Tento článek vyšel v časopise SNOW 95 (březen 2016).
Silverton nicméně na první pohled vypadá, jako by tam chcípnul pes. Hornické město působí jako živé muzeum a příliš nebudí dojem, že se od časů zlaté horečky něco změnilo. S výjimkou hlavní silnice, která prochází „centrem” města, zde není žádná další vyasfaltovaná cesta. Pick-upy a SUV, které jsou sporadicky zaparkované po celém městě, sem moc nepatří. Daleko líp by sem zapadl u saloonu přivázaný kůň.
Můj přítel Papi a já jsme se na Velký pátek okolo půl desáté vydali obhlédnout město. Ani páteční večer však nebyla žádná záruka toho, že bychom se měli někde řádně najíst. Těch pár restaurací, které jsme našli, již mělo dávno zavřenou kuchyni. Ve městě není navíc žádný fast-food ani sámoška. Papi sehnal pouze dvě studená burrita v Avalanche Cafe. Zachránil ho člen personálu, který právě vytíral podlahu a zvedal židle. Já jsem dal přednost tekuté večeři na benzince. Jako hlavní chod jsem měl Bloody Mary, jako dezert Cuba Libre a vše jsem zapil půllitrem piva z místního minipivovaru.
Silverton je v Coloradu to samé co La Grave ve Francii. Lanovka v extrémním terénu, nic víc, nic míň.
Zanedlouho jsme zastavili před hotelem Grand Imperial 1882. Poté co jsme překročili práh, ocitli jsme se v roce 1882. Na hotelovém baru probíhala party s živou muzikou. Byl to tedy spíš než bar taneční sál z Divokého západu. Na stěně naproti barovému pultu se vyjímaly dva velké obrazy nahých žen a vše ostatní v místnosti bylo od časů zlaté horečky patrně naprosto netknuto. Jediné, co tu chybělo, byly samotné tanečnice a opilí zlatokopové. Namísto toho zde barman promítal na zeď film a partička lokálů tančila v rytmu rockové muziky. Tohle městečko nepůsobilo jako typický „ski town”. Silverton je příliš malý a výstřední, aby přilákal lyžařské davy a nějakým způsobem změnil charakter obce. Silverton je v Coloradu to samé co La Grave ve Francii. Lanovka v extrémním terénu, nic víc, nic míň.
Příštího rána jsme vyrazili šest mil po prašné cestě, abychom přijeli ke staré, proklatě prudké dvojsedačce. Lyžařský areál sestával z následujících objektů: zrezivělé lanovky, kterou majitelé koupili od střediska Mammoth v roce 2001, zabláceného parkoviště, stanu, který slouží jako základna, a několika starých autobusů. První byl používán jako půjčovna, zatímco další dva dopravovaly lyžaře z údolí zpět k vlekům.
Personál by šel popsat jako prošedivělá skupina „hardcore ski-bumů“. Muži viděli žiletku nanejvýš hodně dávno a jejich oblečení vypadalo, jako kdyby nejbližší prádelna byla až v sousedním státě. Tato bandička vlastně nevypadala o moc jinak než zlatokopové z 19. století. Kdybychom byli v roce 1960, myslel bych si, že jsme dorazili do hippie komuny. Nápis na autobuse zněl: „Horské nápravné zařízení Silverton”. Drsná skupinka lyžařů a snowboardistů, která se v dolní stanici lanovky pomalu shromáždila, skutečně vypadala jako banda vězňů.
Hned v druhém bodě se psalo: „Může se stát, že tu dnes umřete.“ Vítejte v Silvertonu, v místě, kde se s vámi nikdo moc nepáře a vše se dozvíte syrově a bez obalu.
Ovšem s jedním podstatným rozdílem. Všichni byli
neskutečně přátelští. Zanedlouho jsme se seznámili s Robem, který ten
den pracoval jako skipatrol a guide. Rob, který měl být pro tento den naše
záchranná síť, se zasmál našemu údivu nad vězeňskou značkou a ujistil
nás, že to je jen dobrý vtip majitelů. Jako úplně první věc jsme museli
ukázat pípák, lopatu a sondu. Bez toho si v Silvertonu nekoupíte ani
skipas. Dále jsme museli podepsat prohlášení o 17 bodech. Hned v druhém
bodě se psalo: „Může se stát, že tu dnes umřete.“ Vítejte
v Silvertonu, v místě, kde se s vámi nikdo moc nepáře a vše se
dozvíte syrově a bez obalu. Pokud se vám nelíbí naše upřímnost, vyrazte
zpět do Aspenu, je to jen nějakých 200 mil odsud. V ceně skipasu za 140
dolarů jsou i služby lyžařského vůdce. Poplatek navíc se může
jednoduše stát tou nejlepší investicí, kterou jste kdy udělali. Já
a Papi jsme měli dohromady stoletou zkušenost s lyžováním ve volném
terénu, ale ani na vteřinu nás nenapadlo, že bychom do toho šli sami bez
průvodce.
Lanovka v Silvertonu vozí lyžaře až do místa, odkud mohou traverzovat na východní či západní část hřebene a spustit se dolů jedním ze žlebů. Když si po hřebeni a po svých vyšlápnete ještě výše, otevírá se vám možnost severních svahů a extrémně úzkých strží Rope (lano) a String (struna). Jména poměrně věrně vystihují charakter terénu. Jediný svah, který byl vidět již z lanovky, byl velice prudký Liftline. U vleku najdete ceduli s vysvětlením: „V případě, že vám tento svah přijde moc prudký, uděláte nejlíp, když se otočíte a pojedete domů. Přijeli jste na špatné místo.“ Rob se snažil nás hned z kraje totálně nevystrašit a ukázal nám klasický žleb jménem Cabin. Jedná se o jeden z nejlehčích svahů v Silvertonu, nicméně stále má sklon okolo 40 stupňů. Lyžovali jsme na východních svazích a slunce se staralo, aby sníh měl tu pravou texturu. Hned při první jízdě jsme dojeli až k silnici, kde jsme naskočili do autobusu směrem zpět do střediska. Pro naši další jízdu jsme si vybrali úzkou strž, a dokonce jsme našli i trochu prašanu.
Dvě jízdy v Silvertonu byly dost na to, abychom pořádně vyhladověli. Při obědě jsme poklábosili s Jen Brill o začátcích lyžování v Silvertonu. První vlek koupili za 50 tisíc dolarů a podařilo se jim získat povolení na pouhých 20 lyžařů denně. Postupně se dostali na téměř 500 lyžařů za den. Středisko samozřejmě nesnese srovnání s většími resorty. Silverton je hlavně srdcová záležitost, kde není moc místa pro podnikání v pravém slova smyslu.
Po obědě jsme okusili západní svahy, kde jsme našli snad všechny druhy sněhu. Od prašanu přes firn a krustu až po měkký jarní sníh. Při průjezdu prudkou, pár metrů širokou štěrbinou jsem chvíli pomyslel na varování číslo dvě (možná zde dnes umřete) a dělal vše pro to, aby se věta nestala realitou.
Před poslední jízdou jsem už vyměkl a zvolil bezpečnou Liftline, kterou jsem měl nakoukanou ze sedačky.
Na parkovišti zrovna servírovali pivko a někteří odvážlivci dokonce grilovali maso. Neztráceli jsme čas a připojili se. Bylo nám jasné, že jsme zažili unikátní den. Dali jsme sice pouze čtyři jízdy, ale podařilo se nám totálně uniknout homogennímu lyžařskému průmyslu, après-ski barům a přeplněným sjezdovkám.
Nebyli tu žádní pozéři, ani Rusky v minisukních s bundami Bogner s kožešinou. Vzdálili jsme se Disneylandu velkých středisek, které se pouze snaží zavděčit masám. Dnes to bylo opravdové lyžování, v opravdových horách s opravdovými lyžaři... A proto ta pivka na parkovišti chutnala zatraceně dobře.
Jimmy Petterson, původně Američan, kdysi
dlouho žijící ve Švédsku a nyní usídlený v Rakousku, je duší
kočovník stále putující po světě – a to zejména s lyžemi! Přestože
vystudoval historii a učitelství (University of Southern California), k
velkému zklamání svého otce se oddal lyžování. Jimmy zvládl během
posledních 46 zim lyžovat na všech sedmi kontinentech, v 75 zemích světa a
ve více než 600 lyžařských střediscích.
V roce 2005 publikoval svá dobrodružství v
anglicky psané velkorysé obrazové publikaci s názvem Skiing Around the
World. Na trh se brzy (podzim 2019) dostane i druhý svazek tohoto díla. Jeho
práce čítá dohromady více než 1 000 stran příběhů a fotografií,
které on sám s nadsázkou nazývá Starý a Nový zákon o
lyžování.
Více informací včetně předobjednávek knihy hledejte na
www.skiingaroundtheworldbook.com
