Tyto idoly jsme sdílely s kamarádkou. Já nevím, jestli se dnes ještě dívky takovým zábavám oddávají. Nám muselo stačit, že jsme se na ně dívaly v televizi. Pro nepamětníky připomínám, že televize byly černobílé, a když třeba v Innsbrucku, v Garmischi nebo ve Val d´ Isère padal sníh, nebylo vidět skoro nic. Ta místa byla pro nás tak vzdálená, jako by byla na Marsu a tam jezdily ty naše idoly. Já a ta moje kamarádka Martina, jsme měly svoje barvité dívčí fantazie. Třeba že bychom někdy byly na dohled nebo dokonce na dojezdových tribunách nebo tak něco.

Byla to nejkrásnější doba lyžování. Tihle pánové se většinou narodili „s lyžemi na nohou“. Jezdili na nich tak, jak jiní chodí: bez námahy, bez přemýšlení, bez použití síly, jakoby nikdy netrénovali, jako by jim jízda v brankách byla přirozená jako dýchání. K tomu měli samozřejmě ten závodní talent, který z nich činil ty vyvolené mezi všemi. Neměli helmy ani jiné chrániče, takže bylo vidět, že ta božstva jsou lidé. Uběhlo několik desetiletí. Televizi už nemám třicet let, na závody se nedívám, na idoly jsem rezignovala. Jsem dospělá a mám starosti jako podobní lidé. Neodvratný osud, prostě. Ale já jsem měla v té knize osudu napsáno, že se jedním z těch lyžařských božstev setkám a to se stalo. Bylo to jiné, než jsem kdy snila, ale o moc moc lepší.

Gustav Thöni přišel pod lanovku v jihotyrolském Soldenu, že s námi bude lyžovat. Bylo to u příležitosti pracovní cesty novinářů zaobírajících se též lyžováním. Měl bílou bundu a drobnou postavu. Moc nemluvil, spíš se tvářil, že tam ani není. Asi už všechny novinářské otázky slyšel stokrát. Nemám už mnoho urputných přání, závodění mne nebaví, než po něčem jít, to se radši dívám, co předvedou ostatní. Ale tady jsem všechno tohle odhodila. Gustavo, já si tě ulovím! Budeš můj a na skrupule domněle vychované dámy… na ty se můžu… jednou vykašlat.

Vyjeli jsme lanovkou, obuli si lyže. Vedoucí skupiny asi něco říkal, ale já jsem si jen hlídala, co dělá Gustav. Ano, jela jsem pak v jeho stopě. Na nikoho jsem se neohlížela a prostě jsem vyrazila při vědomí, že druhou šanci už kdy těžko dostanu. Postarší muž galantně moderoval rychlost. Asi jel nejpomaleji, jak dokázal. Pro mne to byl fofr jako jízda na draku. Vykružovala jsem těsně za ním, jeho úpravné, stejnoměrné, harmonicky rytmické obloučky. Vznášela jsem se v jeho charismatu jako na ocase komety jako koberci z pohádky tisíce a jedné noci. Bez dechu, z té blaženosti, omámená dokonalostí provedení jeho oblouků, omámená pocitem, že lyžuju jako on. Jet za někým, kdo to umí, to je fajn, to každý potvrdí. Ale jet za bohem lyžování! To se dá přirovnat jen k jedinému pocitu. Zážitek sdíleného božství možná netrval ani tři minuty, ale okamžitě se vydrásal na první místo mezi všemi lyžařskými vzpomínkami. A tam zůstane navždy.