Na rozbor nepříznivé bilance je dnes poněkud pozdě, ale přejít vše mlčením by rozhodně nebylo namístě, zvlášť když k analýze současného stavu, pokud je spojena s ohlédnutím zpět, je právě dnes o důvod více.

Opomíjené jubileum

Je tomu právě 25 let, kdy došlo v tehdejší ČSSR k odluce sportu od státu. Zatímco problémy s obdobnou odlukou církve nejsou uzavřeny dodnes, starostí o sportovce se stát zbavil výnosem ministra financí doslova šmahem. Osvobodil se tak od dvou břemen: bez náhrady došlo k likvidaci systému péče o sportovně talentovanou mládež a stejně tak bylo zrušeno oddělení zabezpečující vrcholový sport včetně státní reprezentace ve všech olympijských disciplínách (viz další odstavec). Zůstaneme-li na poli sjezdového lyžování – zmíněné jubileum přímo vybízí k diskuzi o tom, za jakých okolností se v novém společenském prostředí daří pracovat Odborném sportovnímu úseku alpských disciplín (OSÚ AD) bez náležitého angažmá samotného státu.

Nepopulární připomínka

Ukončením činnosti lyžařských tříd, lyžařských gymnázií spolu se zrušením Tréninkových středisek mládeže a středisek vrcholového sportu v roce 1992, bylo lyžařské sportovní hnutí jen v Čechách a na Moravě ochuzeno mj. o koordinovanou práci přibližně padesáti(!) kvalifikovaných profesionálních trenérů – zaměstnanců ČSTV. Dnes je každé připomenutí tohoto stabilizovaného systému chápáno jako pokus o návrat před Listopad, do doby, kdy byly sportovní úspěchy našich reprezentantů zneužívány k demonstraci předostí totalitního režimu. Na všeobecně pozitivní přínos soustavné, celoroční sportovní aktivity, k jaké bylo jen v lyžařských disciplínách vedeno okolo dvou tisíc mladých lidí, se zapomíná.

Nejasná perspektiva

I v nových podmínkách se v uplynulém čtvrtstoletí zapsala do historie českého sjezdového lyžování zlatým písmem Šárka Strachová spolu s Ondřejem Bankem. Jejich úspěchy ve vrcholných soutěžích zasluhují nejvyšší ocenění, ale neměly by být chápány jako důvod k uspokojení. Odborníci znalí věci zařadili špičkové výkony obou do kategorie sportovních zázraků, a protože na kvalitě prostředí, ze kterého se vypracovali na nejvyšší stupně, se dodnes nic nezměnilo, lze o další perspektivě hovořit jen jako o čekání na další takové mimořádné úkazy. Za hlavní příčinu malé pravděpodobnosti brzkých srovnatelných úspěchů je všeobecně považován trvalý nedostatek finančních prostředků. Následující fakta by měla být odpovědí na otázku, zda se v základní oblasti, jakou je vyhledávání a péče o talenty, nejedná jen o nepodloženou výmluvu a zda se při zdůvodňování nevydařených startů našich reprezentantů nejedná o totéž.

Vývoj se nezastavil

Dnes, kdy se Úseku alpských disciplín „nevejde“ do rozpočtu jediný profesionální trenér, chtě nechtě převzali tuto důležitou roli samotní rodiče, dále trenéři zaměstnaní na smlouvu v rodinných teamech, nebo v silných lyžařských klubech a v posledním desetiletí také několik trenérů provozujících tzv. lyžařské akademie jako soukromou živnost. Řídící lyžařský orgán tuto soukromou a klubovou iniciativu zaměřenou téměř výhradně na práci s mládeží samozřejmě vítá, ale od samého počátku není příliš úspěšný v její koordinaci, a jak potvrdilo poslední MS, s roztříštěností práce osobních trenérů a soukromých teamů si trvale neví rady ani na úrovni státní reprezentace. Leč nepředbíhejme. Pozitivní je, že ani po ochabnutí státního zájmu o sportovní problematiku se za uplynulých 25 let vývoj závodního sjezdařského sportu v ČR nezastavil. Pro někoho až překvapivá je dynamika patrná zejména na úrovni soutěží sjezdařského potěru. Díky iniciativě rodičů v roli lyžařských funkcionářů je v termínové listině každoročně bohatý výběr závodů nejmladších kategorií, začleněných do stabilizované struktury regulované úsekem. Popularita sjezdového lyžování, příklady Strachové, Banka a několika dalších, entuziasmus rodičů, přízeň sponzorů a dobré podmínky v mnoha domácích lyžařských areálech se trvale odráží v účasti téměř tisícovky dětí ve věku 8–14 let startujících v oficiálních závodech SL ČR pořádaných lyžařskými kluby na kvalitních tratích.

Chybí autorita

Na jedné straně současná snadná dostupnost ledovcových areálů a široká nabídka špičkové závodní výzbroje a výstroje zbavila naše sjezdaře jedné z příčin zaostávání za reprezentanty alpských a ekonomicky rozvinutých zemí. Na druhé straně tyto otevřené možnosti mnohonásobně zvýšily nákladnost sportovní přípravy i účasti v systému závodů již od prvních „předžákovských“ kategorií. Následkem toho dochází již na samém počátku k sociální regulaci, když na startu se ocitají jen mladí adepti, o jejichž talentu jsou přesvědčeni především vlastní rodiče, ochotní se plně exponovat při vytváření podmínek zajišťujících pokud možno okamžitý efekt – úspěchy v domácích soutěžích. Vzniká tak ostré konkurenční prostředí, ve kterém se však nesluší připomínat základní zásady sportovního tréninku včetně zásady všestrannosti, a varovat před následky předčasné specializace a přetěžování. Citelně chybí profesionál s autoritou, jenž by mj. definoval optimální limity objemu speciální přípravy na sněhu tak, aby kromě jiného, nedocházelo ke stresu při neustálém dohánění školních povinností. (Situace je taková, že nebýt zákona o povinné školní docházce, strávily by mnohé naše nejmladší sjezdařské naděje na ledovcích nonstop celé jaro a podzim, až do prvních prosincových závodů.)

Asociální výběr

Dnes je situace v soutěžích dětí taková, že naděje na úspěch je nevyhnutelně spojena od samého počátku s náklady na jednu sezónu překračujícími hranici 50 000 Kč. Protože tyto náklady s každým přechodem do vyššího ročníku narůstají, stávají se hlavní příčinou výrazného snižování počtu startujících již v kategorii staršího žactva, když další pokles pokračuje v kategorii juniorů. V této fázi se jedná o přirozenou tendenci, ale není v pořádku, když v soutěži zůstávají jen ti, jejichž rodiče mohou náležitě investovat do sportovní kariéry potomka, nebo disponují mimořádnými manažerskými schopnostmi na poli sponzoringu. Lyžařský svaz ani jiné instituce nemají prostředky potřebné k tomu, aby v tomto kritickém období skutečně talentované jedince „podržely“. Částka uvedená v úsekovém rozpočtu v kolonce „mládež“ není na první pohled zanedbatelná, ale pokud je rozmělněna mezi několik set členů Sportovních středisek a 24 závodníků zařazených do Sportovního centra mládeže, představuje podíl na osobu z necelých čtyř miliónů jen příjemné přilepšení. Trvale naprosto nedostačující rozpočet úseku alpských disciplín je tak hlavní příčinou toho, že v práci s žákovskou a juniorskou zálohou převládá živelnost bez jakékoliv koncepce. Taková je odpověď na první polovinu otázky položené v úvodu.

Varovná Zpráva o činnosti

Co se týče péče o reprezentační družstvo (RD) - jako odpověď na druhou polovinu zmíněné otázky dobře poslouží několik citátů z obsáhlé a fundované Zprávy o činnosti OSÚ AD za období 2016/17, zpracované pro květnovou Konferenci SL ČR.


  • „Minimální náklady každého člena RD, který se zúčastní závodů Světového poháru (SP) jsou za lyžařskou sezónu 1,5 mil. Kč. Z toho je zřejmé, že finanční příspěvek na 10 členů RD ve výši 2 686 000 Kč pokrývá v průměru jen cca 18 % nákladů! Při současné malé marketingové podpoře musí řadu výdajů závodníci hradit ze svých rodinných prostředků.“

  • „Nejsme schopni zaplatit jediného trenéra na plný, ani částečný úvazek. Trenéry zabezpečuje v několika málo případech klub, ale většinou rodiče.“

  • „Ve všech činnostech nás brzdí nedostatek finančních prostředků.“

  • „Všichni sportovci, trenéři… pracují z nadšení. Je otázkou, jak dlouho to může ještě fungovat.“

Co dodat? Fakta uvedená ve zprávě jsou snad dostatečně výmluvná. V případě alpských disciplín spočívala příprava státních reprezentantů z 82 % na bedrech rodičů a na trenéra, respektive trenéry s náležitou zodpovědností nebyly (ani nadále nejsou) mzdové fondy. Nedostatek finančních prostředků v českém závodním lyžování nemůže mít jiný dopad, než destruktivní a o jeho podílu na případných neúspěších našich reprezentantů na olympijských tratích v Pchjončchangu nelze pochybovat. A povede-li se nějaký dobrý výsledek (což si všichni přejeme), půjde o další zázrak.