Byli to bratři soupeřiví. Byli by se rádi jeden před druhým vytahovali, ale na druhou stranu to byli srabi a báli se, že by ten druhý byl lepší. Ve skutečnosti se výborně doplňovali. Jeden byl takový inženýr a druhý takový trochu bohém. Koloman studoval jakési IT a Adalbert jakési přírodní vědy. Jejich rodiče měli chalupu v Krkonoších, kam všichni rádi jezdili. Nedaleko byl vlek a sjezdovka. Jezdili tam z nostalgie, protože lyžování je dnes o dost lepší v Alpách, než když je tam rodiče v minulém století učili vykružovat první obloučky, aby to nevalili šusem a na té docela krátké sjezdovce se nezabili ještě dřív, než začnou brát rozum.

Každý poslední víkend o letních prázdninách se na chalupě konal jakýsi rodinný rituální potlach, při němž si dospívající děti a stárnoucí rodiče rozebírali zimní víkendy, které na té chalupě chtějí strávit. Koloman měl koncem srpna narozeniny, a tak se to také všechno vyřešilo najednou: rodina se viděla, všichni si vyměnili názory, někteří se vytahovali, Koloman dostal dárek, všichni popili atd. Pak byli rádi, že se uvidí zase až na Vánoce, protože taková setkání dnes lidi dost vyčerpají, jelikož sociálnímu životu košaté až kmenové rodiny dávno odvykli. Tak to bychom měli představení hlavních postav příběhu, jehož expozicí je následující kratičký dialog.

„Brácha, chtěl jsem ti koupit celoroční permici, ale nevím, jestli bys ji využil a taky jestli bys ji chtěl,“ řekl Adalbert.

„Mňo, měl jsem stejný nápad, ale na jeho rozmýšlení mám ještě čas, protože máš narozeniny až za šest neděl,“ opáčil Koloman s převahou.

„To by vám stačila jen jedna,“ namítla mladší sestra, která má v tomto příběhu jen tento jediný štěk, který je však klíčovým katalyzátorem dalšího vývoje událostí.

„He, he,“ řekl Adalbert.

„He, he,“ přidal se Koloman. „Tys byla, ségra, vždycky pako.“

Mladší sestra si právě prohlížela, jak vypadá nejkrásnější žena světa, jejíž obličej je složený z obličejů několika celebrit v oboru krásy. Na to jejich he he se začala tvářit načuřeně. Adalbert chtěl, aby se netvářila načuřeně, a tak projevil zájem o ten její dámský časopis. Pak má celá rodina takové malé okno, protože nikdo neví, komu připsat zásluhy za nápad spojit tváře bratrů v jednu univerzální mužskou, nikoli nejkrásnější, tvář.

Bratři se odebrali před kůlnu, kde se v měkkých paprscích zapadajícího srpnového slunce fotili. Tvořili portrét jako na občanku, takový ten tupý záběr přímo z enfasu. Obličej, na který se málokdo z nás rád dívá, protože na občance si všichni připadáme jako lotři pronásledovaní státní správou. V té chvíli to byl ovšem záměr. Koloman a Adalbert se rozhodli vytvořit fotky osob, které obě vypadají naprosto konfekčně, a tak trochu přiblble. Dílo se vydařilo.

Zbytek večera strávili před obrazovkou počítače, kde Koloman naháněl obě fotografie ve Photoshopu, aby se spojily v jednu. Adalbert ho povzbuzoval, doléval mu pivo a zase ho povzbuzoval. Střídavě volali různé členy rodiny, aby se přišli podívat, komu se fotka zrovna víc podobá, ptali se sestry, zda by chtěla třetího bratra, smáli se též stále více a pod vlivem piva a radosti z tvorby úplně zapomněli na svou rivalitu. No a pak vytvořili Kodalmana nebo Adoloberta, prostě jednu fotku, která bude na celoroční permici v chalupě a ten z bratrů, který tam zrovna bude, si ji vezme.

A jak to vidíte vy, milí čtenáři tohoto nedělníčku? Je to zavrženíhodné šizení provozovatele vleku nebo obdivuhodná kreativita? Měřeno mzdou za čas strávený výrobou té fotografie ku ceně skipasu je zisk jednoznačně pochybný. Nebo je hodnota prudce virtuální, protože tvorbou fotky se bratři na chvíli zcela upřímně sblížili?