž je MOV, monopolní vlastník olympismu i OH, vystaven: sportovní federace, národní olympijské výbory, sportovci, část médií a veřejnosti.



Monopol Mezinárodního olympijského výboru

Začátkem listopadu 2013 se občané Mnichova, Garmische a dalších dvou lokalit v referendu rozhodli odmítnout kandidaturu na ZOH 2022. Nesouhlas není ani první, ani ojedinělý, přesto je určitým zlomovým momentem. Tentokrát totiž nešlo jen o životní prostředí, nepřiměřené náklady, osobní nepohodlí, ba ani jenom o protest proti megalomanii Her. Bavorsko, nejbohatší spolkový stát, by na hry s oficiálním rozpočtem 3,5 miliardy eur v klidu mělo. Většina zavedených sportovišť stojí, Němci uspěli jako pořadatelé fotbalového MS 2006, Mnichov kandidoval už na rok 2018, šéfem MOV je Němec. Hry prosazovala hlasitá kampaň. A přesto byla většina hlasujících proti. Jak je to možné?



Olympijské hry za oponou času

Vím, že je nevděčné přinést poslední díl u nás tak nezvyklé kritiky olympismu v době, kdy doznívá nadšení z pravděpodobně vydařených Her. Autor si tím u mnohých nejspíš vyslouží nálepku škarohlída, ba kazišuka, který ani nedokáže sdílet nadšení z Gabči, Evky, Martiny, Ondry a dalších.



Dozvuky Soči a krize zájmů

Zimní olympijské hry 2014 v Soči měly štěstí i smůlu. Proběhly nad očekávání hladce, měly tedy sklízet patřičnou porci chvály. Jenže místo toho nastoupila Ukrajina a Majdan a agendu olympiády jasně převálcovaly. Rusko a Putin si tak přinejmenším v naší části světa uznání za Hry neužili. A tím, jak téma OH překrylo další dění z oněch končin, se nekonala reflexe Her ani věcná, ani obecná.



Soumrak zájmu o olympiádu

Kdysi dávno jsme měli průpovídku: ze základní pětky našeho týmu nastoupili čtyři. Byli to tito tři: brácha a  já.
Takhle podobně probíhal zájem o ZOH 2022. Ještě v půlce listopadu 2013 se MOV chlubil šesti zájemci. Necelý rok poté už má jenom dva. Navíc slabé: outsidery Almaty a Peking. Nezájem takových pojmů zimních sportů jako Švýcarsko, Německo, Švédsko a Norsko znamená pro MOV blamáž a vážný problém. Rozhodně největší od doby, kdy se na konci roku 1998 provalil památný korupční skandál.



Hodní, zlí a oškliví okolo olympismu

Minule jsme si přiblížili okolnosti kandidatury norského Osla na ZOH 2022. „Mohly to být krásné Hry,“ povzdechl si jistě mnohý poté, co Oslo odstoupilo. Jaksi automaticky se předpokládalo, že „Norové to mají jasné“. Jenže opravdu? Existuje až příliš mnoho příkladů, kdy se pořadatelem stal uchazeč nepříliš valný a leckdy velmi problematický.



Trochu na smířlivou notu

Už druhou sezonu zde snáším příklady toho, že ušlechtilý olympismus a jeho lidé a produkty nejsou vždy tak úchvatné, jak se nám běžně předkládá. Pokud se snad někdo ptá, jestli je to nějaká kampaň, kdo za tím je a co tím sleduje, je odpověď jednoduchá. Žádná kampaň a nikdo v pozadí. Je to čistě osobní iniciativa, množstvím vynaložené práce naprosto nerentabilní. Vznikla spontánně, když jsem se k této problematice dostal přes vrcholné lyžařské soutěže.