Když byl náš chlapec malý, učila ho jednou maminka lyžovat. To se stalo nedopatřením. Obvykle ho učil lyžovat tatínek, což docela šlo. Tatínek si se synem vypracoval různé rituály, což divoké dítko trochu ukáznilo, a taky měl zmáknutou metodiku výuky. Takže, když jednoho dne vytáhla maminka chlapečka na svah, protože tatínek byl v práci, ani ho nedokázala přesvědčit, aby si obul lyže. Plavovlasý andílek hystericky řval: „Sníh je blbej, lyže jsou blbý a ty jsi taky blbá.“ Maminka tu jeho hysterii chytla od něj, což není divu, a vřeštila pro změnu: „Počkej, až budeš mít vlastní děti. Ty ti to všechno vrátí. I s úrokama!“

Chlapec se přesto naučil lyžovat, dospěl v muže a tento sport i hory si později tak oblíbil, že učil lyžovat své děti. Měl dva chlapce a ti byli divocí po něm. Lyžovat se naučili brzy. Nejvíc je bavilo jezdit šusem, přes skokánky a ještě k tomu v lese. To jejich tatínkovi imponovalo. Viděl se v nich a připadali mu při tom neskonale roztomilí. Za manželku si vzal ženu s daleko nižší mírou vznětlivosti, než měla jeho matka. Do výuky lyžování se mu nepletla, měla ráda své zvolna vykružované oblouky a neměla ráda jeho sklony k závodění.

Jednou ale dostal náš hrdina rýmičku a maminka musela jít s chlapečky lyžovat sama. A dětičky roztomile žadonily: „Mamí, mamí, můžeme jet do tunelu, jako jezdíme s tátou?“ Matka souhlasila. Děti zmizely, jakmile vystoupily z vleku. Když sjela, našla je na dolní stanici s očima rozzářenýma adrenalinem. Tak se to opakovalo třikrát. Maminka byla šťastná, že se dětem na kopci tak líbí. Po čtvrté přijel jeden z chlapců s rukávem rozervaným od ramene po zápěstí. Matku najednou začalo zajímat, co je to ten tunel. Stačilo trochu zasyčet a přísně stáhnout obočí.

„To my vjedeme do lesa a jedeme,“ přiznal se konečně ten mladší.

„Kde je ten tunel?“ zajímalo logicky matku.

„No to zavřeme oči a je tma jako v tunelu.“

„Tak vy jezdíte lesem, nevíte, kam jedete, kudy jedete a jedete šusem?“ hlas jí stoupal a nabíral na intenzitě.

„No, jo,“ řekl mladší. Starší mlčel a zkušeně tušil rodící se průšvih.

„Vždyť jste si mohli roztrhnout břicho. Znám jednoho lyžaře, co si propíchl stehenní tepnu a vykrvácel, než přijela horská služba. Mohli jste upadnout a zlomit si nohu nebo ruku.“ Hlas stoupal do jekotu a nabíral intenzitu neovladatelného řevu. „Co kdybyste narazili do stromu a udělali si otřes mozku nebo ochrnuli? Mohli jste si vypíchnout oko.“

„Nemohli,“ řekli jako jednohlasně v pauze, kdy se matka nadechovala.

„Ty máme zavřený.“ Vysvětlil mladší.

Matka zmlkla a rozplakala se. Hádejte, milí čtenáři dnešního nedělníčku, proč? Bezmocí, že je neuhlídá, úlevou, že to odnesla jen bunda, vzteky, že si vzala za muže nevyzrálého cvoka, nebo z úplně jiného důvodu? A ještě jedna otázka: myslíte, že už chlapci „do tunelu“ nikdy nejeli?