Tento článek vyšel v časopise SNOW 91 (říjen 2015)
Musím se přiznat, že jsem o lyžování v Izraeli neměl valné představy. V zemi poutníků, která není na top listu lyžařských destinací, byla už jen samotná návštěva takovou osobní poutí. Mým náboženstvím je lyžování a Izrael měl být zemí číslo 59 na mé lyžařsko-cestovatelské pažbě. Naštěstí byl můj předsudek mylný.
Mt. Hermon se nachází na severu země na hranicích s Libanonem a Sýrií. Jedná se o nejsevernější cíp Golanských výšin, které byly zasaženy válkou v roce 1967. S ohledem na napjatou situaci mezi oběma sousedy je to vskutku unikátní místo pro lyžování. Brzy poté, co jsme si užili krásný východ slunce nad Galilejským mořem, jsme dorazili do krajiny jakoby stvořené Salvadorem Dalím. Představte si něco mezi Disneylandem a výcvikovým táborem Zelených baretů – i tak by se to dalo popsat… Pouze tři roky poté, co Izraelci získali kontrolu nad Golanskými výšinami, zde začali s výstavbou lyžařského střediska. Koupili stařičkou lanovku a vytáhli ji do výšky 2 040 metrů. V těsné blízkosti sjezdovek tu dnes izraelská armáda hlídá hranice a celkově je v resortu cítit výrazná vojenská příchuť. Na každém rohu je válečný pomník a na každém druhém značka varující před nebezpečím min. Za ostnatým drátem se pasou krávy, aniž by řešily, že se z nich v okamžiku mohou stát „krávy létající“ a vyšperkovat tak již úžasné Dalího veledílo.
Na parkoviště jsme dorazili jako jedni z prvních. O pár hodin později se tam vytvořila zajímavá směska turistických autobusů a armádních automobilů. Mnohdy sem dorazí až 12 000 návštěvníků! Lyžovat však přijede pouze asi 10 %. Zbytek si chce zajezdit na koních, bobech či okukovat vojáky a jejich M16.
Nasedli jsme na lanovku a pomalu se vydali vstříc první jízdě. „Když jsem byl na lyžích v Bosně, tak tam místo map sjezdovek měli mapu nášlapných min,“ povídám Arnonovi. „Tady je to horší. Miny máme, mapu ne,“ odvětil Arnon. „Syřané, kteří sem miny položili, ani nikdy žádnou mapu nevytvořili. Nemusíš se bát, sjezdovka a terén kolem jsou čistý,“ ujišťoval mě. To pro mě byla skvělá zpráva, protože pohled z lanovky naskýtal krásný off-piste a já byl připraven sjezdit každý čtvereční metr této hory.
Dorazili jsme nahoru a všimli si vojáků v zimních maskáčích. Vypadali opravdu zajímavě. Na lyžích stáli podruhé, možná potřetí v životě a většina z nich měla na krku pověšenou pušku M16. Když jsem chtěl zjistit, jestli zajištěnou, uklidnili mě: „Neboj, svoje zbraně ovládáme o trochu líp než lyže.“ Vydali jsme se na průzkum a dali jednu zahřívací jízdu po sjezdovce s cílem obhlédnout zdejší terén. Při další jízdě jsme se již pustili mimo sjezdovky – a vtom jsme uslyšeli pronikavý křik v hebrejštině. Nerozuměli jsme ničemu, ale s Nicem jsme si řekli, že toto není zrovna středisko, kde by se člověk chtěl dostat do problému, a pokojně jsme zastavili. Uspěli jsme s vysvětlením, že nemluvíme hebrejsky, a ski-patrol nám anglicky vysvětlil, že můžeme sice jezdit off-piste, ale musíme být takřka neviditelní, protože místní lyžaři by nás mohli následovat. Vzhledem k nedostatku jejich lyžařského umění by to pro ně byla sebevražedná mise. Ski patrol nám nabídl čaj a vysvětlil, že většina zaměstnanců střediska jsou původní obyvatelé Golanských výšin, kteří po válce v 60. letech zůstali bez státní příslušnosti. Izraelská vláda jim nabídla občanství, ale oni odmítli z přesvědčení, že se cítí více jako Syřani. Na otázku, jestli bychom si mohli zalyžovat i v Sýrii, která byla vzdálená jen stovky metrů, jsme obdrželi rezolutní ne a museli se smířit pouze s jednou lyžařskou vlajkou v rámci našeho výletu na Blízký východ. Následovali jsme rady a celý zbytek dne jsme lyžovali mimo sjezdovky, aniž bychom vzbuzovali přílišnou pozornost. Lyžování na sněhové krustě severních svahů bylo tak zajímavé, že jsme úplně zapomněli na oběd.
Při návratu z našeho první dne jsme se stavili u cesty na „druzit“. Jedná se o pitu plněnou sýrem se sezamovými semínky a okořeněnou yzopem. Na chuť jsme si dali prvotřídní olivy a vše spláchli několika šálky místního čaje. Toto byl navíc jen malý snack, abychom před večeří neomdleli hlady. Ve městě jsme potřebovali najít kibuc. Oslovil jsem proto muže, který právě připravoval svoji večeři na grilu. Ochotně nám vysvětlil cestu a mimoděk prohlásil: „Zajděte s námi na večeři. Máme jídla nazbyt.“ Nebrali jsme ho moc vážně a poté, co jsme vyložili výbavu, jsme naskákali do auta, že se pojedeme někam najíst. Muž nás ale odjet nenechal a o pár chvil později do sebe ládujeme nejrůznější grilovaná masa a báječné saláty z jeho kuchyně. Izraelská pohostinnost nás opět odzbrojila a s našimi hostiteli jsme dlouho klábosili. Do postele jsme ale zamířili brzy, předpověď hlásila sněžení, a to je vždy dostatečný důvod k tomu, abychom se vzdali pár skleniček vína.
Noc přinesla 15 centimetrů prašanu, což je v Izraeli bohužel dost na to, aby došlo k silničním uzavírkám. K naší smůle se týkala i cesty vedoucí na Mt. Hermon. Museli jsme tedy trochu improvizovat a vymyslet alternativní plán. Izrael toho, co se týče turismu, nabízí opravdu hodně. Můžete se potápět či šnorchlovat na pobřeží Rudého moře, prozkoumat dlouhé pobřeží Středozemního moře nebo zavítat do Jeruzaléma, pro což jsme se rozhodli my. V průběhu posledních 4 000 let se v nadvládě nad městem vystřídali Židé, Egypťané, Sumerové, Řekové, Římané, Syřané, Turci a Britové. Všichni nechali na svatém městě a jeho obyvatelích nepochybně svoji stopu. Na každém rohu a v každé uličce vidíte pozůstatky všech národů a náboženství.
Věrni náboženství a donuceni přírodou jsme sobotu čili Šabat využili k odpočinku a s napětím sledovali předpověď na další den. Mt. Hermon hlásil čerstvý sníh a modré nebe. Na horách nás přivítal silný vítr a jediná otevřená sedačka. Naštěstí to byla ta s přístupem do volného terénu. Sníh byl naprosto úžasný. Vítr přenesl veškerý prašan do žlebů a údolí, zatímco v otevřenějších pasážích jsme jezdili po vrstvě pevné krusty. Podobnou kombinaci GS oblouků a beztížného lyžování v prašanu jsem snad jinde nezažil.
Jestliže lidé v Jeruzalémě mají své synagogy, mešity a kostely, naší katedrálou se stal Mt. Hermon.
Cestou zpět jsme projížděli kolem místní mešity, kde byli zrovna věřící svoláváni na modlitbu. My jsme svůj svatostánek již navštívili, ale přeci jenom jsem ještě jednu motlitbu v hlavě měl. Přál jsem si, abychom já a ostatní lyžaři mohli jednoho dne přejet z Mt. Hermonu do Sýrie a vybrat si tu nejlepší „lajnu“ – ne tu diktovanou minami, ostnatým drátem a vojáky. Přál jsem si, aby ti úžasně pohostinní a přátelští lidé, které jsme na cestě potkali, mohli žít v trvalém míru.
Jimmy Petterson, původně Američan, kdysi
dlouho žijící ve Švédsku a nyní usídlený v Rakousku, je duší
kočovník stále putující po světě – a to zejména s lyžemi! Přestože
vystudoval historii a učitelství (University of Southern California), k
velkému zklamání svého otce se oddal lyžování. Jimmy zvládl během
posledních 46 zim lyžovat na všech sedmi kontinentech, v 75 zemích světa a
ve více než 600 lyžařských střediscích.
V roce 2005 publikoval svá dobrodružství v
anglicky psané velkorysé obrazové publikaci s názvem Skiing Around the
World. Na trh se brzy (podzim 2019) dostane i druhý svazek tohoto díla. Jeho
práce čítá dohromady více než 1 000 stran příběhů a fotografií,
které on sám s nadsázkou nazývá Starý a Nový zákon o
lyžování.
Více informací včetně předobjednávek knihy hledejte na
www.skiingaroundtheworldbook.com
