110 let lanovek ve Vysokých Tatrách - Hrebienok (1. díl)

Starý Smokovec – Hrebienok

Starý Smokovec je považován za nejstarší a nejznámější sídlo ve Vysokých Tatrách. Historie sahá do 18. století, kdy zde byla založena osada jako klimatické lázně. Brzy se tato osada přeměnila v důležité turistické centrum a dopravní křižovatku. Jako první vznikla v roce 1904 trolejbusová dráha z Popradu do Starého Smokovce, která byla první svého druhu v tehdejší Rakousko-uherské monarchii. Provoz byl však v roce 1906 ukončen a již v prosinci 1908 vystřídala trolejbusy elektrická dráha o rozchodu 1 000 mm, která se po prodloužení do Tatranské Lomnice a Štrbského Plesa stala pod názvem Tatranská elektrická železnice (TEŽ) páteří dopravního systému Vysokých Tater a významně tak podpořila rozvoj cestovního ruchu v této oblasti. Již při výstavbě elektrické dráhy bylo uvažováno o výstavbě pozemní lanovky na Hrebienok, který byl oblíbeným východiskem turistických tras na tatranské štíty.

Historický snímek míjení vozů první lanovky na Hrebienok

První lanovka na území Slovenska

Výstavba lanovky byla zahájena v roce 1906, vzhledem k poměrně nenáročnému terénu nebyly potřebné velké zemní práce. Při výstavbě došlo v zájmu šetření investičních nákladů k malým odchylkám od projektové dokumentace, čímž se na některých místech zvýšilo stoupání tratě. Nejvyšší povolené stoupání 141 promile tak bylo na jednom místě překročeno hodnotou 154,4 promile. Jako zajímavost lze rovněž uvést, že dolní stanice měla původně stát přímo u stanice Tatranské elektrické železnice. Do pravidelného provozu s cestujícími byla první lanovka na území Slovenska uvedena 21. prosince 1908. Po lanovkách v Praze na Petřín a Letnou, které byly uvedeny do provozu v roce 1891 a po karlovarské tunelové lanovce Imperiál z roku 1907 to tak byla 4. lanovka na území dnešní České republiky a Slovenska. Starý Smokovec s Hrebienokem sice spojuje také cesta, ta se však v zimním období neupravuje (a stává se tak oblíbenou přírodní sáňkařskou dráhou) a lanovka je tak jedinou spojnicí.

Vůz druhé pozemní lanovky na Hrebienok na příjezdu do horní stanice

Dodavatelem technologie lanovky byla vídeňská firma AEG Union. Dva dvounápravové vozy s rozvorem náprav 3 500 mm a vlastní hmotností 4 435 kg dodala firma Ganz z Budapešti, jejich kapacita činila 45+1 osob. Salón vozu byl rozdělen na 3 oddíly, každý pro 10 sedících osob, představky pro stojící cestující a průvodčího byly otevřené, chráněné pouze převislou střechou. Vstup byl zajištěn 3 posuvnými dveřmi na pravé straně, na levé straně se nacházely spouštěcí okna. Bezpečnost zajišťovaly celkem 3 druhy brzd – klešťová, ruční a pedálová. Pohon s třífázovým motorem o výkonu 29,5 kW se nacházel v horní stanici. Maximální přepravní rychlost činila 2,5 m/s, při jejím překročení byla automaticky aktivována rychlostní brzda. Oba vozy byly schopny za hodinu vyvézt 184 osob. Uprostřed trati se nacházela 97,5 m dlouhá výhybna s Abtovými výhybkami. Trať s rozchodem 1 000 mm měřila 2019 metrů, což bylo o něco více než dnes. Dopravní lano bylo na trati vedeno přes 205 párů kladek. Nástupiště v horní i dolní stanici byla zastřešená, v horní stanici se nacházelo rovněž narážedlo. Cestovní lístky prodávali za jízdy průvodčí. Pozemní lanovku využívali intenzivně také sáňkaři (z Hrebienoku do Starého Smokovce vedla sáňkařská dráha), již v první zimní sezóně bylo přepraveno téměř 25 000 osob. Původním provozovatelem lanovky byla společnost Phoebus, po druhé světové válce přešla lanovka do vlastnictví státních železnic. V roce 1950 byly původní vozy nahrazeny novými většími a uzavřenými, přičemž byly využity původní rámy. Rovněž pohon byl několikrát vyměněn za výkonnější, díky čemuž mohla být dopravní rychlost zvýšena až na 4,5 m/s. V roce 1956 byl na Hrebienoku postaven první 750 m dlouhý lyžařský vlek a sáňkařská dráha byla v roce 1959 elektricky osvětlena.

Vůz druhé pozemní lanovky na Hrebienok na trase

Druhá lanovka na Hrebienok

S blížícím se Mistrovstvím světa v lyžování v roce 1970 vyvstala nutnost rekonstrukce a modernizace tatranských lanovek, což se týkalo i lanovky na Hrebienok. Ve skutečnosti byla v letech 1965–1966 projektována a v letech 1967–1970 pak i postavena zcela nová modernější a kapacitnější lanovka s využitím původního traťového tělesa. Trať lanovky, kterou vybudovalo v původním tělese Železniční stavitelství Bratislava, se zkrátila na 1 937 m, díky čemuž se posunula i Abtova výhybna o několik metrů dolů. Technologie druhé lanovky byla vyrobena italskou firmou Ceretti-Tanfani z Milána. Rovněž stanice s čekárnami pro 250 osob byly vybudovány zcela nové, položen byl také nový svršek s kolejnicemi ve tvaru písmene A. Strojovna s Ward-Leonardovým soustrojím byla opět umístěna do horní stanice, tak jako u většiny pozemních lanovek. Vozy s kapacitou 128+1 osob od firmy Carozzeria Varesina (předlohou byla italská lanovka Marina Grande na ostrově Capri) byly čtyřnápravové, se dvěma dvounápravovými podvozky a 9 stupňovitě uspořádanými oddíly pro cestující. Na každém konci se nacházel ještě oddíl pro průvodčí. Ovládaní dveří bylo elektropneumatické. Díky vyšší přepravní rychlosti (5 m/s) a větší kapacitě vozů vzrostla přepravní kapacita lanovky na 900 osob za hodinu, jízdní doba se zkrátila z 11 na 7 minut. Plné ovládaní provozu lanovky bylo možno z řídícího vozu č. 1 (zrychlení, zpomalení, zastavení), vůz č. 2 byl doprovodný (zpomalení, zastavení). Obnovená lanovka byla po 3 letech výstavby uvedena do provozu 12. února 1970. Původně se nad tratí nacházelo trolejové vedení, které sloužilo pro osvětlení, vytápění, ovládání a signalizaci. Později bylo toto vedení demontováno. V posledních letech provozu byla pro zvýšení pohodlí také snížena kapacita vozů na 100 osob.

Vůz č. 2 kousek nad výhybnou