Minulá sezona tak byla i přes hořkou tečku na konci bezpochyby tou nejvydařenější v Bankově kariéře. Začal dvěma vítězstvími a dalšími pěti pódiovými umístěními v South American Cupu, které absolvoval v rámci zářijové přípravy v Chile. Světový pohár odstartoval sice výpadkem v druhém kole obřího slalomu v Söldenu, ale od americké části tour, kde se pohyboval v okolí bodované třicítky, šla jeho forma vzhůru.
První velké překvapení přišlo před Vánoci v Alta Badii, když se poprvé v sezoně dostal do nejlepší dvacítky. V polovině ledna se pak hlavní Vagus skvěle nachystal na dva nejtěžší sjezdy seriálu. Ve Wengenu se připomněl šestým místem v kombinačním sjezdu a konečnou osmou pozicí v kombinaci dokázal, že se s ním v jeho parádní disciplíně opět musí počítat. O dva dny později potom devátým místem na klasickém Lauberhornu šokoval celou sjezdařskou elitu. Další týden se postavil i na start legendárního Hahnenkammu a po dlouhých sedmi letech se vystoupal na stupně vítězů. Ve své oblíbené kombinaci totiž vybojoval podruhé v kariéře bronz a druhý den skončil v nejtěžším sjezdu světa na skvělé dvanácté pozici.
Po tomto týdnu snů Ondřej odcestoval na svoje sedmé mistrovství světa, které mohlo být hodně sladkou odměnou za výbornou sezonou. Nejvíce se samozřejmě od českého střelce čekalo v alpské kombinaci, ale soupeře děsil už ve sjezdu. S číslem 29 dokonce na prvním mezičase vedl a až do cíle držel průběžné medailisty v napětí. Nakonec se s půlvteřinovou ztrátou musel spokojit se sedmým místem, což bylo i tak jeho maximum v mistrovském sjezdu. Toto vystoupení pak pasovalo Banka na jednoho z největších favoritů do následující kombinace, ale štěstí nestálo na jeho straně. Ondřejovu stoupající hvězdu už několikrát zastavil pád a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Po skvělých mezičasech skončila jeho cesta za vytouženou medailí na posledním skoku. Z těžkého pádu nakonec vyvázl z otřesem mozku a zlomenou nártní kůstkou a lyžařským fanouškům tak nezbývalo nic jiného než čekat na jeho další návrat. Přece jen se už ve své dlouhé kariéře dostal z mnohem horšího.
Minulá zima však nebyla výjimkou v Bankově cestě bílým kolotočem, ale vrcholem, který - nebýt mnoha zranění - mohl přijít dříve a trvat déle. 9. 1. 2001 poprvé startoval ve Světovém poháru. V roce 2006 v Beaver Creeku se šestým místem poprvé probojoval do elitní desítky a o rok později na stejném místě poprvé vystoupal na stupně vítězů. V březnu téhož roku si pak v Itálii připsal jediné pódiové umístění v Evropském poháru, a to bronz ve slalomu. Svoje maximum si zajel i na Olympijských hrách v Turíně, když obsadil v kombinaci šestou příčku.
Ze slalomáře se postupně stával sjezdař. V roce 2008 slibně rozjetou kariéru zastavil velký pád v Kitzhühelu, který jej na dlouhý rok a půl vymazal ze startovních listin. Ondřej svůj první velký návrat ale zvládl. Sezona 2010/11 se tenkrát označovala za jeho životní. Pravidelně se objevoval v TOP30. Ve své oblíbené kombinaci ve Wengenu byl sedmý, o týden později v Kitzbüehelu osmý a z Olympijských her ve Vancouveru si odvážel sedmé, jedenácté, sedmnácté a třicáté místo. Na jaře 2011 ale místo zaslouženého odpočinku přišla záhadná nemoc. Trpěl vysokými horečkami, hodně zhubnul a neměl sílu na jakýkoliv pohyb. Ona nemoc ovšem stejně náhle jako přišla i odešla, ale konec strastí to rozhodně nebyl.
Další sezonu začal Ondřej s velkým tréninkovým mankem a v lednu 2012 se při zastávce v Adelbodenu objevily zdravotní problemy. Ty ho opět vyřadily na nějakou dobu z tréninku, ale v létě se mohl už naplno začít připravovat na novou předolympijskou a mistrovskou sezonu. Štěstí se ale Bankovi vyhýbalo obloukem a přípravu v Chile přerušila rozlámaná čelist. Začátek sezony tak nevyšel úplně podle plánů, proto se nakonec soustředil pouze na Mistrovství světa ve Schladmingu, kde se 11. místem v kombinaci vrátil mezi elitu.
V zimě 2013/14 procházel Ondřej výkonnostními výkyvy, ale formu dokázal výborně vyladit na Olympijské hry v Sochi - začal 20. příčkou ve sjezdu, v superkombinaci vyrovnal svoje umístění z Vancouveru, v SG překvapil výborným 9. místem a pohádkový týden ukončil v obřím slalomu, když uzavíral TOP5.
Byla to bezpochyby dlouhá, strastiplná, ale ve výsledku úspěšná kariéra a české lyžování se díky Ondřejovi zapsalo zase o něco hlouběji do dějin alpského lyžování. Proto tedy nezbývá, než mu popřát hodně štěstí i v tom „polyžařském“ životě.
