Tento článek vyšel v časopise SNOW 47 (říjen 2009)
Nudná, pravoúhlá a šedá architektura z období Sovětského svazu přežívá již několik desetiletí od rozpadu impéria a je obtížné zjistit, jestli mnoho z polodokončených konstrukcí všude kolem je v procesu výstavby nebo likvidace. Mnoho nedokončených budov má nenatřenou fasádu, přitom trhliny a další známky zhoršujícího se stavu jsou zjevné dokonce ještě předtím, než jsou budovy dostavěny. Nebo investorovi došly před léty peníze a projekt byl zastaven? Těžko říci!
Ale to není zdaleka vše, co nám kazilo první dojem. Přiletěli jsme z Evropy, a dokonce i ve Skandinávii, kde žiji, už byla tráva zelená, v lesích kvetly květiny a stromy získávaly svůj světle zelený odstín, který v tuto dobu omlazuje zemi. Ale ne na Kamčatce. Zde, na dálném východě Ruska, navzdory poloze města na jižním pobřeží poloostrova, byla země stále pokryta směsicí sněhu, marastu a bláta a při našem příjezdu hustě sněžilo. Předpověď počasí na nástěnce v hotelové hale ohlašovala denní teplotu -9 stupňů Celsia.
Tmavě hnědé bahno, smíšené s oranžově hnědou rzí, pokrývá
téměř každý kousek kovu ve městě a já si pomyslel, že nemůže
existovat depresivnější město na Zemi. Zdá se, že místní taxikáři
znají díry v silnicích jako své boty a šněrují velice klikaté 
trasy po ulicích tak, aby se těmto „kapsám“ vyhnuli.
Na Petropavlovsk nebyl pěkný pohled. Byl jsem zvědav, jestli jaro vůbec do
této odlehlé části světa někdy přijde, a navíc jsem si kladl otázku,
zdali Rusko vůbec někdy odvrhne tento architektonický odkaz sovětské
éry.
A přesto – po několika dnech tohoto truchlivého scénáře na vás začne město působit. Není krásné, ale je zvláštní. Nemá půvab, ale má důstojnost. Lidé jsou drsní (musejí být), ale laskaví.
Kráčel jsem dolů na otevřené tržiště. Muži a ženy, prodávající ryby, maso, zeleninu a ovoce, byli zachumláni do svého zimního šatstva a jejich obličeje byly ošlehané větrem. Někteří z nich se mne ptali, odkud jsem. Jedna bábuška mi dala darem nějaké ryby. Ani oni nebyli krásní, ale také měli důstojnost. Blýskali těmi svými typickými ruskými úsměvy, které odhalí částečně nebo zcela řadu zlatých zubů, obohacující jejich ústa, aby nahradily „příbory od Boha“.
Zatoulal jsem se dolů do přístavu. Navzdory ubohému
stavu obydlí zde byly zřejmé známky kapitalismu a nového bohatství.
Spousta dodávek mitsubishi, nissanů s pohonem všech čtyř kol
a landcruiserů zaplnila silnice. Vysoká socha Lenina se šosy vlajícími ve
větru přehlížela přístav. Ve stínu této dominanty mladíci, v uších
sluchátka plná rockové hudby, nacvičovali skateboardové finty. Leninova
„image“ byla zajisté přežitkem.
A přesto, socha zůstávala. Nebyla stržena počátkem devadesátých let minulého století spolu se systémem, který reprezentovala. Petropavlovsk bylo město pracující třídy a tato skutečnost stále platí.
Za obvodem tohoto upadajícího města je však
úžasná příroda. Sopky se tyčí k obloze jak na jihu, tak i na severu
a sníh přechází přímo dolů do Avašského zálivu. Výhled na moře
ruší loděnice, plná starých, rezavých jeřábů, ale i tohle přidává
okolní scenérii něco zvláštního.
Přijel jsem sem se 16 dalšími Evropany lyžovat a nad jeřáby přístavu v Petropavlovsku na sopce s názvem Krasnaja byla kotva s převýšením 270 metrů. Tento pohlednicový vlek však nebyl objektem, který nás přiměl letět celou tu cestu přes Sibiř. Přijeli jsme za účelem heliski, ale když nízké mraky velmi snižovaly viditelnost, proč neudělat několik jízd s výhledem na moře? Vlek po našem příjezdu nefungoval, ale trocha dohadování s jeho obsluhou jej pomohla uvést do provozu. Bylo nás osm, více než spodní limit – pět osob – potřebný pro jeho spuštění. Sníh byl mokrý a pomalý, ale to příliš nevadilo. Sjezdy otevřených svahů a průjezdy březových hájů s pokroucenými stromy nabízely výhled na vlnící se modrý Pacifik. Kamčatka nevykazovala žádné známky globálního oteplování. Konec konců, kde jinde na světě můžete v květnu lyžovat až k mořské hladině?
Na druhé straně kopce je další vlek – v lyžařském areálu Edelweis – a ještě delší sjezdovky najdete v blízkém lyžařském komplexu Moroznaja, poblíž letiště. Přes záliv jsem mohl spatřit ještě stopy dalšího lyžařského areálu ve Viljučinsku. Ten však slouží výhradně vojenskému personálu místní ponorkové základny. Na světě je jen velice málo lokalit, kde může člověk lyžovat s výhledem na moře, a zde, v okolí Petropavlovska, jsou takové lyžařské areály čtyři.
Když jsem se vrátil do hotelu, připojil jsem se ke členům skupiny na après-ski s kaviárem, lososem a vodkou. Tento malý aperitiv byl perfektním vyvrcholením prvního dne našeho ruského lyžařského dobrodružství.
Následujícího rána se počasí změnilo. Květnové dny jsou zde už dost dlouhé a ranní slunce lechtalo můj obličej a polštář dlouho předtím, než jsem vůbec chtěl vstávat. Bezmračná modrá obloha byla proklána třemi sopkami ve tvaru pyramid. Dnes jsme mohli letět.
Scenérie, která obklopuje Petropavlovsk, přiměje člověka zapomenout na ošklivosti města, ale v momentě, kdy opustíte město úplně, jste vtaženi do zcela jiného světa, rozdílného od toho, jaký jsem vůbec kdy zažil, než jsem přijel sem. Kamčatka je jednou z posledních velkých oblastí divočiny, které ještě na Zemi zůstaly. Před rokem 1990 byl poloostrov pro cizince nedostupný. Tato skutečnost umožnila zachování jeho unikátního ekosystému a biologické rozmanitosti.
Poloostrov je domovem podivuhodného výběru volně
žijící zvěře včetně lišky, sobola, norka, vlka, losa, soba, tuleňů,
lvounů, mořských vyder a mnoha ostatních živočišných druhů. Je to
rovněž ráj rybářů a ornitologů. Stellerův mořský orel, největší
orel na světě, se nachází téměř výhradně zde.
Dnes je 472 tisíc čtverečních kilometrů země osídleno pouze asi 400 tisíci obyvatel a většina stálých obyvatel žije v hlavním městě. Oproti tomu odhadovaná populace 20 000 medvědů, toulajících se po kopcích a horách poloostrova, je největší medvědí populací na světě.
My lyžaři máme s medvědy cosi společného. S lidskou populací (menší než 1 osoba na čtvereční kilometr) poskytuje Kamčatka spoustu svobody jak pro lyžaře, tak i pro medvědy. Ti jsou šťastni, že mohou lovit v pstruhových potocích v klidu, pryč od lovců a ostatních lidských bytostí, a my, vyznavači freeridu, se rovněž těšíme z toulání v relativní osamělosti, kde nenarazíme na jiné lyžařské stopy. Na Kamčatce není tolik sopek jako medvědů, ale tyto jedinečné hory dominují krajině stejným způsobem. Je zde přibližně 300 sopek a 29 z nich je aktivních. Mnoho z těch aktivních slabě kouří a dodává tak dekoraci v podobě vlnité běloby svým vrcholům, zatímco ostatní chrlí kouř a páru jako stará lokomotiva roztápěná horlivým strojvůdcem. Některé z těchto bílých monolitů jsou tiché a klidné po staletí, zatímco vulkán Karimskij, 100 km na sever od města, vyplivuje kamení každých několik minut.
Naše turistická skupina italských, německých, francouzských a švýcarských lyžařů byla vedena pěti horskými vůdci. Moji skupinu vedli Carlo Cugnetto a Frank Henssler z Gressoney v Itálii, zatímco Alain Payot a Jean-Philippe Couttet z Chamonix vedli zbytek návštěvníků. Hlavním vůdcem pro nás všechny byl, mírně řečeno, přátelský Rus jménem Vitalij Ilinyč, spolumajitel ruské společnosti Vertikálnyj Mir, která se na heliskiing specializuje.
Ztratili jsme trochu času zařazením místních sopek do využití lyžařského programu. Začali jsme několika přistáními asi na polovině cesty, abychom vyzkoušeli kvalitu sněhu, potom jsme už přistávali stále výše a výše. Severní průčelí nabízela několik centimetrů prašanu, zatímco jižní a východní svahy nesly jarní sníh.
Brzy odpoledne jsme přistáli asi 100 m pod vrcholem
Viljučinské (2 173 m n. m.). Stoupání zabralo pár minut a když jsme
dosáhli vrcholu, rozbalilo se před námi malebné panorama. Tmavě modré vody
Pacifiku se setkávaly se skalnatými útesy a písčitými plážemi. I když
všichni lyžování milujeme, bylo obtížné nás přimět ke sjezdu. Zůstali
jsme na vrcholku celou věčnost a pásli své oči na této scenérii.
Příští den ráno byl sníh v horní část svahů mnohem tvrdší než dole,
v průběhu dne ale změkly dokonce i vrcholky na velmi příjemný, krupicový
sníh. Naše ranní jízdy byly relativně krátké – asi 750–800
výškových metrů. Ale nyní jsme sjížděli i více než dvojnásobek.
Z vrtulníku jsme viděli mnoho medvědích stop a křižovali medvědí stezky. Při jednom vzletu vrtulníku Vitalij zavolal: „Jimmy, rychle se podívej!“ a ukázal skrz pravé okénko. Nejprve jsem si nevšiml, na co ukazuje, jelikož jsme byli docela vysoko, ale stačilo jen sledovat stezku se stopami očima a na jejím konci byl hnědý medvěd, neuvědomující si fakt, že je sledován shora.
Pozorování medvěda zpoza okénka helikoptéry není příliš nebezpečné, ale na Kamčatce může člověk často zažít mnohem těsnější setkání. Kamčatský průvodce pro turisty a návštěvníky věnuje celou kapitolu radám o tom, jak jednat s medvědy. Obsahuje takové hezoučké informace jako: „Zkuste učinit každé setkání pozitivním – pro vás i pro medvěda!“ a „Jestliže vás medvěd napadne ve stanu, utečte!“ Hlasitě jsem se smál, když jsem četl tyto pasáže, jelikož se mi zdály zcela samozřejmé. Dále dodává: „Oční kontakt s medvědem pravděpodobně na medvěda nepůsobí, ani nemá vliv na výsledek setkání.“ Znovu jsem se zakuckal, když jsem to četl. I když bych rád viděl medvěda skrz 200mm objektiv svého foťáku, musím připustit, že jsem doufal, že se nedostanu tak blízko, aby k očnímu kontaktu došlo.
Byl téměř čas oběda a Vitaliji přišla na mysl právě ta správná lokalita pro náš piknik. Vrtulník nás vyklopil v 625 m n. m., a když jsme dosáhli místa určeného pro náš oběd, můj výškoměr ukazoval nulu. Rozbalili jsme piknikové košíky na písečném pobřeží zálivu Ruskaja.
V mnoha místech na světě může být heliskiing poněkud stresující, když průvodci a hosté soupeří každý s každým ve „vyzobávání“ co největšího množství vzletů. Ne však zde. Dlouhé dny umožňují člověku nalyžovat mnoho výškových metrů a stále při tom relaxovat. Vyložili jsme se na pláž na více než hodinu. Někteří si svlékli košile a vyhřívali se na horkém slunci. Jedli jsme ruské lososy spolu s běžnějším piknikovým sýrem a uzenkami a to vše jsme spláchli ruským pivem. Já jsem si oběd zpestřil velmi studenou koupelí v Pacifiku, hned vedle několika tuleňů.
Bylo po čtvrté hodině odpolední, když jsme skončili náš piknik, ale stále jsme měli to nejlepší lyžování dne před sebou. Jaro je pro lyžování na zdejších sopkách fantastické období roku. Jejich tvar obvykle umožňuje sjíždět všechny jejich svahy. Není neobvyklé, že člověk může mixovat firn i prašan během stejného dne a střídat svahy slunci vystavené a zastíněné. Můžete lyžovat na lávových hřebenech nebo ve velkých údolích a průrvách mezi nimi.
Po obědě jsme se „zabydleli“ na Mutnovské –
činné sopce s 1 870 výškovými metry využitelného krupičnatého sněhu.
Z vrcholku jsme pohlédli dolů na moře dýmu a plynů, vycházejících
z jejího jícnu. V horní části plnil naše nozdry zřetelný pach síry a
scenérie této jízdy byla jedinečná – široké údolí, přecházející v
soutěsku s vodopádem v nejužším místě. Barva kamenů se radikálně
měnila – od téměř černé až po oranžovou nebo žlutou. Právě když
jsme dole nastupovali do vrtulníku, objevil se další medvěd – tentokrát
pouze několik stovek metrů od nás. Musím připustit, že většina z nás
doufala, že v průběhu našeho pobytu zažijeme jedno či dvě setkání
s medvědem, ale existují dobré a špatné lokality, kde k takovému
setkání může dojít. Když se to stane přímo u vrtulníku, je to
rozhodně dobré místo! Každý hned sáhl po foťáku a začal snímat,
dokud návštěvníci neodpelášili z dohledu.
Bylo šest hodin odpoledne, ale my jsme ještě neskončili, stále nás čekaly nejdelší sjezdy dne. Ten poslední vedl žlebem s 1 400 m převýšení a byl okořeněný krátkým sestupem k horkým pramenům Rodnikovaja. Než jsme své unavené svaly smočili v malé tůni řeky, stihla rychlejší skupina nalyžovat téměř 11 000 výškových metrů. Do hotelu jsme se vrátili až v 10 hodin večer – právě včas, abychom viděli západ slunce.
Příštího dne ráno jsem se opět vzbudil velmi brzy, ale pozitivní bylo to, že to byl další zářivě modrý den. V tento den jsme letěli na sever a soustředili se na lyžařsky různorodé svahy sopky Avačinské (2 743 m). Je to aktivní sopka, ale nelyžovali jsme až z vrcholu, protože sníh byl lepší v nižších partiích, i přesto se často měnil v závislosti na nadmořské výšce a expozici svahu. Větrem upěchovaný prašan ustoupil jarnímu firnu, a ten posléze břečce, trochu ledu a krusty pak doplnilo program dne. Po obědě se sníh zlepšil. Odbyli jsme si pár kratších tras na sopku Uglovaja (1 820 m) a pak následovala klasická krupice na další sopce jménem Korjakovská (3 450 m). Bylo to 1 000 vertikálních metrů perfektně zralého jarního firnu, jehož krystaly chroustaly pod vahou našich lyží a hnaly nás dolů z hory s nejkrásnějším zvukem na světě v uších – zvukem jarního lyžování. Hanba každému, kdo lyžuje se sluchátky a jeho sluch postrádá živou zvukovou kulisu tohoto krupicového koncertu!
Náš poslední sjezd byl dalším epickým sjezdem, ale zcela rozdílné povahy. Letěli jsme stejným směrem jako posledně, ale tentokrát hnal pilot stroj stále výše, přeletěl oheň i led – dlouhé, úzké ledovce, které vyplňovaly pár roklin mezi lávovými hřebeny a vysadil nás nad hranicí 3 000 metrů.
Z této výšky mohl člověk opravdu ocenit velikost
masivu, na kterém jsme lyžovali. Nekonečné hřebeny starověké lávy
a strouhy mezi nimi spadaly na obě strany – nahoře strmé, aby v ladných
krivkách zmírňovaly směrem k úpatí svůj sklon. Všude kolem byly vidět
další sopky, jen na jedné straně ohraničovalo v dálce tuto scenérii
moře. Než jsme začali sjíždět, uviděli jsme malou oranžovo-modrou
skvrnu – náš létající autobus, který přistál o více než
2 000 metrů níž.
Tušili jsme, že sníh v této výšce nebude ideální, ale tento sjezd se od předchozího lišil jako noc ode dne. Příkrý horní svah byl směsicí ledu a větrem upěchovaného prašanu, sfoukaného do mohutných, pevných vln připomínající nafouklé bramborové lupínky. Bylo to lyžování o přežití. Každý lyžoval maximálně opatrně, aby se vyhnul pádu. O něco níže jsme našli hladší záplaty nafoukaného prašanu a sjezd jsme zakončili znovu zákuskem z krupice.
Po posledním kole volaly svaly každého účastníka po nějakém magickém elixíru – a hle, horký pramen. Během dvou dnů jsme měli v lyžích asi 20 000 vertikálních metrů.
Když následujícího rána padla zmínka o tom, že nemůžeme létat kvůli špatnému počasí, musel jsem připustit, že moje tělo bylo za tento odklad vděčné. Počasí nás však nenechalo na zemi dlouho, byť nás vítr donutil trávit některé dny na spodních částech horských svahů.
Každý den i každá minuta na Kamčatce, pro nás byl jako první návštěva Disneylandu pro malé dítě – nová dobrodružství a nová překvapení se objevovala za každým dalším rohem.
Náš poslední den lyžování zahrnoval ještě další panenské sjezdy ve třpytícím se krupičnatém sněhu, nádherné dlouhé sjezdy po úbočí vulkánu Viljučinskij s omračujícím výhledem na moře, z nichž dvě nás dovedly až k ústí řeky Viljuča do Pacifiku. Konec kouzelného týdne se k nám jako medvěd tichošlápek připlížil u horkých pramenů Rodnikovaja.
Později jsem se ptal Vitalije, zdali běžně
lyžují to, co jsme jezdili my. Řekl: „Ne, nikdy jsme ještě na žádné
z těchto tras nelyžovali.“
Jeho odpověď mne ohromila, jako ostatně většina jeho odpovědí a možná i celkový postoj lidí na Kamčatce. Po celý den jsme prováděli panenské prvosjezdy a Vitalij se o tom ani neobtěžoval zmínit. Je to zcela zvláštní pocit vědět, že sjíždíte hřeben nebo žleb, kde předtím ještě nikdy nebyla lidská bytost. Někteří medvědi nás patrně předešli, ale lidé ne.
Objevování míst, kam lidská noha ještě nevkročila nikdy neomrzí – a co teprve když jde o sjezd na lyžích a zásoba panenských sjezdů na Kamčatce, předpokládám, vystačí na mnoho dalších let.
Vzal jsem svoji kytaru, abych skupinu pobavil a oni se připojili ke staré táborové písni:
Medvěd přes horu šel,
medvěd přes horu šel,
medvěd přes horu šel,
co tam uvidí vědět chtěl.
A všechno, co pak zřel,
a všechno, co pak zřel,
jen druhá strana hory byla,
druhá strana hory byla,
druhá strana hory byla
vše, co vidět měl.
Chvíli jsem přemýšlel o lyrice této dětské písničky. Píseň nebyla ve skutečnosti o medvědovi, ale o zvědavosti. A tato zvědavost se netýkala pouze medvěda, ale přinejmenším stejnou měrou i lidského ducha. Je jisté, že tato zvědavá povaha, sdílená medvědy i lidskými bytostmi, přivedla člověka na Měsíc a nás všechny sem, na Kamčatku.
A přesto, byla tam část lyriky, která vůbec neseděla – alespoň ne zde. V oblasti tak šokující, plné nejkrásnějších, nejmocnějších a nejvíce fascinujících sil přírody, se zde nikdy nestalo, aby „jen druhá strana hory“ byla vším, co jsme našli. Druhá strana na Kamčatce nabízí vždy novou příchuť dobrodružství – divokou zvěř, ledovce, úzké průrvy, lávové hřebeny, kouřící sopky, výhledy na moře a léčivé horké prameny. Kamčatka je konečnou odměnou, uspokojující zvědavost a dobrodružnou povahu lidského ducha.
Lyžování na Kamčatce
Lyžařská sezóna
Sezóna je delší: trvá tak od prosince do května. Výška sněhu průměrně dosahuje 100 cm.
Největší lyžařské středisko na Kamčatce
Moroznaja – středisko je vybavené pěti kotvovými lyžařskými vleky. Nejdelší měří dva tisíce metrů. Na jejich štítcích stojí: vyrobeno v Transportě Chrudim. Lyžovat se dá i na Krasnaja Sopka, nedaleko je i dětská lyžařská škola Edelweis.
Kam se dá vyrazit na heliskiing
Létá se a lyžuje na svazích těchto vulkánů: Viljučinskij (1 273 m), Avačinskij (2 741 m), Aag (2 310 m), Arik (2 300 m), Mutnovskij (2 323 m), Županovskij (2 932 m), Kazelskij (2 189 m). V jarním období kromě lavin hrozí hlavně probouzející se (hladoví) medvědi.
Jak se tam dostat
Zájezdy s nabídkou heliskiingu nabízí několik cestovních kanceláří. Cena se pohybuje od 70 tisíc korun.
Obecné informace o Kamčatce
Doprava
Přes Moskvu nebo Petrohrad, Krasnojarsk a Chabarovsk se doletí na letiště v Petropavlovsku-Kamčatského. Pro pobyt na Kamčatce potřebujete ruská víza a povolení pro vstup do některých hraničních a vojenských oblastí, např. Ključevskaja.
Klima
Klima Kamčatky je velice proměnlivé s častými zvraty počasí. Východní pobřeží a hory jsou silně ovlivněny oceánem. V létě často prší. V zimě vlivem teplejšího oceánu nebývají extrémní mrazy, zato mohutné nadílky sněhu. Ročně zde napadne nejvíce vodních srážek v Rusku, okolo 2 000 mm/m². Vysoko na horách zůstává sníh po celý rok. Pověstné a nebezpečné jsou kamčatské vichřice, tzv. purgy.
Rozloha
Kamčatka se rozprostírá na 472 300 km². Od severovýchodu k jihozápadu měří téměř 1 700 kilometrů. Na celém území Kamčatky, kterou obývá ani ne 400 tisíc lidí, leží čtyři velká města. Dvě největší jsou Petropavlovsk-Kamčatskij a Jelizovo, dále jsou to Ključi a Atlasovo.
Zajímavosti
Kamčatské vulkány jsou na seznamu světového dědictví UNESCO. Koncentrace vulkánů je tady největší na světě (je tu asi 300 sopek), devětadvacet z nich patří mezi nejaktivnější ve světě. Je tu i nejvyšší sopka Eurasie – 4 750 metrů vysoká Ključevskaja. Na mnoha místech je řada termálních pramenů, za návštěvu stojí například Paratunka, Termalnyj, Verchnoparatunskie istočniky, istočniky v údolí řeky Karymčina, istočniky v údolí Nalyčevo a oblast Malki.
Gastronomie
Na Kamčatce se podávají nejrůznější ryby. Losos, u nás vyhlášená pochoutka, je tady považován za úplně obyčejnou rybu. Jídlo se sice zapíjí vodkou, ale mají tu také velký výběr piva.
Jimmy Petterson, původně Američan, kdysi
dlouho žijící ve Švédsku a nyní usídlený v Rakousku, je duší
kočovník stále putující po světě – a to zejména s lyžemi! Přestože
vystudoval historii a učitelství (University of Southern California), k
velkému zklamání svého otce se oddal lyžování. Jimmy zvládl během
posledních 46 zim lyžovat na všech sedmi kontinentech, v 75 zemích světa a
ve více než 600 lyžařských střediscích.
V roce 2005 publikoval svá dobrodružství v
anglicky psané velkorysé obrazové publikaci s názvem Skiing Around the
World. Na trh se brzy (podzim 2019) dostane i druhý svazek tohoto díla. Jeho
práce čítá dohromady více než 1000 stran příběhů a fotografií, které
on sám s nadsázkou nazývá Starý a Nový zákon o lyžování.
Více informací včetně předobjednávek knihy hledejte na
www.skiingaroundtheworldbook.com
