Někdejší lyžařský instruktor se o lyže před lety začal starat Petře Zakouřilové a především kvůli jeho pracovitosti a ochotě učit se na něho už krátce na to ukázal prst nikoho menšího než papá Záhrobského. V týmu Šárky Záhrobské nejprve „nosil vodu”, nabíjel vrtačky, vozil tyče… A brousil tréninkové lyže. Když se potom Petr Záhrobský st. se svojí svěřenkyní rozešel, byl Miloš Machytka tím, kdo znal potřeby nejlepší české slalomářky a v té době už mistryně světa nejlépe. Logicky povýšil do role hlavního servismana a o to intenzivněji sbíral v první lize světového lyžování neocenitelné zkušenosti. Když Záhrobská-Strachová ukončila kariéru, odjezdil v roli trenéra a servismana poslední sezonu s Filipem Trejbalem, mihl se ve špindlerovské Sportovní Akademii a následně přijal nabídku Kryštofa Krýzla, jemuž se o lyže staral v uplynulé sezoně. Protože se s Milošem už dlouho známe, dobře se nám spolu povídalo o všem možném a samozřejmě také o tom, jak brousí slavní.
Miloši, co se za ty roky, co se špičkovým českým lyžařům staráš o lyže, na servisu závodních lyží změnilo?
Materiál se za patnáct let samozřejmě někam posunul. O lyžích se asi napsalo dost, tam se měnila i pravidla pro závodníky, vývoj jde ale pochopitelně dopředu i v otázce bot, vázání a podložek. Jsou to věci, které se rekreačnímu lyžaři těžko vysvětlují, ale pro závodníky mají velký význam.
Co broušení, jsou v závodním prostředí nějaké nové trendy?
Trochu se to vyvinulo v závislosti na tom, jak se začaly připravovat tratě, ale v podstatě nic významného. Navíc se to pořád pohybuje v takových vlnách – od něčeho se ustoupí, zkusí se něco, co už se chvíli nedělalo, a takhle je to pořád dokola. V zásadě je to ale především o tom, co má který závodník rád, to je jasné.
Buď tedy trochu konkrétnější, dej nějaký příklad. Můžeme klidně jmenovat, máš přece k dispozci srovnání přinejmenším několika špičkových českých slalomářů.
No v tom právě ani tak velké rozdíly nejsou. 
Češi nejsou
ti, co by si vymýšleli nějaké nesmysly. Spíš brousíme tak, jak to vidíme
u ostatních ve svěťáku. I tam bys ale těžko hledal nějaké
pikantnosti.
Tak Hirscher ale…
No jo, Hirscher… On byl vlastně výjimečný i v tomhle, i když asi ne tak, jak si myslíš. Nevím o tom, že by brousil nějaké nesmysly, ale je pravda, že na materiál kladl nezvykle velký důraz. Byl tím doslova posedlý. Testoval úplně všechno, nehledě na značky. A jak se mu něco zamlouvalo, okamžitě tlačil na Atomic, aby to taky udělali. Dá se říct, že měl tím pádem poměrně významný vliv na aktuální vývoj SL a GS vybavení, v Atomicu i obecně.
Pamatuju si tu kauzu, jak odjel Sölden na vázání Marker. Přišlo by mi to úplně neskutečný, kdybych ty fotky neviděl na vlastní oči.
No počkej, je veřejným tajemstvím, že Hirscher jezdí na vázání a desce od Markeru. Má to samozřejmě design Atomic, ale je to Marker. Je to starší model, který už Marker nevyrábí, takže se to prý bude znovu vyrábět v Altenmarktu jako Atomic.
No pane jo, to je skoro trochu skandál, ne? Ale zpátky k broušení. Jak brousí lyže Kryštof Krýzl, nejlepší český slalomář posledních let?
Celkem standardně, slalomky zespodu 0,3, z boku 86. Je pravda, že dřív se z boku brousilo i 85, extrém byl Stanley Hayer, ten jezdil i 84. Holky většinou jezdí 87, Šárka tedy jezdívala taky 86. Obřačky Kitanovi dělám 0,3/87.
Servismanovo doupě
Myslel jsem si, že někdo třeba slalomky odspodu neúhluje. To už se nepoužívá?
Myslím, že ne. Ale dřív se to dělalo celkem běžně, to je pravda. Dřív se totiž jezdily hodně těžké, extrémně ledovaté tratě. Tam ten nulový podbrus měl svůj smysl, lyže šly okamžitě na harnu, na které perfektně, agresivně držely. Jenomže to taky bylo o kolena, slalomky s tak extrémně agresivním držením hran byly dlouhodobě z pohledu úrazovosti dost „nevýhodné”. Postupem času se ale přešlo k jinému způsobu přípravy tratí, dneska už se na extrémním ledu tak často nejezdí a slalomky už se zase podbrušují – standardně ty 0,3 stupně, někdo brousí i 0,5. Zkoušelo se, když je led, zase nepodbrušovat, ale ty dnešní sestavy lyže-deska-vázání-boty už na to nejsou stavěné, všechno je to příliš agresivní.
A co tak zvaný radiální tuning, tedy jiný podbrus na špičce a na patě a jiný pod botou?
Jo, pro rekreační lyžování to asi bude dobré a řekněme, že ze své podstaty by to asi mohlo mít přínos i pro závodění. Ale vlastně to tak nějak nejde realizovat. Vždyť my celou zimu brousíme ručně a já v ruce ten přechod neudělám. Můžu si to sice na začátku sezony nechat takhle naúhlovat, ale stejně to v ruce nedokážu udržovat. Já to mám prostě naúhlované po celé délce stejně. Ale můžu si s tím samozřejmě na konci hrany hrát s gumou anebo i s pilníkem. Takže radiální tuning pěkný, ale v závodění se to nedělá.
Brousí se vždycky i mezi prvním a druhým kolem?
Standard vždycky byl alespoň diamant, ale určitě je lepší lyže přebrousit. Vždycky to záleží na trati. Když je to ledovaté a třikrát čtyřikrát se to v brance prostě musí brutálně utrhnout, není co řešit a brousim. Ten závodník potom ví, co od lyží v druhém kole čekat, ví, že prostě budou stejné jako v prvním kole. Když na ledě třikrát brutálně sesune, nikdy moc nevíš, co to s tou hranou udělá, takže je lepší to zase brousit. Anebo si vzít druhý lyže!
Brousíš nějakou ruční bruskou, nebo jenom pilníky?
Člověče, já vím, že u Blizzardu Kryštofovi brousili ručně, tedy
jenom pilníkama, ale já už teď zase dělám s bruskou. Mám SnowGlide. Ta
má tu výhodu, že váha brusky vlastně leží na skluznici a brusný kotouč
je k hraně přitlačovaný jenom pružinou. Řekl bych, že je to
přesnější.
No ale jak je vidět, pořád se to mění. Teď už se zase docela dost brousí
ručníma bruskama, ovšem člověk potom někdy na kopci vidí zajímavé
„elektrikářské počiny”. Ona jedna věc je totiž dělat lyže hezky v klidu
na hotelu a druhá brousit někde na kopci, že jo.
