Tento článek vyšel v časopise SNOW 109 (březen 2018).
Cestou na jih z Calgary chinook dul přes albertskou prérii obzvlášť intenzivně. Proudy odtátého sněhu se valily přes dálnici a vytvářely mlžný závoj zakrývající přerušované skvrny černého ledu, Erik, můj syn, jel pomalu a opatrně. U města Fort MacLeod se silnice stočila na západ a ve tři hodiny ráno jsme konečně dosáhli našeho cíle Castle Mountain.
Jako lyžařský novinář navštěvuji střediska v koordinaci s jejich marketéry. Někteří jsou velkorysí, někdy si se mnou zalyžují, nebo mne pozvou na přátelskou večeři. Jiní si ale ve svém pracovním plánu nevyšetří ani pět minut na to, aby mne pozdravili. Malé resorty často potřebují publicitu více než významná střediska, ale obvykle mají omezené možnosti.
Castle Mountain je středisko nejen malé, ale také dosti obskurní. Většinu své historie prožilo ve ztrátě, a tak jsem sotva čekal nějaké zvláštní služby. Mýlil jsem se. Byl jsem tu hoštěn způsobem tak odlišným a mimořádným, že za ta léta lyžařské žurnalistiky jsem toto středisko okamžitě zařadil na seznam anomálií, přestože jsem již lyžoval ve stovkách lyžařských středisek po celém světě.
Na můj úvodní e-mail mi odpověděl Darrel Lewko, jeden z místních investorů. Informoval mne, že první noc budeme ubytováni v soukromém domě jednoho akcionáře, Derilla Murphyho. Zprávu zakončil slovy: „Vítejte v Castle Mountain – přívětivém rodinném středisku v Albertě.“ Jeho slova mohla být stěží výstižnější. Ve tři ráno jsme vzali za kliku u honosného sídla. Dveře nebyly zamčené a uvnitř nás čekala uvítací zpráva. Tohle rozhodně nebyla zimní chata. Dům měl dvě kuchyně, ohromné klenuté stropy a obří panoramatické okno. A v obýváku lezeckou stěnu. Po dlouhém letu a řízení se Erik okamžitě uhnízdil do sofistikovaného masážního křesla, já jsem svým unaveným tělem plácnul do pohodlné dvojpostele a upadnul do spánku.
Ráno v půl osmé přijel Darrel, aby nás pozval na snídani a zároveň nám oznámil, že v devět hodin začíná lyžování s rolbou. Opustili jsme dům, ale nepřišel jsem na to, jak zamknout. První věc, kterou jsem hostiteli na snídani sdělil, byl tento problém. „Nedělej si starosti,“ bylo mi řečeno, „takhle to má být.“
Posadil jsem se a zamyslel se nad kvalitou života. Mít dům za milion dolarů, plný vybavení a všelijakých vymožeností, a být schopný nechat bez obav odemčené dveře je vážně ještě větší luxus než samotný dům. Na přemítání jsem měl málo času, protože už na nás čekala rolba.
Lyžování za pomoci sněžného skútru nebo rolby je severoamerický fenomén. Speciální služba pro nadšence freeridu, které rolba dopravuje jak jinak než za netknutým prašanem, podobně jako funguje v mnoha částech světa vrtulník. Většina společností, které se věnují této přepravě, operuje v místech, kde jiné lyžování není dostupné. Castle Mountain je v tomto ohledu raritou, protože přepravní rolba je tu nadstavbou existujícího lyžařského areálu.
Na akci nás doprovázela hrstka akcionářů s pár přáteli a Darrel nám dělal průvodce. Všichni byli pohodoví a přátelští. Rolba byla velmi luxusní – daleko luxusnější než jakákoliv jiná, kterou jsem kdy viděl. Měla šestnáct pohodlných míst k sezení oddělených uličkou, podobně jako v malém letadle. Dostali jsme balíček s obědem, z něhož jsme přes den průběžně uždibovali. Později odpoledne jeden z dalších investorů otevřel lahev vynikajícího brandy a nechal kolovat.
Mezi jídlem a pitím jsme toho dost nalyžovali. Každou jízdu jsme začali výjezdem lanovkou Huckleberry. Z horní stanice nás rolba odvezla po hřebeni dále, kde se otevřel prostor s množstvím sjezdů. Terén byl pestrý, s loukami, prohlubněmi, mýtinami, hřebínky a žleby. Každá lajna končila na silnici, odkud jsme se zase doklouzali k lanovce.
Stejně jako minulou noc byl chinook náš nepřítel. Udeřil vždy, když jsme vystoupili z rolby, a horní partie přeměnil na špinavou krustu. Při každé jízdě jsme se ale nakonec před vichřicí skryli mezi stromy a našli krásný privátní prašan.
Když náš lyžařský den skončil, bylo to stejné i s mými silami. Jetleg z dlouhé cesty a pouhé čtyři hodiny spánku si žádaly postel, ale na únavu nebyl čas. Byli jsme pozváni na drink do baru Barnaby’s, následovaný brzkou večeří. Al, místní resortní fotograf, nám na velké obrazovce promítnul dnešní fotky a my si tak znovu užili dnešní den.
Další večer jsme měli být hosty jiného akcionáře. Vrátili jsme se s Erikem do domu, abychom si zabalili. Erik měl ve svých 21 letech mnohem víc energie než já a ještě pokoušel své síly na lezecké stěně. Brzy jsme si přestěhovali své věci o pár ulic níž do domu k Dougu Lougheadovi. Doug měl v domě hosty – sedm středoškoláků – už před naším příchodem, a přesto navíc pozval ještě nás dva.
Náš příchod se zrovna odehrál v době jejich večeře, takže před námi v mžiku přistál ohromný hamburger. Takovou pohostinnost jsme mohli těžko odmítnout. Neodvážil jsem se zmínit, že už jsme před hodinou jednu masitou večeři měli, a ze všech sil jsme se vynasnažili s hamburgerem poprat. Po večeři jsme si s Dougem povídali a já jsem se o resortu dozvěděl spoustu věcí.
Byl otevřen v roce 1966, když dal Rakušan Paul Klaus dohromady malou skupinku investorů. Deset let bojovali o přežití, když jim vyhořela restaurace. Oheň uvrhl areál do bankrotu, během něhož byla horní lanovka prodána. Dalších dvacet let provozovalo Castle Mountain nedaleké město Pincher Creek. Resort se dlouho nacházel v červených číslech, ale byl udržován v chodu zejména jako služba místní komunitě.
Hlavní problém Castle je, že se tu nachází velmi málo ubytovacích kapacit pro turisty. Pincher Creek je vzdálen 45 nepohodlných minut jízdy a u areálu spočívá ubytování v pouhých deseti hotelových a deseti hostelových pokojích a okolo stovky soukromých apartmánů, které se částečně pronajímají. To je prototyp lokálního lyžařského areálu pro rodiny.
Druhým problémem je fakt, že hora Gravenstafel, na níž jsou rozprostřeny lanovky a vleky, je pro většinu lyžařů příliš obtížná. Sestává téměř celá z dlouhých sjezdů se sklonem 35–40 stupňů. Mezi těmito příkrými padáky se nacházejí paseky, kde je ale lyžování ještě složitější, protože občasné stromy představují mezi strmými pasážemi množství překážek. Malé rodinné středisko s výhradně strmým terénem rozhodně není dobrý návod na finanční úspěch.
Po mnoha letech obecního provozu se objevila neobvyklá událost. Několik místních, kteří vlastní své druhé domovy blízko lanovek, dalo dohromady 145 investorů a Castle Mountain odkoupili. A začali dělat změny. Koupili pár starších použitých lanovek od okolních středisek a v roce 2004 zprovoznili začátečnickou sedačku a v roce 2006 nejdůležitější sedačku Huckleberry, která otevřela nové možnosti ve středně náročném terénu.
Dougovo historické okénko bylo velice poučné, ale v deset hodin už jsem nedokázal udržet otevřené oči. Konečně jsme s Erikem upadli do bezvědomí našich postelí. Další ráno jsme se cítili dostatečně osvěženi a rozhodli se atakovat terén Gravenstafelu označený černým diamantem. Svahy ozdobilo okolo 20 cm nového sněhu, ale chinook stále kvílel a skučel a horní sedačka Tamarack byla zavřená. Doug nás vzal na sjezd South Bowl. Na mapě je tato náročná pasáž označena střední obtížností. Zanedlouho ale vítr polevil a my jsme si tak, už společně s marketingovým ředitelem Andrewem, směli sjet panenskou Tamarack Bowl, další nepřesně označenou „středně obtížnou“ sjezdovku. Brzy jsme znovu nasedli na lanovku, která byla vydána na pospas chinooku – pokud vítr překročí 70 km/h, lanovka automaticky zpomalí. Což se nám během cesty stalo několikrát.
Stáli jsme společně nad dlouhou černou sjezdovkou zvanou Drifter. Chinook nás úplně oslepil.
„Počkáme, až ten poryv ustane,“ řekl Andrew.
„To není poryv,“ namítl jsem. „Tam, odkud pocházím, to nazýváme smršť!“
Andrew se zasmál. „Skvělá věc na této hoře je,“ křičel, jak se snažil přeřvat vichřici, „že vítr je opravdu náš přítel. Vane vždy od západu a východní svahy jsou doslova zasypány sněhem. Takže pokaždé můžeme lyžovat na netknutých pláních. Máme tu zadarmo rolbu s výkonem pět milionů kilowattů.“
Vítr se nakrátko zmírnil a Andrew se spustil dolů. Snažil jsem se mu stačit, ale marně. Každý tady používá široké bigmountainové lyže, ale já tu bojoval s párem tradičních lyží s 68 milimetry pod patou. Pro Castle Mountain to rozhodně nebylo to správné vybavení.
Stále jsem nebyl úplně přesvědčen, že vítr je lyžařův kamarád, ale aspoň se můžeme snažit přizpůsobit naši výbavu místním podmínkám. Po obědě jsem si půjčil pár širokých prken a dvojité diamanty už byly mnohem zvladatelnější. Tamarack zase prohrál bitvu s větrem a byl uzavřen, ale já jsem traverzoval k North Bowl a pár dalším sjezdům pod North Peak (2 354 m n. m.), horu sousedící s Gravenstafelem. Bylo tu opravdu úžasné množství terénů dosažitelných několika málo lanovkami. Mé půjčené lyže, okolo 85 mm pod botou, byly mnohem vhodnější na tento přefoukaný sníh a skvělé se ukázaly být i na krustě.
Po lyžování pokračovala moje konverzace s hostitelem.
„Co se týče vlastnictví hory, nemáme žádné iluze,“ vysvětloval Doug. „Opravdu to neděláme pro peníze a nemáme žádná očekávání, že bychom na Castle Mountain zbohatli. Snažíme se neustále něco zlepšovat a snažíme se neprodělat. Chceme zajistit, aby naše oblíbené místo zůstalo otevřené i pro budoucí generace, a myslíme si, že vlastnictvím a provozováním resortu to můžeme lépe zabezpečit. Když jdu lyžovat, znám tak 30 % lidí na kopci, a to je docela hezký pocit.“
Kanaďané jsou zjevně náchylní k podceňování. Jak Andrew označil větrnou smršť za poryv větru, tak Doug jistě podcenil hodnotu přátelského ducha na Castle Mountain. Každá lokalita, kde můžete nechat dům za milion dolarů nezamčený, osobně znáte 30 % lyžařů na svahu a lidé jsou přátelští a pohostinní jako Doug, je ráj nevyčíslitelné hodnoty.
Castle Mountain je reminiscencí minulé éry – doby po druhé světové válce, kdy vlna evropských imigrantů byla průkopníkem lyžařského průmyslu v Severní Americe a lyžaři se v místních střediscích znali jménem.
Jimmy Petterson, původně Američan, kdysi
dlouho žijící ve Švédsku a nyní usídlený v Rakousku, je duší
kočovník stále putující po světě – a to zejména s lyžemi! Přestože
vystudoval historii a učitelství (University of Southern California), k
velkému zklamání svého otce se oddal lyžování. Jimmy zvládl během
posledních 46 zim lyžovat na všech sedmi kontinentech, v 75 zemích světa a
ve více než 600 lyžařských střediscích.
V roce 2005 publikoval svá dobrodružství v
anglicky psané velkorysé obrazové publikaci s názvem Skiing Around the
World. Na trh se brzy (podzim 2019) dostane i druhý svazek tohoto díla. Jeho
práce čítá dohromady více než 1 000 stran příběhů a fotografií,
které on sám s nadsázkou nazývá Starý a Nový zákon o
lyžování.
Více informací včetně předobjednávek knihy hledejte na
www.skiingaroundtheworldbook.com
