Jak šly zimy, krystalizoval oblíbený sešup s tatínkem od svaté Anny pod vrcholem Kopaniny vranovským údolím k rodinnému baráčku. Zbytek roku mladý Jíra propadl rybařině a už se po skončení základky šikoval ke studiu rybářské školy. A zase mu do osudu zasáhl lyžař, a ne ledajaký. Profesor šperkařské školy Mirek Linka, sklářský rytec a výborný skokan na lyžích. U Jíry objevil kreslířské nadání, popostrčil ho k umění a ukecal rodiče ke vstupu na šperkárnu do Turnova. Tady Josef v roce 1942 absolvoval obor rytí drahokamů. Když mu bylo 16, chytlo ho malování totálně na celé půlstoletí.
A lyžoval – bez trenéra, v partě maloskalských
vrstevníků Mirka Plátka, Milouše Kováře, Jirky Nejedla o sto šest. Jízda
ve volném terénu, na neupravovaných svazích jim byla metodikou. Excelentně
projížděl terénní skoky, boule, prohlubně – tady neměl konkurenci.
Budoucí malíř šel i do obtížných, pohybově technicky náročných
lyžařských partií bez rozmýšlení a po hlavě. To byl další povahový
rys Josky – bystrost, energičnost. Jeho lyžařský přítel, o rok starší
Zdeněk Remsa (k olympijskému zlatu přivedl Jirku Rašku) parafrázoval
lidově jeho energii: „… z něj to všechno sršelo, tryskalo… hup, hup,
hup, s ničím se nesral. Vycházela z něj síla.“ Remsovými slovy byl
ohromným kamarádem, paličákem, nezkazil žádnou srandu. Jelikož se od
února 1942 nesmělo na území protektorátu závodit, jezdili maloskalští
hošani sjezdy a slalomy výhradně tréninkově; občas si to rozdali mezi
sebou systémem – hromadný start na střeše nad Frýdštejnem a vítězil
ten, který první vyjel z lesa nad Malou Skálou. Z deseti jízd destkrát
vyhrál Jíra. Odvahou téměř šílenou. Možná i tady jsou zakódovány jeho
vážné lyžařské úrazy v sezónách 1950 a 1973. Ten druhý ho poznamenal
na 2 roky, kdy byl prakticky uzavřen v atelieru a jeho lokomoce se zlepšovala
jen velmi, velmi pomalu. Tehdy určitě nebral v potaz, že už není v
pravidelné zátěži a ve zralejším věku to pustil z kopce naplno.
Kariéra sjezdaře byla po maturitě až k roku 1946 vertikálou. Na sklonku sezóny 1947 exceloval Jíra ve slalomu „5. Května“ pod Rennerovou boudou na Kozích hřbetech. Tady byl ještě ne devatenáctiletý junior těsně druhý za Anonínem Šponarem; ten byl v těch letech absolutní československou sjezdařskou jedničkou. To už se Jíra chystal k přijímačkám na Akademii výtvarných umění, kam se skutečně dostal do ateliéru profesora Mináře. Svým výkonem pod pramenem Bílého Labe přesvědčil tehdejšího vedoucího referenta sjezdařů Jardu Čtvrtečku o svých ambicích a byl jmenován do olympijského repre výběru pro ZOH 1948 ve Svatém Mořici. Medaili z domácího mistrovství žádnou neměl; v roce 1946 v Banské Bystrici byl dorostencem a startovat nemohl, a úspěšný rok čtyřicátý sedmý? „V juniorech měl vyhrát sjezd a možná i slalom“, vzpomíná Zdeněk Remsa, ale na mistrovství ve Špindlu nestartoval. Tenkrát přijelo do Špindlerova Mlýna téměř 600 závodníků nejenom lyžařských disciplín, ale i sáňkařů. Sportovci bydleli v mnoha hotelech a penzionech, k tomu rozhodčí a funkcionáři. 26. února 1947 je datum velkého sportovního průseru Josky, který se podařilo ututlat a ustát. O den později byl naplánován start mistrovského sjezdu. V předvečer závodu si junior Jíra neváhal odskočit na návštěvu paničky ubytované v Alpském hotelu. Vyrušen nečekaným návratem manžela, vyskočil z okna pokoje v prvním patře pouze v jégrovkách. Šťastně přestál doskok a spoře oděn přiklusal do ubikace ke spolunocležníkovi, skokanu Remsovi. V euforické náladě z úspěšného úniku a seskoku se večer ožral pod obraz. Ráno před startem byl k nepotřebě a spolubydlící musel za trenérem sjezdařů omluvit Jíru, že je „nemocný“.
Letní lyžování na "Mapě republiky" 1. B. Sýkora-Kanár, 2. K.
Dvořák, 3. Z. Pelc, 6. J. Jíra
Po zisku tří titulů mistra republiky nastupuje Joska v září na AVU. O dva roky později pecka z jiného soudku – se dvěma spolužáky z kruhu profesorů Rady a Nejedlého odchází Jíra dobrovolně z Akademie. Ve Špindlerově Mlýně nastupují na lesní brigádu do party dřevařů. A fest se lyžuje a trénuje. Okouzlení lyžařským kalupem velelo tehdy sportsmenům prodloužit si sezónu. Rozjařeně nenasytní sjezdaři s tvořivostí takměř bujarou, vkládali ski na ramena a spoře oděni zdolávali Dlouhým dolem strminu k Výrovce. V plném červenci. Ještě pár výškových metrů a stáli na sněhových polích Mapy republiky na jihovýchodním úbočí Luční hory. Když vyšlo počasí, pachtila se tady i desítka lyžařů. A stále a stále vnikajíce do tajů slalomových oblouků, šmejdili po zbytcích sněhu jako střelení. A nebylo hovadinou, že si jen tak mimochodem těch pár postavených branek změřili na čas. Blátem, naškrabaným zpod trsů smilky, namalovali na prsa startovní numera, a s rozkoší náramnou se závodilo. Momentka z archivu Zdeňka Pelce představuje s jedničkou Bohouše Sýkoru – Kanára, dvojku má Karel Dvořák, čtyřku autor snímku a číslo 6 – to je Josífek Jírů z Malé Skály, toho času brigádničící dole v údolí.
Do toho následující rok na jaře po sezoně
vzpomenutý úraz a návrat na akademii. Lyžař a později ceněný umělec
nikdy nepřestává bojovat s problémem, který řeší. Jsa výjimečně
odvážný a kreativní ve snaze realizovat nápady bez ohledu na odpor, na
který narážel, studuje, maluje a lyžuje. Trénuje tak urputně, že se
vyrovná poloprofíkům, kteří v zimě snad z lyží ani neslezou. Tři roky
po sobě je na mistrovství medailový: 1950 v Tatranské Lomnici bere bronz za
kombinaci, v jednapadesátém ve Špindlu je opět bronzový – ve slalomu –
a o rok později tamtéž v kombinaci stříbrný. Suma šest mistrovských
medailí pasuje Josefa Jíru na nejlepšího lyžaře v plejádě
československých umělců. Pět roků byl státním sjezdařským
reprezentantem. Umělecky ho v začátcích práce ovlivnil Jindřich Průcha.
Kamarádí se se sochařem Slavojem Nejdlem, mimochodem lyžařem Slavie Praha,
mistrem republiky ve čtyřboji (slalom, sjezd, běh, skok) v roce 1954. Jezdí
za ním do jeho přírodního atelieru – pískovcového lomu na Berounsku. Po
své poslední lyžařské medaili ve dvaapadesátém nedokončil čestný rok
na Akademii, vrací se na Malou Skálu a manuálně pracuje jako dělník při
stavbách silnic a tunelů. Rok nato prožívá první svatbu s Vilmou, 1957
získává ateliér na Letné a má dvě dcerky – Renátu a Markétku.
Neotřelým pojetím prací ho pohlcuje expresionistický malíř Munch, doma se
přátelí s kreslíři Bauchem a Trnkou. Osnuje založení skupiny M 57,
sdružující i sportovce – horolezce bratry Karoušky z Českého Ráje.
Velkým zdrojem průserů se stává alkohol, který malíře a grafika Jíru ničí od mládí až do skonu. Stihnul devět záchytek, z toho jednu za hranicemi. Pivo nevyznával, toliko si jím pomáhal z kocoviny. Opíjel se sám i ve společnosti, často až do stavu fyzické bolesti, prostě to s ním po alkoholických maratónech seklo. Následovalo pokání – návštěva kostela, mše, meditace nad stránkami z bible. Nechlastal však při práci, byť jen skicoval; v atelieru byl vždy střízlivý jako nemluvně. Klíčový v jeho tvorbě je rok 1961, kdy podle teoretiků a kritiků umění přišel s metodou souběžného sdružování a prostupování časově vzdálených událostí. Málokdy uměl dát zpátečku, nedařilo se mu to ani u démona alkoholu. Poprvé se dobrovolně léčil ze závislosti v roce 1969, tematicky z prostředí léčebny vzešla řada obrazů, mořil se s náměty bezdomovců vyspávajících v parčíku a na lavičkách před Wilsoňákem. Jsou to působivé věci s obrovským nábojem. Sedmdesáté roky – epocha očí a gest – to byl ten opakovaně potíraný chlast a jeho nevyléčené následky. Snad i jistá forma pokání leží v těch tématech.
Nedokončený autoportrét
Při práci experimentoval, jako kreslíř a rytec zpracovával do koláží rozličné materiál – listy z deníků, fotografie, jízdenky, šmelc. Jíra byl extravagantní, což je vlastnost mnoha velikých umělců a samo sebou býval rád středem pozornosti. Býval hostitelem veskrze velkorysým, chutnalo mu vše a ve faldech jeho povahy byla i vzteklost a umanutost. I v tom byla divokost sjezdových svahů. Názory, nápady, motivy, pohnutky, postřehy – o tom disputoval s kolegy Komárkem, Tocksteinem i s Bohumilem Hrabalem. Svou pravdu hájil jazykem jadrným převelice! Výtvarno mu bylo vším, jeho krédo je výmluvné – „Malování je nerozlučnou milenkou!“ Grafice a jejím objektům se věnoval vroucně v 70. letech, tady se mu hodila zručnost vystudovaného středoškolského oboru.
Mistrův šatník měl osobitosti v šátku, ležérně uvázaném, ten ho provázel na lyžařských trénincích, výcvikových táborech, závodech. Také to byla řeznická, zlatočerně károvaná kamizola; tu nosil i na výstavy. Snad jen on sám by dokázal osvětlit fakt, že mezi stovkami, možná tisícovkami obrázků z cest, české krajiny, portrétů, nejsou žádné se sportovní tématikou. Byl velkým milovníkem džezu, přečasto si pouštěl L. Armstronga. Ani ve zralém věku ho neopouštěla soutěživost, rád ve společnosti kumpány štengroval a hecoval. S pokorou, a dost možná ho to i dobíjelo, chodil na Horka, kde žili prarodiče. Místo je plničké dynamiky, údolíčko s několika chalupami, obklopené návršími s roztroušenými pískovcovými balvany v řídkém borovém lese. Posazené jako polosamota mezi Voděrady a Ondříkovicemi v těsném sousedství Záborčí nad Malou Skálou.
Okno opuštěného ateliéru v Jírově chaloupce na M. Skále
Tvoření v atelierech, a že jich Jíra poměl, bylo horečné s citovým nábojem. Jako předstartovní stav se projevoval vztek, sem tam do něčeho kopnul, jak pučel nápad. Při malování se spoléhal na prsty – jimi zpracovával barvy, celé hroudy a výsledkem byly pastózní tvary. Hodně používal špachtlí, štětce spoře. Uměl se i na 3 dny zavřít v atelieru a nikdo ho nesměl rušit. Vše nepodstatné šlo stranou –spánek, jídlo, pití. Místy dřel jako zapřisáhlý cholerik. Když nebyl s výsledkem spokojen, chtěl obraz rozšlapat. Druhá manželka Ivana (zručně mu napínala plátna), vyprávěla, že mu velkorozměrový autoportrét třikrát špachtlí srovnala barvy a ukecala ho k následným pokusům. 3 roky po revoluci vymyslel a vybudoval galerii v Boučkově statku, kde shromáždil sedm desítek prací našich předních umělců.
Autoritativnost, všechno muselo být po jeho, třeba při adjustaci výstav, byla další ze stránek Jírova charakteru. Vnitřní síla jeho osobnosti projektovala i do promluv s panáčky vysoce postavenými – nebral si nikdy servítky před nikým, ať to byl Milan Knížák nebo předseda vlády, jedno zda rudé, revoluční či porevoluční. Možná byl jako jeho řeka řek – Jizera – bublavá, nespoutaná, šumící a spěchající, burácející i zklidněná. A taky byl Josef trnem v oku některých rádoby kamarádů. Takový F. Jiroudek, malíř, napsal komunistickému ministru Chňoupkovi o Jírovi: “Ideologicky nebezpečnější než otevřenej reakcionář, neboť implantuje různý starozákonní a novozákonní prvky do svých obrazů a nahlodává tak materialistickou ideologii.“ Složitý komplex osobnosti malíře a šampióna Josefa Jíry osvětlí lidské sentence z jeho deníků. Bez nich by obraz umělce nebyl pravdivý. Vyznává se: „Občas stojím na maloskalském hřbitově a vím, že dvě třetiny mých kamarádů a přátel jsou už na tom druhém břehu. Pak váhám, do kterýho světa patřím; k Vám, kteří přicházíte, nebo tam k nim? Už mě nezajímají „další rozměry“, po kterých Vy ohromně toužíte. Z toho ale bude bolet hlava Vás, Vy se s tím množstvím nadbytečností budete muset vypořádat a obhájit je.“ A také: „Na vesnici, a já vesničanem jsem, se chodívalo do kostela. V první lavici jsme seděly my, děti, co spíš chtěly jít na třešně než k přijímání, a dál za námi uprostřed lavic seděli ti čtyřicátníci a za nimi dědečkové, z nichž sem tam některej už nepřišel. Vědělo se tedy, že čas je vyměřenej od tý první do tý poslední lavice. To byla jistota, která určovala život. Každej se viděl tam, kam skutečně patřil. Dneska se člověk může vidět v kině nebo v televizi, svět mu nastavuje různě vypouklý zrcadla, který ho odváděj od jeho podstaty, jeho života i jeho domova.“
Šípkový keř pod Černou Studnicí
A taky obdivuje vlastnosti Keltů – vzdor, hrdost, svébytnost. Jírovi můžeme směle říkat Bohemian – bohém a Čech. V rozsáhlém malířském díle vytvořil zvláštní a originální umělecký svět. Jakoby stále unikal do romantických dálek snů a utopií; hravou fantazií a ironií, lyrismem touhy a melancholie a přitom se až úporně přidržoval dané chvíle a dané životní situace a počítal s aktuálními potřebami a zájmy. V osobitém stylu nepřestává diváctvo zaujímat a vzrušovat díky schopnosti navazovat důvěrný a zvídavý kontakt s nejobyčejnějšími věcmi, s jejich poezií a s jejich tajemstvím. Promítá se v něm pokorná úcta, láska a obdiv a neustále zní citově rozjitřená a intelektuálně bystrá úvaha o tom, jak si člověk osvojuje svět, jak se sbližuje s druhými, i jak jim může pomáhat.
Jírova osobnost a díla mají od počátku do konce hluboké kořeny v rodném kraji, nesoucím poetický název Český ráj. Samotný Josef se z přímého vztahu k Maloskalsku zpovídal nejednou a pokaždé vyznával, že právě s tímto krajem pod českými horami souvisí něco podstatného z jeho života a jeho práce. V rozhovorech a monolozích líčil nezapomenutelný vliv na utváření jeho obdivu k přírodě a úcty k lidem, pokory před skutečností i před jejím tajemstvím. Rodný kout se mu stal nejenom obrazem nenávratného zemského ráje, ale i zdrojem jeho motivů, rámcem obsahových období, zkrátka základem, o který se opíraly jistoty, pro něž člověk na tomto světě žije.
Přepěkně pracoval na moderní koncepci, postavené na volné a neklasické kráse. Nutně rozbíjel pevné formy, protože nestačily dynamice tehdejší reality. Barevné škále vévodí modrá; s její aplikací však skrblil, je ale zářivá, provokující a třpytivá; nikdo jiný ji tak neumí.
V roce 2004 si s Ivanou na běžkách objel přehradu nad Josefovým Dolem a rozloučil se s bílými pláněmi, aby ho o půl roku později dekoroval prezident Klaus vyznamenáním Za zásluhy o stát. Odešel v červnu 2005 v místě, kde se narodil – v Turnově.
S vděčností za informace manželce Ivaně Jírové, ing. Olině Vanclové a Zdeňku Remsovi.