Tento článek vyšel v časopise 82 (říjen 2014)
Patnáct let uplynulo, než jsem se konečně dostal
do andského města Merida, odkud vyjíždí kabinová lanovka El teleferico do
výšky 4 765 m n. m. na vrchol Pico Espejo. Lanovka zde stojí od 60. let
minulého století, do té doby stoupali lyžaři na oslech a pěšky. Podobný
výšlap čekal nakonec i nás, neboť po příjezdu na místo jsme našli
starobylou lanovku z technických důvodů zavřenou. Po marných snahách
vyjednat s provozovatelem výjimku jsme se smířili s nepřízní osudu
a domluvili si u jedné místní agentury čtyřdenní pěší cestu
v doprovodů tří průvodců a nosičů.
Pochod započal úderem deváté ranní vstupem do mlžného lesa ve výšce 2 300 m n. m. Spadané listí v různých stádiích rozkladu nám pod nohama hrálo všemi barvami a občasná nutnost přeskočit nebo podlézt spadlý strom byla svého druhu ranní rozcvičkou. Mlha postupně řídla, začaly se objevovat první bambusové kmeny, a než jsme se nadáli, stanuli jsme na otevřeném prostoru vedle průzračné vodní laguny Coromoto. Chuť smýt ze sebe pot a nalepenou špínu jsem si nechal zajít, vypadalo to na mrazivou noc a plýtvat tělesným teplem byla hloupost. V osm večer nás zima skutečně zahnala do stanu. Nacházeli jsme se o kilometr výše, než když jsme ráno vycházeli.
Druhý den se pochod proměnil ve šplhání po velkých, ostrých balvanech a snahu nesejít z cesty. Únavu, pocit nejistoty a zhoršující se náladu zahnal až okamžik, kdy jsme se vynořili z tropické vegetace a spatřili před sebou zářící vrchol ledovce Mt. Humboldt. Ten nadpozemský výjev nás nabil novou energií a jakoby přitahováni obřím magnetem jsme se hbitě vydrápali po útesech a balvanech až k laguně Verde, kde jsme rozbili druhý tábor.
Třetího dne jsme vstávali ve dvě v noci a započali zatím asi nejpříkřejší stoupání. Baterky a svítilny byly k našemu překvapení k ničemu. Měsíc zaléval krajinu bledým svitem lépe než světlomet při nočním lyžování a co půl minuty nám cestu ukazovaly i záblesky zdejšího přírodního úkazu, bouře Catatumbo. Tato bizarní podívaná, kdy bez jediného hromu osvětlují oblohu blesky viditelné na 400kilometrovou vzdálenost, se objevuje jen ve Venezuele, a to v okolí jezera Maracaibo na úpatí And.
Když jsme krátce před šestou konečně dorazili pod vrchol ledovce, končil zrovna měsíc svou noční službu a krajina zlátla prvními slunečními paprsky. Posledních pár set metrů se vrátily obří balvany, tentokrát ještě namrzlé a kluzké. Bolestně jsem při tom vzpomínal na staré fotografie ze Ski and Snowboard Guide, na kterých se těmito místy už táhly jazyky sněhu. Toho však během stoupání naštěstí přibývalo, a když jsme v 4 942 metrech pohlédli na zasněžený svah pod námi, dopřáli jsme si před lyžováním krátkou oslavu plnou jásotu a objímání.
Přišel okamžik pravdy. Na jihozápadě se v prvním ranním světle koupe Mt. Bolivar, Andy uzavírají obzor téměř po celé jeho délce. Jsme tu jen my, majestátné pohoří a zbytky sněhu pod našima nohama. Nasazuju lyže a pouštím se ze svahu po ledovcové krustě, připomínající jarní firn z Alp. Jelikož máme jen jedny lyže, tak se střídáme: každý musí po dojezdu těch pár set metrů vyšlápnout zpátky nahoru a přenechat vybavení dalšímu jezdci v řadě. Držíme se navíc jen na krátké, bezpečnější části ledovce – nížeji je to samá trhlina a jeden z průvodců nás varuje, že do těchto míst nelétají ani záchranné helikoptéry. A zpátky do tábora, který je asi kilometr a půl pod námi, se musíme dostat ještě za světla. Naše adrenalinová zábava tak nemá dlouhého trvání a po několika jízdách se kvapně přezouváme zpátky do pohorek.
Cestou dolů přemýšlím o našem celém pobytu ve Venezuele. Kromě ledovce jsme viděli nespočet dalších nádherných míst jako majestátní stolovou horu Roraima nebo vodopády Angel Falls. Ale zatímco hora se do země jen tak nepropadne a vodopády nevyschnou, dokud bude z nebe padat déšť, lyžování na Mt. Humboldt se v příštích letech může definitivně stát historií, uchovávanou už jen v paměti starců a na zašlých fotografiích. Z původních devíti ledovců je totiž Humboldt posledním, na kterém se nachází alespoň troška sněhu. Truchlivé, ale pravdě blízké je pomyšlení, že jsme možná posledními lyžaři, kteří se po něm kdy proháněli.
Jimmy Petterson, původně Američan, kdysi
dlouho žijící ve Švédsku a nyní usídlený v Rakousku, je duší
kočovník stále putující po světě – a to zejména s lyžemi! Přestože
vystudoval historii a učitelství (University of Southern California), k
velkému zklamání svého otce se oddal lyžování. Jimmy zvládl během
posledních 46 zim lyžovat na všech sedmi kontinentech, v 75 zemích světa a
ve více než 600 lyžařských střediscích.
V roce 2005 publikoval svá dobrodružství v
anglicky psané velkorysé obrazové publikaci s názvem Skiing Around the
World. Na trh se brzy (podzim 2019) dostane i druhý svazek tohoto díla. Jeho
práce čítá dohromady více než 1000 stran příběhů a fotografií, které
on sám s nadsázkou nazývá Starý a Nový zákon o lyžování.
Více informací včetně předobjednávek knihy hledejte na
www.skiingaroundtheworldbook.com
