Tento článek vyšel v časopise SNOW 88 (březen 2015)


Většina návštěvníků v Cerleru venčí své ratolesti na začátečnických tratích nebo se líně brouzdá po modrých a červených koridorech. Resort zasazený do srdce španělských Pyrenejí je osázen tříhvězdičkovými hotely rodinného typu, zároveň se ale chlubí čtrnácti vleky na 72 kilometrech tratí s převýšením 1 150 metrů a jeho esem v rukávu je devítikilometrový sjezd Canal de Gallinero. V sevření těch nejvyšších pyrenejských třítisícovek jako Aneto (3 404 m n. m.), Pico de Posets (3 369 m n. m.) nebo Maladeta Oriental (3 308 m n. m.) se na dětský křik a zástupy unavených rodičů zapomíná poměrně snadno.

Důležité je umět číst mezi řádky. Stranou od upravovaných sjezdovek se totiž v Cerleru nachází i řada neznačeného, otevřeného terénu, který správného prašanového ohaře zabaví na celé dny. Svahy jsou zpravidla prázdné a téměř neježděné, do klasického okruhu freeride oblastí Cerler nespadá. A tak zatímco maminky a tatínci učí svého Alejandra nebo Marii prvním lyžařským krůčkům (lépe řečeno: obloučkům) na uhlazených rovinkách, my si užíváme nespoutanou jízdu po netknutém sněhu.

Středisko poskytuje jednu velmi příjemnou službu – pracují zde takzvaní lyžařští ambasadoři, jejichž úkolem je provádět návštěvníky po sjezdovkách a ukazovat jim, co a jak. S pomocí jednoho z nich jsme si nejdříve projezdili několik populárních sjezdovek, když jsme však stále častěji zajížděli mimo značené koridory ve snaze najít divočejší sníh, pochopil a zavolal svého bratra. Teprve s ním pak začala ta správná jízda.

Carlos, horal a odborník na freeride, nás nejprve zavedl do neznačené oblasti nad vlekem Basibe a po vydatném obědě spláchnutém několika sklenicemi vína (s obrázkem lyžaře na etiketě) s námi vystoupal až na vrchol enormního spádu Cibollés, který se nachází na konci vleku po úbočí hory Mt. Gallinero (2 728 m n. m.). Prašan jsme sice nespatřili, ale potenciál pro freeridery jsem vycítil okamžitě. Je to ten typ oblasti, kde to po sněžné bouři vypadá jako dvě stě let nazpět, když sněhové deky brázdili pouze jednou za čas osamělí pošťáci na lyžích, doktoři a porodní báby na sáních nebo divoká zvěř. Cibollés nám vzal zbytek sil, na oplátku nám však dodal apetit potřebný ke spořádání monstrózních porcí jídla, na jaké jsou ve Španělsku zvyklí. Umrtveni těžkým vínem jsme se na unavených svalech jen tak tak dobelhali ke svým lůžkům a před spaním uvažovali nad tím, co všechno mají naši průvodci ještě v záloze.

Další den byl neméně vyčerpávající – v dobrém slova smyslu. Objevili jsme několik variací na včerejší sjezd, užívali si ten nejlepší volný terén v okolí a jako zlatý hřeb nás Carlos nasměroval k tzv. tubos, tedy dlouhým žlabům na Pico Cerler. Severně orientovaný „padák“ představoval za absence nového sněhu skutečnou výzvu, zatímco na západním průjezdu ležel příjemný jarní firn, na kterém jsme v očekávání večerní nálože tapas pálili kalorie až do pozdního odpoledne.

Poslední den jsme se vypravili na nejvyšší horu Pyrenejí, Mt. Aneto. Šestnáct kilometrů horské cesty nás dělilo od hotelu Llanos del Hospital, centra jedné z nejlepších pyrenejských freeride oblastí vůbec. Bývalá ubytovna přestavěná na luxusní hotel stojí na konci slepé silnice, zařezané do oblouku horských hřebenů, a její masivní dřevěné trámy zapuštěné do kamenné konstrukce působí i pod metrovými nánosy sněhu stabilně a bezpečně. Stavba jen ze dřeva a kamení působí jako organická součást krajiny a z velké dálky by šla zaměnit za skalní výběžek. Od ní jsme se s místním horským průvodcem v čele a dvaceti centimetry nového sněhu pod nohama vydali na výšlap k Tubes de Paderna. Čekalo nás přes pět set metrů převýšení.

Třídenní vinařské a gurmánské orgie v kombinaci s mým věkem udělaly své a výšlap se vlekl déle, než bylo v plánu. Prostorný koridor obehnaný po stranách stromořadím nebyl k mé úlevě tak náročný jako Pico Cerler a i přes pokročilou hodinu na něm zůstalo dost vzdušného prašanu, do něhož jsme po zbytek dne pohodovými oblouky vyřezávali cestičky.


Zpátky na hotelu jsme si dali dvě (už téměř povinné) sklenice vína a za smíchu a pokřikování dětí se snažili konverzovat. Jak jsem se tak rozhlížel, měl jsem dobrý pocit z toho, že moje teorie se zase jednou potvrdila. Nejlepší freeride si člověk užije tam, kde místo zamlklých lyžařských guru a horských tuláků potkáte spíše unavené rodiče a jejích rozjívené ratolesti. Ač to tak na první pohled nemusí vypadat, je to kolikrát společnost mnohem příjemnější.




Jimmy Petterson, původně Američan, kdysi dlouho žijící ve Švédsku a nyní usídlený v Rakousku, je duší kočovník stále putující po světě – a to zejména s lyžemi! Přestože vystudoval historii a učitelství (University of Southern California), k velkému zklamání svého otce se oddal lyžování. Jimmy zvládl během posledních 46 zim lyžovat na všech sedmi kontinentech, v 75 zemích světa a ve více než 600 lyžařských střediscích.

V roce 2005 publikoval svá dobrodružství v anglicky psané velkorysé obrazové publikaci s názvem Skiing Around the World. Na trh se brzy (podzim 2019) dostane i druhý svazek tohoto díla. Jeho práce čítá dohromady více než 1 000 stran příběhů a fotografií, které on sám s nadsázkou nazývá Starý a Nový zákon o lyžování.
Více informací včetně předobjednávek knihy hledejte na www.skiingaroundtheworldbook.com




Čtěte více článků o exotických lyžařských oblastech od Jimmyho Pettersona!