mýtus č. 1: co je vůbec carving ?

Je to neuvěřitelné, ale už samotný centrální pojem je zdrojem zmatení a nejasností. V „lidovém“ chápání je to nejspíše jízda bez holí se snahou o velké náklony – tedy to, čím se novinka jménem carving v začátcích záměrně prezentovala. Bohužel se zdá, že ani tzv. odborné prameny někdy nepochopily podstatu zásadní „carvingové“ změny. „Je to technika, založená na jízdě po hranách s vyloučením smyku. Lyžař za sebou zanechává na svahu stopu v podobě dvou plynulých křivek, naprosto přesně vyrýsovaných vedle sebe, bez sebemenšího kazu, způsobeného smýkáním lyží,“ praví nejnovější tuzemská kniha s carvingem v názvu. Zatáčení po hranách definuje pomocí formálních znaků (vyloučení smyku, křivky vyrýsované přesně bez kazu), jež jsou navíc spíše teoretické. Na čistotu jízdy po hraně se klade nepřiměřeně velký důraz. Carving se tak zužuje na ideální jízdu v ideálních podmínkách.

Jeho podstata – tedy podstata tzv. moderní techniky, jízdy řezanými oblouky – ale uniká.

Je jí totiž zatáčení po hraně zatížené a prohnuté lyže, kdy se již nemění směr jízdy cíleným smýkáním lyže do nového směru. Podstatou je opuštění staré zásady „hranou lyže se brzdí a po ploše klouže“. Podstatou je, že se po hraně jak klouže, tak zatáčí. Po hraně je vyjetý celý oblouk.

V situaci, kdy „carving“ a jeho odvozeniny (např. funcarving, racecarving) nejsou definovány závaznou normou, se ovšem jejich nejednotnému používání nelze příliš divit.

mýtus č. 2: aneb syndrom čisté rýhy

Jak jsme zjistili už u mýtu č. 1, mají být odznakem carverovy zdatnosti a skvělosti lyžemi ostře vyryté brázdy „bez sebemenšího kazu“. Smyk je nečistý, je to prohřešek proti jízdě po hraně a carverovo selhání, jeho ostuda.

Jenže to všechno je vyumělkovaná teorie.

Sníh není led a lyže brusle, a tak je „čistá“ rýha nedosažitelná. I ta na pohled nejostřejší určitý podíl smyku nuceně obsahuje. Dokonce i nejlepší světoví závodníci třeba v obřím slalomu krájejí relativně „čistě“ jen v některých brankách na plošších úsecích. Většinu tratě jinak než s určitým podílem smyku projet nelze. Jsou snad proto ubohými „šťastnými šoupači“?

Pokud zůstává zatáčení po hraně základním principem změny směru, neznamená občasné nucené porušení čisté brázdy, tedy usmýknutí, že jízda už není „carvingem“.

Jestliže se běžný lyžař, zpracovaný falešným důrazem na čistotu oblouku, zaměří na jízdu „bez kazu“, hrozí mu, že začne mít strach z porušení této žádoucí dokonalosti. Začne lyžovat jenom tam, kde „čistý carving“ dodrží a vyhýbat se svahům prudkým a užším. Jezdí sice po hraně, ale často se po ní spíše vozí. Skoro by se dalo říct, že carvingově loučkaří. Propadlý mýtu si myslí, kdovíjak nekarvuje. Spíše ale rýsuje s posedlostí bývalých povinných cviků v krasobruslení. Jinak řečeno, začal trpět „syndromem čisté rýhy“.

Uniknout mu lze jízdou na náročných svazích, na nichž sice čistý oblouk neudrží, ale přesto se bude snažit jet jej co nejvíce po hranách. Takový svah a taková jízda pro něj jsou výzvou, jež mu neumožní ukolébat se v oblasti pohodového čistého kroužení a nutí ho k neustálému zlepšování. Lyžařské výkonnosti to prospěje mnohem více než sebepečlivější rýsování na prokádrovaných carvingových svazích.

mýtus č. 3: zatáčejí samy

„Špičkoví jezdci říkají – naklopit lyže na hrany, nic dalšího neprovádět, nechat je jet, pak naklopit na druhou stranu – opravdu nic víc.“ Sugestivní titulek „Lyže, které zatáčejí samy“ použil i vůbec první tuzemský článek o nových lyžích ze září 1995. Tento slogan, jenž se nabízel tak, že ho prostě nebylo možné nepoužít, posléze vešel do obecného povědomí.

Ve skutečnosti je to zčásti pravda a zčásti jen zakořeněný mýtus.

Pravda: lyže při pouhém pasivním zahranění skutečně vyjíždějí oblouk. Jenže jen takový, který je o něco menší než jejich konstrukční vykrojení, tedy vestavěný radius. To je ale jen ta elementární část jízdy po hraně. Pohodový, základní, „loučkařský“ carving.

Mýtus: dobrý lyžař ovšem jen nepřehraňuje: dynamicky lyže stlačuje, více je prohýbá a své oblouky tak zkracuje. Brutálně rychle je překlápí z jedněch hran na druhé a navazuje jeden oblouk na druhý. V průběhu oblouku pokrčuje a napíná dolní končetiny. Lyže na tlak a prohnutí reagují uvolňováním akumulované energie. Součtem působení těchto akcí získáváme pocit „zrychlení“ v oblouku. A to už není žádné unylé „zatáčejí samy“. Lyže dělají to, co umějí, ale současně i to, co jim lyžař vnutí. Takovou jízdu udržet je tvrdá práce, jež má s okrasným kroužením na lyžích, jež „zatáčejí samy“, společné jenom ty hrany, na nichž se to odehrává.

mýtus č. 4: carving potřebuje široké a mírné svahy

„Strmé svahy carvingu nepřejí, carving potřebuje kvalitně upravený, hodně široký, nepříliš strmý svah s dobrým, vodivým sněhem.“

Už v počátcích se pojem carving ztotožnil s vyjížděním oblouků do stran v maximálních náklonech, tedy s funcarvingem. Logicky vzniklo přesvědčení, že takovou jízdu lze provozovat jen na širokých svazích, jichž u nás máme jen málo. Zčásti bylo oprávněné: položit se do oblouku, sahat až lehat při tom na sníh a poté se zase zvednout nedokáže carver na pár metrech mezi davy lyžařů. Také některé z první generace silně vykrojených lyží jen velmi neochotně opouštěly svůj radius.

Jenže carving vůbec nemusí vypadat jen takto. Vyjíždět po hraně lze i krátký oblouk. Střední oblouky lze rychle navazovat a nepotřebovat tak nijak zvlášť mnoho prostoru. Oblouky není vždy nutné vytahovat do vrstevnice.

Mírné svahy? Pro výuku a nácvik určitě. Pro rýsování bez kazu také. Na černém padáku neudrží lyže čistě na hraně ani Hermann Maier. Jenže jakmile se ubráníme „syndromu čisté rýhy“ a přijmeme fakt, že určitý, okolnostmi vynucený smyk (ne však ten, jenž primárně slouží ke změně směru) k moderní jízdě patří, nemusíme se vyhýbat ani prudším svahům. Budeme se snažit o jízdu po hraně, sice ji neudržíme čistou, ale budeme stále karvovat. A to dokonce hodnotněji než ti, kdo si jen úzkostlivě hlídají své nerozmazané rýhy na mírných svazích.

mýtus č. 5: nejlepší carvingové lyže

„Kratší a ještě kratší a co nejvíce vykrojené“ – tak by se dala shrnout několikaletá osvěta, již v našich krajích šíří lyžařský Supertest. Velmi se tak podepisuje na přesvědčení, že pořádná carvingová lyže musí být taky pořádně vykrojená s co nejmenším radiusem.

Pokud carving chápeme především jako jízdu bez holí s co největšími náklony, je to v podstatě pravda. Pokud chceme co nejsnadněji docílit oblouky po hraně, rovněž. Pak jsou pocity rychlosti a působení odstředivé síly silné už v relativně pomalé jízdě. Vyhovují určitému způsobu jízdy a určité filozofii lyžování.

Horování pro lyže krátké a hodně vykrojené je ale silně jednostranné. Carving ale lze jezdit i na dlouhé superobřačce. Ne každý touží po jízdě, jež využije co největší vykrojení. To je naopak při rychlé jízdě nevýhodou. „Nejlepší carvingová lyže“ je proto záležitostí individuální a nelze ji ztotožnit s krátkou „plácačkou“. Stejně tak není lyží pro každého krátká slalomka.

mýtus č. 6: slalomka je lyže pro krátký oblouk na tvrdém prudkém svahu

Jistě, slalom je skutečně disciplina s popsanými prvky a slalomka je příslušná lyže. Je to opravdu lyže pro krátký oblouk. Jenže ti, kdo tento mýtus šíří, si zřejmě na té dnešní pár čistě vyjetých oblouků ani nezkusili.

Udržet takovou radikálně vykrojenou lyži čistě na hraně na prudkém tvrdém svahu, kde se zakousne jako pitbul, nedokážou v řadě bran ani borci ve Světovém poháru. Jak má potom taková lyže být vhodná na „slalomování“ i pro veřejnost? I výborný sportovní lyžař zvládne krátký vyjetý oblouk jen do určitého sklonu svahu. Nejlépe se mu pojede, když nebude úplně tvrdo a z lyží se tak nestanou nekompromisní „brusle“, jež drží, vedou a nepovolí. Moc si na tvrdém nepomůže ani změnou techniky a přibrzděním smykem: čím vykrojenější a tužší v torzi, tím obtížněji to s takovou lyží půjde.

Extrémisté, kteří jezdí skutečně prudké svahy programově, k tomu rozhodně nepoužívají slalomku. Padákům se samozřejmě není třeba vyhýbat, neboť většinu z nich lze zdolat na každé slušné lyži. Ale moderní slalomka skutečně není lyže, s níž by normální smrtelník vykrajoval krátké oblouky na černých sjezdovkách.

mýtus č. 7: zatížení vnější lyže je „out“

Celý název tohoto mýtu je vlastně doslovným citátem ze Supertestu 2003. Je to slovo do pranice: dlouhé roky přece platilo, že „se jezdí po vnější“, a najednou nám renomovaný zdroj tvrdí něco, co lze chápat jako opak. Opravdu se tedy už po vnější lyži nejezdí?

Samozřejmě stále jezdí. Vnější noha je v oblouku stále tou o něco důležitější. Vedle ní se ale na rozdíl od dřívějška více a silněji využívá i noha vnitřní. Do maxima její zapojení dovedl funcarving – ať už v podobě některých rafinovaných oblouků v podání expertů nebo ve spontánním přisedávání ke sněhu u lyžařů méně dobrých. Jestliže ale jízda s výrazným až dominujícím zapojením vnitřní lyže vyhovuje jezdcům-extrémním carverům, zdaleka to neznamená, že je to zachycení „statu quo“ a univerzální návod pro ostatní.

Zatížení vnější lyže nemůže být „out“ v situacích, kdy se v oblouku opravdu musím opřít a přitom jedu rychle, svah je prudký, nemám přitom ideální carvingový manžestr a na svou osobní exhibici celý široký svah. Je komické myslet si, že závodník alpských disciplin nejede po vnější. Bez jejího pořádného zatížení by nedojel ani do desáté branky.

Jezdit postaru jenom po vnější je skutečně „out“. Naopak „in“ je využívat obou s tím, že rozdělení tlaků mezi obě se průběžně mění v závislosti na řadě faktorů. Maximální přiklonění vnitřního kolena ke svahu a průjezd obloukem s co největším účelným využitím vnitřní lyže je jedním z prvků nejmodernější techniky. „Stará dobrá vnější“ ale přitom rozhodně není „out“. Je to docela jednoduše záležitost fyziky a biomechaniky.

mýtus č. 8: carvingové lyže potřebují boty velmi měkké do nákleku

Nedlouho poté, co se objevily carvingové lyže, přišli někteří výrobci bot s tvrzením, že nové lyže potřebují i jiné boty. Zdůrazňovali vysokou boční tuhost, ale především komín podstatně měkčí do nákleku.

Výrobce lze chápat: také oni si chtěli ukousnout kus carvingového koláče a s touto vlnou se svézt. První požadavek je naprosto oprávněný, není to ale nic nového. Měkčí náklek je ovšem poněkud problematický. Vyhoví extrémnímu carverovi, jenž se pro některé své extrémní oblouky potřebuje „vrhat“ šikmo dopředu dovnitř oblouku. Tato vždy malá a dnes už jen nepatrná skupina lyžařů ale sotva bude důvodem „nových“ bot. Bota měkčí do nákleku je vhodná i pro masové rekreační sjíždění, zejména ve srovnání s ne tak dávnou doménou rekreantů – botou se zadním nástupem, jež svou děsivou neohebností vedla k nevhodnému záklonu a nevyhovovala ani z hlediska ortopedického. Tito lyžaři ale potřebují botu univerzálně příjemnou, ne definovaně „carvingovou“. Naopak rychlá sportovní (a o to více závodní) jízda vyžaduje botu dostatečně tuhou, aby udržela jezdce ve vyvážené poloze i při silách, jež v takové jízdě působí.

Tuhost resp. měkkost boty závisí kromě toho i na osobě jezdce, jeho silové vybavenosti, výšce, váze a pákových poměrech, na způsobu jeho jízdy i na jeho osobních preferencích. Všechny dnešní lyže jsou už dávno carvingové a argumentace carvingovou botou je dnes už zastaralým zjednodušením.