Významný signál

Dva dny před zlatou exhibicí v superobřím slalomu absolvovala Ester Ledecká bez valné pozornosti médií start na olympijské trati v disciplíně na úrovni vrcholných světových soutěží dosud nejméně „zažité“ – v obřím slalomu. Že se zde nejednalo pouze o nouzovou náhradu při nemožnosti jejího startu ve sjezdu, naznačil trenér Tomáš Bank již před zahájením sezóny, kdy prohlásil, že díky kvalitnímu tréninku na konci léta v Chile se Ledecká dobře připravila pro závody v rychlostních disciplínách, ale nejen to – potvrdila dobré předpoklady pro úspěšné budoucí starty i v rychlejší z obou točivých disciplín. Zřejmě v té souvislosti se následně poněkud překvapivě ocitla na startu závodu v obřím slalomu – tradiční premiéry soutěže o Světový pohár konané v rakouském Söldenu na konci října 2017. Jako potvrzení vyslovené prognózy se toto úvodní vystoupení ortodoxní sjezdařky na náročné trati v nejsilnější konkurenci příliš nevydařilo. Bez kvalitnějších FIS bodů odstartovala jako předposlední a v předposledním čase projela cílem prvního kola se ztrátou 5,28 s. Poněkud příznivější dojem si odnesla v listopadu ze dvou závodů série Nor-Am Cup v Cooper Mountain (USA), kde obsadila v obřím slalomu 25. a 19. místo, ale hlavně si vyjela solidnější FIS body. Olympijský závod byl čtvrtou příležitostí k prosazení se v nové disciplíně pro Ledeckou charakteristickým způsobem – aniž by podstoupila dlouhodobou a intenzivní speciální přípravu.

Prvním potvrzením smysluplnosti odvážného vystoupení v nové disciplíně byl 29. čas v prvém kole, nabízející Ledecké se startovním číslem 49, aby do 2. kola odstartovala jako druhá. Ačkoliv se v takové situaci ocitla poprvé, nabízenou příležitost nepromarnila. Celkově se ve výsledkové listině posunula na 23. místo se ztrátou 4,67 s. na vítěznou Shiffrinovou, ale hlavní signál vyslaný do budoucna představuje její bilance ve 2. kole. Zde dosáhla šestnáctého času se ztrátou pouhých 1,08 s!, a porazila v obřím slalomu dobře zavedená jména, jakými jsou Weiratherová, Goggiová, Hectorová a další.

Olympijská stagnace

Zjednodušíme-li situaci a zůstaneme na scéně vrcholných soutěží v alpských disciplínách, lze oba olympijské starty Ledecké označit za naprosto nečekanou výkonnostní explozi, samozřejmě s důrazem na její vítěznou exhibici v superobřím slalomu. Nabízí se i odborný termín z oblasti teorie sportovního tréninku: Dynamika růstu sportovní výkonnosti. Progresivita tohoto růstu je to, co v případu Ester Ledecké vyráží dech. Při nevděčném pokusu o rozbor vystoupení zbývajících pěti českých reprezentantů a tří reprezentantek na posledních olympijských hrách lze celou záležitost „vyřídit“ paušálním shrnutím: S výjimkou výkonu Ondřeje Berndta v alpské kombinaci (16. místo), bylo všech zbývajících 25 startů na olympijských tratích potvrzením výkonnostní stagnace, v krajních případech se jednalo o vystoupení nedůstojná, poškozující dobré jméno českého lyžování. Výkonnostní křivka Ledecké je s uvedenou skutečností v ostrém kontrastu. Před doložením tak nepříznivého závěru stojí za pozornost ještě jedna nepopulární souhrnná bilance: V točivých disciplínách nastoupili naši reprezentanti 13 x na start, ale jen 4 x se jim podařilo dokončit olympijský závod!

Kateřina Pauláthová (1993)

Po ukončení kariéry Šárky Strachové nejzkušenější z našich reprezentantek. Po několika startech v závodech Světového poháru reprezentovala ČR jako osmnáctiletá poprvé na MS v Ga-Pa, kde obsadila v obřím slalomu 38. místo. V následující sezóně startovala ve SP 7x, ale bez zisku jediného bodu. V r. 2013 na MS ve Schladmingu nedokončila jak slalom, tak obří slalom, stejně jako v následujících dvou létech na ZOH v Soči a na MS v Beaver Creek, kde ale dojela do cíle v SG na 32. místě. Až v minulém roce na MS ve Sv. Mořici dokončila „svoji“ disciplínu obří slalom jako 29. To se jí na OH v Pchjongčchangu nepodařilo zopakovat, ale překvapila zde 17. místem v alpské kombinaci. Bohužel hodnotu tohoto výsledku snižuje fakt, že obě disciplíny dokončila jako předposlední a respekt, s jakým před zraky televizních diváků horko těžko zdolala trať slalomu, byl po osmi letech v reprezentaci trapný – potvrzující mj. výše uvedený závěr.

Martina Dubovská (1992)

Jako devatenáctiletá splácela 54. místem v obřím slalomu na MS v Ga-Pa 2011 nováčkovskou daň. O dva roky později dojela na MS ve Schladmingu 35. ve slalomu a 39. v obřím slalomu. To ještě nemohla tušit, že to je až do současnosti v této disciplíně naposled, kdy dojede ve vrcholné světové soutěži do cíle. Jejím výkonnostním vrcholem je 22. místo ve slalomu, které vybojovala před čtyřmi léty na ZOH v Soči. V té souvislosti 32. místo v téže disciplíně z MS ve Sv. Mořici a 29. místo z OH v Koreji nelze chápat jako vzestupné ukazatele.

Gabriela Capová (1993)

Reprezentuje ČR od r. 2013. Premiéru mezi dospělými si protrpěla na MS v Beaver Creek 2015. V obřím slalomu skončila 55. – předposlední, ve slalomu dojela rovněž jako 55., ale pouze v I. kole. Zlepšením bylo 32. místo ve slalomu na MS ve Sv. Mořici 2017, které zopakovala na letošní olympijské trati, ale bohužel opět jen v I. kole, druhé nedokončila. Nebýt výkonu Ledecké, mohlo zde být 29. místo v obřím slalomu považováno za úspěch.

Ondřej Berndt (1988)

Do reprezentace byl zařazen v r. 2012 a po nevydařené premiéře na MS ve Schladmingu (jeho lyže nesplňovaly regule FIS) sklízel úspěchy pouze v desítkách závodů FIS až do sezóny 2016/17,kdy ve věku 29 let vybojoval první body v závodu Světového poháru - v alpské kombinaci ve Wengenu se umístil na 23. místě. Následně byl nominován na MS ve Sv. Mořici a i zde 32. místo v kombinaci bylo jeho nejhodnotnějším výsledkem. Potvrzením dobrých předpokladů pro další výkonností růst v této disciplíně bylo jeho 16. místo na OH v Pchjongčchangu, kde zůstal za vítězným Hirscherem ve slalomu 2,14 s. a celkově 3,39 s. a nechal za sebou Nora Kildeho a další zkušenější soupeře.

Filip Forejtek (1997), Jan Zabystřan (1998)

Dva junioři zařazení do reprezentačního A-družstva v r. 2016 dostali následně mimořádnou příležitost. Startovali na dvou světových juniorských šampionátech v Åre a v Davosu, na Mistrovství světa ve Sv. Mořici a na olympijských tratích v Pchjongčchangu. Dělat závěry z toho, že jejich výkony směrem k olympijské premiéře negradovaly, by bylo vzhledem k věku předčasné, ale k zamyšlení nutí skutečnost vyplývající z rozboru výsledků uvedených soutěží. Potvrzuje poněkud překvapivou, silnou inklinaci obou našich reprezentantů k rychlostním disciplínám a na druhé straně téměř averzi k disciplínám točivým. Z celkového počtu šestnácti možných startů ve slalomu a obřím slalomu naši dva reprezentanti vůbec nevyužili tuto šanci 8x a ve zbývajících osmi pokusech pouze Forejtek 2x závod dokončil. Pohlédneme-li do zahraničí, je vzhledem k věku tak jednoznačná orientace na rychlostní disciplíny neobvyklá a navíc - pokud v nejbližší budoucnosti nepomine stav trvalé finanční nedostatečnosti na úrovni sjezdařské reprezentace, bude velice obtížné zajistit nákladnou a organizačně náročnou přípravu našich mladých sjezdařů – specialistů.

Jan Hudec (1981), Adam Kotzmann (1993)

Oba příslušníci dvou generací se zaměřením na odlišné disciplíny se ocitli v olympijské nominaci tak trochu za odměnu, aniž by bylo jasné v souvislosti s jakými zásluhami. Bohužel jejich vystoupení na nikterak mimořádně obtížných tratích vyvolalo rozpaky. Nejprve Hudec, po nevýrazném výkonu ve sjezdu, vyjel z trati superobřího slalomu v nenáročné pasáži brzy po startu a následně Kotzmann nedojel do cíle prvního kola ani v jedné z točivých disciplín, když se na startu slalomu se startovním číslem 85 ocitl ve společnosti reprezentantů těch nejexotičtějších zemí. Oba tak udělali českému lyžování doslova medvědí službu.

Poněkud nešťastný způsob státní reprezentace

Nebylo by fér, kdyby všechna zde uvedená kritická slova nebyla přednesena spolu s důležitými souvislostmi. Po senzačním vítězství Ester Ledecké v olympijském superobřím slalomu většina domácích komentátorů neopomněla zdůraznit, že její cesta k olympijskému zlatu vedla od počátku „mimo systém“. Žádný z nich přitom zřejmě netušil, že se touto informací ocitá poněkud „mimo mísu“. Je veřejným tajemstvím, že v Čechách a na Moravě, počínaje vyhledáváním a péčí o mladé talenty a konče zajištěním přípravy státních reprezentantů v alpských disciplínách, již více jak 20 let žádný systém neexistuje. V roce 1992 došlo k rázné odluce sportu od státu a z následků se naše závodní lyžování dodnes nevzpamatovalo. Po celá dvě desetiletí si příslušní funkcionáři uvědomují všechna negativa s tímto stavem spojená, ale v době, kdy rozpočet úseku alpských disciplín nestačí mimo jiné ani na plat zodpovědného trenéra reprezentace, natož na platy kvalifikovaných trenérů mládeže, je spuštění sebeskromnějšího systému nerealizovatelné. Případní talentovaní jedinci, pokud nepochází z dobře situovaných rodin, se v lepším případu věnují finančně méně náročným sportům a ti nejlepší a nejvytrvalejší ze zajištěných mají čest riskovat zdraví a reprezentovat ČR za následujících podmínek: Náklady na přípravu a starty v soutěžích je úsek alpských disciplín schopen každoročně pokrýt zhruba z 20 %, zbývající nezbytné prostředky zajišťují rodiče a sponzoři spolu s Duklou, nebo s Centrem sportu Ministerstva vnitra. Dnešní situaci lze charakterizovat tak, že stát se nezaslouženě pyšní ojedinělými úspěchy těch, kteří jakoby zázrakem vybojují medaile (Záhrobská - Strachová, Ledecká) a aniž by se pokoušel o nápravu, v klidu čeká, až někdo další z majetných entuziastů opět přetrumfne světovou konkurenci. Na scéně zbývá ještě lyžařský svaz. Měl by důrazně bít na poplach, zdůrazňovat absurdnost panujících poměrů a bojovat. Bohužel tomu tak není a na výše uvedené kritické výhrady k výkonům většiny našich reprezentantů na posledních olympijských hrách je proto nutno pohlížet s jistou dávkou shovívavosti.