Tento článek vyšel v časopise SNOW 108 (únor 2018).
Mezi ohromnou paletou možností se přirozeně nachází výběr superstars. Sv. Mořic, Zermatt, Davos, Verbier, Gstaad, Grindelwald, Mürren a Wengen – ty všechny spadají do kategorie legendárních resortů. Vedle těchto hvězd stojí zástup mnoha dalších taktéž velmi známých hráčů – Engelberg, Andermatt, Flims, Laax, Arosa, Lenzerheide. Tyto resorty se také nacházejí v přední řadě – jsou to excelentní lyžařská střediska s vlastními příznivci z řad mezinárodních návštěvníků, kteří se vrací každou zimu. Následuje dlouhý seznam „náhradníků“, jako jsou Disentis, Lötschental a Val d’Anniviers. Tyto skiareály jsou velké, pestré a lepší než ten nejlepší skiresort v 90 % zemí světa, ale ve Švýcarsku jsou odsouzeny ke statusu zahřívačů lavičky. Většina lyžařů o těchto lokalitách nikdy neslyšela, natož aby v nich lyžovala.
Ještě níže na seznamu důležitosti leží poslední kategorie skiareálů, které pravděpodobně nenavštívil nikdo jiný než lidé z nejbližších švýcarských vesnic. Tyto malé areály slouží především místním komunitám a školám. Jmenujme třeba Monte Tamaro, Elm nebo Kandersteg.
Poslední v řadě?
Ale to ještě není konec. Ještě o kus dál od nich stojí jeden maličkatý, zcela unikátní lyžařský areálek, pravděpodobně nejpodivnější na světě. Mezi Lucernem a slavným Engelbergem je kabinová lanovka Dallenwil–Niederrickenbach. Lanovka tu slouží už přes 100 let, ale není to vyloženě lyžařské dopravní zařízení. Původně byla postavena, aby pomáhala poutníkům překonat 700 výškových metrů na cestě k poutnímu místu. I dnes slouží malému klášteru nedaleko horní stanice lanovky, několika farmám, soukromým domům a jednomu hotelu.
Lyžaři a snowboardisté se ale odtud mohou vydat v duchu „back to the roots“ pěšky k dva kilometry vzdálené staré dvousedačkové lanovce. Ta sice rozhodně do 21. století nezapadá, ale o to větší zábava právě začíná.
S kamarádem Rupertem jsme do kabinky nastoupili spolu s dalšími šesti klienty – pět z nich mělo sněžnice, jeden paraglide. Nikde, ani nahoře ve stanici, jsme nepotkali žádné lyžaře. Leták o sedačkové lanovce říkal, že jí dosáhneme za 20 minut. Minuli jsme klášter, hrstku dalších domů a kostel a brzy jsme se vlekli po otevřené silnici kolem několika farmářských budov. Po chvíli se cesta stočila do lesa. Začalo být jasné, že ten, kdo měřil trasu k lanovce, určitě neměl na nohách lyžáky a na ramenou lyže.
No nic, cesta nám zabrala místo dvaceti 35 minut. Aspoň na nás čekala lanovka. Tu v dávných dobách lyžaři neměli.
Lyžování na Haldigratu
Nadmořská výška spodní stanice: 1 230 m n. m.
Nadmořská výška horní stanice: 1 937 m n. m.
Převýšení: 707 metrů
Délka lanovky: 1 853 metrů
Doba jízdy nahoru: 12 minut
Majitel: Kurt Mathis
Web: www.haldigrat.ch
Vítejte na Haldigratu
Sedačky stály a v dohledu nebyl žádný člověk. Žádný vlekař a nikdo, od koho bychom si mohli koupit skipas. Na dřevěné tabulce stál nápis, že kapacita lanovky byla snížena o 90 %. Poslední nula u cedule „Kapacita 550 osob za hodinu“ byla umazána. Vítejte na Haldigratu.
Jak jsme tak zvažovali situaci, dorazil mladý muž s paraglidem, zvedl telefon na zdi, vyměnil si pár slov s někým na druhé straně a sedačky se pomalu daly do pohybu. Na laně byly za sebou přesně tři a jedna nákladní. Všichni jsme nastoupili a lanovka se rozjela normální rychlostí. Po cestě jsme viděli tři snowboardisty a také jsme míjeli podobnou skladbu sedaček naproti. Lanovka pak zpomalila, když snowboardisté nastupovali. Na laně rotovaly celkem 4 podobné sety sedaček.
Kurt Mathis
Nahoře nás přivítal Kurt Mathis, pyšný a excentrický majitel Haldigratu, typický švýcarský horal. Vysvětlil nám, že minimální částka za jeho servis činí 20 franků a to stačí akorát na dvě jízdy. Každá další jízda stojí 5 franků. Napsal si naše jména na papír a opět rozjel vlek naplno.
Haldigrat nikdy nebyl rozlehlejší než s touto jednou lanovkou, ale původně byl provozován v běžném módu. V roce 1990 změnil majitele a o tři roky později zbankrotoval a byl zavřen. V roce 2001 si lanovku pořídil Kurt se svou ženou Antoinette, oživili ji a začali provozovat svoji verzi skiareálu.
Kurt mi začal vyprávět skoro nerozluštitelným švýcarským dialektem. Sice jsem ho několikrát požádal, aby mluvil normální němčinou, to mu ale vždy vydrželo jen chvíli. „Mám práci na plný úvazek. S partnerem Peterem a mým synem máme firmu na omítky s 12 zaměstnanci a na skiareál mám čas opravdu jen o víkendu. Švýcarský zákon ukládá, že když provozujete vlek s normální kapacitou, musíte mít profesionálně školeného ředitele skiresortu. To by mě stálo hodně peněz, a upřímně, provoz by ho ani nezaplatil. Haldigrat může fungovat, jen když je personál omezený na mne a mou ženu. Ona vede restauraci, já provozuji lanovku.“
„Je to koníček,“ pokračuje. „Miluju hory a tohle místo. Neberu plat. Každý frank, který přijde do pokladny, se vrací do údržby nebo vylepšení infrastruktury.“ V jednom má Kurt určitě pravdu – má dobrý důvod toto místo milovat. Koupil si nádherný malý kout světa. Pod sebou jsme viděli idylické vesničky a nádherné Lucernské jezero, vše obklopené jarní zelení.
Freeridová hora
Hora byla otočená směrem na sever, ale našly se tu i východnější a západnější svahy. Dalo by se říci: vysněná prašanová hora – celkem strmá s dlouhými sjezdy a dobrým výběrem hřebenů, žlebů a kotlů. Byly tu i skalky pro odvážnější freeskiery. Horní část nad hranicí lesa se široce otevírala, níže byly shluky stromů, ale daleko od sebe a s pěknými mýtinami. Nad horní stanicí se naskýtají skitouringové možnosti, dojít se dá až na vrchol Brisenu (2 404 m).
Teď ale vládl březen a oblast zasáhlo jarní počasí jako závan z otevřené pece. Po prašanu ani stopy, zato všude ležel poctivý jarní firn. Jeden háček to ale mělo. Předchozí noc nebyl dostatečný mráz a v polovině sjezdu jsme se začali bořit skrz krustu, která byla všude kromě nejsevernějších svahů. Lyžování se záhy stalo dost záludným, protože Haldigrat nemá upravované sjezdovky, a tak se v případě špatného freeridu není kam vrátit. Je to vyloženě freeridová hora.
Ukážu vám, proč to tu mám tak rád
Po jedné jízdě jsme potkali Markuse Schönbächlera, lokála, co miluje Haldigrat skoro jako Kurt. Markus nám pověděl, že sem přišel před 35 lety a za stávajícího pomalého režimu lanovky drží rekord 19 sjezdů za den.
„Teď to není tak snadné,“ vysvětloval Markus. „Ale když to tu Kurt před deseti lety převzal, téměř nikdo o Haldigratu nevěděl a s velkou pravděpodobností tu svahy zely prázdnotou i v dobré prašanové dny. Časem se to mezi místními freeridery rozkřiklo. Ve slunečné prašanové dny tu mohlo být až 130 lidí a vy si můžete spočítat, jak dlouho se stála fronta na lanovku, když kapacita je jen 55 osob za hodinu.“
„Devatenáct jízd s tímto systémem placení je celkem drahý den lyžování,“ namítl jsem. „Tolik nestojí skipas skoro ani v těch nejdražších střediscích na světě.“ „To máš pravdu,“ odpověděl náš přítel, „ale já bych to tak draze neviděl. Vychází to na 13 500 vertikálních metrů prašanového lyžování. Často jezdím na heliskiing do Kanady. Zřídka takového čísla dosáhneme a můžu vás ujistit, že cenovka je mnohem vyšší! Pojeďte za mnou, ukážu vám, proč mám toto místo tak rád.“
A traverzoval na západ s námi dvěma v zádech. Brzy jsme se přehoupli na severní svah s parádním firnem na nádhernou dlouhou 35stupňovou pláň končící na lesní cestě, která se klikatila zpět k lanovce. Po cestě nám Markus ukázal jiné údolí, které má, jak vysvětlil, zvláštní přidanou hodnotu.
„Když tudy sjedete dolů,“ řekl nám, „skončíte na farmě se starou nákladní lanovkou. Farmář nechává lyžaře sjet lanovkou dolů do údolí, kde si mohou vzít taxi zpět ke kabině.“
Markus nás vzal ještě na jednu vyjížďku, na další celkem prudký svah tentokrát směrem na východ. Najednou se odnikud vynořili dva telemarkisté, kteří vypadali, že závodí, a sníh od jejich lyží stříkal všude kolem. Byli to jediní dva další lyžaři, které jsme ten den viděli kromě skupiny skituristů.
Všechno je možné a nic není jisté
Okolo druhé hodiny jsme se usadili na terasu na pár skvělých klobásek se sýrem a pivo a také, abychom ještě hodili řeč s Kurtem.
Zajímala mě jeho dlouholetá láska k Haldigratu a jeho provoz. „Máte otevřeno i ve všední dny?“ zeptal jsem se. „Ne moc často. Ale když napadne čerstvý sníh a předpověď slibuje dobré počasí, a navíc mám hodně telefonátů, možná otevřu. Také se může stát, že si chce někdo pronajmout celé místo pro soukromou skupinu ve všední den. To pak můžu otevřít, pokud je cena adekvátní. Někdy jede lanovka i do jedenácti večer na freeride za úplňku. Všechno je možné a nic není jisté. Tak to tady funguje,“ odpověděl mi a oba jsme se tomu zasmáli.
Když jsem se ptal, za kolik to tady koupil, řekl mi jen, že za něco mezi jedním frankem a milionem franků.
„A prodal byste to, kdybyste dostal nabídku o 200 tisíc větší, než kolik v tom máte?“ „Moje žena říká, že bychom to měli prodat, kdyby někdo nabídl tři miliony, ale já… Možná bych to začal zvažovat, kdyby někdo vysolil pět milionů na dřevo. Stejně bych ale chtěl znát jeho plány a vize předtím, než bych se rozhodl. Kdybych to prodal, pravděpodobně by nástupce do pár let zkrachoval a já bych to mohl koupit zpět za polovinu… ale co bych dělal ty dva roky mezitím?“
„Je mi 57 a doufám, že brzy odejdu ze svého hlavního zaměstnání do penze. Pak budu mít víc času na věci tady.“ Kurt pokynul k vrcholku dva kilometry za horou. „Představ si visutý most odtud tam. Nebyla by to skvělá atrakce?“
Byl jsem tou představou ohromen. Nebyl jsem schopný poznat, zda to myslí opravdu vážně. Chtělo se mi smát, ale napadlo mě, že by to mohlo být nevhodné, tak jsem to nutkání potlačil.
Ano, možná je úplný blázen, ale vlastní horu s lyžařskou lanovkou, a to je sen, který má mnoho lyžařů, a jen málokdo na něj dosáhne. Kurta jsem opustil se slibem, že přijedu lyžovat, až napadne prašan. Doufám, že se sem ještě čas od času během dalších 20 let podívám, abych zjistil, jak se věci vyvíjejí. Jestli se nic nezměnilo a on stále provozuje nejzvláštnější skiareál na světě, který stojí za opakovanou návštěvu. A jestli tu jednou bude visutý most nad hlubinou mezi Haldigratem a Bannalpem, projdu se po něm se svými vnoučaty a budu jim vyprávět o tom, jak jsem jednou potkal opravdového vizionáře.
Jimmy Petterson, původně Američan, kdysi
dlouho žijící ve Švédsku a nyní usídlený v Rakousku, je duší
kočovník stále putující po světě – a to zejména s lyžemi! Přestože
vystudoval historii a učitelství (University of Southern California), k
velkému zklamání svého otce se oddal lyžování. Jimmy zvládl během
posledních 46 zim lyžovat na všech sedmi kontinentech, v 75 zemích světa a
ve více než 600 lyžařských střediscích.
V roce 2005 publikoval svá dobrodružství v
anglicky psané velkorysé obrazové publikaci s názvem Skiing Around the
World. Na trh se brzy (podzim 2019) dostane i druhý svazek tohoto díla. Jeho
práce čítá dohromady více než 1 000 stran příběhů a fotografií,
které on sám s nadsázkou nazývá Starý a Nový zákon o
lyžování.
Více informací včetně předobjednávek knihy hledejte na
www.skiingaroundtheworldbook.com
