Tento článek vyšel v časopise SNOW 105 (listopad 2017).
Sir Ernest obdržel 5 000 žádostí, aby naplnil 28 míst na své lodi Endurance. Ať už zájemce přitahovalo ryzí dobrodružství, prostá a nedotčená příroda, lákadlo neznámého nebo působení nejmocnějších sil přírody, vždy bylo na Antarktidě něco, co vzbuzovalo lidskou zvědavost a fantazii.
Od doby objevování Antarktidy uplynulo už celé století, ale přitažlivost zůstala. S jedním podstatným rozdílem. Dnes je Antarktida o něco dostupnější než v Shackletonově éře, a to až natolik, že v posledních dvaceti letech nabízí množství cestovních kanceláří expedice dostupné rostoucímu počtu dobrodruhů.
Jednou z takových společností je One Ocean Expeditions. Každý rok je její první jarní cesta na míru ušitá dobrodruhům – se sněžnicemi, kajakem nebo touringovými lyžemi navíc oproti standardnímu itineráři. Mým osobním záměrem bylo lyžovat na mém sedmém kontinentu.
Cesta na konec světa
Letěl jsem do Buenos Aires a pak do Ushuaii, hlavního města Ohňové země. 90 % návštěvníků bílého kontinentu odjíždí právě odsud. Není to sice konec světa, ale neleží daleko od místa, kde už lodě vypadávají z mapy.
Z malého přístavu se jede 130 námořních mil průlivem Beagle do Drakeova průlivu, jednoho z nejdrsnějších na Zemi. Pokud se vaše loď rovnou nevrátí, může být pohlcena rozbouřeným mořem anebo vás v nejlepším případě zanechá slabého, se závratěmi a dehydratovaného po dlouhém záchvatu mořské nemoci. Ty, kteří jsou dost silní nebo mají dost štěstí překonat tuto zřídka plavenou mořskou oblast, čeká na druhé straně Antarktida.
V této části světa není nic jisté – nejméně z toho však počasí. Smlouva One Ocean zahrnuje upozornění, že naplnění organizovaného programu záleží na povětrnostních podmínkách. Tento výlet byl sázkou do loterie, ostatně jako život sám. Pro mě to ale nebylo poprvé. Žádný risk, žádný zisk.
Vlny až 15 metrů
Na cestu jsme se vydali lodí Akademik loffe 8. listopadu v 18 hodin. Zatímco jsme pluli v zatím klidných vodách Beaglu, velitel výpravy Aaron Lawton nám podal informace ohledně proplutí Drakeovým průlivem.
„Buďte opatrní, když si berete skleničky, šálky nebo jiné křehké předměty s sebou do kajuty, a umístěte je tak, aby nemohly spadnout a rozbít se. To samé udělejte s fototechnikou. Netušíme, jestli plavba bude ve stylu ‚Drake shake‘, nebo ‚Drake lake‘, takže nejlepší je připravit se před spaním na nejhorší,“ vysvětloval Aaron. Po večeři jsem se s Bloody Mary usadil v lodní knihovně – skvělém místě pro získání různých pohledů na kontinent, na nějž jsme měli brzy vstoupit. Výběr zahrnoval inspirativní knihy o mořském životě a ptácích a spoustu historických záznamů o expedicích Shackletona, Amundsena, Scotta a dalších hrdinů a obětí Antarktidy.
Byly tu mimo jiné dvě knihy od Caroliny Alexander o Shackletonově expedici, kde zmiňuje, že „mohli očekávat vlny vysoké až 15 metrů“. To číslo mě automaticky poslalo do kajuty pro kinedryl.
Okolo půlnoci jsme vpluli do Drakeova průlivu. Rozdíl byl hned cítit. Na scénu vstoupil Elvis – byl čas na rock’n’roll. Taky byl čas se odebrat do postele. V koupelně jsem musel při čůrání držet prkénko. Vplul jsem pod peřinu, kde mě ukolébalo houpání na vlnách.
Následující ráno teploměr ukazoval teplotu vzduchu +1 °C a moře +4 °C, vítr vál 15 m/s. Obloha byla tmavě šedá a loď se stále nakláněla ze strany na stranu. Posádka chytře umístila blicí pytlíky podél zábradlí a zdí ve všech místnostech a na schodištích. Na snídani jsem viděl, že mnoho spolucestujících dalo před jídlem přednost pobytu v posteli. Musím říct, že moře bylo pro tuto část světa zatím relativně klidné.
Než jsme znovu dosáhli země, strávili jsme na moři ještě celé dva dny. Ale o program bylo postaráno. Mezi posádkou byli experti na všechny aspekty Antarktidy, takže následující dny jsme měli možnost navštívit přednášky na téma fotografování, tučňáků, velryb, Shackletona a dalších. Dokonce byl k dispozici špičkový ornitolog, jenž byl schopen popsat kteréhokoliv opeřence, který nám zkřížil cestu.
Vylodění za lyžováním
Drake proběhl rychle a relativně klidně a brzy jsme se ocitli na Jižních Shetlandech, připraveni na vylodění. Loď byla vybavena deseti motorovými nafukovacími čluny – zodiaky –, které jsou zvlášť odolné a vhodné pro náročná přistání v tomto prostředí. Vylodili jsme se na Half Moon Islandu nedaleko skály, která vypadala jako posetá sněhem. Ale nebylo tomu tak... Bližší zkoumání odhalilo, že celý svah je hnízdištěm tučňáka uzdičkového – tisíce srandovně se kolébajících stvoření nás přišly přivítat v Antarktidě.
Náš tým lyžařů se skládal ze čtyř Kanaďanů
a mne a vedli nás dva zkušení vůdci z Nového Zélandu. Naše první
túra byla velmi krátká – pouhý test, jak jsme na tom se schopnostmi.
Nahoru jsme šli kolem tučňáků. Pozorovali nás chvíli se zájmem a pak si
šli po svém. Naše skupina jimi byla rozhodně zaujatější než naopak.
Odpoledne jsme vpluli úzkým vjezdem zvaným Neptune’s Bellows do zátoky impozantního ostrova Deception Island, opuštěné velrybářské základny uprostřed zatopeného aktivního vulkánu. Jako skanzen tu stojí staré skladovací kádě, suchý dok a spousta budov v různém stadiu rozkladu.
Nasadili jsme si pásy a vyšli na 250metrový vrchol, který nám nabídl úžasný výhled na velrybí zátoku i Neptune’s Bellows. Pod námi byli asi v polovině cesty lidé na sněžnicích a v zátoce dováděla v tmavých vodách skupinka kajakářů.
Sníh byl vulkanickým prachem zbarven dohněda, ale byl to slušný firn. Musím připustit, že jsem v Antarktidě čekal asi všechny druhy sněhu, jen firn ne. No dobře, koneckonců bylo jaro. Aby bylo jasno, my se nebudeme vystavovat extrémním teplotám, které panují uprostřed kontinentu. Naše expedice se odehrávala na severozápadě Antarktidy, kde v tuto roční dobu teploty obvykle padají jen pár stupňů pod bod mrazu. Mé lyže se zařízly do antarktického firnu, rozstříkly ho směrem k Neptune’s Bellows a na světě bylo zase všechno, jak má být.
Poznání i historie
Člověk se nedostane na Antarktidu každý den a naše skupina nechtěla strávit celý týden lyžováním. V nabídce bylo od všeho trochu. Jedno odpoledne jsem se připojil k výpravě, abychom prozkoumali ty nejúžasnější plující ledovce. Na zodiaku jsme zajeli do moře plujících ker, abychom se dostali k těm nejúchvatnějším. Byly tu pohádkové hrady, gotické katedrály, díry, jeskyně a oblouky, všechny v různých odstínech modré.
Součástí výletu byla i historie. Jedno ráno
jsme přistáli v Port Lockroy, bývalé britské základně fungující
v letech 1944–1962, která je nyní každé léto provozována jako muzeum
a prodejna suvenýrů. Tři mladé dámy, které s námi cestovaly na lodi,
zde vystoupily na svou letní brigádu. Základna je skvěle opravená, aby
náležitě vyvolala atmosféru v době rozkvětu.
Britská vlajka stále hrdě vlála nad základnou, kterou ovšem už v podstatě obsadili tučňáci oslí. I oni předváděli poutavou přehlídku, jako by soutěžili s muzeem o lepší hodnocení.
Po ranním okénku do historie a života tučňáků jsme byli připraveni na další dávku lyžování a naše odpolední zastavení nám připravilo opravdové pohoštění – prašan! Jak jsem se již zmínil, v Antarktidě jsem nečekal firn, ale musím připustit, že jsem tu moc nečekal ani prašan. Zatímco Antarktický poloostrov, kde jsme se zdržovali, má větší srážkový úhrn než vnitrozemí, průměrně 200 mm ročně, zbylý kontinent je považován za poušť.
Pokud chcete lyžovat v prašanu, jeďte do Utahu nebo Niseka. Ale jestli se chcete projít na skialpech a lyžovat uprostřed nejdramatičtější a nejsilnější scenérie, jakou matka příroda dokáže nabídnout, pak je Antarktida to pravé. Prašan je obrovský bonus.
Přistáli jsme v San Eladio Point na Bryde Island. Ranní sněžení ustalo a zanechalo po sobě 10 cm prachového sněhu, ale mraky byly stále tmavé a zlověstné. I přesto byla dobrá viditelnost a my pospíchali asi 150 metrů nad bezcílně plující ledovce. Pak rychle sbalit pásy a asi 50 oblouky zase zpět k pobřeží. A bez okolků opět nahoru. Jsem si jistý, že by každý rád zůstal déle, ale čluny mají svůj řád a brzy nastal čas odjet.
Dny plynuly a nové zážitky nás čekaly za každým rohem a v každé zátoce. Jeden třeba v Neko Harboru. Zátoku obklopovaly mohutné ledovce Deville a Arago, jejichž kolmé ledovcové stěny padaly do moře. Vydali jsme se na túru a tentokrát jsme se dostali 330 metrů nad hladinu moře. Nebyl to Mt. Everest a my si jistě nezasloužíme žádné ocenění za výdrž, ale pokud bychom mohli srovnávat, bylo to tu pravděpodobně ještě krásnější než na Everestu.
Slunce na Antarktidě
Pokud prašan třetí den nebyl vrcholem našich lyžařských zážitků, pak ho nahradily sluneční svit a jarní teploty pátý den. Slunečno a bezvětří nám umožnilo strávit celý den mimo loď a my se vydali na pásech 750 vertikálních metrů na silně zaledněný Mt. Tennant na Rongé Island. Vrchol nám dopřál impozantní panorama zasněžených hor, plovoucích ledovců a třpytivého pobřežního ledovce.
Cestou dolů jsme se zastavovali a pořídili spoustu fotek. Sníh byl všelijaký – někde pocukrovaný novou vrstvičkou, někde firn, pár míst pokrývala zákeřná bořivá krusta – ale dokonce i tyto oblouky byly s výhledy, jež nás obklopovaly, přijatelné.
Všechno má svůj konec
Rychle to uteklo a naše poslední lyžařská túra byla zdolána. Ten večer, když jsme mířili zpět do Drakeova průlivu, jsem seděl s pár dalšími cestujícími v horké lázni a užíval si výhled na poslední, sněhem pokryté ostrovy Antarktidy. Připili jsme si na oslavu splněné mise, a jak jsme vyprazdňovali plechovky piva, Drake vyprazdňoval naši vanu. Loď se houpala ze strany na stranu a při tom se z našeho minibazénku vylily vždy jeden nebo dva litry vody.
Jak jsem tak relaxoval, vzpomněl jsem si na přednášku Denisy Landau z lodního personálu, která deset let pracovala jako mluvčí turistického průmyslu na Konzultativním zasedání Smlouvy o Antarktidě. Její prezentace nesla název „Kdo vlastní Antarktidu?“. Denise vysvětlovala, že území na bílém kontinentu si nárokují státy Austrálie, Nový Zéland, Velká Británie, Argentina, Chile, Francie a Norsko. Smlouva o Antarktidě ze 60. let minulého století však všechny nároky pozastavuje a prohlašuje, že kontinent je svobodně otevřený všem lidem pro podporu vědy a výzkumu.
Pro návštěvu Antarktidy nejsou potřeba víza ani cestovní pas. Je to jeden sdílený kontinent. Žádné vlastnictví. Jedná se o složitou dohodu, ale určitě je to krok správným směrem. Existuje naděje, že se to jednou povede na celém světě. Nacionalismus a šovinismus se rozplyne, až se zruší hranice – jeden oceán, jeden svět, jedni lidé.
Tučňáci oslí, uzdičkoví, kroužkoví, žlutorozí a císařští spolu vždy vycházeli v klidu a míru. Vysloužili si právo vlastnit Antarktidu. Kdy si lidstvo zaslouží právo vlastnit zbytek planety?
Jimmy Petterson, původně Američan, kdysi
dlouho žijící ve Švédsku a nyní usídlený v Rakousku, je duší
kočovník stále putující po světě – a to zejména s lyžemi! Přestože
vystudoval historii a učitelství (University of Southern California), k
velkému zklamání svého otce se oddal lyžování. Jimmy zvládl během
posledních 46 zim lyžovat na všech sedmi kontinentech, v 75 zemích světa a
ve více než 600 lyžařských střediscích.
V roce 2005 publikoval svá dobrodružství v
anglicky psané velkorysé obrazové publikaci s názvem Skiing Around the
World. Na trh se brzy (podzim 2019) dostane i druhý svazek tohoto díla. Jeho
práce čítá dohromady více než 1 000 stran příběhů a fotografií,
které on sám s nadsázkou nazývá Starý a Nový zákon o
lyžování.
Více informací včetně předobjednávek knihy hledejte na
www.skiingaroundtheworldbook.com
