A znáte to. Zadáte do vyhledavače, začnou se řetězit odkazy a za chvíli zjistíte, že byste nad tématem mohli strávit rok života, deset let, třeba i celou akademickou kariéru. Objevíte, že vedle oficiální olympijské agendy – mezinárodní i české, jíž jsou plná média a která ovládla i třeba školní osnovy – existuje i „paralelní kritický vesmír“. Jeho součástí jsou i velmi dobře zpracované analýzy, stejně jako vášnivá opozice i střízlivá kritika akademická. A uvědomíte si, co má toto nastavené zrcadlo společné: vesměs není v češtině. Vidíte, že kritická analýza u nás neexistuje, či je sotva dohledatelná. Že se nám předkládá pečlivě vypreparovaná verze olympismu a olympijského dění v režii pánů olympismu – MOV a jeho národní odnože u nás. Zjistíte, co všechno se za sto dvacet let olympismu událo, kolik z toho se zamlčuje a co všechno se rozjásanou oficiální rétorikou překrývá. Když máte za sebou roky života v systému, kde také vládla jediná pravda a verze světa, cítíte k takovému informačnímu a názorovému monopolu bytostný odpor. Chcete se o tento svět za zrcadlem s přáteli lyží a sportu podělit. A když máte štěstí, že kamarádi vydavatelé nepatří k těm, kdo pohodlně papouškují olympijský mainstream, mohou vzniknout předchozí a tyto řádky.


Čína, favorit ZOH 2022. Zřejmě není náhodou, že v roce 2013 tam otevřeli výstavní Samaranch Memorial.


Agenda 2020 ano, ale výsledek?

Tentokrát ale zkusím být také trochu smířlivý. Na části kritiky olympiád a olympijského hnutí mi totiž vadí její zaujatost. Chápu, že třeba odpůrci pořádání OH používají proti mohutným pro-olympijským kampaním, rovněž neobjektivním, zbraně podobné. Oba tábory mají svou agendu a prosazují ji. Chápu, že některá zahraniční média ráda sklouznou ke zjednodušené kritičnosti. Že je mnohem jednodušší vytvořit schematický obrázek s hodnými a zlými než se probírat složitostí a nejednoznačností reality. Nemám důvod být takový. Nevedu vůči žádnému olympijskému bafuňáři osobní válku, nikdo mě k ničemu nenavádí.

Je dobře, že se, byť pod tlakem událostí a v rámci zábrany dalším škodám, přijala Agenda 2020, o níž jsem nedávno psal. Většina programu je určitě krok správným směrem, otázkou je, jak dlouhý ve skutečnosti bude a co z toho nakonec vznikne. Řada iniciativ a plánů z minulosti vyšuměla. Možná byly upřímné, možná měly jen hezky znít a konejšit. První obavy z rozměrů OH se objevily už v Berlíně 1936. A pak průběžně. Minulý předseda MOV Rogge sestavil komisi, jež v letech 2001–2003 zpracovala 117 doporučení redukce programu Her. Výsledek? Jsou stále větší a bombastičtější.

Jestliže se ale má posílit charakter Her jako „event“, tedy (mega)událost, jak se budou držet v úměrných mezích? Vždyť už nyní je čím dál víc akcí s OH v čele orgií „sportainmentu“, multishow, „total entertainment package“. Stále více divadla, prezentovaného jako metafora života s efektními příběhy (my sjezdaři máme hned dva pěkné čerstvé, Šárčin návrat a Ondrovu křížovou cestu), které zastiňují vlastní výkony a sport. Show ždímající základní hodnoty včetně klasických ctností, vytěžující patriotismus a nacionalismus (vlajky, ceremoniály, posedlost medailovými tabulkami). Story, medaile, ale co vlastní výkon? Ale berte tento povzdech jen jako výkřik staromilcův.


Závěrečný ceremoniál olympiády mládeže v čínském Nanjingu


Živá minulost i budoucnost

Sledujme, jestli MOV s Bachem v čele opravdu změní to, co Agenda slibuje. Má možnost ukázat, nakolik je opravdovým předsedou a nakolik spíš onou arabskodolarovou loutkou. Problémů má habaděj a další se na něj spíš valí. A ve skříních určitě číhají kostlivci. Jak píše William Faulkner: Minulost není nikdy mrtvá. A dokonce ani není minulostí.

Ruská dopingová kauza. Lze to dokázat? Pakliže jsou tvrzení pravdivá, je jenom Rusko onou říší dopingového zla, obnaženou ausgerechnet v současné mezinárodní situaci? Nebo je to podobné i jinde? Monstrózní téma dopingu bude trápit navzdory všem protiopatřením. Problematice nepřidávají případy jako Kreuzigerův nebo Claudie Pechstein, jež se nesmířila s „flastrem“ od problematické arbitráže CAS a u soudů vítězí. A s ohledem na složitost vzájemného vztahu práva trestního, civilního a sportovního bude jenom hůř.

Zimní olympiáda 2018 v Koreji asi proběhne dobře. Zvládnou-li Japonci Fukušimu, určitě i letní tokijská 2020. Ale s další zimní 2022, buďto v Kazachstánu, nebo v Číně, navíc v částečné termínové kolizi s kontroverzní lahůdkou v podobě katarského fotbalového MS, budou ještě asi potíže. Včetně kritiky toho, kolik akcí se přesouvá do problematických zemí.

Ještě dvě drobnosti. Čína jako favorit ZOH 2022? Podle mnohých ano. Zřejmě není náhodou, že v roce 2013 tam v Tianjin otevřeli výstavní Samaranch Memorial. Faraoni se pyšnili pyramidami, Lenin má mauzoleum, „Jeho Excellence“ tedy taky památníček. A po návratu z monumentálních OH mládeže v Nankingu s 3 400 účastníky se čtyřicátník, sportovní ředitel ČOV doktor Doktor, v médiích rozplýval jak puberťačka: „Bylo to boží!“

A Saúdové? To byla panečku tryzna za starého monarchu! A té chvály na královskou rodinu! Nobelovka by nebyla? Nebo taky něco lepšího v MOV?


MOV v letech 2001–2003 zpracoval 117 doporučení redukce programu Her. Výsledek? Jsou stále větší a bombastičtější. Foto je z olympiády mládeže v čínském nanjingu


Nakolik oprávněná kritika?

V rámci zmíněné smířlivosti ještě jedna myšlenka. Kritika MOV kromě jiného předhazuje nedostatek demokratičnosti. A MOV argumentuje, že obří těleso na principu každá z více než 200 členských zemí = 1 hlas plus členové za stovku mezinárodních federací, další za sportovce a případní další k tomu by se akorát nebylo schopné přiměřeně dohodnout. Na tom určitě něco je. MOV je orgánem stále asi nejvíce oligokratickým (klasicky: vláda vybraných bohatých), stále silněji vystavená tlaku demokratizačnímu. Ale pořád je to mnohem víc „famiglia“ (navenek soudržná, chrání svoje členy, potlačuje odpadlíky, vyžaduje loajalitu až poslušnost) než „komunita“ (nehierarchizované společenství s různými zájmy, diskuzí, různorodostí). Méně elegantně by se dalo říci, že kromě starého „jádra“, tedy těch 70 členů individuálních, nedosazených z titulů funkcí, si i další chtějí ukousnout svůj díl bohatého olympijského koláče.

Jenže: máme vůbec právo vyžadovat od MOV „více demokracie“, když sledujeme, jak jí v běžném životě ubývá? Jak říká třeba ceněný ekonom a analytik Petr Robejšek „západní demokracie pomalu, ale jistě konvertují k autoritářskému vládnutí“. „Ideál správného řízení státu je již přinejmenším čtvrt století velmi podobný modelu podnikového managementu.“ (Ano, známe, přece „řídit stát jako firmu“.) Robejšek hovoří o ekonomizaci politiky, paternalismu a expertokracii s cílem co nejracionálnějšího ovládání společnosti. Elity občana stále méně zastupují a stále více z rozhodování vytěsňují.

Proč se tedy divit, že se pánové v MOV snaží pevně držet otěže své moci, když k modelu, jenž jim funguje, směřuje skoro celá společnost? Není to nakonec jedno a to samé?

Že to dělají všichni, ještě neznamená, že je to dobře a že se mi to musí líbit. Frantu nedělá lepším, když Tonda taky krade. Ani olympijské šéfy to lepšími nedělá a nijak je tím neobhajuju. Považuju ale za vhodné na tento moment upozornit.

Šachista Hušák

I doma máme co sledovat. Například kdy se začnou projednávat žaloby na Aleše Hušáka. Všímáte si, jak je ticho po pěšině? Sazka je fuč, sportovní funkcionáři s náramnou rychlostí udělali tlustou čáru a ČOV kauzu uzavřel už 21. 9. 2011. Návrhy na vyšetření podílu tehdejších funkcionářů v orgánech Sazky zamítl (nepřipomíná to „nejsme jako oni“?), svého morálně zprofanovaného předsedu Jiráska nechal doúřadovat se všemi poctami a vyprovodil se „standing ovation“. Vše špatné se hodilo na Hušáka. Jenže ten údajně má ve svém archivu na skoro každého něco. Přinejmenším asi na kopiích podepsaných listin doklady, že každý pšouk mu předpisově schválili. Ohlašováním své knihy, v níž prý popíše, jak to všechno bylo, asi taky nedělá pár lidem lehké spaní a leckoho možná drží v šachu. Bez ohledu na to, jestli něco opravdu píše, nebo jenom blufuje. A tak kdoví, jak všechno skončí. Troufne si dneska někdo jednoznačně říct, kdo všechno je padouch a kdo hrdina? Já vím, všechno jedna rodina, poučil nás už dávno Limonádový Joe…

Kejval, Jansta a média

Také se zdá, že dojemná soudržnost českých funkcionářů je otřesena. Sledujme pozorně údajnou válku mezi předsedy ČOV Kejvalem a ČUS (transformovaného bývalého ČSTV) Janstou. A dění okolo dalšího vlivného hráče, nenápadného Jiřího Bise. To byl v ČSTV/ČUS pán přes skiareály, loni Janstou tvrdě kritizovaný a z funkce odvolaný. A naopak Kejvalem za práci v ČOV chválený. Je kromě jiného také spolumajitelem velmi vlivné komunikační agentury Bison & Rose (žádný buvol a růže, nýbrž Bis a Růžička).

Mediální pokrytí zájmů ČOV a MOV je i z této strany zajištěno. Menšinovým společníkem v Bison & Rose je i novinář a píárista Vladimír Bystrov ml., současně předseda výkonné rady APRA, Asociace PR agentur. A v ní je i Pavel Kučera za Hill & Knowlton Strategies (z minulých dílů znáte), takže se nám to hezky doplňuje. Bison & Rose také v roce 2012 vyhrála tendr na mediální servis a PR pro Českou televizi. Ta je, jak také víme, generálním mediálním partnerem ČOV a kromě jiného vyrábí za koncesionářské peníze píárový Olympijský magazín. A když si připomenete další mediální partnery (MF Dnes, iDnes, ČRo, Reflex), je zřejmé, proč se u nás olympijská problematika pojednává tak jednostranně a nekriticky.



První zimní olympiády

Možná úplně prvním, kdo se snažil dostat zimní sporty na olympiádu, byl náš lyžařský Ferda Mravenec Josef Rössler-Ořovský už v roce 1899 s nápadem, aby se konaly v Krkonoších jako součást pařížských OH 1900. Dlouho ale nebyla šance, také proto, že zájem neměli Skandinávci, zejména Švédové. Hájili si své Severské hry, jakýsi hybrid sportovní soutěže a národní výstavy, sledující i posílení národního ducha a propagaci země. Před první světovou válkou se sice MOV usnesl, že v roce 1916 „přilepí“ k berlínské olympiádě i týden zimních sportů na Feldbergu ve Schwarzwaldu, to ale padlo kvůli válce. Premiéru tak obstaralo jedině krasobruslení v roce 1908, sport starší než Coubertinův neo-olympismus.



Olympijské hry - byznys jede jako dráha

Vedle všech nadšených ohlasů a diváckých rekordů ale můžeme stále častěji a silněji slyšet kritiku komercionalizace, gigantismu, nákladů, ztráty olympijských ideálů a hodnot. Jak vlastně tyto protichůdné postoje brát? Zažívá olympijské dění své zlaté časy? Jak se to vezme.



Olympijské hry v Ga-Pa 1936

Předehra a generálka monumentálních her berlínských. Organizačně a především rozsahem o řád výš než hry předchozí. Pro ilustraci: na zahájení 80 000 diváků, na skoku 130 tisíc. Celkově 619 009. Na zakončení 140 000 a skvěle zvládnutá přeprava mezi Mnichovem a Ga-Pa: 75 000 vlaky, 15 000 autobusy, 15 000 auty. Ubytovat zvládli 35 000 návštěvníků. Na to, že řadu sportovišť bylo třeba teprve postavit, pozoruhodné. Kvůli těmto ZOH také došlo ke sloučení obou obcí. Poprvé proběhly sjezdové disciplíny, byť pouze kombinace, takže jen jedna soutěž mužů a jedna žen.



Měly zimní hry na kahánku?

Jak jsem zmínil, zimním hrám se zpočátku bránili Skandinávci. Neměly ale většího nepřítele, než jakým byl americký předseda MOV Avery Brundage (1952–1972). Velmi ortodoxně se snažil udržovat původní myšlenku amatérismu a šel po každém, kdo mu do profilu ryzího amatéra nezapadal.



Olympijské hry mají problém jménem zima

Zimní olympiáda byla, je a vždy bude mladší a menší sestřičkou té letní. Přesto s ní nejsou menší starosti a v lecčems bývá dokonce problémovější.
Sportů provozovaných na sněhu a ledu není mnoho – olympijských jen sedm – a žádný z nich není globální. Přírodní a klimatické podmínky přejí jen omezenému množství zemí. Některé z nejvíce lyžařských jsou navíc malé: Rakousko, Švýcarsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Slovinsko, Česko.



Je olympiáda nejvíc?

Říká a píše se to tak. Platí to ale bez výjimky?
Určitě ano u malých sportů. Jakmile se dostanou mezi olympijské, obdrží od MOV podle rozdělovníku „podíl z kořisti“, tedy z peněz vydělaných za prodej televizních práv a inkasovaných od sponzorů. Pro řadu z nich tvoří tyto „olympijské“ peníze 70–80 % rozpočtu.



Od klubu gentlemanů do stínu palem

V předchozích článcích jsme nastínili aktuální dilema olympismu: deklarované vysoké ideály sportu jako „filozofie“, průběžně konfrontované s tvrdým olympijským byznysem. A poukázali na původce tlaků, jimž je MOV, monopolní vlastník olympismu i OH, vystaven: sportovní federace, národní olympijské výbory, sportovci, část médií a veřejnosti.



Monopol Mezinárodního olympijského výboru

Začátkem listopadu 2013 se občané Mnichova, Garmische a dalších dvou lokalit v referendu rozhodli odmítnout kandidaturu na ZOH 2022. Nesouhlas není ani první, ani ojedinělý, přesto je určitým zlomovým momentem. Tentokrát totiž nešlo jen o životní prostředí, nepřiměřené náklady, osobní nepohodlí, ba ani jenom o protest proti megalomanii Her. Bavorsko, nejbohatší spolkový stát, by na hry s oficiálním rozpočtem 3,5 miliardy eur v klidu mělo. Většina zavedených sportovišť stojí, Němci uspěli jako pořadatelé fotbalového MS 2006, Mnichov kandidoval už na rok 2018, šéfem MOV je Němec. Hry prosazovala hlasitá kampaň. A přesto byla většina hlasujících proti. Jak je to možné?



Olympijské hry za oponou času

Vím, že je nevděčné přinést poslední díl u nás tak nezvyklé kritiky olympismu v době, kdy doznívá nadšení z pravděpodobně vydařených Her. Autor si tím u mnohých nejspíš vyslouží nálepku škarohlída, ba kazišuka, který ani nedokáže sdílet nadšení z Gabči, Evky, Martiny, Ondry a dalších.



Dozvuky Soči a krize zájmů

Zimní olympijské hry 2014 v Soči měly štěstí i smůlu. Proběhly nad očekávání hladce, měly tedy sklízet patřičnou porci chvály. Jenže místo toho nastoupila Ukrajina a Majdan a agendu olympiády jasně převálcovaly. Rusko a Putin si tak přinejmenším v naší části světa uznání za Hry neužili. A tím, jak téma OH překrylo další dění z oněch končin, se nekonala reflexe Her ani věcná, ani obecná.



Soumrak zájmu o olympiádu

Kdysi dávno jsme měli průpovídku: ze základní pětky našeho týmu nastoupili čtyři. Byli to tito tři: brácha a  já.
Takhle podobně probíhal zájem o ZOH 2022. Ještě v půlce listopadu 2013 se MOV chlubil šesti zájemci. Necelý rok poté už má jenom dva. Navíc slabé: outsidery Almaty a Peking. Nezájem takových pojmů zimních sportů jako Švýcarsko, Německo, Švédsko a Norsko znamená pro MOV blamáž a vážný problém. Rozhodně největší od doby, kdy se na konci roku 1998 provalil památný korupční skandál.



Hodní, zlí a oškliví okolo olympismu

Minule jsme si přiblížili okolnosti kandidatury norského Osla na ZOH 2022. „Mohly to být krásné Hry,“ povzdechl si jistě mnohý poté, co Oslo odstoupilo. Jaksi automaticky se předpokládalo, že „Norové to mají jasné“. Jenže opravdu? Existuje až příliš mnoho příkladů, kdy se pořadatelem stal uchazeč nepříliš valný a leckdy velmi problematický.



Dva olympijští výtečníci

Pojďte si poslechnout příběhy dvou olympijských osobností, nositelů Olympijského řádu a různých dalších ocenění.
Jeden z nich hodně zasáhl jak lyžování, taky i naši olympijskou historii. Druhý sice nebyl lyžař, ale naše životy poznamenal mnohem víc, než by koho napadlo.