Tento článek vyšel v časopise SNOW 88 (březen 2015)
Na závěr převážně pozitivního hodnocení vyslovil přesvědčení, že brzy přijde doba, kdy budou lyžařům k dispozici obdobná zařízení v celé řadě velkých měst, stejně jako tomu již tehdy bylo u tělocvičen, krytých lázní nebo „ledových paláců pro bruslení”.
Berlín a Vídeň předběhly dobu
Příčin nenaplnění Langovy prognózy tak, aby platil výraz „brzy“, bylo několik. Především poměrně nákladné zařízení se nepodařilo provozovat delší dobu. V následujícím roce se na bývalém vídeňském nádraží již nelyžovalo a krátkou epizodou bylo i lyžování na stejné sněhové náhražce v berlínské výstavní hale, o kterém Lang informoval v Zimním sportu o několik měsíců dříve. Dnes už se můžeme jen dohadovat, zda se na krátké životnosti atraktivních podniků podílely vysoké provozní náklady, nemožnost dlouhodobého pronájmu rozměrných hal, nebo fakt, že sjezdové lyžování se tehdy ještě ani zdaleka netěšilo zájmu širší veřejnosti. Závažnou příčinou odkladu o celá desetiletí byla samozřejmě 2. světová válka a do jisté míry i nové příležitosti lyžovat mimo běžnou sezónu díky zpřístupnění alpských ledovců a jejich vybavení lyžařskými vleky v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století.
Přímé sjezdy se těšily větší oblibě
Počátek v Antverpách
Co se týče Evropy, byly první odvážné projekty, jaké by nadšeného plzeňského lyžaře zaručeně uspokojily, realizovány až o 60 let později. Když v roce 1988 zahájila v belgických Antverpách provoz Skibaan Casablanca, nabízející lyžařům svah pokrytý technickým sněhem dlouhý 105 m a široký 30 m, byla první z patnácti lyžařských hal zprovozněných v následujících patnácti letech především v Holandsku a Anglii. Druhá hala uvedená do provozu na území Belgie v roce 1996 v Peeru disponovala již svahem dlouhým 235 m a lyžařům zde sloužilo rekordních 7 vleků a pojízdných koberců. Co se týče parametrů zastřešeného svahu pokrytého sněhem, nasadil v té době vysokou laťku Ski Dome v Tokiu délkou 500 m a převýšením 80 m. Provozovatelé zde museli navíc zaručit mimořádnou pevnost konstrukce pro případ zemětřesení.
Čtyři skihaly v Porúří
Až když byly zprovozněny skihaly v Holandsku a v Anglii na konci 90. let, našli se investoři a realizátoři staveb prvních zastřešených svahů v Německu. Nejprve se zde počalo lyžovat v roce 2001 nedaleko Düsseldorfu v Jever Fun Skihalle v Neussu na svahu o ploše 300 x 60 m s převýšením 50 m. V témže roce začala sloužit i náročnějším lyžařům hala postavená na haldě hlušiny vytěžené z nedalekého dolu v Bottropu. Její sjezdová trasa široká 30 m dvakrát mění směr a je díky délce 640 m dodnes nejdelší zastřešenou na světě. Určité zpoždění doháněli Němci rychle. V roce 2002 byla otevřena třetí hala ve Wittenburgu, kde mimořádná šířka svahu (120 m) umožňuje mimo jiné provoz 130 m dlouhé a 4,5 m hluboké U-rampy. O čtyři roky později přibyl Snowdome v Bispingenu, ležícím mezi Hamburkem, Hannoverem a Brémami, ve kterém třistametrovou trať obsluhuje šestimístná sedačková lanovka. Poslední ze skihal na území Německa je Snowtropolis v Senftenbergu. Lyžuje se tam na svahu dlouhém pouhých 130 m, zato je to zatím nejbližší příležitost pro zájemce ze severních Čech. Od hranic je hala vzdálena necelých 100 km.
Lyžování jako exotická zábava
Již 7 let na sebe poutá pozornost obří tubus lyžařské haly úspěšně vzdorující pouštnímu klimatu, panujícímu v Dubai. Nabízí příležitost zalyžovat si návštěvníkům Mall of the Emirates – jednoho z největších obchodních domů na světě. Součástí vysněžené plochy o velikosti tří fotbalových hřišť je zde lyžařský svah dlouhý 400 m, vybavený čtyřsedačkovou lanovkou, bobová dráha, ledová jeskyně a další atrakce. S lyžováním jako exotickou zábavou se můžeme setkat i v menších a méně honosných halách, postavených rovněž v absolutně nelyžařských zemích, jakými jsou Indonésie nebo Malajsie. Potvrzují tendenci platnou dnes všeobecně. Jsou součástí sportovně zábavních a rekreačních komplexů, ve kterých představují spolu s hřišti, bazény nebo s celými aquaparky, někde i s kinosály, pestrou a lákavou možnost aktivního trávení volného času.
Nácvik přívratných oblouků byl před 80 lety značně
statický
Výuka a emoce přitahují
V Evropě v poslední době nepřibývají lyžařské haly takovým tempem, jako tomu bylo na přelomu tisíciletí, ale již prostá životaschopnost několika desítek těchto zařízení má významnou vypovídací hodnotu. V prvé řadě jejich prosperita potvrzuje trvalou přitažlivost atraktivní pohybové aktivity, jakou představuje sjíždění vysněžených svahů na lyžích nebo na snowboardu. Jen v nevelkém, od hor značně vzdáleném Holandsku, kde byl první svah zastřešen a pokryt technickým sněhem v roce 1995, je dnes lyžařům k dispozici sedm tzv. Snowdome. Velikost investic, jakou představuje výstavba takových zařízení, spolu s respektem k požadavkům urbanistů a k jiným omezením, v podstatě limitují možné parametry těchto svahů. Jejich délka přes 300 m a převýšení překračující 50 m jsou spíše výjimkou. Nenáročnost co do sklonu a členitosti zastřešených tratí rozhodující měrou ovlivňuje skladbu návštěvníků. Jsou to jednak začátečníci bez rozdílu věku, pro něž jsou hory příliš vzdálené a pobyt nákladný, ale přesto si chtějí osvojit základy lyžování. Nejpočetnější je kategorie lyžařů zvládajících elementární techniku, jimž přináší lyžování i na nenáročných svazích dobrý pocit z vedení lyží v elegantních obloucích a s tím spojené emoce. To vše platí samozřejmě i pro snowboardisty. Jak významný je podíl zájemců o první lekce lyžařské a snowboardové výuky, potvrzují údaje zveřejněné provozovateli jedné z nejfrekventovanějších hal v Neussu. Úplní začátečníci, včetně dětí předškolního věku, zde představují celou jednu pětinu návštěvníků.
Sport jako okrajová záležitost
Výše uvedená fakta naznačují, že sportovní aktivity, s výjimkou tréninku a soutěží úplně nejmladších adeptů závodního lyžování a snowboardingu, jsou ve skihalách okrajovou záležitostí. První pokusy s uspořádáním oficiálních závodů ve slalomu proběhly před několika léty v halách s největším převýšením (86 m v holandském Landgraafu) a s nejdelším svahem (640 m v německém Bottropu), ale vyvolaly jen rozpaky a FIS se k nim již nevrátila. Plnohodnotné soutěže dospělých do těchto zařízení zjevně nepatří, ale svahy nenáročných parametrů mohou posloužit i výkonnostním sportovcům při seznamování s novou výzbrojí, při návratu na sníh po zranění nebo při náborových exhibicích. To vše platí pro slalomáře a jejich soutěže, ale nemusí to platit pro freestylisty v halách s náležitě dimenzovanou U-rampou.
Výraz „lyžařská hala” nemusí být zcela výstižný
Dobré záměry do ztracena
V současnosti, po zahájení provozu lyžařských hal v Krasnogorsku, v Madridu a v Amnéville ve Francii, je uváděn celkový počet okolo padesáti hal na čtyřech kontinentech. V té souvislosti nemůže překvapit otázka, proč takové sportovní zařízení dosud neslouží veřejnosti v lyžařsky tak rozvinuté a kultivované zemi s mimořádně bohatou a dlouhou lyžařskou historií, jakou je Česká republika. Média sice v posledních letech informovala o několika vážných záměrech, ale žádný z nich nebyl dotažen do stádia realizace. Pravděpodobně nejdále došla německá společnost Allrounder Winter World, jež provozuje halu v Neussu. Před osmi lety počala připravovat výstavbu obdobného zařízení s třistametrovým svahem na tzv. Smolnické výsypce nedaleko Chodova na Sokolovsku. Město zadalo zpracování studie proveditelnosti, radnice projekt vítala, ale stavba nebyla dodnes zahájena. Ve stejné době jednala skupina moskevských podnikatelů s představiteli Zličína i lyžařského svazu o výstavbě skihaly v katastru obce. Jedním z problémů, které se tomuto záměru postavily do cesty, bylo přísné výškové omezení pro stavby nalézající se v přistávacím koridoru Letiště V. Havla. Podle projektových studií vypracovaných v r. 2008 pro společnost Impower Finance měla být v Plzni postavena lyžařská hala jako součást mimořádně rozsáhlého sportovního komplexu Emporum Arena, situovaného na okraj průmyslové zóny Borská pole. Ani tento třímiliardový záměr se neuskutečnil, stejně jako plán švýcarského investora postavit v Ústí nad Labem na Střížovnickém vrchu multifunkční areál s aquaparkem a zastřešeným, 500 m dlouhým lyžařským svahem s rekordním převýšením 120 m.
Výmluvný nepoměr
V úvodu zmíněný lyžařský nadšenec Norbert Lang by byl tak nepříznivou situací rozhodně zklamán a současně zaskočen existencí 129 „paláců pro bruslení“, provozovaných v současnosti na území Čech a Moravy. Hlavní příčiny této „nevyváženosti“ jsou dvě – vysoké náklady spojené s výstavbou objektu zastřešujícího několik set metrů dlouhý svah a účel, k jakému takové zařízení slouží. Zde nezbývá než konstatovat, že sledování hokejových zápasů, a to nejen extraligových, patří u nás k velice populární lidové zábavě. Vytvořit pro ni podmínky, to je pro místní radní úkol, s jehož splněním souvisí spokojenost a přízeň významného počtu voličů. S takovouto podporou případní iniciátoři výstavby lyžařské haly v českých zemích počítat nemohou. Bohužel o dotaci z veřejných prostředků nemohou ani snít přesto, že i lyžování zde bezpochyby patří k nejmasovější lidové zábavě, jejíž význam ještě umocňuje fakt, že se jedná o všeobecně preferovanou pohybovou aktivitu.
Již v r. 1927 připomínal interiér berlínského výstavního paláce
dnešní snowparky
Malá naděje?
Jaká je tedy naděje, že se početné společenství našich lyžařů a snowboardistů dočká svého zastřešeného stánku nejlépe někde ve vnitrozemí? Prozatím zřejmě jen malá. Od vedoucích lyžařských funkcionářů, kterým musí připadat výstavba první špindlerovské sedačkové lanovky v roce 1947 v plné režii svazu jako sci-fi, lze dnes očekávat jen doporučení. ČOV je plně zaneprázdněn snahou o vybudování několika olympijských center, ČUS má jiné zaměření a bylo by naivní spoléhat na pomoc od státu, který podle četných vyjádření provozovatelů „klasických“ lyžařských areálů, velice mírně řečeno, příliš nepřeje jejich snaze o další rozvoj. V tak nepříznivém prostředí nezbývá než doufat, že se najdou odvážní podnikatelé s náležitou vizí a silou na její realizaci.
