Tento článek vyšel v časopise SNOW 67 (březen 2012)


“Tulák zůstane vždy tulákem. Bojím se, že tahle nemoc je nevyléčitelná,“ napsal americký spisovatel John Steinbeck v knize Toulky s Charliem. Já bych to upravil: „Kdo se jednou toulal na lyžích, bude se toulat vždycky!“ A tak jsem ve věku 59 let, kdy Steinbeck napsal svou knihu, vyrazil na výlet přes francouzské Pyreneje. Na toulky jsem se nevydal s Charliem, ale s kamarádem Papim. Dali jsme dohromady itinerář lyžování v pěti různých lyžařských oblastech. Nenasedli jsme do autobusu jako Steinbeck, ale do pronajatého Renaultu s dvěma páry all-mountain lyží.

Luz-Ardien

Naší první zastávkou byl Luz-Ardien, vesnice, kde se hotely z 19. století hladce mísí se starými kamennými domy a starověkými kostely. Ubytovali jsme se v jednom takovém – dvouhvězdičkovém hotelu Ardien.

Tohle není Svatý Mořic nebo Davos. Tady ještě dost lidí používá dlouhé úzké lyže, boty se zadním nástupem a fronta u vleku připomíná retro módní show. Hotel Ardien nic nepředstíral. Vrzalo tu schodiště, příbory na jídelním stole nebyly všechny stejné, na starém železném radiátoru se daly dobře sušit lyžařské boty a jídlo chutnalo jako od maminky.

Ten hotel byl vlastně metaforou pro francouzské Pyreneje: přátelské a rodinné, domácké a provinční. Lyžařská střediska jsou poměrně malá a lidé se navzájem znají. Z městečka jsme vystoupali k vlekům a cestou jsme se zastavili v lyžařské škole, abychom se zeptali na pár otázek. Její ředitel Gerald nás vzal na několik hodin na lyže okolo sjezdovek. Jezdili jsme na uježděném prašanu a trochu na firnu mimo sjezdovky. Byly zde příkré průchody mezi skalami, útesy a spousta kotlů, úvozů a hřebenů, ze kterých se dalo slušně vybrat.

Z vrcholu Soum des Aulheres (2 168 metrů) jsme hleděli přes hluboké údolí na sousední lyžařské středisko Cauterets, kam se dalo sjet. Jenže hrozilo velké nebezpečí lavin.

„Vraťte se sem v březnu!“ pozval nás Gerald, „tahle trasa je v tu roční dobu optimální – až si sníh sedne.“

Pak jsme následovali našeho průvodce nahoru na Col de Cloze (2 500 m), kde nám ukázal další mučivě lákavou sjezdovou trasu – 1 200 vertikálních metrů vysoký spád dolů na Plateau de Bernazaou. I tady ovšem hrozily laviny.

„Pokud byste se o to přesto pokusili, měli byste použít střední trasu,“ poradil nám, „a to radši ráno, kdy je to nejbezpečnější!“

Gerald si to namířil do práce a my na francouzský oběd. Francouzi berou svoji kuchyni vážně, a tak jsme je následovali. Po salátu se sýrem, rajčaty a ořechy následovaly grilované plátky jehněčího, hovězího a kachny. To vše jsme spláchli trochou růžového vína a završili kusem borůvkového koláče.

Z restaurace nás museli vystrčit. Pokračovali jsme v propátrávání každého koutku, skuliny této lyžařské oblasti a v půl čtvrté odpoledne se opět ocitli na vrcholu Col de Cloze. V dálce jsme zahlédli tři lyžaře. Nemohli jsme si pomoci. Podlezli jsme provazy zábran a splužili dolů.

Ocitli jsme se v gigantickém údolí s firnem na jižních a prašanem na severnějších svazích.

Konečně jsme dostihli skupinu, která inspirovala náš sjezd. Byli ze Španělska z baskické oblasti a my je zdravili s mnoha díky („Muchos gracias!“) za to, že nás navedli na tak rozkošný sjezd. Dole jsme se vrátili na přístupovou cestu, kde Španělé zaparkovali své auto. A popovezli nás k našemu hotelu.

Luz je lázeňské město, jehož voda se proslavila při léčbě neplodnosti. Jezdí se sem už od 15. století, v roce 1860 se sem vydal i Napoleon III. se svou ženou, která prý zanedlouho porodila potomka.

Papi a já jsme netoužili po dalších dětech, ale konejšivé účinky masáží po dni lyžování nám přišly vhod. Sloupy v hlavní hale měly nostalgickou architekturu připomínající zašlou éru a my se těšili z panoramatu hor s čepicemi sněhu.

Cauterets

Příští zastávka – Cauterets. Bylo 22. února. Před deseti dny tu napadlo více než 160 cm sněhu a na některých místech sněhová vrstva dosahovala až pěti metrů. Tratě ve volném terénu z Luzu do Cauterets byly považovány za nebezpečné, sjeli jsme do údolí a vyjeli nahoru do dalšího. Cauterets bylo dalším typickým horským městečkem se starými lázněmi a nově vybudovanými vleky.

Město se nachází v příkrém údolí a z vesnice ležící v nadmořské výšce 935 metrů musí nahoru do 1 850 metrů lyžaře vyvážet kabinová lanovka. Nebo se tam dá vyjet autem a zaparkovat v Le Courbet (1 360 m), odkud stará, čtyřsedačková lanovka vystoupá na malou plošinu. Odtud už se hory opět příkře tyčí k oblakům.

Z této prostřední stanice se větví pět různých vleků do různých bodů a až na hřeben, který v nejvyšším místě dosahuje výšky 2 415 metrů. Sjezdovky jsou sice označené modrou, červenou a černou, ve skutečnosti však spíše připomínají červené trasy.

Čas francouzských prázdnin a neděle není rozhodně vhodným obdobím pro návštěvu Cauterets. Veliká fronta lidské masy se vinula na cestě tam i zpět, sem a tam mezi labyrintem lan.

Lanovka přepravila lidi nahoru s překvapivou rychlostí a dav se rozptýlil k horním vlekům. Po několika zahřívacích sjezdech na perfektně upravené trati Combe du Barbat jsme si uvědomili, že i Cauterets má velice malebnou scénu.

Začali jsme u horní části vleku Bréche okolo poledne, letíce střemhlav dolů do Vallée d´Ilheou po povrchu perfektního jarního sněhu. Nejvyšší část nás potěšila 40° svahem.

Náš sjezd „na odvrácené straně“ byl v kontrastu s davem, kterému jsme před chvílí unikli. Papi a já jsme byli sami v prostoru velkém skoro jako celá lyžařská oblast. Trať postupně přešla v široké údolí a pak opět zpříkřela, jak se údolí zúžilo v soutěsku. Sjeli jsme podél vodopádu, kolem kterého se kaňon vinul, což nám umožnilo pár kliček v prašanu na severním svahu.

Piau-Engaly

Piau-Engaly není malebnou vesnicí, ale účelově vybudovaným střediskem, jehož vznik se datuje do poloviny sedmdesátých let. Ubytovali jsme se v apartmá, které bylo téměř pohřbené pod přívaly sněhu. Ke vstupním dveřím vedla tři metry vysoká bílá chodba proházená lopatou.

Většina lyžařský ploch padá na sever, takže sjezdovky nabízely pevný zimní prašan. Mezi vyznačenými stezkami bylo mnoho příkrých svahů, některé s muldami a jiné tak příkré, že zůstávaly stále hladké, protože tu skoro nikdo nejezdil.

Požádal jsem Gillese, místního vlekaře, zda by nám doporučil nějaká místa pro lyžování mimo sjezdovku, a hned jsme byli odvedeni do dalšího „odvráceného údolí“. V patnáctiminutovém pochodu jsme stoupali vzhůru na Pic de Piau (2 528 m), odkud se táhla dlouhá příkrá průrva dolů do dalšího odvráceného údolí francouzských hor. Bylo asi 15.30, když jsme zahájili sjezd a po chvíli našli perfektní panenský firn na Envers de Piau.

A bylo toho tam ještě více. Podle Gillese by nás levá zatáčka místo pravé zavedla do Vallée de la Gela. Tam ležela řada krásných tras, ale tento výlet by byl technicky náročnější – s několika dobrými a mnoha špatnými cestami. Útesy a laviny byly podle Gillese v tomto údolí hojné, proto doporučoval vydat se sem jen s horským vůdcem. Druhý den jsme zašli do lyžařské školy a domluvili si Guye, jednoho z nejzkušenějších průvodců. Vydali jsme se na stejný vrchol a začali na exponovaném přechodu jako kost tvrdého západního průčelí. Jakmile jsme se ocitli ve Vallée de la Gela, okusili jsme všechny možné druhy sněhu: prašan, firn, břečku i lámavé krusty.

Panovala zde nádherná osamělost. Dole nás vyzvedlo auto.

St. Lary

Než jsme dorazili do St. Lary, znali jsme rutinu lyžařského dne nazpaměť. Křižování okolo systému vleků, potěcha ze slunečního svitu, dobře upravené sjezdovky a otevřené oči pro hledání odvrácených údolí. St. Lary je jednou z větších oblastí francouzských Pyrenejí s 32 lyžařskými vleky a 100 km sjezdovek, ale my jsme hledali něco jiného.

Asi v 11 hodin poblíž horní části vleku na ledovec jsme našli kandidáta pro naši denní dávku. Tohle údolí nás přivede do vesnice Aulon. Načasování pro firn na východních průčelích bylo správné, severní průčelí nabízelo prašan. St. Lary je rodinné středisko. V okamžiku, kdy jsme zahájili sjezd ze hřbetu do sféry neznáma, jsme zde byli zcela sami.

Aulon je malebné horské městečko s útulným restaurantem se slunnou verandou. Místní zeleninová polévka (garbure), plátek jehněčího, několik studených piv nás znovu dobilo a krátká jízda taxíkem přivedla zpět do oblasti lyžování.

Grand Tourmalet – Bareges a Mongie

Grand Tourmalet je největší lyžařskou oblastí ve francouzských Pyrenejích a nabízí nejvíce možností lyžování mimo sjezdovky. Může se pochlubit zvláštní a unikátní horou – Pic du Midi. Její vrchol dosahuje výšky 2 872 metrů a je zdaleka nejvýše položenou lyžařskou destinací této oblasti.

Tato nezvyklá hora je od roku 1878 domovem observatoře. Ta spolupracovala s měsíčními misemi NASA v šedesátých a sedmdesátých létech a je vybavena i největším teleskopickým dalekohledem ve Francii. První lanovka z Mongie na vrchol byla spuštěna v roce 1952 a je zajímavé, že lyžařské disciplíny vstoupily do historie této pozoruhodné hory mnohem později.

Vrchol byl pro veřejnost zpřístupněn v roce 2000. Ze začátku byly freeriderům povoleny sjezdy pouze s průvodcem, od 2006 se sem může volně, ale opatrnost je na místě.

Pic du Midi patří mezi několik unikátních lyžařských oblastí na světě, které dosud nemají žádné sjezdovky. Stejně jako La Grave ve francouzských Alpách nebo Dammkar v Německu je Pic du Midi určen výhradně pro horolezce. Je to krásné místo pro pozorování hvězd a planet, ale prostředky pro pomoc lyžařům při sjíždění této hory chybějí. Neexistuje tu žádné značení tras, žádné stroje pro úpravu terénu a žádná kontrola lavinového nebezpečí. Kromě toho skály a útesy v okolí, tuhá zima a extrémní mrazy vytvářejí podmínky pro vznik námrazy.

Objednali jsme si službu místního veteránského průvodce – Clauda Etchelecoua, aby nás vedl. Byl teprve únor, Claude nás upozornil, že severní strana bude příliš zledovatělá a že sníh na jižní straně poleví až odpoledne.

Asi v jednu hodinu jsme následovali našeho průvodce při sjezdu poněkud příkrého údolí, které Claude nazval „klasickou jižní trasou“. Sjíždějíce přímo pod kupolí observatoře jsme vyryli náš podpis do hladkých svahů panenského jarního sněhu. Nejpříkřejší část měla asi 40° a některé úseky sjezdu mi zanechávaly špunt v krku, protože jsem nevěděl, jestli svah pode mnou má stálou vrstvu sněhu, nebo ne. Následoval jsem Clauda a důvěřoval, že mne bude držet mimo nebezpečné oblasti. A to také udělal.

Nyní jsme sjížděli dlouhým údolím La Coume du Pic, které nás nakonec dovedlo na silnici. Claude tam ráno nechal své auto, a tak jsme se svezli zpět do Mongie. Tím naše setkání s Pic du Midi ještě nekončilo. Sjeli jsme trasu „la Verte“ z Telepherique du Taoulet dolů do kotle vedle přístupové silnice s nádherným firnem a pak navečer vyrazili zpět k observatoři. Ta nabízí zajímavý „balíček“ – pozorování hvězd a večeři.

Než jsme dorazili na vrcholek, vytvořilo se moře načechraných kumulů a zakrylo planiny obklopující Pyreneje. Večerní slunce ozařovalo mraky, a jak se blížil večer, obloha zlátla, zrůžověla a nakonec zfialověla. Poslední paprsky slunce zasáhly vrchol a ten vrhal dlouhý stín na vrstvu mraků na východě a vytvářel vzhled skutečné hory. V jednom surrealistickém okamžiku bylo nemožné definovat, co je skutečnou skálou a kamenem, a co je stínem a iluzí.

Pak slunce zapadlo. Teplota prudce klesla, ale nikdo nešel dovnitř. Uchváceni krásou západu slunce se návštěvníci choulili v extra bundách, rukavicích a čepicích na ochozu observatoře.

Večer sestával z excelentní večeře o třech chodech, komentované prohlídky laboratoře, muzea a pohledů na hvězdy, planety a vzdálené galaxie.

V nejlepším je třeba přestat

Ochoz observatoře Pic du Midi byl tím nejpříhodnějším místem pro zakončení našeho výletu. Byl to vůbec konec? Myslím, že ne! Skrz hvězdářský dalekohled mohl člověk vidět, kolik toho ještě zbývá k prozkoumání. A já jsem slyšel, že odvrácená strana měsíce nabízí velice drsný terén s mnoha krátery...


Praktické informace:



Jimmy Petterson, původně Američan, kdysi dlouho žijící ve Švédsku a nyní usídlený v Rakousku, je duší kočovník stále putující po světě – a to zejména s lyžemi! Přestože vystudoval historii a učitelství (University of Southern California), k velkému zklamání svého otce se oddal lyžování. Jimmy zvládl během posledních 46 zim lyžovat na všech sedmi kontinentech, v 75 zemích světa a ve více než 600 lyžařských střediscích.

V roce 2005 publikoval svá dobrodružství v anglicky psané velkorysé obrazové publikaci s názvem Skiing Around the World. Na trh se brzy (podzim 2019) dostane i druhý svazek tohoto díla. Jeho práce čítá dohromady více než 1000 stran příběhů a fotografií, které on sám s nadsázkou nazývá Starý a Nový zákon o lyžování.
Více informací včetně předobjednávek knihy hledejte na www.skiingaroundtheworldbook.com



Čtěte více článků o exotických lyžařských oblastech od Jimmyho Pettersona!