Pavel Zelenka (* 1936) pochází z Plzně, ale vyrůstal v prostředí středočeské Mladé Boleslavi a od počátku to bylo prostředí sportovní. Již v prvních poválečných létech jej přivedl otec, sokolský funkcionář a předseda místního úspěšného lehkoatletického klubu NSK, mezi žáky trénující a soutěžící na běžeckém oválu a doskočištích někdejšího boleslavského cvičiště. Později uplatnil Pavel Zelenka svoji vysokou postavu pod basketbalovými koši a odehrál řadu dorosteneckých turnajů. Po takovéto všeobecné průpravě definitivně zakotvil v lyžařském oddílu TJ Autoškoda Mladá Boleslav - v partě mladých sjezdařů vedených lyžařským nadšencem, trenérem a oddílovým předsedou Ferdou Adlerem.

Společné cesty do Krkonoš, romantika pobytů na klubové, dříve Erlebachově boudě pod Dvoračkami, tréninky s využitím vlastního navijákového vleku... se spolu s atmosférou závodů rozhodující měrou podílely na tom, že sjezdové lyžování sehrálo v životě Pavla Zelenky doslova osudovou roli. Brzy získal trenérskou kvalifikaci a již v roce 1961 začal pracovat jako dobrovolný trenér boleslavské sportovní základny v lyžování. Po zvýšení kvalifikace nastoupil v roce 1969 na místo trenéra alpských disciplín v základně MV ČSTV Praha a v návaznosti se stal vedoucím internátní školy mladých sjezdařů, zřizované českým lyžařským svazem ve Špindlerově Mlýně v zimních sezónách 1970–76, tedy těsně před startem uceleného systému péče o sportovně talentovanou mládež řízeného státem. V následujících létech, jako trenér reprezentačního družstva juniorů a později i státní reprezentace žen, stál na počátku mimořádně úspěšné sportovní kariéry Bohumíra Zemana, Jany Šoltýsové a Olgy Charvátové. Naši sjezdařskou reprezentaci vedl na třech zimních olympijských hrách, v Albertville měl navíc významný podíl na zdařilém startu Petra Kakeše, žijícího trvale v USA, v disciplíně rychlostní lyžování (6. místo) v barvách ČSFR.

Stejně jako stovky kvalifikovaných trenérů v mnoha sportovních odvětvích, ukončil Pavel Zelenka svoji třicetiletou trenérskou dráhu v souvislosti s vládním nařízením o likvidaci systému státní péče o sport vydaným v roce 1992. Ještě o rok později se zúčastnil MS v japonské Morioce ve funkci tiskového dopisovatele, ale v dalších letech již sledoval lyžařské dění sice pozorně, ale jen z povzdálí. Východiskem mu byla práce ve firmě zastupující italského výrobce sportovního oblečení, kde se uplatnil jako úspěšný manažer.

Po odchodu do důchodu nasměroval svoji neochabující vitalitu především do sféry lyžařské historie. Stál u zrodu a spolupracoval na obsáhlé publikaci 110 let našeho lyžování a dnes pracuje na další, vytrvale přispívá do lyžařských médií, je neúnavným iniciátorem výstavby první české skihaly a bez ohledu na věk holduje svým koníčkům – klasické cyklistice, golfu a samozřejmě lyžování.

Nezbývá než překvapivému osmdesátníkovi popřát, aby jeho řezané oblouky ještě dlouho vyvolávaly jak na špindlerovské Červené, tak na alpských svazích uznání a obdiv.